02.05.2012 [14:15], Karolka, ze série Můj milý deníčku, komentováno 23×, zobrazeno 5796×

"Můj milý deníčku, já vím, jsou to už celé věky. Člověk si zkrátka někdy neporučí. Ještěže se mám na koho obrátit a příběh Ruth může pokračovat dál."

Milé čtenářky, dovolte, abych vám zprostředkovala další osudy Ruth Fishermannové, ode dneška ovšem z dílny Carlie, která se uvolila tuto povídku vyprávět místo mne. Pohodlně se usaďte, nezapomeňte odložit žvýkačky, nápoje a potraviny a račte s námi do La Push.

Můj milý deníčku,

jsem to opravdu já. Já vím… také se nepoznávám. Cítím se menší, bezbrannější. A co teprve moje vlasy! Ty se totálně pomátly. To bude tím zdejším klimatem.

Probudil mě déšť. A cirkulárka. Jak může někdo v bouřce řezat dřevo? Tušíš správně - Seth. Z fleku by zastal celý zvukový štáb Texaského masakru motorovou pilou. Promiň, deníčku, já vím, že je to pod tvou úroveň, ale na chvilku si z tebe udělám notýsek pro seznam na nákup, ano?

Špunty do uší

Díky!

Seth je prostě úplně nemožný. A to se netýká jen chrápání. Ale… je úplně nemožné se od něj odtrhnout. Ještě nechci opustit bezpečí tohoto pokoje a Seth je naneštěstí magnetem, který drží pohromadě zbytky mého zdravého rozumu. A když spí, je vcelku snesitelný. Jenže za chvilku vstane a jako Lassie se vrací… k jídelnímu stolu. No řekni sama, Angelino, chová se někdy Brad u jídla takhle? Ne, viď, to bys ho poslala do… Tibetu, na sedm let.

Angelina! Ne - na tohle nemám sílu. Nedokážu se podívat, jak si v žebříčku vede, to by byl poslední hřebíček do rakve.

Rakve – zamrazilo mě při tom pomyšlení a proti své vůli jsem se ještě víc natiskla k žhnoucí tělesné schránce svého vzdáleného příbuzného. Ke spícím příbuzným genům. Totiž… ke spícímu geneticky příbuznému. Prostě k tomu obrovskému indiánovi, který zabíral většinu postele, takže mi stejně nic jiného nezbývalo.

Byla tu ještě jedna věc, která mi bránila vyjít z pokoje, a to představa parkuru, který mě tam možná čeká. Co když budu muset přeskakovat rakve, do kterých se na den uložili obyvatelé tohoto domu? Už jsem se viděla, jak zakopávám a skládám se do některého z těch penálů ve stylu pohádkové hlášky: „Někdo spal v mé… rakvičce.“

Snad je mají uložené ve sklepě mimo dosah slunečních paprsků. Včera jsem v domě žádné neviděla, ale co já vím. Možná existuje i nějaká vyklápěcí verze. V noci je mají složené u stěny a na den je vyklopí… Br, kdo ví, co se prodává v upírské verzi Ikey? Z tohohle pokoje mě nikdo nedostane!

Můj žaludek a močový měchýř zaprotestovaly. No dobře, tak…

„Sethe,“ zatřásla jsem jmenovaným.

Ve stejné chvíli, kdy otevřel oči, jsem vyletěla – máš pravdu, deníčku, spíš jako nepovedená napodobenina pelikána na jedné noze odhopkala – z postele. Najednou bylo sdílení jednoho lůžka divné. Teď, když jsme byli při vědomí oba.

„Ahoj,“ špitla jsem a uhnula pohledem.

„Ruth,“ zamžikal zmateně. Fajn, aspoň, že mě neoslovil jménem jiné holky. Prohrábl si ospale vlasy a věnoval mi starostlivý pohled. „Jak ti je?“ šeptl.

„Žiju,“ pokrčila jsem ramenem – to druhé bylo díky zafixování pohybuvzdorné – a pokusila se na Setha usmát. „Takže hádám, že zatím to jde.“

♥

Seth se stal mou berličkou, doslova i přeneseně. Když jsem se přesouvala po domě a později na zahradu, podpíral mě. To abych nevypadala, že trpím obsesí – nutkáním pořád skákat panáka. Panáka bych si leda tak dala. Dvojitého. Ale jednak alkohol dehydratuje pleť, a ta moje už skomírá nedostatkem vitaminu D, a jednak mi ho nikdo nenabídl. Ta jednadvacetiletá hranice je hrozně diskriminační. S oznámením, že existují upíři, kteří se maskují jako filmové hvězdy a že jim neméně zdatně sekundují vlkodlaci-měniči s postavami hollywoodských kaskadérů, také nikdo nepočkal, až mi bude jednadvacet.

Možná večer bude u táborového ohně kolovat nějaká ta ohnivá voda. Seth – moje fyzická i duševní berlička – mi slíbil, že mě vezme zpátky do La Push. Když se mě snažil nalákat na quileutské legendy, které budou hlavním tématem hovoru, oči mu při tom tak plály, že jsem na něj zůstala fascinovaně hledět.

Chvíli mi trvalo, než mi opět sepnuly spoje v mozku a také svaly mezi horní a dolní čelistí. Byl tak jiný, když tolik horoval. Něco mezi Jaredem Pad… Ale nic, ty bys to stejně nepochopil, deníčku, jsi chlap. A mně prostě jen nesvědčí ta sedativa od doktora Cullena.

Největší radost jsem však měla z návratu do La Push. Up… upovídaní obyvatelé domu, ve kterém jsem byla díky svým zraněním nedobrovolným hostem, byli sice překvapivě lidští, ale nebylo to stejné, jako kdybych nevěděla, co jsou zač.

Nessie a Jacob s námi půjdou také. Ty jsem si oblíbila snadno, z nich jsem totiž neměla strach. Renesmé mi na pokyn svého otce (ten chlap snad čte myšlenky) přinesla k svačině od Esmé (babičky, věřil bys tomu, deníčku?) francouzskou bagetu. Domácí. A z nemocnice od dědečka (pořád si na tu představu nemůžu zvyknout) francouzské berle.

Takže už mě nebude mít Seth na krku (tedy už ne doslova, jen obrazně). A to je rád, tedy měl by být, aspoň myslím…

♥

Oheň romanticky praskal. Celkový dojem kazil jen přepalující se tuk rakovinotvornými emulgátory napěchovaných uzenin, které opékali Seth a jeho kamarádi a příbuzní. Jacobova smečka, jak mi bylo řečeno, i když plný význam toho slova mi pořád ještě uniká. Je mi jen jasné, že to tetování, co má většina místních kluků a kupodivu i Sethova sestra, nebudou nálepky ze žvýkaček.

Na marshmallow mě ale Nessie nalákala. Je to jen taková pěna, samý vzduch, to nemůže mít moc kalorií, viď, že ne? Jinak bych si z tebe musela udělat dietní záznamník, deníčku…

Když jsem se mé vzdálené sestřenky nevinně ptala, jestli ta voda, co mi podává, je neperlivá, protože každý přece ví, že neperlivá je zdravější, sykla něco o tom, že se jí už zajídá snobismus upíří svačinky, kterou její bratr dotáhl. Nevím, co se Leah stalo, nikdy se ke mně takhle nechovala. Seth mě vzal kolem ramen a mávl nad sestrou rukou. Leah jako by to ještě víc urazilo a zbytek večera seděla co nejdál ode mě.

S vyprávěním legend začal Jacobův otec a pak si k mému překvapení vzal slovo Jacob sám. Nessie vedle mě celá povyrostla pýchou.

♥

Ani jsem nevěděla jak, najednou byla půlnoc. Úplně jsem při těch všech legendách zapomněla vnímat nejen čas, ale i nepohodlí dřevěných laviček, na nichž jsme kolem ohně seděli. Z lesa k nám dolehl šramot nějakého zvířete. Zachvěla jsem se. Seth si toho všiml.

„Nepůjdeme už? Není ti zima?“ zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. Nevěděla jsem, zda návrat neobnáší jako bonus další noc v upířím doupěti.

Jako vždy se Seth pasoval na mého opatrovníka a učinil rozhodnutí za mě. No dobře, možná mu v tom trochu pomohly okolnosti, protože když mi v povzbuzujícím gestu stiskl ruce, zděsil se: „Ruth, proč něco neřekneš?! Vždyť máš horečku! Měl jsem tě ještě nechat ležet.“

A už mě bral do náruče a nesl k autu. Na mé protesty, že je to jen teplem od ohně, nedbal. Předběžným opatřením jsem byla zřejmě shledána nesvéprávnou. Jacob k nám posadil i Renesmé a už jsme ujížděli k domovu. I to dítě mělo víc práv než já, mohlo si otevřít okýnko. Na mé straně to bylo zapovězeno, jako bych snad plánovala vyskočit z něj. Ach jo.

♥

„Vyspi se, spánek léčí,“ vnucoval mi společně s peřinou babskou radu ten otrapa. Jak jsem si jen mohla byť jen na setinu vteřiny myslet, že je v odrazu ohně jeho tvář tím nejkrásnějším, co jsem kdy – Brade, odpusť mi – viděla?

„Doktor Cullen se na tebe pak přijde podívat.“

„Nechci spát!“ vyštěkla jsem a otočila se k němu zády. „A neříkej mi pořád, co mám dělat!“ vyjelo ze mě naštvaně.

Slyšela jsem, jak se Seth prudčeji nadechl a téměř zavrčel. „Doufám, že jsi jen nachlazená a není to vzteklina,“ smečoval uraženě.

„Leda bych ji chytla od tebe, vlku,“ broukla jsem.

Vykročil ke dveřím. To jsem přehnala. Vím, že si nezaslouží schytat to za nepřízeň mého osudu.

„Sethe, promiň, já jen… Nechci spát tady, bojím se jich,“ vzlykla jsem v pokusu o smířlivý tón.

Klika zavrzala, jak se dveře zase pomalu zavřely. Zadržela jsem dech. Nevěděla jsem totiž, zda je zavřel zevnitř nebo zvenku. Až matrace, která se zhoupla, mi napověděla. Po chvilce pak i jeho tichý konejšivý hlas: „Tohle je momentálně nejbezpečnější místo. Zkus to pochopit, Ruth. Vím, že není příjemný být tu zavřená. Ale až se uzdravíš, zapíše nás mamka do školy ve Forks. Dostaneš se mezi lidi. Teda, i mezi lidi,“ uchichtl se. „Někteří z Cullenových tam učí.“

Mám být ráda, že budu moct chodit do školy? To jako vážně? I když… vlastně možná jsem. Poznám zdejší módní styl, zdejší drby.

„A můžu se v té škole k tobě hlásit?“ skousla jsem si ret při vzpomínce na to, co si se mnou musel vytrpět on.

Hádala bych, že se někde v té tmě, zatímco ode mě odcházel, zastavil a protočil oči, protože jsem pak zaslechla jeho pobavené: „Jsi zvláštní, Fishermannová.“ No, také mohl říct, že jsem divná. Tohle znělo přeci jen o trochu líp.

„Dobrou noc.“ Odešel a nechal mě s mými myšlenkami.

Vážně mi bylo nějaké horko. Přikrývce jsem utekla na druhou stranu lůžka a opatrně se zkusila položit na zraněné rameno, protože být ve stejné poloze bylo mučením. Kupodivu mě už vůbec nebolelo.

Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla vzduchu, který tady v domě tak podivně přeslazeně voněl – že by babí Esmé pekla na snídani muffiny? Snad mi Nessie ráno nějaké nechá. Tu žábu jsem si zamilovala. Když může být ona tak prima, nemohou být členové její rodiny špatní. Měla bych je trochu rehabilitovat. Vlastně mi celou dobu pomáhají a nic za to nechtějí. Pokud si mě tedy neplánují nejdřív pořádně vykrmit a až pak… Hm… Semkla jsem unaveně víčka.

♥

Úplně zaspamoval mé sny. Fenton. Jeho vzrušující znepokojivě podmanivé oči, od nichž jsem se nechtěla, ale ani nemohla odtrhnout. Tmavomodrá hloubka noční oblohy, která z nich na mě shlížela, sálala napětím, nabízela nepoznané. Nic neříkal, ale v těch očích byla vepsána bolest a touha.

Jenže čím déle jsem se do nich dívala, tím jasnější kontury ty emoce získávaly. Nebyla to touha srdce. Vyplývala z jeho upíří podstaty. I bolest, kterou jeho pohled překypoval, dostávala nový význam. Byla v ní divokost hladovějícího zvířete.

Zazmítala jsem se v jeho pažích, ale bylo to jen marné gesto.

Zavřela jsem oči, abych unikla poutům jeho zraku.

Zadržela jsem dech. Jestli mi napoprvé připadala vůně Cullenových navlas stejná s vůní, kterou mě okouzlil Fenton, nyní jsem poznala rozdíl. Ta, kterou mě omamoval Fenton Peretti, měla v sobě skrytý podtón. Zatímco vůně Cullenových byla čistá, uklidňující, mírumilovná, ta Fentonova měla v sobě pavoučí jed.

♥

S výkřikem jsem se probudila. Vzápětí jsem vyjekla znovu. To když vedle mě na matraci přistála Renesmé.

„Ness, co tu…?“ vrtěla jsem hlavou, ale nemohla jsem se neusmát, když začala nadšeně poskakovat.

„Už jsi vzhůru, viď, že jo? Nevzbudila jsem tě. Mamka mi to u mě v pokoji nedovolí. Že prý zničím babičce nábytek. Viď, že to na mě neřekneš, Ruth?“ zapřísahala mě s vážným obličejem.

Zavrtěla jsem hlavou.

S prozpěvováním se vrátila ke své zábavě. Jenže si to špatně vypočítala, a když se ocitla na kraji postele, nožička jí podklouzla. Už jsem ji viděla, jak přistává hlavičkou na topení. Zděšeně jsem po ní skočila a strhla ji do své náruče.

„Oops, dík, Ruth,“ pípla, ale nevypadala vůbec vystrašeně.

Ve stejné chvíli se otevřely dveře a dovnitř vletěl Jacob těsně následován Bellou.

„Nic se jí nestalo,“ hlesla jsem a honem podávala malou do náruče její matky. Nessie na mě šibalsky mrkla, zatímco si přelezla do náruče Jacoba.

Brunetka protočila oči: „Ne, ale stane. Až se vrátí její tatínek.“

Renesmé udělala obličej.

„Nessie je napůl nezničitelná a naprosto neposedná. Obojí po tatínkovi,“ povzdechla si Bella. „Spíš jsme měli strach o tebe. Jenže…“

Zarazila se, když viděla, jak uklízím pokoj. Až v té chvíli to došlo i mně. Noha mě už vůbec nebolela. Co víc, nejevila dojem, že by se jí vůbec kdy něco stalo. Upíří léčba zřejmě dělá divy, pomyslela jsem si.

Dívka si vyměnila šokovaný pohled s Jacobem. Pokrčil rameny a vážně se na mě zahleděl. Proč mají všichni potřebu na mě tak civět? Jsem z L. A., ale to neznamená, že jsem vhodný objekt k pozorování. Nejsem ani fotogenická, obzvlášť v pyžamu ne.

„Dobře, tedy… Přijď pak na snídani, Ruth,“ odkašlala si Bella.

„A ty se, mladá dámo, začni chovat slušně. Jinak jedeme domů,“ obrátila se na dceru, ale něco mi říkalo, že to byla jen snaha změnit téma, které mi však unikalo.

„Nebydlíte tu?“ vypadlo ze mě.

Děvčátko zavrtělo hlavou: „Ne-e. Na Aljašce. Tady jsme jen na návštěvě. Já totiž moc rychle rostu.“

„Rychle?“ zavrtěla jsem hlavou a nechápala souvislosti. Proto musí být na zdravém aljašském vzduchu?

„Hm,“ střelila pohledem po matce, která kývla, a Jacobovi, který se pobaveně zakřenil. „Jsou mi tři roky.“

„Aha,“ vydechla jsem, „Ovšem. Jistě. Cože?!“

Jacob se zasmál: „Vítej ve Forks.“

„Díky. A-aspoň myslím,“ koktala jsem. Je ještě něco, co mi v tomto podivném panoptiku chybí?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Twilly (02.05.2012 15:52)

Takže Ruht se nám mění ve vlčici? No dobrá

2)  Empress (02.05.2012 14:58)

Chúďa Ruth Tak ono sa nám z nej stáva vlkodlačica??

«   1 2