14.05.2010 [15:30], Nebraska, ze série Myšičko, myš..., komentováno 29×, zobrazeno 9257×

Jak pobavit upíry

Zamračeně jsem sledovala Eleazara. Kdybych po něm teď skočila, stihla bych mu provést něco nepěkného, než by mě z něj sundali. A zasloužil by si to, za tohle týrání!

„Myško?“ oslovil mě Edward a jen tak tak potlačoval smích. Vztekle jsem odfrkla.

No tak jsem na tebe zase zapomněla, no a co? Můžu se na to vykašlat, nebudu tu ze sebe dělat šaška! Ať jde prudit někoho jinýho!

Stála jsem na palouku kus od domu a ve společnosti Willa, Edwarda, Carlisla a Eleazara jsem se pokoušela znovu vytvořit nějakou tu projekci. Abych byla úplně přesná, stála jsem tam jako trubka a ti čtyři se mě snažili nějak navést k tomu, abych znovu předvedla, co umím.

Marně.

Nic. Ani ťuk. Prostě jsme tam na sebe zírali už třetí hodinu a všichni jsme vypadali více či méně zoufale. Jen ten cvok z Maine se pořád spokojeně usmíval. Zase ho někdy pozveme na návštěvu!

„Miláčku,“ škemral Will, „prosím, něco úplně malinkého bude stačit...“

Kdyby tu nebyl Edward, mohla bych tvrdit, že ten mravenec támhle je moje dílo. A pak bych ho zašlápla, aby si nikdo nestihl všimnout, že se nerozplynul. Jenže Edward tu byl a moc dobře dával pozor na to, co se mi honí hlavou. Určitě ho s sebou berou jen proto, abych nemohla podvádět.

„Přesně tak,“ ubezpečil mě. Pche.

„Jsem unavená,“ zakňourala jsem. Byla jsem protivná sama sobě, ale vážně mě ničilo tu stát a pokoušet se o nemožné. Málem jsem se vymačkala jako citrón, když jsem křečovitě zaťala všechny svaly ve snaze něco ukázat!

„Jsi upír, Minnie. My jsme neunavitelní,“ řekl klidně Eleazar. Už jsem ho vážně měla plné zuby.

„No tak mi to prostě nejde!“ vyjela jsem po něm. V tu chvíli byl Will u mě a přitiskl si mě k sobě; viděl, že už je toho na mě opravdu moc.

„Tohle je dobrá cesta, Minnie,“ nedal se odbýt Eleazar. „Když se to povedlo poprvé, taky jsi byla rozčilená. Možná se jen nějak nevědomky kontroluješ a až když dostaneš opravdový vztek, tvá schopnost se projeví.“

„Takže mě teď budeš zkoušet co nejvíc vytočit?“ zamračila jsem se na něj. Mlčky si mě měřil a jeho výraz zvážněl. Už se neusmíval, jeho tvář teď vypadala jako dokonalá kamenná maska. Střelila jsem pohledem po Edwardovi, chtěla jsem vědět, co se děje. Zavřel oči. Jako vždycky, když se dělo něco, s čím nebudu souhlasit.

„Jasně! Když se proti mně budete takhle jakože nenápadně spolčovat, já se naštvu a možná ze mě vypadně nějaká představa, že?“ zavrčela jsem. A zcela nelogicky, jak je mým dobrým zvykem, to ve mně přestalo vřít. Oni se fakt snažej mi pomoct. Sice by mi bylo milejší, kdyby pochopili, že jsem tak nějak zmetkovej výrobek a ničeho dalšího se ode mě nedočkají (leda by přivezli Tanyu, pak možná), ale to už jsou prostě oni.

Edward si povzdechl:

„Prokoukla nás, je to marný. Prý leda bychom dojeli pro Tanyu.“

„Ano!“ zajásal Eleazar.

„Ne!“ zavrčela jsem a znovu jsem byla připravená po něm skočit. Takovýhle změny nálad jsem měla naposledy v těhotenství!

„Ale ano, Tanya na tebe totiž zabírá nejlíp,“ přidal se Edward. „Sice mě mrzí, že tě musíme rozzuřit, ale je to jen do té doby, než se naučíš ty projekce zvládat sama.“

Upřela jsem na Willa štěněcí pohled.

„Ty jsi moje záchrana! Vezmi mě odsud,“ loudila jsem. A nevědomky jsem tím Eleazarovi nahrála na smeč.

„Není to moc?“ podíval se na něj Edward překvapeně. Ten hispánský tyran jen lehce zavrtěl hlavou a pak mi přesladkým hlasem řekl:

„Jaké to asi bylo, když Will spal s Tanyou?“

Ztuhly mi rysy a vykulila jsem na něj oči. Co to sem tahá?! Will mě konejšvě hladil po zádech a nadechl se, aby něco řekl, ale Carlisle ho zastavil jedním tichým, ale důrazným Ne.

„Je mi to jedno,“ zamumlala jsem, ale kdybych byla ještě člověk, byla bych rudá vzteky a potupou. Proč mi to připomíná? Já nechci vědět, jak spolu vypadali, nezajímá mě to, je to minulost! Ať jde do háje, mizera jeden! Nechci to vědět! Nechci!!!

Ale má hlava si vždycky dělala, co chtěla. Přestože jsem pevně sevřela rty a snažila se na to nemyslet, před očima už se mi začaly míhat obrazy Willa, mého Willa, nahého a dokonalého. A pak se objevily dlouhé, blonďaté vlasy. A já vrčela nahlas. Vážně to nechci vidět!!!

„Minnie,“ začal Will nešťastně, nejspíš se chtěl znovu kajícně omlouvat za to, jaký byl předtím. Edward na něj sykl. A Tanya v mé hlavě zaryla své laicně rudě nalakované nehty do Willova ramena. Zavrčela jsem. Zmiz z mé hlavy! Mrcho jedna! Hlavo blbá, nech toho!

„Není to příjemný pohled, Minnie?“ zeptal se Eleazar posměšně a Tanya zasténala. Začala jsem vidět rudě. Odstrčila jsem od sebe Willa, teď jsem ho nedokázala mít tak blízko sebe. Znovu jsem zavrčela, protože tohle mi vadilo, vážně mě naštvali! Nedokázala jsem se té představy zbavit, vadila mi a mučilo mě, že vlastně trápím sama sebe. Pak si ta potvora přetočila Willa na záda, aby se mi mohla vyzývavě podívat do očí.

A najednou byla přede mnou.

Jen ona. Dělala všechny pohyby, které jsou při určité činnosti očekávatelné, dělala odpovídající zvuky, smyslně se kroutila a sténala Willovo jméno – ale Will tu nebyl. Tedy ten opravdový ano, stál metr ode mě a překvapeně skákal pohledem z ní na mě, ale ten nahý zůstal jen v mé hlavě. Sledovala jsem tu virtuální Tanyu a připadala mi tak ubohá, že jsem přestala vrčet a uchechtla se.

„Drž to, Minnie!“ pobídl mě Eleazar. „Ještě chvilku, schválně, jak dlouho to dokážeš!“

A šlo to překvapivě snadno. Musela jsem se na ni soustředit, ale nezabírala veškerou mou pozornost. Dokázala jsem vnímat okolí a sledovat Carlisla, který s rozpačitým výrazem přišel na dosah k Tanye a natáhl ruku, aby se jí zkusil dotknout. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel.

„Asi... Počkám na nějakou jinou... projekci,“ zakoktal. Napadlo mě, že i tohle bych možná dovedla zařídit. Soustředila jsem se na tu blonďatou uvzdychanou kreaturu a její obraz se najednou začal měnit. Prořídly jí vlasy. Mrknutím oka vážila o dobrých osmdesát kilo víc. Měla neuvěřitelně chlupaté nohy. A skřípavým hlasem vykřikla Eleazarovo jméno.

A tam moje soustředění opadlo, protože jsem se začala škodolibě smát. Ošklivá Tanya stihla ještě jednou zachraptět Eleazare, a pak se rozplynula stejně, jako Will předtím v obýváku.

„Upřímně, tohle bylo mnohem horší, než vidět nahého Williama,“ zabručel Carlisle, ale pak si s nadšením vědce začal psát poznámky.

„Skvělá práce, Minervo,“ pochválil mě Eleazar naprosto vážně. „Jsem si jistý, že po pár měsících tréninku to pro tebe bude stejně snadné, jako dýchání. Než ale přijdeš na to, jak tu projekci ovládat, budeme se asi muset smířit se sledováním nahé Tanyi.“

„A rozhodně jí to neřekneme,“ dodal Edward pobaveně. Zašklebila jsem se na něj.

Budeme to muset vykoumat nějak jinak, nechci myslet na hnusný věci. Chci myslet na příjemný věci a mít možnost je ukázat... Na co by mi to jinak bylo?

„Já vím, myško. Zvládneš to, jen to bude chvíli trvat. Zítra s sebou zkusíme vzít Jaspera, možná by mohla stačit jím dodaná zlost?“ uvažoval nahlas. Přikývla jsem, ale bylo mi jasné, že i když vztek bude od Jaspera, ne z mé hlavy, asi těžko se mi v takovém rozpoložení budou vymýšlet hezké věci. Prostě se budu muset smířit s tím, že se budu koukat na nahou Tanyu. A vědomí, že Willa jsem jim prostě neukázala, mi dělalo dobře.

Nad ránem jsem tichým šepotem brblala Willovi v náruči:

„K čemu mi to jako je? Vaše schopnosti jsou normálně použitelné! Dokážete zachránit život, protože se dozvíte včas o hrozícím nebezpečí. Jasper dokáže utlumit protivníka. A já? Ukážu jim nahou Tanyu, abych je vzrušila?“

„No tak, nebudeš přece vždycky vytvářet jen nahé upíry, že ne?“ usmál se Will. Zamyslela jsem se. Možná nic jiného nedokážu? Jako už milionkrát předtím, i teď věděl, co se mi honí hlavou.

„Lásko, máš neuvěřitelnou představivost. Vždycky jsi ji měla. Tak jí teď povol otěže a představ si, co všechno bys nám dokázala ukázat...“

„Třeba i víc lidí najednou?“ napadlo mě. Zamručel na souhlas.

„Budovy? Auta?“

„Hmm.“

„A k čemu mi to bude? Chápej, já pořád netuším, na co jako jsem?“ zoufala jsem si. Will se nadechl úplně stejně, jako když se chystal něco vysvětlovat Misty.

„Můj dar jsem ocenil po skoro sedmi stoletích. Opravdu se mi hodil až ve chvíli, kdy jsem uviděl tebe. Do té doby jsem ho používal jen pro někoho jiného, mně samotnému byl k ničemu. Edwardovi se jeho čtení myšlenek hodí jen v boji, jinak je mu spíš na obtíž. A Jasper, který musí občas utíkat před emocemi nás všech do lesa? Jednou se nám tvoje projekce budou hodit. Byť třeba jen – a to jen je v uvozovkách – proto, abys udělala radost Misty. Nebo komukoliv jinému z rodiny,“ šeptal mi a já se s každým jeho slovem přestávala trápit zbytečnými obavami. Mám být zábavou pro mou rodinu? Televizí, která dokáže ukázat cokoliv na světě?

Tak jo. Hlavně, že budou šťastní.

A pak jsem zvedla hlavu a zkoumavě se na Willa podívala.

„Co jsem provedl?“ zazubil se na mě. Ještě chvíli jsem pozorovala jeho obličej, který mě pořád nepřestával udivovat svou dokonalostí, ale ve skutečnosti už jsem se v podstatě dívala skrz něj. Protože v hlavě se mi začal odvíjet příběh. Nepsala jsem přes půl roku a doteď mě ani nenapadlo o tom přemýšlet; brala jsem to jako daň za nový život, prostě psavá Minnie byla člověk a teď mám jiné starosti. Ale najednou tu ten pocit byl znovu a mnohem naléhavější, než kdy předtím. Musím psát.

„Promiň,“ vyhrkla jsem, vyskočila z postele a chňapla po notebooku. Potichu a přirozenou rychlostí jsem se vyřítila z našeho pokoje a sedla si ke kuchyňskému stolu. Opatrně jsem položila prsty na klávesnici a jen co se mi otevřel prázdný textový dokument, pustila jsem se do toho. A všechno bylo tak jiné... Vnímala jsem všechny zvuky v domě, tiché šeptání Belly:

„Ona píše?“

Vnímala jsem okolí a byla jsem připravená klidně konverzovat a věnovat se jim, jen co vstanou a sejdou dolů. Upíří mysl byla doslova určená k psaní, už mi nevadilo vyrušování, nepotřebovala jsem se koncentrovat jen na písmena. A nejvíc jsem vnímala zvuk Missiina srdce. Protože jsem psala pro ni.

Pohádku.

Když bavit celou rodinu, tak bavit celou rodinu. Začít od nejmladšího člena.

Will o něco později prošel za mými zády a lehce mě pohladil po šíji.

„Budeme ti muset pořídit stolní počítač,“ zasmál se. Přestala jsem psát a podívala se na něj. Kývl bradou k notebooku. Mrkla jsem se na stroj a vyjekla. Klávesnice vypadala jako hromádka plastových střepů, některé klávesy už byly úplně pryč, možná rozdrcené v prach. Neuvdomila jsem si, že pod prsty necítím tu klasickou strukturu a že jsem se do psaní zažrala tolik, až jsem si zničila noťas. Sakra.

„A plnou skříň klávesnic,“ přidal se Edward. „Je to krásná pohádka, Minnie. A jsem moc rád, žes zase začala.“

„A teď jako co?“ vzdychla jsem nad torzem notebooku. Will mě odsunul i se židlí a opatrně, aby ho dočista nezničil, se postaral o zazálohování všeho důležitého. Stihl to jen tak tak; s odpojením pevného disku se ozvalo tiché lupnutí a prsknutí a noťas odešel navždy.

„Možná bychom jí měli půjčit jen tužku a papír, aspoň než se dostane z novorzeneckého období?“ navrhl Emmett a mrštně se vyhnul letícímu prostírání, které nabralo docela slušnou rychlost a doplachtilo až k jedné z plastik na zdi. Žuchla na zem s poměrně hlasitou ránou a Misty se probrala.

„Vidíš, co děláš?“ houkla jsem na Emmetta, schovávajícího se za sloupem. „Za trest ji dneska po obědě uspáváš ty!“

Máma.

„Už jdu, Missie!“ usmála jsem se a zamířila jsem zase zpátky do pokoje. A přestože bych ještě předevčírem řekla, že už to víc nejde, zase jsem byla o něco spokojenější.

Pes!

Ale Misty věděla, jak mě z toho dostat.

A čas plynul. Užívala jsem si naší dcery a jejích vrtochů. Milovala se s Willem, lovila a pokoušela se Emmettovi vybílit medvědy v okolí. Oči mi zlátly, už měly skoro stejný odstín, se kterým k nám přišel Will. Ničila jsem klávesnice, přestože ty nehody byly čím dál méně časté. A trénovala jsem, hodně. Už jsem nepotřebovala vytočit od Eleazara, nemusel mi pomáhat Jasper. Už jsem se nemusela vůbec zlobit. Zjistila jsem, že udělat někomu radost je mnohem lepší motivace, než být rozzuřená a snažit se někoho zesměšnit nebo urazit. Že je jednodušší někoho rozesmát, než rozzuřit.

Stal se ze mě plnohodnotný zábavní nástroj.

Dokázala jsem vytvořit projekci lidí, zvířat, květin. Dokázala jsem i auta a menši budovy. Dokázala jsem více osob najednou, ale tam už má představa nebyla tak jasná a okraje byly roztřepené. Dokázala jsem kousky oblohy, dokázala jsem vytvořit část pralesa na mém ostrově. Sice to byl jen flek o velikosti zhruba metru čtverečného, ale vypadal ohromně realisticky. Podle Carlisla a telefonických konzultací s Eleazarem byl tohle všechno pořád jen začátek.

Zachránila jsem Jakeovi jeho duševní zdraví, protože jsem Misty ukazovala jeho vlčí podobu, jak skotačí a dává pac, jak si lehá a válí sudy, jak štěká na povel. Nevadilo jí, že si na něj nemůže sednout. Byla unešená a z Jacoba se rázem stal úplně nejoblíbenější člen rodiny, aniž by pro to hnul prstem.

Ukázala jsem Emmettovi přistání na Měsíci a nevěřícně sledovala, jak si užívá hopsání hned vedle Armstronga a napodobuje jeho pohyby. A několikrát jsem mu předvedla kapitána Dallaských Cowboys, jak přebírá Trofej Vince Lombardiho za vítězství v Super Bowlu.

„Minnie, měla bys minutku?“ objevila se Esmé a ukázala mi plán krbu a okolí v jednom z domů, které renovovala. Chvíli jsem si její nákresy a přiložený barevný vzorník prohlížela a pak se uprostřed našeho obýváku objevil cizí krb. Esmé se vděčně usmála a prohlížela si ho ze všech stran.

„Zkus místo té vínové spíš tmavší?“

Bez sebemenší námahy jsem změnila celou výmalbu v prostoru nad krbem a Esmé si pro sebe spokojeně broukala. Ještě zkusila vanilkovou, ale nakonec spokojeně odjela zařídit tu temně vínovou.

Jediná, koho jsem občas musela odmítnout, byla Alice. Zkoušení oblečení ze všech možných módních časopisů na své virtuální verzi se dostalo mezi její nejoblíbenější činnosti. Musela jsem rázně nastavit její návštěvní hodiny na dvě denně, jinak bych nedělala nic jiného. Ale ani tak jsem se na ni nedokázala zlobit. A konečně jsem pochopila, proč mě tenkrát tak tlačila do upírství. Všechno by bylo jinak, nic z tohohle bych neměla. Stárla bych vedle Willa a dívala se, jak se on snaží nedat najevo, že mu tím ubližuju. Neměla bych Misty. Až teď jsem jí dokázala definitivně a opravdově odpustit to, že se mi tak nevybíravě motala do života.

A když jsem, jako každou středu od začátku roku, telefonovala s klukama, posadila jsem si jejich představy k sobě ke stolu a povídala si s nima do očí. Nedokázali otevírat pusy tak, aby to sedělo s hlasy ze sluchátka – tak dobrá jsem ještě nebyla. Ale usmívali se, pošťuchovali do sebe a mrkali na mě, a já byla rozesmátá. Nechala jsem si je u sebe ještě dlouho po skončení hovoru.

„Myslíš, že je uvidíme?“ zeptala jsem se tiše Willa. Pohladil mě po vlasech a přiznal, že neví. Chtěla bych, aby tu byli.

„Máš pravdu,“ vynořil se ve dveřích odnikud Edward. „Už je připravená.“

„Já? K čemu?“ lekla jsem se. Will mě zezadu objal kolem ramen a slavnostně řekl:

„Pojedeme se podívat blíž k lidem.“

Jako já? Už? Ale to je moc brzo! Ještě to nedokážu, co když někomu ublížím? To nejde, nemůžeme -

„Budeme s tebou. Nepojedeme až do města, jen na kraj hor. Bude tam spousta turistů,“ uklidňoval mě Edward. Nefungovalo to.

„No právě! Co když mi někdo přeběhne přes cestu?!“ děsila jsem se.

„Zadržíš dech,“ pokrčil bezstarostně rameny Will a já měla nutkání ho něčím praštit. Jemu se to řekne, panu Dokonalému! On se prostě rozhodl, že bude mezi lidmi, ale to už mu bylo několik století! Nebyl takhle čerstvý!

„Já bych ještě počkala,“ vykrucovala jsem se.

„Nesmysl. Ráno jedeme,“ rozhodl Edward.

„Nenechám tě nikomu ublížit,“ slíbil Will. A jemu jsem věřila jako nikomu jinému na celém světě. Fajn. Tak teda pojedu očuchat pár lidí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

9)  Karolka (14.05.2010 16:32)

Jestli od tebe ještě někdy uslyším, že to je nejslabší kapitola Myšky, můžeš se spolehnout, že sednu na nejbližší vlak, najdu ten kriminál, u kterýho bydlíte, a dost brutálně ti zazvoním na dveře!
To byla taková krása! Nejdřív jsem se rozčilovala, že Minnie trápěj představama Tanyi, pak se smála jako blázen, jak z toho vybruslila, a když si představovala kluky, i slzička ukápla. Byl to krásnej díl, Kačko. Vážně!

8)  Bosorka (14.05.2010 16:28)

Díky Neb,
konečně mi něco spravilo náladu, neboť jsem od rána naštvaná na celý svět:
1) počasí
2) kure.....vsky mě bolí prsa! Kačena mi dává zabrat!

A teĎ jen přežít do dalšího dílu.....

6)  Ajjinka (14.05.2010 16:01)

Neb, dokonalost sama! Jsem zmoklá a kurdnatá, ale ty jsi to zachránila! Minnie a její projekce jsou úžasný! No a ta poslední věta by jednoho odrovnala

5)  Hanetka (14.05.2010 15:52)

„Asi... Počkám na nějakou jinou... projekci,“ zakoktal.
Tak tohle je hláška dne!!!
Zapomněla jsemi na to, že se moje nová korunka nekamarádí s dásní a že mě to tak štve, že jsem ji chtěla vypáčit příborákem! Nebrasko, díky!!!

4)  Alrobell (14.05.2010 15:47)

Ochlupatělou Tanyu s velmi velkou obezitou a řídkými vlasy... jo holka, ty víš, jak na mě... a to její Eleazare a puf...

No jsem zvědavá, jak zvládne ňuchání lidí a jestli se někomu vrhne po krčku... každopádně ti za další skvělí díl

Neb, nevím nevím, ale z takovou ze mě uděláš dokonalou závislačku...

Páčko Al

3)  Evelyn (14.05.2010 15:44)

Neb, úžasné

2)  Silvaren (14.05.2010 15:44)

Tedy! Myslím, že Minie slouží k pobavení celé rodiny i bez své schopnosti projekce.
Podle mě je Minina schopnost naprosto úžasná a v boji rozhodně předčí Alici, Jaspera i Emmetta, jen s Edwardovým čtením myšlenek je to nerozhodně. Jedinou projekcí může ovlivnit nebo zmást všechny protivníky a třeba po anglicku zmizet.
Jsem zvědavá, jestli ji to necháš zkusit v praxi.

1)  Ree (14.05.2010 15:27)

Jsem moc unavená na to, abych vymyslela nějaký komentář. Ale jinak to bylo bla bla bla, bla bla, bla bla bla. (Jo, už mi z Lovců vážně hrabe.)
A poslední věta je naprosto dokonalá

«   1 2