19.10.2010 [21:30], Nebraska, ze série Nechrochtej a spi!, komentováno 39×, zobrazeno 6388×

První den ve škole

Charlie mě nenechal řídit. Nedivila jsem se mu. Jediné auto, které vlastnil, bylo to služební. Přestože všichni věděli, co ode mě mohou čekat, asi se mu nelíbila představa mračící se a cukající dcery za volantem policejního chevroletu. Doufala jsem, že mě poveze jen dnes, protože je to mé velké entré. Od našeho domu ke škole to nebylo zas tak daleko a představa, že každý den absolvuju dvě cesty antonem, mi nedělala úplně dobře.

„Prdel!“ vyjekla jsem, když se objevila cedule Forkská střední – domov Sparťanů.

„No,“ udělal táta rozpačitě. „Letos se jim sezóna moc nepovedla.“ Podívala jsem se na něj a usmála se. Snažil se ze všech sil, ale pořád se nedokázal úplně uvolnit. Čekala jsem, že jakmile bude mít chvilku volna, popadne udice a zmizí na ryby. Překvapil – statečně se mnou zůstal doma a dělal, že ho moje zvuky při sledování zápasu vůbec neruší.

„Tati?“ oslovila jsem ho, když jsme zastavili před školou.

„Bells?“ usmál se na mě.

„Díky,“ řekla jsem. „Vážně si toho vážím.“ Než stihnul dokončit stydlivé přikývnutí, vyhrkla jsem: „Pinda!“ Charlie si povzdechl a poplácal mě po rameni:

„Tak do toho, holčičko. Ukaž jim to.“

„Hů,“ udělala jsem.

„Jo,“ souhlasil. Pak se rozzářil: „Podívej, to je dcera doktora Cullena!“ Naklonila jsem se, abych přes něj viděla ven na chodník. Stála tam drobná, bledá holka s tmavými krátkými vlasy a širokým úsměvem. Když mě viděla, zvedla ruku a lehce mi zamávala. Zarazila jsem se. Čeká na mě? Proč by to dělala? Koleno mi narazilo do palubní desky, až jsem sykla.

„Do prčic,“ zamručela jsem naštvaně. „To fakt bolelo.“

„Tak už běž,“ popoháněl mě Charlie. Chtěla jsem říct, že radši počkám, až ta holka někam odejde, ale místo toho jsem dvakrát za sebou rychle zacvakala zubama. Charlie zvedl obočí a pokusil se o úsměv. Povzdechla jsem si a vystoupila z auta. Než jsem stihla ukročit stranou, už se rozjížděl pryč. Chápala jsem ho. Chtěl si ode mě odpočinout.

„Ahoj. Ty musíš být Bella.“ Objevila se přede mnou, zatímco jsem si zapínala nepromokavou bundu. Lekla jsem se jí a ruka, která táhla zip nahoru, mi vystřelila a trefila mě do brady. Holka se zatvářila omluvně a sykla ve stejnou chvíli, kdy já zaúpěla a musela jsem bolestí zavřít oči.

„Promiň,“ řekla. Otevřela jsem oči, bradu pořád bolavou, a nechápavě jsem se na ni podívala. Za co se omlouvala?

„Nic se nestalo,“ zahuhlala jsem a snažila se co nejrychleji dostat z jejího dohledu. Byla jsem z ní nervózní. A když jsem nervózní...

„Kreténe!“ Ano, přesně tohle se děje, když znervózním. „To nebylo na tebe, promiň,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Blbko!“ Zaúpěla jsem. Nadechla jsem se, ale místo další omluvy ze mě vyšlo kváknutí. Tohle byl zase jeden z momentů, kdy jsem nenáviděla svůj život. Měla jsem chuť se prostě otočit a odejít zase domů.

„To je v pořádku, Bello,“ mávla rukou holka a mávla rukou směrem k sobě. „Pojď, ať nepřijdeš pozdě. Ukážu ti, kde je kancelář, ano?“

„Proč to děláš?“ nechápala jsem a cítila jsem, že mám tik v pravém oku. Slečna si teď určite bude myslet, že ji balím.

„Carlisle nám říkal, že to budeš mít na začátku těžké, tak mě napadlo, že ti budu dělat společnost. Nevadí?“ Její hlásek byl jemňoučký a okouzlující, a celá byla hrozně hezká. Jo. Nestačí, že dělám zvuky, škubu sebou a nadávám – ještě vedle mě půjde takováhle modelka. Pak se dala do chůze a já  se neubránila zklamanému zafunění. Nechodila. Spíš tančila.

„Prdel!“ uteklo mi. „Promiň.“

„To nic,“ usmála se. „Carlisle říkal, že ráda čteš?“

„Hm,“ zamručela jsem. A nahlas vykřikla. A potom jsem plynule pokračovala: „Já si moc jiný koníčky představit nedovedu.“

„Někdy spolu půjdeme nakupovat!“ rozhodla. Pohrdavě jsem se ušklíbla a chrochtla. Nemusela jsem nic dodávat, pochopila. „Ale neboj, bude to zábava!“ snažila se mě uklidnit.

„Debil!“ štěkla jsem po ní. Tentokrát mi to ani nevadilo; bylo dobře, že si uvědomí, že ona, já a davy lidí nejsou dobrá kombinace. Jenže holka místo toho ladně dohopsala ke dveřím s nápisem Kancelář a pokynula mi:

„Tak utíkej, počkám na tebe.“

Uvnitř jsem si prožila hotové peklo. Ta nebohá žena se třikrát urazila, než se mi povedlo jí vysvětlit, kdo jsem. Pak se omluvila, ale stejně sebou při každém mém zvuku nebo pohybu vylekaně trhla. Když jsem odcházela, viděla jsem odrazem ve skle dveří, že se pokřižovala.

„Ukaž,“ chmátla holka po mém rozvrhu. Chvilku do něj zírala a pak spokojeně přikývla. „Bezva. Máš většinu hodin s někým z nás. A s Edwardem máš skoro všechny předměty, takže až se vrátí, bude všechno v nejlepším pořádku!“

Vybavila jsem si toho zvláštního vrčícího kluka ze včerejška a snažila se znít nenápadně, když jsem se zeptala:

„Kde je?“ Kdybych vzápětí nevyjekla debil!, určitě by to prošlo bez významného úsměvu té slečny.

„Musel si odjet něco zařídit, ale jsem si jistá, že za pár dnů se vrátí,“ ujistila mě. „Mimochodem, jsem Alice.“

Došlo mi, že jsem se nenamáhala se zeptat na její jméno. Nebyla jsem zvyklá se s někým seznamovat a nějak mi to nedošlo. Zrudla jsem a cítila, jak mi zběsile cuká v noze. Než jsem ji stihla varovat, noha mi vystřelila nahoru. Už už jsem viděla, jak ji naberu přímo pod koleno, ale ona na poslední chvíli klidně o krok ustoupila, jako by tušila, co se mi stane. Což byla samozřejmě hloupost, protože jsem to nevěděla do poslední chvíle ani já sama. Ta holka, tedy Alice, měla zatracený štěstí.

„Těší mě,“ zamumlala jsem a doufala, že si ničeho nevšimla.

„Půjdeme. Bude lepší, když nepřijdeme pozdě.“

Poslechla jsem ji. Uvědomovala jsem si zkoumavé a zvídavé pohledy všech studentů, kteří nás míjeli, ale k mému překvapení sledovali nejen mě, ale i Alici. Možná jim vadilo, že se se mnou baví – i teď vesele vyprávěla něco o nákupním centru v Port Angeles. Nevypadala, že by ji to nějak znervózňovalo. V tu chvíli mě poprvé napadlo, že tuhle holku mi seslalo samo nebe.

Před obědem jsem toho měla plné zuby. S Alicí jsem kromě první hodiny žádnou další neměla. Vysvětlila mi, jak vypadají její sourozenci – bylo jich hrozně moc, netušila jsem že je vůbec legální mít tolik dětí – ale neměla jsem čas ani chuť zkoumat své spolužáky. Byla jsem vděčná za své místo vzadu a za chápavost učitelů, kteří mě nenutili k nějakému předvádění u tabule.

Oproti Phoenixu měla tahle škola obrovskou výhodu: byla malinkatá. Na čtvrté hodině už mě všichni znali a počet vyjevených pohledů se omezil na minimum. Zykli si i na mé zvuky, takže zatímco na začátku vyučování se při každém štěknutí nebo nadávce všichni otočili, teď při historii si mě už skoro nevšímali. Jen obrovský tmavovlasý kluk, co seděl napravo kousek přede mnou, se po každém kreténovi otočil a ze zářivým úsměvem mi ukázal zdvižený palec. Připomínal mi Phila, takže jsem si ho prakticky okamžitě oblíbila.

Zamířila jsem do jídelny a doufala, že mají v nabídce i pití v plastových lahvích a nějaké balené sendviče nebo bagety. Kdybych si musela vzít podnos s talířem a sklenici s pitím, možná bych to nedonesla dál, než dva metry od pokladny.

Vypadalo to nadějně. Stoupla jsem si do fronty a hned urazila kluka přede mnou. Vypadal, že patří ke Sparťanům, měl na sobě sportovní bundu a byl o kus vyšší, než já.

„Já že jsem debil?“ zeptal se hrozivě a otočil se. Polkla jsem. A zachrochtala. Jestli budu muset utíkat, určitě mi zrovna škubne noha a já se rozsekám. Bezva první den.

Naštěstí už se mnou měl tu čest.

„Bello!“ zahlaholil a usmál se. „Ahoj! Nevěděl jsem, že jsi to ty! Tak co, jak to jde?“

Zírala jsem na něj, neschopná slova ani zvuku. Což bylo jedině dobře. On se vůbec nezlobil. Dokonce vypadal, že má radost, že mě vidí! Navíc si nevšiml mého polodementního stavu a klidně pokračoval dál:

„Jsem Mike, Mike Newton. Máme spolu biologii, všimla sis? Kdybys třeba potřebovala s něčím pomoct, klidně řekni, jsem docela dobrej.“

Když tázavě zvedl obočí, váhavě jsem přikývla. A pak jsem se konečně probrala. I moje pusa se probrala:

„Prdel!“

Rozesmál se:

„Je s tebou sranda, fakt, že jo!“

Přikývla jsem. Na nic víc jsem neměla sílu. Ten kluk byl... Vlastně všichni tu byli... Jiní. A abych nebyla málo překvapená, u pokladny už na mě čekala Alice.

„Ahoj, Bello! Co Mike, nebyl k tobě hrubý?“

Zavrtěla jsem hlavou. Vzala jsem svou colu a dvojitý kuřecí sendvič, ale než jsem se stihla rozhlédnout po volném místě někde hodně vzadu, Alice mě popadla za loket a někam mě táhla.

„Pojď, sedneš si k nám, ano? Aspoň se se všemi seznámíš.“ Rozbušilo se mi srdce. Chtěla jsem se někde v koutku v klidu najíst, rozhodně ne se seznamovat s dalšími lidmi! Budu nervózní a nejspíš se ani netrefím jídlem do pusy. Pak se poleju, někoho kopnu, všechny je urazím a skončím s cizím talířem špaget na hlavě – to už se mi taky stalo.

„To je dobrý!“ vyjekla jsem vyděšeně. A moje podvědomí dodalo: „Naser si!“

Alice se rozesmála.

„Nemusíš se bát,“ uklidňovala mě. „Nic se ti nestane. Jediná kousavá je dneska Rose a ta odešla.“

Necítila jsem se klidněji. Měla jsem chuť utéct, ale Alice mě sevřela pevněji a vmanévrovala mě do zadního rohu, kde u stolu seděl ten obrovskej kluk, co mi připomínal Phila, a štíhlý blonďák s vlnitýma světlýma vlasama. Zatímco ten první se na mě zase vesele zubil, ten druhý vypadal spíš rozpačitě. V duchu jsem sama sebe zaříkávala, abych je zvládla aspoň pozdravit. A povedlo se.

„Tohle je Bella,“ oznámila slavnostně Alice, když mě posadila vedle toho velkého. „Bello, tohle je Emmett, náš velký bratr, a tohle je můj Jasper.“

„Ahoj,“ zamumlala jsem s pohledem upřeným na sendvič. Alice si sedla vedle Jaspera a šťouchla do něj loktem. Nadskočil a vyhrkl:

„Moc rád tě poznávám.“

Vůbec jsem mu to nevěřila.

„A dál?“ zeptal se ten vedle mě. Vydešeně jsem se na něj podívala. Co jako a dál? Co má v plánu? Asi uteču. Nebo se pozvracím. Jeho pozvracím.

„Emmette, nechovej se jako pako,“ napomenula ho Alice a na mě se povzbudivě usmála.

„Jen jsem chtěl, aby něco udělala,“ bránil se ten obr. Cítila jsem, jak mi vibruje celé tělo, a chtělo se mi zalézt pod stůl. Tohle bude velké. Celý den se mi docela dařilo se hlídat, ale tohle už je úplně jiná liga. Možná rozkopnu stůl. Možná si vykloubím ruku. Možná dám Emmettovi takové čelíčko, že to nerozdejchá.

Chtěla jsem jim říct, aby se uhnuli. Aby mě někam uhnuli. Nejlíp do jiného okresu. Ale bála jsem se otevřít pusu. Alice se na mě zkoumavě podívala a pak se naklonila k Jasperovi a něco mu kraťounce špitla.

A najednou ten obrovský tlak v každém nervovém vlákně mého těla začal ustupovat. Přestaly se mi třást ruce, které jsem doteď měla pevně sevřené v pěst. Přestaly se mi chvět kolena. Všechen děs z toho, že se teď něco stane, někam zmizel. Mohla jsem se v klidu zhluboka nadechnout.

Bylo to pryč. Napětí bylo pryč. Cítila jsem se jako po jednom z těch velkých uvolnění, která většinou končí zlomenou rukou nebo sešitou hlavou, ale nic takového se tentokrát nestalo. Zmateně jsem si poposedla na židli a opatrně natáhla ruku k sendviči. Ruka udělala přesně to, co jsem chtěla. Usmála jsem se. Netušila jsem, co se stalo, ale bylo mi poprvé od toho otřesu mozku dobře.

„Dobrou chuť,“ zamumlala jsem.

„Neřekneš ani kretén?“ zkusil to Emmett. Pokrčila jsem rameny. Alice radostně zatleskala.

„Potřebuju zavolat Carlisleovi,“ řekla a vycupitala od stolu. Po očku jsem se podívala na Jaspera. Seděl a tvářil se spokojeně. Jako já.

Začínalo se mi tu vážně líbit.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

18)  Yasmini (20.10.2010 00:00)

Perfektní jako vždy (jen už se sebe dnes víc nevyždímu).
Děkuji Y.

17)  Popoles (19.10.2010 23:24)

Neb, moje úžasná a neuvěřitelná modlo, já Ti děkuji.
Měla jsem den blbec, ale tohle mi před spaním tak zvedlo náladu, že ani netušíš.
Bellin první den ve škole byl super - tedy pro ni asi ne, ale já mám v pravém pantu sanice křeč
A Jasper jako lék je dokonalý řešení, chudák, to aby dělal přesčasy
Tleskám a chechtám se opravdu hlasitě

16)  Ewik (19.10.2010 23:20)

Kam ty na to chodíš? Bylo to...
Těším se na další úžasný díl.

14)  Wendy (19.10.2010 22:38)

vážně díky, máme dnes úžasný večer, muž by rád sledoval fotbálek a já tu hýkám a dusím se smíchy, takže na mě kouká jako na retarda.Možná by se mi teď taky hodil Jasper. Alespoň něco nám na Bellu zabírá. Jsem zvědavá na Edwarda, až se vrátí

13)  dorianna (19.10.2010 22:31)

Blbko,blbko,blbko, pisatelka mlátí hlavou do stolu a při tom nenápadně vybírá nudle z klávesnice.Jo Jo dobře ti tak, měla jsi si nejdřív přečíst komentáře a ne se vrhnout na čtení a při tom jíst polívku.
Neb opět úžasná záležitost, krom polívky v klávesnici mám i připo gaťky a slzy v očích, prosím dej příště varování.

11)  SarkaS (19.10.2010 22:17)

tak jo já vím že bych se smát neměla, ale to se prostě nedá. Všechno jsem celkem přežila, ale její finální naser si už bylo moc a já málem spadla ze schodů, protože jak trubka sedim úplně nahoře a čtu si tady. Fakt nevím proč Ale ten konec, že by Jazz zapracoval? Jestli jo tak to bylo uzasne a ja ho mam jeste radsi nez driv, protoze tohle Belle vyzne pomohlo

10)  Michangela (19.10.2010 22:06)

9)  Lenka (19.10.2010 22:03)

Neb to je naprosto dokonalý.
Pro Bellu musí být hrozně těžké i naprosto banální věci, ale tvoje podání a přístup Cullenovic rodinky to všechno staví do úplně jiného světla.
A ty Belliny myšlenkové pochody a sarkasmus mi někoho připomínají, že by Myšičku?
Celá kapitola je skvělá, ale nejvíc mě rozesmálo to Emmetovo čelíčko.
Nebrasko já tě mmiluju.

7)  Linfe (19.10.2010 21:59)

Ježíškote, Neb, tak dneska podruhé, ale tohle, tohle bylo kouzelný. Jasper jí dokáže pomoct!!!! Nevím jestli natvalo, ale alespoň takhle. Já mám takovou radost. A dvě krásný kapitolky v jednom dni? To si snad ani nezasloužíme. Máš báječnou hlavu, která plodí báječné nápady a já jsem ráda, že mám tu čest je číst

P.S. a teď je na řadě Maddie, viď / mrk mrk mrk shy

6)  ambra (19.10.2010 21:57)

OMG, já jsem se asi počůrala... Od první do poslední věty se řežu jak pominutá, ale "letos se jim sezona moc nepovedla", Emmettův zdvižený palec a neodraditelný Mike mě zabily...
Ovšem nápad s Jasperem a Alicí jakožto dobrou vílou - naprosto luxusní!!!

2)  Ajjinka (19.10.2010 21:45)

Ňuf, Jasper je zlatíčko A Bella? Ta je prostě úžasná, ale trošku lituju Charlieho bude mít teď doma těžký časy

1)  Ree (19.10.2010 21:41)

Utíkám před tvou dokonalostí, nebo mě brzo dostihne a já si tvou dokonalost nechci přivlastňovat Emmett je zlatíčko Ale pořád miluju více tu pračku

«   1 2