19.05.2010 [17:00], pajinka2004, ze série New lease of life, komentováno 13×, zobrazeno 2617×

Tak, konečně další...

Pro všechny, kdo čtou a nechají mi tu komentář :-)

Cullenovi

„Slečna Swanová! Konečně jste se uráčila se k nám připojit? Jak milé,“ jízlivě mě oslovil protivný tělocvikář. Jen jsem se ušklíbla a ani se neobtěžovala s odpovědí. Aby se nezbláznil. „Takže můžeme začít,“ pokračoval ve svém proslovu. Já se zařadila mezi ostatní a pokradmu se podívala na nové tváře. „Máme tu nějaké nováčky a je začátek nového školního roku, takže je třeba zařadit si vás do skupin, dle toho, čemu se chcete věnovat…“ mlel si dál svou a já začala zevrubně studovat ty krásné tváře, které stály jen pár kroků ode mě. Připadali mi tak zvláště povědomí, tak známí. Začala jsem od dívky stojící nejblíže mě. Svým zjevem mi připomínala krásnou elfu z pohádek. Byla tak štíhlá a éterická. Mohla by být oblečená do kusu hadru a přesto by mohla vyjít rovnou na přehlídková mola. Vlasy jí trčely kolem zářivého obličeje a její oči těkaly z učitele ke klukovi stojícího vedle ní. Držela ho pevně za ruku, jakoby ho chtěla uklidnit. Po pravdě, vypadal jako by ho něco bolelo. Byl svalnatý a stejně tak krásný. Ale šel z něj strach. A potom jsem přešla pohledem na posledního z nich. Vyjela jsem po jeho štíhlých nohách, přes svalnatou hruď až k očím. Tam jsem se zasekla. Zíral na mě, tak jako já na něho. Jeho černý pohled pálil a já byla uvězněna v jeho hlubokém onyxovém moři. „Tak začneme…“ zvolal učitel a tím tak přerušil náš oční kontakt. Sklopila jsem oči a snažila se soustředit. Co je sakra zač? Co jsou oni zač? Tolik nových tváří? A tak najednou? Jsou andělsky krásní, až neuvěřitelně. Jako by ani nepatřili mezi obyčejné lidi, jako jsem já a ostatní v tělocvičně… na celé této planetě. Nikdy jsem neviděla nikoho jim podobného. Vlastně… A potom mi to docvaklo.

Bronzové vlasy trčící kolem svůdného obličeje… Znovu jsem na něj hodila z pod řas pohled, doufajíc, že mě znovu neuvězní tím svým. Měla jsem štěstí, nevěnoval mi pozornost. Smál se tím svým pokřiveným úsměvem, který jsem znala z vyprávění Tanyi. Cullenovi! Musí to být oni. Takže tu máme další upíří rodinku, přímo mezi námi. Obezřetně jsem si je všechny znovu prohlédla. Nevypadali, že by se chystali vysát celou tělocvičnu, plnou horké pulzující krve, ale rozhodně by jim svědčila malá svačinka. Při té představě jsem se musela tiše uchichtnout. Edward, vzpomněla jsem si na jeho jméno, se na mě v tu chvíli otočil. Samozřejmě mě musel slyšet.

„Squash!“ zařval hlasitě tělocvikář. Sakra, musím si pospíšit. Rychle jsem k němu přiběhla a zapsala se na příslušné místo v sešitě. „Ještě partnera, slečno Swanová. Máte?“

„No, já…“ doufala jsem, že mi někoho přidělí, nebo bude více zájemců ale…

„Pane Cullene?“ přerušil mé myšlenkové pochody trenér Clupp.

„Rád bych se zapsal, jestli dovolíte…“ sklonil svou hlavu k sešitu a krasopisem se podepsal vedle mého ošklivého podpisu. Bezva, jsem bez šance. I když by se toho dalo využít. Dokončil svůj podpis a vztyčil se nade mnou. Neusmíval se, ale zíral na mě, skoro depresivně. Na tu malou chvíli jsem měla i strach. Rozklepala se mi kolena a zrychlil se mi dech. Hlavou mi vířily tisíce myšlenek, tak rozporuplných.

„Dáme se do toho.“ Opět mě vysvobodil vysoký tahavý hlas učitele. Ostatní žáci se začali rozptylovat podle určených skupin, ale já pořád stála na místě jako přikovaná.

„Půjdeme?“ Vzhlédla jsem komu patří onen krásný sametový hlas. „Jistě to tu znáš lépe než já.“ To určitě. Ale nebudu mu vykládat, že jsem tu strávila jen o týden více než on. Nemusí vědět všechno. I když, jestli už to náhodou dávno neví. Čtenář myšlenek. I to jsem věděla od Tanyi. Snažila jsem se na nic nemyslet, i když pokud poslouchal moje myšlenky už předtím, musel vše vědět.

„Ahoj, jsem Bella,“ váhavě jsem k němu natáhla svou ruku a on ji stiskl v té své, ledové. Měla jsem pravdu. Ale bylo mi divné, že se nedrží u ostatních svého druhu a tolik se ke mně přiblížil.

„Edward,“ odvětil prostě, stále bez úsměvu.

„Tvoji sourozenci?“ Snažila jsem se z něj, poněkud neohrabaně, vytáhnout co ví z mých myšlenek. Konečně bych mohla mít využití a otestovat svůj štít, jak říkal Eleazar. Snažil se mi podrobně popsat účinky štítu, ale moc jsem ho nepochopila. Říkal, že proti Edwardovi by mohl působit. Dostali jsme se k tomu, při jednom z Tanyiných vyprávění o něm.

„Alice ano. Jasper je nevlastní.“ Dále nehodlal pokračovat a i já jsem mlčela. Až ke kurtům. Stejně tak mlčky jsem si vybrala raketu a míček. Edward mě napodobil a sledoval jak se rozcvičuji. Snažila jsem se nenechat se tím rozptýlit. Při jednom ohybu k zemi jsem na něj pohlédla pod nohama a zjistila, že mi zírá na zadek. Vztyčila jsem se a zasyčela na něj…

„Měl by ses rozcvičit, budou tě bolet svaly.“ Samozřejmě, že nebudou ale to já přeci nevím, ne.

„V pohodě,“ odvětil, ale dál už nezíral. Odešel na kurt a pinkal si zatím o stěnu. Takže si trochu vyzkoušíme jeho sebeovládání. Ze začátku jsme si jen tak v klidu přihrávali, ale brzy mě to přestalo bavit, a tak jsem přidala na intenzitě úderů. Snažil se nedat na sobě znát, jak moc ho nudí se skrývat a nemoci do toho dát vše. Ale hecovala jsem ho dost dlouho.

„No tak Ede, dej do toho víc.“ Byla jsem skoro na konci svých sil ale napálila jsem ránu do stěny přede mnou. Čekala jsem, že ji, jako obvykle, naoko nevybere, ale nejspíš toho měl už dost. Vrátil míček ke stěně a ten se odrazil jako neřízená střela přímo na mě. Neměla jsem tak rychlé reflexy jako on a míček mě plnou silou udeřil do ramene. Upustila jsem raketu a začala lapat po dechu.

„Panebože, jsi v pořádku? Já, já se moc omlouvám,“ snažil se a spěchal ke mně. Podařilo se mi chytit dech a snažila se ustálit ho do normální frekvence. V rameni mi divoce pulzovalo a to jsem se ani nepokusila s ním hýbat.

„Myslím, že mám pro dnešek dost.“ Vstala jsem a odcházela do sprch. On tam zůstal sedět s hlavou v dlaních. Bylo mi ho líto. Jsem tak pitomá. Měla bych se od něj držet raději dál. Co jsem si myslela? Co to do mě vjelo? Nadávala jsem si v duchu cestou do šaten. Nikdo tu ještě nebyl, naštěstí. Zalezla jsem do sprch a svlékla ze sebe propocené oblečení. Při každém pohybu jsem usykávala bolestí. Při pohledu do zrcadla jsem se zděsila. Celé rameno bylo rudé. Zítra tam bude pořádná modřina. Moje chyba. Už si ho nenechám takhle přiblížit k tělu. Stoupla jsem si pod proud horké vody a uvolňovala tak namožené svaly. Mám se doma na co těšit. …

„No, Bello, lepší už to asi nebude, nejsi holt jednou z nich.“ Ježiši co to plácám. Naposled jsem se podívala na svůj odraz v zrcadle. Tmavé hnědé vlasy jsem nechala splývat volně na záda a tváře měly opět tu barvu, kterou jsem měla nejraději. Alespoň jsem nebyla tak žalostně bílá. Jenže jsem měla poměrně špatné oblečení. Měla jsem jen tílko a přes to volnou mikinu, ze které mi vykukovalo jedno rameno. Špatné proto, že jsem nechtěla aby bylo vidět zrovna to rameno, kde byl ten obrovský rudý flek. Budu se muset hlídat celý zbytek dne. Proč prostě nemůžeme mít tělocvik odpoledne, jako každý den doposud. Doufám, že to bylo jen kvůli tomu rozřazování. Ach jo, chtěla bych domů. Vyšla jsem ven a začala přemýšlet, jakou mám asi teď hodinu. Nakonec jsem musela vytáhnout z tašky rozvrh. „Pondělí… sakra angličtina. A já nemám tu esej.“ Věděla jsem přesně, kde se právě teď nachází. V mém pokoji pod postelí. Skončila tam, když jsem ji před víkendem někdy kolem půlnoci dopsala. No, to zase bude. „Chjo.“ Naposledy jsem si povzdechla a vykročila správným směrem, snad.

„Bello?“ Ale ne, proč na mě čeká? Nemá snad jinou práci? „Co dělá rameno?“

„V pohodě.“ Rozhodně jsem se nehodlala zastavit.

„Počkej, mohla bys…“ nedořekl a místo toho mě předběhl a postavil se mi do cesty. „Mohla bys na chvíli zastavit?“

„Proč?“ Vrazila jsem si ruce v bok a snažila se dívat kamkoliv jinam než do jeho očí. Vím, že kdybych se jen jedinkrát do nich podívala, veškerý můj vztek by zmizel v hlubinách jeho očí. A to jsem nechtěla.

„Ukázala bys mi to rameno prosím?“

„Rozhodně ne! Proč bych to proboha dělala?“ Vytáhla jsem si okraj mikiny ještě výš na zraněné rameno a podržela ji na místě.

„Jen se chci podívat, jestli nepotřebuješ lékaře.“

„Ccc, zas takovou sílu snad nemáš, ne?“ Bello, zase to děláš, zase ho popichuješ. Uklidni se.

„Mohla bys…“ sápal se mi po rameni. Ale tak, aby se nedotkl holé kůže. Ucukla jsem před ním až mi v rameni začala pulzovat nová bolest.

„Sss, au,“ usykla jsem. Snažila jsem se potichu ale vím, že to určitě slyšel.

„Vidíš. No tak, nedělej hrdinku,“ ušklíbl se mi.

„Víš co, starej se o sebe, jo?“ odsekla jsem mu a dala se na útěk. Jenom doufám, že sebou někde neseknu. To by mi tak ještě scházelo. Vím, že jsem na něj byla trochu moc ostrá a mrzelo mě to. Jenže, začal na mě působit ten jeho dokonalý vzhled a omamná vůně a… a… vůbec.

„Ahoj Bello.“ Zpěvavý hlásek na mě zavolal hned jak jsem vstoupila do třídy. Jistě Alice. Tak přece o mě někdo ví. Naše malá jasnovidka. Ale jak to, že o mě neví Edward? Neřekla mu to? Nebo to snad nepoznal z jejích myšlenek?

„Ahoj, Alice?“ Jméno jsem stočila do otázky. Nechci abych prozradila, jak moc toho o nich vím.

„Ano. Ale to jistě už víš, že?“

„Proč si to myslíš?“ hrála jsem nevinnou.

„Ale no tak, Bello….“ Zamračila se na mě. Sakra to mají všichni tak skvělé přesvědčovací schopnosti nebo co?

„No, tak možná něco málo vím,“ řekla jsem neurčitě a sesunula se na své místo. Bohužel, pro mě, místo vedle bylo volné a tak se napasovala vedle mě. Nemohla jsem se dočkat oběda. Alice se už naštěstí nedostala k další komunikaci díky učiteli, který celou hodinu vyžadoval naši pozornost. A já si hrála na super vzornou studentku.

„Uvidíme se u oběda, Bello,“ zavolala na mě ještě, když jsem vyletěla ze třídy a hnala se na opačnou stranu, než šla ona. To určitě. Na oběd jít nehodlám. Přetluču tady nějak ještě ty dvě hodiny do oběda a pak… Hurá domů. Odpolední hodiny nám dnes odpadly a já si tak užiju chvilku klidu. Jen mi vrtalo hlavou, jak o mě mohla vědět… Neužiju! Zaúpěla jsem. Vždyť, jestli končím já, tak oni také! Mám to já ale pech! Vím, že mi nic neudělali a jsou ve skutečnosti strašně fajn… I když to ani nevím. Znám je jen hodně málo a přesto mi připadají fajn. A v tom je možná ten problém. Aby se mi nelíbili až příliš. Hlavně jeden z nich. Mám strach… Ani nevím proč. Jsem blázen.   Nikdy jsem nebyla tak nervózní a nerozhodná jako teď. Na parkovišti už skoro nikdo nebyl. Moje autíčko stálo osamocené vedle dalších dvou parádních kousků. Musela jsem uznat, že vážně mají vkus. Pěkný kabriolet BMW a další XC60, jako mám já. Jen černé. Musí být Cullenových. Přišlápla jsem plyn o něco více než obvykle. Nemůžu se dočkat Jakea. Neviděla jsem ho celý víkend. Stýskalo se mi a moc.

„Ahoj, zlatíčko!“

„Mami!“ Byl tak nadšený, že mě vidí. Už ho neopustím na tak dlouho, nikdy. I dva dny mi připadají moc. Skočil mi do náručí a dal mi svou sladkou růžovou pusinkou malý polibek.

„Že ty jsi zase vyrostl?“ řekla jsem mu pyšně ale při tom se ustaraně podívala na Eleazara. Ten jen nepatrně kývnul hlavou. Snad už na něco brzy přijdeme. „Co jsi dělal celý víkend broučku?“ nesla jsem ho s sebou nahoru do svého pokoje. Musím se jít osprchovat. Sice jsem se myla po tělocviku ale potřebovala jsem ze sebe smýt všechen ten stres a únavu posledních pár hodin. Pomalu jsem si vybalovala věci z batohu a při tom poslouchala Jakea, jak mi vypráví, co všechno už dokáže.

„Něco jsem ti namaloval.“ Odběhl do svého pokoje a přinesl mi obrázek domu.

„Je vážně krásný Jakeu.“

„Tady jsi ty,“ ukázal do jednoho z oken, kde byla snadno rozeznatelná postava. Slyšela jsem ze zdola hlasy. Museli už přijet. Copak nemají k dispozici dům pro hosty? Musí být tady?

„Víš co Jakee? Zavolej na tetu Carmen, ona ti dá čokoládu, kterou máš tak rád, ano? Maminka se půjde umýt,“ pošeptala jsem mu a on s radostí přikývl. Ještě jsem počkala než si pro něj přijde, abych věděla, že bude v pořádku, a odešla do koupelny. Dávala jsem si na čas. Nechtělo se mi dolů za ostatními. Ale už se to nedalo dál odkládat. Kůže už mě pálila a byla zrudlá horkou vodou. Vysušila jsem si vlasy a hodila na sebe domácí odrbané džínsy a bílé tílko. Nemusím se snad fintit… Sešla jsem pomalu dolů, nemělo cenu se snažit být nenápadná. Před nimi ne.

„Ehm… Ahoj,“ pozdravila jsem. Seděli pohromadě na sedačce a okolo a pozorovali spícího Jakea. Ale ne, prošvihla jsem ho. Zase spinká. „Vezmu ho do postýlky a hned se vrátím ano?“ Chtěla jsem tak oddálit představování. Na nikoho jsem se nedívala, jen na Jakea. Carmen mi ho opatrně podala ze své náruče a já ho donesla nahoru. Měl pokoj hned vedle mého. Políbila jsem ho na čelíčko a na chvíli si přitiskla jeho ručičku ke své tváři. Zdály se mu krásné sny. Bylo v nich tolik barev… Občas jsem to dělávala, bylo to příjemné zpestření. Vrátila jsem se dolů a zastavila se za pohovkou.

„Tak Bello, seznámím vás,“ postavila se pyšně Tanya. „Tohle je Carlisle… Esme… Jasper… Rosalie… Emmet… Alice a Edward.“ Všichni si se mnou podali ruku a Alice mě dokonce horlivě objala. Samozřejmě Edwarda si nechala nakonec. Zíral na mě jako na zjevení. Oči měl černé a zuřivé, jako při našem prvním setkání.

„Ehm, ahoj…“

pajinka2004

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

13)  Jalle (05.07.2012 13:33)

jáj kde sú ďalšie kapitoly akurát keď prišli na scénu Culleni zaujímavé spojenie Belly a Eleazara, bolo to fajn

12)  ireen (29.05.2012 23:21)

Bezva, moc se mi to líbilo! Dál nic???????????? Škoda převeliká!
Díky!

8)  Jantara (19.04.2011 09:40)

huráááá kdy bude další kapča????????? už se na ní fakt těšiíííím

6)  Bosorka (20.05.2010 22:23)

Pájinko.................vzhůru do dalšího dílu!

5)  krista81 (20.05.2010 22:15)

Krása, jenom by mě zajímalo - Edward jí nemůže číst myšlenky, že? Proto se tak tváří
Kapitolka moc dobrá, ale krátká - doufám, že další bude co nevidět.

3)  sakraprace (19.05.2010 19:06)

A je to tady!! No jo, ale kde jsou další odstavce?? Vždyť já nevím, jestli se mám děsit kvůli Tanye nebo se těšit
Honem, honem další díl.

2)  Bosorka (19.05.2010 17:23)

Díky ti krásná vílo

1)  pajinka2004 (19.05.2010 14:41)

Je to tu!

1