13.01.2011 [17:00], Nebraska, ze série Nechrochtej a spi!, komentováno 32×, zobrazeno 6623×

Nový debil u stolu

Můj život dostal jakýsi řád. Pravidelnost, rytmus. Něco, co jsem nikdy nezažila, protože moje tělo jakékoliv pokusy o pouhé přiblížení pravidelnosti tvrdě bojkotovalo. Nikdy jsem nevěděla, jak mi který den bude, nikdy jsem nedokázala říct, kdy budu vypadat skoro normálně a kdy ze mě bude bučící cukající kreatura, která okopává okolí.

Jenže teď...

Ráno jsem netrpělivě postávala u okna a čekala, až se objeví Alice s Jasperem. Nabídli, že mohu jezdit autem s nimi, stejně to prý měli po cestě. A Charlie nadšeně souhlasil; měl radost z toho, že jsem se s Alicí spřátelila. A já byla taky ráda. Protože Alice byla neuvěřitelně milá, trpělivá a chápavá osoba a Jasper byl jako starodávný kavalír, tichý, klidný, stabilní bod.

Hlavní ale bylo to, že mě vozili do školy – a ve škole se můj stav rapidně lepšil.

Nedovedla jsem si to vysvětlit. Nikdy na mě žádné místo nepůsobilo, jedině snad domov. Doma bylo jedno, co dělám, doma na mě nikdo nekoukal a mohla jsem si klidně hulákat na celý barák. Ale místní střední škola byla buď začarovaná, nebo ležela ve zvláštní geopatogenní zóně, nebo... Nebo prostě neměla ráda nadávky a divný zvuky.

Jo, no. Vím, že ani jedno z těch vysvětlení nedává smysl, ale faktem je, že ve škole mi bylo skvěle. Nikomu jsem o tom neřekla. Charlieho by to vyděsilo a nejspíš by volal doktoru Cullenovi, máma by mi nevěřila a trvala by na tom, ať okamžitě přiletím na testy do Phoenixu, Phil by se to pokusil zlehčit a nikoho jiného jsem neznala tak dobře, abych se svěřila. Takže jsem mlčela, těšila se do školy a užívala si to.

„Ahoj, kurva kráva!“ zajásala jsem nadšeně, když jsem nastoupila do auta. Alice už seděla napůl otočená, aby na mě viděla, Jasper na mě mrkl přes zpětné zrcátko a rozjel se ke škole. Trochu se mi motala hlava, protože jsem s ní od ranního čištění zubů nedokázala přestat lehce vrtět, ale věděla jsem, že za chvíli už budu v pořádku.

„Mám dobrou zprávu,“ řekla Alice a potutelně se usmívala.

„Jo?“ zeptala jsem se opatrně.

„Jo!“ přikývla. „Dneska nás bude u oběda víc.“

„Aha,“ pokrčila jsem rameny. „Tak jo.“

„Nezeptáš se, kdo s námi bude sedět u stolu?“ naváděla mě Alice.

„Rosalie a Emmett, a ona se bude tvářit, jako kdyby měla v prd-“ přemýšlela jsem nahlas. Vrtění se začalo zklidňovat.

„Ne, ti asi ne,“ skočila mi do řeči Alice. „I když Emmett se snaží Rose vysvětlit, že to neděláš naschvál. Ona to časem pochopí.“

„To je v poho,“ uklidňovala jsem ji. „Já ji chápu.“

„Ne, Bello, není to v pořádku,“ zamračila se Alice. „Ale bude to v pořádku, tím si jsem jistá. Zatím si jí prostě nevšímej a ignoruj ji.“

Byli jsme ještě minimálně dvě stě metrů od školních pozemků, ale já cítila, jak mi napětí mizí z těla a jak přestávám být ve střehu. Už jsem nečekala, že něco vyštěknu nebo provedu. Teď jsem měla na pár hodin pokoj – a to jsem ve škole ještě ani nebyla. Neuvěřitelné.

„To už dělám,“ broukla jsem spokojeně. Teď už mi bylo všechno jedno.

„Hodná holka. A teď k tomu našemu novému spolustolovníkovi. Máme ještě jednoho sourozence, Edwarda. Už jsi ho viděla, viď?“

„Jo,“ souhlasila jsem. „Je taky trochu nemocnej, viď?“ Alice se zarazila a tázavě se podívala na Jaspera. Ten lehce zavrtěl hlavou a zaparkoval vedle stříbrného volva.

„Jak jsi na to přišla?“ zeptala se.

„Potkala jsem se s ním u vašeho taťky. Vypadal divně, vrčel a přišlo mi, že má tiky. Nejdřív jsem myslela, že má taky Touretta, dávalo by to smysl, když se o něj doktor Cullen tak zajímá, ale prý ne. Jenže normální člověk se takhle nechová, proto si myslím, že s ním něco není úplně v pořádku,“ vysvětlovala jsem klidně a s úsměvem. Když jsem ale viděla jejich zaražené obličeje, honem jsem dodala: „Mně je to jedno, samozřejmě. Já jsem ta poslední, která by někoho odsuzovala kvůli nemoci, věřte mi. Jen je lepší to přiznat. Lidi pak tolik nepomlouvají.“

Alice se rozhihňala. Nebylo mi jasné, co jsem řekla tak vtipného, ale, jako všechno během vyučování, nepřišlo mi to důležité.

„Teda, tohle až se Edward dozví,“ chichotala se. Jasper se uculoval.

„No, takže jsi chtěla říct, že Edward s námi bude obědvat?“ napověděla jsem jí. Přikývla. „Tak jo,“ pokrčila jsem rameny. Pro mě za mě... Hlavně, když Edward nebude vrčet. Kdo ví, jak by na to zareagoval můj Tourett.



Edward nevrčel. Edward seděl ztuhle na židli a nimral se vidličkou v jídle, přesně tak, jak to dělali jeho sourozenci. Dorazily jsme s Alicí na oběd později, protože tvrdila, že mám ve vlasech nějaký binec a zatáhla mě na záchody, aby to mohla vyčesat pryč. Nebyla jsem si vědoma toho, že by mi něco napadalo na hlavu, ale nechtěla jsem jí oponovat. Když mi ale po pár minutách došlo, že mi z vlasů nic nevyčesává, ale pomocí pinetek mi vyrábí nějaký účes, zatrhla jsem jí to. Úplně jsem viděla, jak si večer doma budu ty drobné dvojité jehly vytahovat z vlasů a pak si je omylem bodat různě po těle.

„Omlouváme se, že jdeme pozdě,“ zacvrlikala Alice a políbila Jaspera na tvář. „Zdržely jsme se. To víte, holčičí záležitosti.“

Odfrkla jsem a ve stejnou chvíli Edward zabručel:

„Jo, jasně.“

Alice nás oba ignorovala.

„Bello, dovol mi, abych ti představila našeho bratříčka. Je trochu natvrdlý,“ řekla a dočkala se jeho kyselého úsměvu, „ale máme ho rádi. Edwarde, tohle je Bella. Už jste se potkali, ale neměli jste příležitost se seznámit blíž.“ Zdálo se mi to, nebo byly ty věty nějak divně dvojsmyslné?

„Ahoj,“ mávla jsem rukou, když jsem položila tác na stůl.

„Těší mě,“ kývl a pak už zase zíral do talíře. Pochopila jsem, že víc už mi toho neřekne, a hleděla si svého jídla. Ne tak Alice. Jako kamarádka byla skvělá, jako sestra byla na zabití.

„Edwarde, chovej se trochu společensky,“ napomenula ho.

„Alice, chovej se jako člověk,“ odpálkoval ji a mně se znovu zdálo, že tím chtěl říct něco víc.

„Takhle se Bella bude nudit,“ nedala se ta malá drzá holka.

„Nebudu,“ zahuhlala jsem s plnou pusou. „Vůbec si mě nevšímejte.“

„Vidíš?“ Edward ukázal mým směrem vidličkou.

„Nech toho, Edwarde,“ zamračila se Alice. „A ty ho v tom nepodporuj,“ namířila na mě ukazováček. „Začne mě z vás bolet hlava.“

Jasper jí konejšivě položil ruku na rameno a ona se k němu přvinula. Něco jí špital do ucha, ona se usmála a zamilovaně se na něj podívala. Tentokrát jsem sklopila oči do talíře i já. Bezva. Křeníme jim tu oba. Když se ozvaly podezřele mlaskavé zvuky, ušklíbla jsem se. A vzápětí ucítila, jak se mi napětí vrací do bříšek prstů a šíří se do dlaní, do zápěstí, předloktí... Ne moc silné, ale objevilo se. Pevněji jsem sevřela příbor a snažila se zhluboka dýchat. Přece mě nerozhodí to, že se ti dva líbají? Jsem ve škole, tady by to přece nemělo vadit.

Jenže vadilo. A samotná přítomnost toho slabého mravenčení v tělě způsobila, že jsem během několika vteřin dospěla do stádia maximálního možného stresu. Klouby na rukách mi zbělely, jak jsem se snažila nic neprovést, a rty mě bolely z toho, jak jsem je pevně svírala.

„Bello? Co se děje?“ Najednou byl Edward hned vedle mě, hrozně blízko. Vypadal vylekaně, zkoumavě pozoroval temně hnědýma očima můj obličej a pak natáhl ruku, aby se mě dotkl. A já se hrozně bála, že mu něco udělám, kopnu ho, praštím ho, bodnu mu vidličku do oka!

„Debile zrzavej vypatlanej hovado krucinál kretén!“

Pak nastalo ticho. Naprosté. Zase. Edward polkl, nakrčil čelo a postavil se. Zavřela jsem oči. Tak, to bychom měli k seznámení s dalším členem jejich rodiny.

„Pardon,“ zamumlala jsem. „Debile! Ne, vážně, omlouvám se.“

„To je v pořádku,“ řekl chladně. „Není to tvoje vina. Vy dva byste se mohli ovládat,“ ucedil k Alici a Jasperovi a pak sebral svůj tác a odkráčel pryč. Sledovala ho celá jídelna, kromě mě, samozřejmě. Já civěla do těstovin a cítila se zase úplně, ale úplně klidná.



Alice se mi do konce vyučování omluvila asi tisíckrát. Už mě unavovalo jí vysvětlovat, že ona za nic nemůže a já bych se měla omluvit jejich bratrovi. Faktem bylo, že jsem byla vděčná za to, že jsem s ním neměla žádnou hodinu, protože bych se na něj asi nedokázala podívat. Čím to, že jakmile se ve stresu začnu omlouvat, neobjede se to bez debilů? Pak vypadám jako... jako debil. Ach jo.

„Ono se vlastně nic nestalo,“ rozhodla Alice cestou domů.

„No jasně,“ zabručela jsem. „Jen jsem mu před celou jídelnou řekla, že je debil, hovado a kretén. Jo a zrzavej. A vypatlanej. Zapomněla jsem na něco?“

„V podstatě jsi jen řekla nahlas to, co si o něm všichni myslí,“ snažila se.

„Třeba všechny ty holky, co na něj zírají a co o něm pořád mluví,“ odpověděla jsem ironicky. „Jo, ty si určitě myslej, že je kretén.“

„Holek si nevšímej. Věř mi, že Edward si o nich nemyslí nic příjemného.“

„Je na kluky?“ zeptala jsem se se zájmem. Jasper se uchechtnul. Alice se na mě chvíli zamračeně dívala, jako by přemýšlela, jestli mě má praštit, nebo politovat. Nakonec jen mávla rukou:

„Není na kluky. Je na holky. Jen si o nich nemyslí nic hezkého.“

„Aha,“ udělala jsem zaraženě.

„Ne!“ vyjekla Alice. „Ne o všech! Myslím tím-“

„Asi už bys toho měla pro dnešek nechat, ty malá intrikánko,“ rozhodl Jasper a přerušil tak její pokus o... O co?

„Dobře,“ povzdechla si. „Je to mnohem těžší, než jsem myslela. Kdybych neviděla...“ Větu nedořekla a já netoužila po tom slyšet, co kdy a kde viděla. Blížili jsme se ke mně domů a byl pátek odpoledne. Čekaly mě dva a půl dny doma. Bez školy. Vůbec jsem se netěšila. Ani nevím, jak jsem se s nimi rozloučila. A než jsem došla ke schodům, už mi zase cukala ruka a Charlie otevřel dveře ve chvíli, kdy jsem s polohlasným nadáváním seděla na zemi na verandě a čekala, až mi moje nohy přestanou dělat to, co chtějí ony, a začnou dělat to, co chci já.

„Ahoj, Bells,“ řekl a ze všech sil se snažil dělat, že je všechno úplně normální. Zachrochtala jsem. „Jak bylo ve škole?“

„Kretén! Debil! Blbeček!“

„Jo. V práci se taky nic zajímavýho nedělo. Jen paní Simonsové někdo ukradl ozdobnou dečku z hrobu jejího manžela. Strávil jsem u ní dvě hodiny, než mě pustila pryč.“

„Nasrat!“

„Rozhodně. Tak pojď dovnitř,“ vyzval, jako malou holku mě zvedl pod pažemi a pomohl mi do obýváku.

Nesnáším páteční odpoledne.



Večer jsem ležela na posteli a čekala, až budu unavená dost na to, abych mohla ignorovat jemné záškuby svalů a mohla usnout. A zuřivě jsem se snažila nemyslet. Jenže jsem před očima pořád měla tmavě hnědé oči se starostlivým výrazem. Dokola jsem si přehrávala ten okamžik, kdy byl tak blízko, že jsem cítila, jak krásně voní. Koho by napadlo, že budu někdy řešit, jak někdo voní? Koho by napadlo, že budu rozechvěle vzpomínat na to, jak byl blízko, a představovat si, jaké by bylo, kdybych pustila nůž, natáhla ruku a prsty se dotkla jeho tváře?

Zírala jsem do tmy a nemohla zahnat obrazy Edwarda Cullena. Venku pršelo, moje tělo pozvolna upadalo do spánku a já slyšela jeho hlas, jak se ptá, jestli jsem v pořádku.

A pak, když už jsem skoro spala, mi došlo, že se mi ten kluk asi líbí.

Tohle je ono?

„Kreténe!“ zahulákala jsem na celý dům. Slyšela jsem, jak Charlie rozespale něco mumlá. „Pardon!“ houkla jsem o něco tišeji.

No, tak tohle mi chybělo.

Jak to vypadá, když si chlapík s Tourettovým syndromem zpívá? (U nás se stal miláčkem domácnosti ♥ Má i vlastní web)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

12)  Ewik (13.01.2011 19:01)

Jsou úžasní všichni
Byl to skvělý díl.

10)  giselle (13.01.2011 18:07)

Belly je mi strašně moc líto a nikomu tu nemoc nepřeju, je to fakt peklo.
ale
Debile zrzavej vypatlanej hovado krucinál kretén!
- V podstatě jsi jen řekla nahlas to, co si o něm všichni myslí.
to je prostě moc!

tak on se jí líbí? a co naopak?

jsem děsně zvědavá!

9)  Yasmini (13.01.2011 17:59)

Dostal mě rozhovor na schodech. To bylo úžasné. Ta slova tak krásně pasovala.

8)  piskot94 (13.01.2011 17:50)

dokonalej díl prostě skvělej! chudák Edward, ten to schytal... vážně mi o začíná být líto...
ať už je příběh o takové Belle jakkoli vtipný, toho chlapíka je mi vážně líto prostě číst o Belle je tak uvolňující, ale když vidím to ideo, tak se mi chce skoro brečet... budu se z toho muset vyčokoládovat (konečně důvod tu milku rozbalit)...
tleskám

7)  Hanetka (13.01.2011 17:43)

Ach prokristapána... tady bude přeměna tak osvobozující... nebo jí to zůstane i jako upírovi? Chudák Bella. Jasper nemá chybu, Alice je tak alicoidní, že víc ani nemůže být, a Edward... je Edward. Ten se musí teď rozhodovat natřikrát. Jestli mu víc voní, víc se mu líbí nebo mu jde víc na nervy. Copak asi vyhraje?

A ještě, nechť mi všichni nemocní Tourettovým syndromem odpustí, ale:

6)  Silvaren (13.01.2011 17:43)

Souhlasím s Ree, už aby na to něco vymysleli.
Alice je kuplířka, ale evidentně jí to nejde a ani to nevypadá, že by to mezi Bellou a Edwardem jiskřilo. To jsem zvědavá, kam tohle povede.

5)  Ivanka (13.01.2011 17:40)

Míchají se ve mě dvě naprosto odlišné emoce. Na jednu stranu ji hrozně moc lituju, na druhou se u toho bavím. Nejvíc mě dostala ta větička, kterou častovala Edwarda. A copak má Alice asi za lubem? Bellin rozhovor s Charliem byl taky dokonalý. A kdypak asi přijde na to, že její klidové situace souvisí s Jasperem? Až bude někdy slunečno a oni nepřijdou do školy?

3)  ambra (13.01.2011 17:22)

Haleluja!!!!!
A teď fakt musím .
Nebudu se opakovat, je mi jí líto, ale Bella neumírá, naopak - mám pocit, že teď ožije až nebezpečně (TA věta mě nenechává na pochybách ).
Alice je úžasná a strašně se mi líbí ten tichý prostor, co tady dostává Jasper .
A vzdorující Edward je prostě slaďouš
Jsem nedočkavá - STRAŠNĚ!!! - jak se to vyvine dál!!!

2)  AliceBrandon (13.01.2011 17:20)

Teda některé hlášky měly vážně grády. Ale perla největší: Nasrat! - Rozhodně. Tak pojď dovnitř. To mě odrovnalo na dlouhou chvíli. Pozadu nezůstaly ani Je na kluky? a Pardon, debile. A Charlie? Ten je skvělý celý.
Jinak, Bellče už začne asi za chvíli docházet, s čím souvisejí ty její stavy klidu. Nějak nechápu, co má Alice za lubem, když je jasné, že kromě tlumení účinků Jasper nemá na Bellu vliv, rozhodně jí tim neléčí, tak proč pořád říká, že se to zlepší? To bude Jasper celý život kontrolovat její mimické a jiné svaly? Jsem zvědavá, co jsi pro nás vymyslela.

1)  Ree (13.01.2011 17:11)

Chudák Bella. I když jsem se u té kapitolky zase smála jak trubka, je to vlastně děs. Ty nemoci by měli zakázat!
Ale ta jídelna s Edwardem A jak se Alice nedaří je dát dohromady To bylo parádní, Kačí

«   1 2