20.09.2010 [19:15], ChrisTea, Povídky na pokračování, komentováno 2×, zobrazeno 2033×

Tahle kapitolovka měla být původně jednorázovka do jedné soutěže, ovšem uvědomila jsem si, že do pouhé jednodílné povídky by byl můj nápad příliš dlouhý a kdybych to zkracovala bylo by mi to líto. Takže jsem se rozhodla z toho udělat vícedílnou povídku. Jen vás varuju, nejsem člověk, který píše příliš dlouhé kapitoly a taky občas trvá dost dlouho než se k něčemu dokopu.

Krátké Info: ChrisTea se jednoho dne probudí Itálii. Je zmatená a netuší, jak se tam ocitla (a ne předešlou noc se neopila a ani nemá ztrátu paměti), ale přesto se rozhodne užít si této nečekané dovolené. Existuje snad nějaká možnost, že by se nepotkala s Arem a jeho bandou? Neblázněte! Vždyť jsou to skoro fyzikální zákony! :-D

PS: Ta ChrisTea to mám být já, ale rozhodně jako já nevypadá (teda něco z mého vzhledu podědila, ale opravdu jen málo), ale povahu má přesnou.

XOXO ChrisTea

Temnotou ke mně doléhaly nějaké zvuky. Hlasy, uvědomila jsem si náhle. Co se mají po mém pokoji co poflakovat bůhvíjaký lidi? Zarazila jsem se. K lidským hlasům přibyl ještě hluk projíždějících aut. Co to sakra je? V mém pokoji nikdy nejsou slyšet auta, pokud nemám otevřené okno, a jsem si jistá, že to zatracené okno jsem zavírala. Ach jo, co mám dělat jinýho, než se vyhrabat z postýlky a zjistit, co se děje? Otevřela jsem oči a zadívala se nad sebe. Zamžourala jsem nechápavě na strop. To není možný! Vždyť já mám pokoj vymalovaný zelenou! A tenhle pokoj? Má naprosto neidentifikovatelnou barvu – jakýsi podivný odstín oranžové. Rychle jsem vstala a popoběhla k oknu, otevřela je a naprosto udiveně zírala ven. Velké budovy, ruch na ulicích, lidé povídající si cizím jazykem. Štípla jsem se, jestli náhodou nesním.

„Au!“

Fajn, nejenže nesním, ale teď mi ještě navíc perlí na ruce kapky krve. Proč si sakra nechávám tak dlouhý nehty? No nic. Podle všeho jsem v nějakém hotelu. Sice nemám tucha, jak jsem se sem dostala, ale to je detail. Nejistě jsem přešla ke skříni a otevřela ji. Překvapeně jsem zůstala hledět snad na polovinu svého šatníku. Byly tam moje boty, košile, trika, šaty, kalhoty a nalevo, pod věšáky, se krčil můj kufr. Bože, jak se sem dostal? Jak se sem dostaly ty věci? Jak jsem se sem dostala já? No, asi mi nezbývá nic jiného, než se obléct a zjistit, kde to vůbec jsem.

Ještě jsem se rychle mrkla ven a ujistila se, že je tam opravdu takové vedro, jako předtím. Jo, je tam furt stejně. No, tak v Rusku asi nebudu. Hodila jsem na sebe lehké bílé šaty bez ramínek, obula si balerínky, pročísla blond vlasy a do zelených očí nasadila kontaktní čočky. Jo, jsem slepá jak patrona! No a co? Aspoň nešilhám! Ok. Kecám. Když se na někoho dívám dlouho a nemrkám, levé oko mi s radostí ujede až do tramtárie. To je ale naprosto mimo téma! Ó bože! Já už zase mluvím sama se sebou? Kam jsem to dopracovala. Nejdřív se probudím v naprosto cizím pokoji, v naprosto cizím městě, v naprosto cizí zemi a teď? Teď si začínám povídat sama se sebou! Radši odsud vypadnu. Ještě jsem zapátrala, jestli se tu někde nevyskytuje Bílenka nádherná. Ehm. Myslím moji kabelku. Bingo! Mrkla jsem se dovnitř. Peněženka. Díky ty tam nahoře! Otevřela jsem ji, kreditky na obvyklých místech a nějaká ta hotovost. Bezva, můžu vyrazit. Vyšla jsem na chodbu a zamkla za sebou - klíče jsem našla v kabelce – podle očekávání jsem opravdu byla v hotelu.

Můj pokoj byl v prvním patře - byla tu ještě dvě, jak jsem zjistila. Recepci jsem našla v přízemí. Do počítače tam něco datlovala postarší, mile vypadající paní.

„Dobré ráno,“ zkusila jsem ji pozdravit anglicky.
S jemným úsměvem kývla a anglicky odpověděla.
„Mohla bych vás poprosit o dnešní noviny?“ zeptala jsem se a doufala, že jsem vše řekla dobře.
„Jistě. Můžete si je nechat,“ řekla se silným přízvukem a podávala mi noviny.
„Díky.“
S novinami v rukou jsem vyšla ven. Pořádně jsem si je prohlédla a snažila se něco přelouskat. Jediné, co jsem rozpoznala, bylo, že všechny články jsou v italštině. Bezva, jsem v Itálii. Sem jsem vždycky chtěla. Ještě víc od té doby, co jsem přečetla Twilight ságu. Vpravo nahoře mě upoutal název města, kde se nacházím. Neodvážila bych se ho napsat nebo vyslovit, protože jsem si jistá, že Italové by mě za to s radostí zmasakrovali. Noviny jsem vyhodila do nejbližšího koše, a vydala se na prohlídku města.
Všude tu byly kašny, různé sloupy, velká i malá náměstí. Fakt moc hezké. Napadlo mě, že když už jsem tady – ať jsem se sem dostala jakkoli – tak si to užiju! Mohla bych se podívat do sousedních měst a tak. Když jsem se tak zamyšleně procházela po náměstí, uviděla jsem obchod pro turisty. Rychlým krokem jsem se vřítila dovnitř, anglicky pozdravila a hledala nějakou mapu. Hned za pohledy byly vyrovnané i mapy, do jedné z nich jsem nahlídla. U města, ve kterém jsem byla, namalovali hvězdičku. Prohlížela jsem si různá jména měst a hledala něco známějšího. Heleďme se, Verona! No jestli nepojedu tam, tak se vlastnoručně uškrtím! No, to asi ne. Nejsem masochista, radši uškrtím někoho jiného. Prodavačky jsem se zeptala, kde je nejbližší autopůjčovna, a po jejím únavném vysvětlování a zakoupení mapy jsem se vydala popisovanou cestou.
***
Poté, co se mi nějakým zázračným způsobem podařilo vyhádat si auto, jsem si koupila ještě jednu mapu a vyjela půjčeným fárem směr Verona.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  ChrisTea (21.09.2010 17:51)

Eh... Nad tím jsem jaksi nepřemýšlela, že by boží milosrdenství???
ChrisTea

1)  ambra (20.09.2010 21:37)

No, takové prázdniny bych si dala říct... Jen jsem strašně zvědavá, jak ten přesun prostorem nakonec vysvětlíš!?

1