01.04.2015 [20:00], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 34×, zobrazeno 6213×

Třetí kousek je tady.

Snad se tím cukrem úplně neslepíme :)

„Chcete říct, slečno Greenová, že když už jste mě přijali, můžu klidně nastoupit s ročním zpožděním?“

„Pokud doložíte, že máte nějaké závažné důvody…“

„Třeba úmrtí v rodině?“

„Ach, to je mi líto, Isabello, v tom případě…“

„Ne, počkejte, víte, já vám nechci lhát, tohle se vlastně netýká mě. Omlouvám se, že jsem k vám nebyla upřímná.“ Kousla jsem se do rtu. Slečna Greenová ze studijního oddělení Dartmouthské univerzity se zdála až neuvěřitelně ochotná, ale nebyla jsem si jistá, jestli se opravdu můžu takhle motat Edwardovi do života. Pak jsem si ale vybavila Alicin smutný výraz. Odhodlaně jsem se nadechla. „Víte, slečno Greenová, Forks je malé město. Všichni tu o sobě všechno víme a poslední dva roky si děláme starosti o jednoho skvělého mladého muže…“

Trvalo tři dny, než dokonalá slečna Greenová ověřila všechny skutečnosti. Nakonec mi ale zavolala, že Edward Cullen ještě stále může nastoupit do stipendijního programu na Dartmouthu.

„Anebo bysme mohly vzít Jaspera na dvojitý rande. Já a Emmett, ty a Jasper. O Vánocích jsi říkala, že je sladkej!“ Rose to nevzdávala. S Emmettem občas zašli do Sweet Cherries na koláč a oba svorně tvrdili, že Edward prokazatelně trpí. Což v překladu znamenalo, že si nemění zástěru čtyřikrát, ale jen třikrát denně.

„Rose, tvůj bratr je sladkej, ale využívat ho k tomu, aby Edward začal žárlit, je přízemní a ubohý.“

„Ale pekelně účinný,“ zazubila se.

„To ti věřím,“ vzdychla jsem a na vteřinku se tou představou nechala unést. Edward odtrhávající Jaspera od mého boku, srážející ho pěstí k zemi, beroucí mě do náruče a…

„Vnímáš mě?“ Rose se mě už nejspíš nějakou dobu pokoušela posunout ve frontě na oběd. Neohrabaně jsem popošla. „Já jenom říkám, že vzdát se bez boje je pitomost. Od přírody jsi těch viditelnejch zbraní moc nedostala,“ mrkla zběžně na můj hrudník, „tak bys měla povolat do akce to, co ti dopřáno bylo,“ poklepala si významně na spánek.

Věnovala jsem jí hodně urputné zamračení. Když mě naposledy povolávala do bitvy, nedopadlo to zrovna skvěle. Kromě toho, že jsem byla pořád panna, jsem taky přišla o kluka, který jediný s tím mohl něco udělat.

Večer jsem si znovu všechno promyslela. Rosalie měla pravdu. Vzdala jsem to příliš rychle. Nechala jsem se odradit tou hroznou věcí, co mi Edward řekl. Možná jsem mu svým mlčením dokonce nechtěně dala za pravdu. A taky tu byla ta informace z Dartmouthu. Ještě pořád jsem nevěděla, co si s ní vlastně počít. Ale aspoň jsem začínala chápat, že nechat si ji pro sebe je pitomost.

Proč mi to nedošlo dřív?

Jsem tak chytrá, až jsem blbá.

A tak jsem po několika týdnech znovu bez dlouhého rozmýšlení vyběhla směrem k Sweet Cherries. Modlila jsem se, abych tam tentokrát nenarazila na Doris. Bylo pondělí večer, čas, kdy Edward obvykle zadělával těsto na novou várku koláčů. Až když jsem ho uviděla přes skleněnou výplň dveří, vzpomněla jsem si (samozřejmě po obvyklé dávce škubnutí v hrudníku), že vedle něj vždycky sedává Alice a přebírá třešně. Alici jsem zbožňovala, ale dnes jsem potřebovala být s Edwardem sama.

Moje modlitby byly vyslyšeny. Žádná prsatá Doris, žádná vševědoucí Alice.

Se zatajeným dechem jsem se protáhla dovnitř, jako bych mohla ovlivnit cinkání zvonku nade dveřmi.

Edward zvedl překvapený pohled od zamoučeného válu. Neutrální výraz v jeho tváři rychle přešel v odměřenost.

Očividně jsem svůj modlitební seznam podcenila.

„Ahoj,“ špitla jsem.

„Už máme zavřeno,“ odpověděl chladně.

„Bylo otevřeno,“ ukázala jsem obviňujícím gestem na kliku.

Sevřel rty a já doufala, že bojuje s úsměvem. Deseticentimetrovými kroky jsem zamířila k němu. Ignoroval mě. Vrátil se k hnětení velké hroudy těsta. Pro tuhle příležitost používal speciální bílé tričko s krátkými rukávy a já fascinovaně zírala na přehlídku svalů a šlach na jeho pažích a zamoučených předloktích.

Znovu se mě nepokusil vyhodit, a tak jsem se – pořád tím opatrným tempem – začala vytahovat na barovou stoličku.

„Tam mi moc nepomůžeš,“ zahučel.

Nejdřív jsem ztuhla, ale během následujících pěti vteřin jsem se stihla přesunout na jeho stranu baru, ovázat se jednou z jeho nažehlených zástěr, umýt si ruce a zaujmout místo u misky třešní.

„Jakýkoliv náznak plísně nebo hniloby a letí do koše,“ připomněl mi. Stejným tónem, kterým pokaždé instruoval Alici. Přikyvovala jsem tak vehementně, až mi lupalo za krkem.

Po deseti minutách usilovné práce konečně znovu přerušil ticho.

„Měl bych se ti omluvit, Bello,“ prohlásil s překvapivou dávkou něhy v hlase. Ráda bych tu pitomou zmínku o škubání vynechala, ale v tom okamžiku jsem se prostě celá změnila v jeden velký škub, takže v rámci zachování objektivity nemůžu. Se zatajeným dechem jsem se k němu otočila. Ruce měl pořád zabořené do těsta, ale přestal s hnětením a taky se ke mně obrátil. Naše zástěry byly tak blízko u sebe…

Prudce jsem zavrtěla hlavou. „Blbost. Vloupala jsem se k tobě, šmejdila jsem tam, dotýkala jsem se všech těch věcí a…“ Rychle mi docházel dech.

S bolestným výrazem zavřel oči. „Nemáš zdání, jak moc jsem tě tam chtěl od prvního dne vzít. Jak moc jsem chtěl, aby ses dotkla úplně každý věci v tom bytě, aby ses dotkla úplně všeho.“ V tu chvíli oči zase otevřel a podíval se na mě tak, že jsem okamžitě pochopila, co do onoho všeho zahrnuje. Zalapala jsem po dechu.

„Edwarde… Já… pořád jsem o tom přemýšlela, ani nedokážu říct, jak děsivý je to, co se ti stalo, ale ty se prostě nemůžeš po zbytek života obviňovat. Trestáš sebe, trestáš Alici, protože si s ní nepovídáš o mámě a o tátovi, trestáš vás oba, protože jsi zbytečně přísnej, trestáš mě, protože máš pocit, že nemáš právo být normálně šťastnej. Musíš si odpustit, Edwarde, protože všichni kolem tebe to už dávno udělali, Alice na tobě visí a já… já…“ Znovu mi došel dech. Nejspíš definitivně.

„Co ty, Bello?“ Někde uprostřed mého monologu se Edward vysvobodil z těsta a naše zástěry se teď prakticky třely jedna o druhou. Bliklo mi hlavou, že musím říct Rose, že na tom se svou výbavou nejsem tak mizerně, protože jsem zřetelně cítila, jak se moje prsa s každým nádechem dotýkají Edwardovy hrudi. A bože, bylo to tak…

„Strašně mi chybíš,“ vydechla jsem konečně.

O vteřinu později se naše zástěry konečně potkaly, i když to setkání bylo možná trošinku drsnější, než očekávaly.

Přibližně o dvacet minut později jsem měla ve vlasech asi tak půl kila kvalitního vláčného koláčového těsta. Edwardovo tričko zase vypadalo, jako by schytal několik průstřelů z těsné blízkosti.

Ve všem ostatním jsme si byli fifty fifty. Oba jsme byli bez dechu, oba jsme měli oteklé rty, oba jsme byli frustrovaní z faktu, že v kavárně není vůbec žádná postel.

Tak dobře, tím posledním bodem jsem si byla jistá jen u sebe, ale i Edward vypadal, že má zásadní problém s tím, aby se udržel na nohou.

„Nechci tě ztratit,“ zasténal. Z té směsi vzrušení, touhy a lásky v jeho hlase se mi znovu podlomila kolena. Mozek naštěstí vyslal slabý signál, že zhruba jedna setina je ještě připravená k použití a já si díky tomu vzpomněla, že mám skvělou zprávu.

„Nemusíš mě ztratit,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Dostala ses na Dartmouth,“ usmál se smutně. „Pokud sis nevšimla, na schopnosti udržet tajemství musí Alice ještě zapracovat. Ale to není důležitý. Důležitý je, že jsem ti k tomu ještě pořádně nepogratuloval.“

OK, pomyslela jsem si, když to počkalo několik dnů, tak pár minut už se nic nestane. Zástěry si užily další půlhodinové rande, po kterém jsem měla co dělat, abych zachytila zbytek poslední souvislé myšlenky, kterou jsem ten večer vyprodukovala.

„Edwarde, počkej,“ zakryla jsem mu pusu, když se ke mně znovu nakláněl, aby mi dokázal, že to s tou gratulací myslí opravdu vážně. Neochotně se narovnal.

„Ty ses taky dostal na Dartmouth,“ řekla jsem opatrně.

Protočil panenky.

„Alice je…“

„Nezlob se na ni. Víš, to není všechno. Já… já jsem tam volala.“

Zvedl obočí. Jeho výraz byl dokonale nechápavý.

„Perfektně zapadáš do kategorie student v mimořádný životní situaci. Tvoje přijetí je pořád platný. Nepřijdeš o svý stipendium. Mohli bychom…“

Teď naopak vypadal až příliš chápavě. A krok, kterým ode mě odstoupil, byl otravně dlouhý a rázný.

„Pletla ses do mých věcí? A oni se s tebou bavili o mých soukromých záležitostech?“ Zadíval se na hromadu překynulého a taky trochu oschlého těsta. Vypadalo to, že mě v něm hodlá utopit. „Vůbec nic jsi nepochopila, Bello. Vůbec nic! Běž prosím domů, začni si balit svůj vysokoškolskej kufr a mně už dej, prosím, pokoj.“

Vyrazil ke dveřím a podržel je otevřené tak dlouho, dokud jsem jimi nevyšla ven. Dal si záležet, abych slyšela, že je za mnou zamknul.

Ten týden bylo Forks poprvé bez třešňových koláčů ze Sweet Cherries.

Bylo po zkouškách.

Hned první prázdninový den jsem začala pracovat na policejní stanici. Bez zvláštní protekce jsem sehnala místo v archivu – byla to špinavá, mizerně placená práce, o kterou nikdo jiný nestál. Měla jsem před sebou týdny třídění a rovnání zaprášených krabic se spisy o místních bezvýznamných případech.

Rose za mnou dorazila o polední pauze. S pizzou a zmrzlinou. Tu jsme – jako vždycky – snědly nejdřív. Na pizzu ale nedošlo. Rosalii zazvonil mobil. Když se podívala na displej, vytřeštila oči. Beze slova mi ho ukázala.

„Čau Edwarde.“ Rose uměla být nádherně solidárně hnusná. Její nasupený výraz se ale rychle měnil ve vyděšený. „Viv? No nejspíš se teď válí doma u televize. Ne, určitě ne, kdyby si něco domlouvala s Alicí, musela by to říct mámě… Jasně, hned jí zavolám. Do minuty ti volám zpátky.“

Byla jsem jako na trní. „Co se děje?“ vyjela jsem na ni, jako by to byla její vina. Ať už to bylo cokoliv.

„Já nevím, Bello. Možná je Edward jako obvykle trochu paranoidní, ale zatím to vypadá, že Alice zmizela.“

Udělalo se mi špatně, ale pud sebezáchovy okamžitě zafungoval a já si svoje obavy začala vymlouvat.

„Nejspíš si jen odběhla pro zmrzlinu,“ ukázala jsem na prázdné kelímky.

Rose zavrtěla hlavou. „Vypadá to, že zmizela už před svítáním.“ Nestihla jsem říct nic dalšího, protože už volala domů.

„Viv? Už to víš? Vivien Alexandro Haleová, varuju tě! Jestli víš cokoliv o Alici, vyklop to teď hned. Okamžitě!“

Bohužel nevěděla nic. A do večera se ukázalo, že nikdo nic neví.

Ve dvě ráno jsem vyčerpaně zalovila pod květináčem, kde jsme s tátou obvykle nechávali klíč, jako obvykle jsem zjistila, že jsme i tentokrát zapomněli zamknout a z posledních sil jsem se dopotácela do kuchyně. Chvíli jsem zírala do ledničky, ale nakonec jsem si jen nalila sklenici mléka a dovlekla se po schodech do své ložnice, i když mi bylo jasné, že neusnu.

Alici hledalo celé město. Zapojila jsem se taky, samozřejmě. Edwarda jsem za celou dobu sotva zahlídla. Zabral si ho pro sebe můj neúnavný otec. Organizovali pátrání a zároveň probírali každou sebenepatrnější možnost.

Nic. Stokrát nic. Zavřela jsem oči a zkusila se vžít do Alicina myšlení. Neuměla jsem si představit, že by naletěla nějakému úchylovi. Pokud by se nějaký ocitl v její blízkosti, spíš jsem byla ochotná ho dopředu politovat. Takže co? Nehoda? Útěk?

Popaměti jsem zašátrala v zásuvce nočního stolku. Nic bylo dnes mým osudem. Obvyklá zásoba čokolády byla v háji.

Ale počkat!

Otevřela jsem oči a naklonila se nad šuple. Čokoláda mohla zmizet, ale obal? Ani návštěva u Edwarda doma moje ne-uklízecí návyky nijak zásadně nevylepšila. Mohla jsem včera dojíst čokoládu, ale rozhodně bych nezvládla po sobě tak rychle uklidit odpad.

Obezřetně jsem se rozhlídla. Byl tu zloděj? A co ukradl? Dvacetidekovou čokoládu?

Došla jsem ke dveřím šatny, otevřela je a zamyšleně se zahleděla dovnitř. Binec, binec, trochu menší binec, binec a – prázdná police? Horečně jsem přemýšlela, co na tom místě obvykle leželo.

Deky! Deky a starý spacák po tátovi. Ten, který jsem rozhodně nikdy nehodlala použít. Byl tu pro případ návštěv, které nikdy nepřijely. Slaboulinký závan naděje mě napumpoval novou energií. Seběhla jsem do kuchyně pro baterku a pak vyrazila znovu nahoru, k vratkým schůdkům na půdu. Zaposlouchala jsem se, ale shora se neozývalo vůbec nic.

O pět minut později jsem rozklepanou rukou vytáčela tátovo číslo.

„Ne tati, nedělám si srandu. Ta malá potvora si u nás na půdě udělala bunkr. Odvolej pátrání a vyřiď Edwardovi, že si ji tu může vyzvednout.“

Druhý den jsem v práci dostala mimořádné volno.

Bylo dávno po poledni, když mě probudil zvonek. Vyplázla jsem na sebe jazyk do zrcadla a šla otevřít.

Byl to Edward. Vidět ho v tuhle hodinu jinde než v kavárně bylo tak divné, že jsem couvla zpátky do domu a znovu zkontrolovala čas.

S obavami mě sledoval. „Je ti dobře?“

„Jo, promiň, já jen…“ Mávla jsem nad tím rukou. Až teď jsem vzala na vědomí to ostatní. Měl na sobě jedno ze svých pekařských triček a už teď, na začátku července, byl v porovnání s bílou bavlnou nádherně opálený. Znechuceně jsem se podívala na svoje sádrové ruce. A v tu samou chvíli si uvědomila, že mám na sobě jen titěrně tílko a kalhotky. Znovu jsem bleskově couvla dovnitř.

„Pojď dál!“ zavolala jsem na něj už ze schodů.

Ještě jsem se přehrabovala v prádelníku, když se za mnou ozvalo tiché odkašlání.

Usmíval se. Na mě. V mé ložnici.

Škub škub škub škub škub škub škub škub škub.

„Chtěl jsem ti poděkovat, Bells,“ řekl měkce.

Hrábla jsem po cípu své samozřejmě neustlané deky a přidržela si ji před sebou. Jeho úsměv se rozšířil.

„Vysvětlila to nějak?“ Když si ji Edward v noci odnášel, mumlala jen nějaké nesmysly o testu z algebry.

Přikývl. A zrudl. Škub škub… do háje už taky se škubáním!

„Když jsi za mnou byla naposledy…“

„Jo, když jsem ti pomáhala přebírat třešně,“ přerušila jsem ho rychle.

Další přikývnutí.

„Viděla nás.“ Teď jsem zrudla i já. „A hlavně slyšela. Došlo jí, že jsem pořád stejnej paličatej idiot, který si myslí, že musí sobě i jí dělat ze života peklo.“ Úsměv zmizel. „Rozhodla se, že se odstěhuje k tobě. Myslela, že ji vezmeš na Dartmouth sebou a že mě tím donutí, abych se k vám přidal. A protože je stejnej šprťák, jako jsem býval já a nedokázala by zameškat jedinej den školy, počkala s tím na začátek prázdnin.“

Zacukaly mi koutky. „Měla dobrej úmysl. To je polehčující okolnost.“

„Takže ji nemám roztrhnout na čtyři kusy, ale jen na dva?“ Úsměv byl zpátky. A s ním moje doprovodné příznaky.

„Měl bys jí poděkovat,“ zašeptala jsem a pustila přikrývku. „Protože když to neuděláš ty, budu to muset udělat já.“ Pomalu jsem se vydala k němu.

„Za co jí chceš děkovat?“ Nešeptal. Jen nějak ochraptěl.

„Asi to neplánovala, ale způsobila, že teď stojíš u mě v ložnici.“ Vzala jsem ho za ruku, odtáhla jsem ho od zárubně, o kterou se celou dobu opíral, a zavřela jsem dveře.

„Chci, abys jel se mnou, Edwarde. Abyste jeli oba. A jestli se chystáš zase plácat něco o tom, že nemáme nic společnýho, tak to ani nezkoušej.“

Další úsměv. Další krok ke mně. Zahákl palce pod ramínka mého tílka a pomalu je začal stahovat dolů.

„Skoro ses trefila. Něco jsem se chystal zkusit.“

Oba jsme zašilhali směrem k mojí posteli. Bylo zřejmé, že nejlepší léta má za sebou.

„Jo, myslím že to půjde,“ kývnul.

„Taky myslím,“ souhlasila jsem.

Bylo to úžasné odpoledne.

I když ta moje pitomá postel to nakonec nepřežila.

Byly to úžasné prázdniny.

I když to léto se obyvatelé Forks definitivně rozloučili s vyhlášenými třešňovými koláči Edwarda Cullena.

Teď už je peče jen pro mě.

A můžete hádat, co se děje v mém hrudníku pokaždé, když sleduju jeho ruce, jak se boří do toho krásně vláčného, hladkého a slaďoučkého těsta.

Jo. Přesně to.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

11)  leelee (01.04.2015 22:46)

v rámci zachování objektivity...
za vším hledej Alici

Q

10)  kala (01.04.2015 21:57)

Už dnes
Děkuju

9)  Fanny (01.04.2015 21:43)

Áááááá! Díky!
Perfektní, úžasný, sladký! A k tomu všemu neuvěřitelně vtipný!

6)  Jalle (01.04.2015 21:08)

Sladučký koniec Ďakujem

4)  Marcelle (01.04.2015 20:49)

«   1 2