29.03.2012 [19:45], Grace, ze série Můj milovaný mimoň, komentováno 36×, zobrazeno 5618×

Dneska to vážně není vtipné. Ani trochu. Spíš takové jarně hormonální :). Ale konečně jí to řekne!

Děkuju za podporu ;).

Stál uprostřed louky a svítil jak prskavka na vánočním stromku. Když se kus nespolehlivého forkského sluníčka o chvíli později schovalo za mrak, trochu se to zlepšilo, ale pořád házel prasátka. Sledoval mě nejistým a rozhodně zoufalým pohledem. Pravděpodobně se snažil zachytit něco v mé hlavě, ale já měla momentálně vymeteno.

Zvedla jsem k němu ruku s nataženým ukazováčkem.

„To je nějaký fór z Malýho fyzika? Dostanu ránu, když si sáhnu?“ ucukla jsem na poslední chvíli.

Zavrtěl hlavou a usmál se. „Nedostaneš ránu, ale kdybys chtěla dát jednu mně, tak bych se nedivil. Měl jsem ti to říct dřív, předtím než…“ Samozřejmě mu zase došla řeč v tom nejmíň vhodným okamžiku.

„Než co?“ Tak tohle mě vážně zajímalo.

„Než jsme spolu začali chodit?“ zkusil to.

„Chodíme spolu?“ Navzdory tý světelný šou, co předváděl, už jsem se zase culila jako retardovaná.

„Pokud ti nevadí tohle…“ sklopil oči ke své ruce.

„Hm, na Floridu mě asi nevezmeš, ale myslím, že to přežiju.“ Konečně jsem se ho dotkla, a i když jsem se neocitla pod proudem, stejně jsem ucukla. Ten nepoměr mezi oslnivým světlem a ledovým chladem byl prostě… divný.

„Ale možná by ti pobyt v teple prospěl,“ zabručela jsem omluvně. Za nízký tlak přeci nikdo nemůže, ne? Vzal mě za zápěstí a připlácnul si mou nerozhodnou dlaň na tvář. Taky studila, jasně, o jeho obličeji už jsem něco věděla, ale prostě až teď, na přímém slunci, mi došlo, že jeho tělesná teplota je poněkud nestandardní.

„A možná bych ti o sobě měl říct všechno,“ vzdychnul. Provinile. Něco mi to připomnělo.

„Dělal jsi to s Lauren Malloryovou?“

„Bello!“ Prasátka neprasátka, teď vypadal fakt naštvaně. „Říkal jsem ti přeci, že jsem celou věčnost čekal na tu pravou.“ Jo, tohle byl můj kluk. Ještě mu pořádně nerostly vousy, ale padaly z něj věty, za které by se nemusel stydět ani můj pradědeček.

„No, ale Alice ti věštila, že tý pravý neuvidíš do hlavy, takže se právě zpronevěřuješ všem svým zásadám, ne?“ neodpustila jsem si rýpnutí. Chytil mě i za druhou ruku a přitáhnul si mě k sobě.

„Víš přeci, že tvoje myšlenky nevidím pokaždé,“ dýchl mi zblízka do tváře a mně v tu chvíli bylo úplně jedno, kam mi vlastně vidí, protože v tom sladkém obláčku jeho dechu jsem nedokázala myslet na nic jiného, než že toho ze mě ještě spoustu neviděl. A já z něj.

Usmál se – tentokrát rozhodně věděl, na co myslím – a nadechl se k pokračování, jako by bylo úplně normální, že ho právě v duchu svlíkám.

Ponožky, tričko, džíny... Nosí spodní prádlo? Pod tesilky určitě, ty by ho kousaly, ale dneska má džíny takže…

„Bello!“ Lehce se mnou zatřásl. „Ještě mě chvilku vnímej, ano?“ Trochu mě od sebe odstrčil. Nelíbilo se mi to, ale fungovalo to.

„Hm?“ zeptala jsem se inteligentně.

„Podstatné je… Rozhodl jsem se, že z tohohle Alici definitivně vynechám. Spolehnu se na vlastní úsudek, na vlastní intuici a na vlastní… srdce.“ No jasně. Prostě pradědeček říznutý Jackem. Tím z Titanicu, samozřejmě! Ten druhý se hodil jen na dojídání zásob těsně před vypršením trvanlivosti. No, možná i kousek po.

Pomalu mi docházelo, co právě vypustil z pusy.

„Co se na tohle říká?“ Najednou se mi podlomila kolena. Ale jinak, než jindy v jeho blízkosti. Kruci, ten teda umí udělat atmosféru! Všechny ty úsměvy, pohledy a hlavně všechny naše skvělé muchlovačky najednou dostaly úplně jiný význam.

„Ať už tě napadá cokoliv, měla bys mě nechat domluvit.“ Usmál se tak smutně, až se mi z toho sevřel žaludek. „Pojď, raději si na to sedneme. Už tak jsi dost nestabilní,“ připomněl moje želatinové kolenní klouby.

„Proč mám takový divný pocit, že to nějak souvisí s tou tvou genetickou poruchou? Nechceš mi doufám říct, že ses telepaticky dostal k nějakému super tajnému vládnímu tajemství a teď po tobě jde CIA nebo tak něco?“ Brebentila jsem jako ta největší husa, ale takhle to prostě mám: Když jsem fakt nervózní, neustále melu.

Trochu přezíravě se ušklíbnul. „Poslední vládní tajemství, které mě opravdu zaujalo, souviselo s důkazy o návštěvě mimozemšťanů, ale to se stalo nějakých šedesát let zpátky.“

Dal mi čas, aby mi to docvaklo. A že to trvalo!

„Šedesát let? Co tím chceš jako říct? Že se zajímáš o historii? Vidíš, já tipovala šachy. V pohodě, taky mám svoje děsivý tajemství – bojím se pavouků, ale myši mi nevadí, což je fakt nechutný, když vezmeme v úvahu, že…“

Musel to udělat, i když se to zrovna moc nehodilo. Prostě mi zajel rukama do vlasů, přitáhl si mou hlavu blíž a zacpal mi tu neurotickou pusu tím nejlepším možným způsobem.

Asi tak za pět vteřin jsem se úplně uklidnila. Teda vlastně neuklidnila, ale tohle rozrušení ve mně nevyvolávalo nutkavou potřebu mluvit.

Ponožky, tričko, džíny… Nebo aspoň tričko, kousek trička, smlouvala jsem s ním v duchu, protože mi bylo jasný, že teď bude stoprocentně na příjmu. Byl. A kupodivu mě ani neodstrčil ani nepokáral. A tak jsem se přisunula blíž, nahmatala dolní lem té pružné bavlny a hrnula ji směrem vzhůru…

Bože můj, asi byl pořád stejně studený, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že buď hoří stejně jako já, nebo jsem ho prostě dokázala zahřát. Když se moje ruce dostaly až k jeho hrudi, stačilo jen lehce zatlačit a ochotně se položil do měkké a fakt jenom trochu navlhlé trávy. Někde vzadu v hlavě mi zavrtal červíček – vypadalo to, že Edward se tak ochotně podvoluje, protože stejně jako já chce oddálit tu dnešní svěřovací záležitost. Opravdu je to něco tak strašného? Celkem v pohodě jsem skousla takovou šílenost, že vidí do hlavy většině populace. Ale co ty další věci? Co ta jeho super rychlost? Síla, kterou se sice snaží maskovat, ale jen dneska v lese mu to minimálně párkrát nevyšlo?

Než se červíček zvládnul provrtat dál, zemřel krásnou smrtí – utopil se v čerstvé vlně mých vzbouřených hormonů.

Netrvalo dlouho a hormony vyplavily úplně jinou myšlenku.

I když myšlenka je možná moc silné slovo.

Ve chvíli, kdy mi došlo, že můj dnešní pečlivý výběr prádla nebyl zbytečný a Edwardovy ruce se pomalu vydaly vzhůru po mých zádech – jasně, že pod tričkem – jsem zalitovala, že moje zbývající piknikové vybavení zůstalo doma. Deka a hlavně ta malá „krabička poslední záchrany.“

Důležitý rozhovor se najednou vůbec nezdál důležitý, vyvstaly tu úplně jiné priority. Některé doslova.

Edward mi dnes v podstatě vyznal lásku, takže co mi brání?

Já se sice nedostala ke slovu, ale… Jo, mám ho ráda. Hrozně moc. Dokonce i když má na sobě ten nejděsivější ze svých modelů. Vlastně – tak ho mám úplně nejradši. Působí tak trochu bezbranně, ztraceně, nevinně… Zdálo se to nemožné, ale dunění na levé straně mého hrudníku ještě zrychlilo. Ne, ráda není to správné slovo.

Miluju ho. Definitivně a neodvolatelně. Došlo mi to už o den dřív na školním záchodku, ale teď jsem si byla naprosto jistá. Nic mě nemohlo zviklat. Žádný další detail o jeho genetické poruše. Dokonce i kdyby měla být dědičná. No co, tak budeme mít bandu tesilových dětí, co se budou hádat bez toho, že by musely mluvit nahlas. Budou vyhrávat sprinty, střední tratě a možná i maraton, a horečka jim nikdy nepokazí prázdniny.

Potichu jsem se zahihňala. Aktuálně jsem ležela na zádech, pod sebou Edwardovu bundu. Její majitel se na mě překvapeně podíval. Jeho rty se právě věnovaly mimořádně citlivému kousku kůže pod okrajem mojí cudné bavlněné podprsenky. Podezřívala jsem ho, že zvažuje frontální útok pod levou kostici. Byl rozcuchaný a vypadal totálně vykuleně. Ať už byla jeho genetická porucha jakákoliv, momentálně měl odkrvený mozek jako každý jiný puberťák, takže zřejmě nezachytil důvod mého veselí.

„Představila jsem si naše děti,“ vysvětlila jsem mu. Vzhledem k Edwardovým řečem o srdci, věčnosti a té pravé mi bylo jasné, že ho tahle poznámka nevyděsí. No, spletla jsem se. Chvíli mi koukal do očí – zase ten smutek ztraceného štěněte – pak stáhnul nejdřív moje a pak i svoje triko, posadil se vedle mě a opřel si hlavu o kolena.

„Já nemůžu mít děti, Bells,“ řekl tiše. Zvedla jsem se do sedu a šťouchla do něj ramenem.

„Ale no tak, je nám sedmnáct, kdo by řešil smráďata.“ Řekla bych cokoliv, jen abychom se vrátili k původnímu programu.

„Mně není sedmnáct, Bello.“ Konečně zvedl hlavu a podíval se na mě. Zase ten nepříjemný pocit mrazivýho šlehnutí na zádech. Na chvíli mě napadlo, že teď bych mu mohla pro změnu zacpat pusu já. Ale asi jsme se dostali do bodu, kdy už ten vážnej rozhovor nešlo odkládat. Zatajila jsem dech a připravila se na to velký odhalení.

„Abych to upřesnil – je mi sedmnáct, ale už skoro sto let.“ Díval se na mě a já si byla jistá, že tohle není snaha udělat na mě dojem. Ten kluk fakt nekecal.

„Jsem upír, Bello.“ V tu chvíli znovu naplno vyšlo slunce a on se rozzářil tak, že jsem musela přivřít oči. Pokud by mě napadlo o jeho prohlášení diskutovat, tohle mi vzalo vítr z plachet.

Jenže k diskusi nedošlo.

Jako vždycky jsem to totálně zazdila.

„A ona existuje nějaká laboratoř, kde se testuje upíří sperma?“

Graceland

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

15)  Twilly (29.03.2012 23:33)

Ne ono to vážně není tentokrát funny, akorát jsem si musela několikrát stírat prskance z mobilu

14)  Silvaren (29.03.2012 23:06)

Kam na to chodíš? To bylo naprosto dokonalé! Červíček, KPZ a ten konec! BRAVO!

10)  Kamci (29.03.2012 20:59)

miluju tuhle Bellu, má to docela dost dobře na háku

9)  Evelyn (29.03.2012 20:58)

Grace, slíbila jsem mužovi, že to neřeknu nikomu jinému než jemu, ale já si fakt nemůžu pomoct - miluju tě! Kapitola byla naprosto báječná.
Musím ti něco říct - spal jsi s Laureen? A samozřejmě poslední věta...
Užila jsem si každé slovo

8)  leelee (29.03.2012 20:46)

tak nevim kdo je tady víc mimoň

7)  Rosalie7 (29.03.2012 20:37)

Zlató, tohle mi nedělej!
Kapitolka byla krásná a vymodlená, a o tom, že byla vtipná se nebudeme hádat. Bella a její průpovídky stály za to, ale ten směr, který nabraly její myšlenky, byla opravdu poslední kapka! Laboratoř na upíří sperma?
A uznávám, jako malá vevrčačka jsem také měla svou KPZku, ale té její se zdaleka nepodobala(přinejmenším obsahem) A jestli to takhle půjde dál a ona bude zapomínat, možná si na to děcko zadělaj i v sedmnácti, uprostřed temného lesíka... No jo, já vím Ale rozhodně jsem zvědavá na další kapitolku
P.S.: Omluv mě a mé myšlenkové pochody, dneska ani sama sebe nepobírám...

6)  KalamityJane (29.03.2012 20:28)

někdy si říkám, kdože tam je vlastně mimoň

5)  SarkaS (29.03.2012 20:13)

bože takovej beton... Tak jo, teď jsi mě naprosto odrovnala. Definitivně a konečně jsem se udusila smíchy

4)  LadySadness (29.03.2012 20:12)

nie je ona tiež tak trochu mimoň?
ona nemá chybu, ona fakt nemá chybu
tuším, že z nej "mimoň" dostane mŕtvicu, ale je to geniálna hláška

3)  Hanetka (29.03.2012 20:08)

Prokristapána! Ta poslední hláška... jdu si najít něco, čím bych otřela poprskaný monitor.
Celou dobu úžasná romantika, natvrdlá Bella a Edward rozkošně na vážkách, Jak jí má říct, že je monstrum... Jeji reakce ovšem stojí za všechny prachy světa!

2)  nikaok (29.03.2012 20:08)

no pááááni... kapitolka bola kráááásna... áách naozaj som si na chvíľu myslela, že si to rozdajú.. no čo už... je dobré, že sa jej Eda priznal... jééé a oni sa milujúúúú jééé... hehe... a ten koniec... že či testujú upírie sperma.. haha to ma dostalo.. som zvedavá, čo na to odpovie Edward... dúúúúfam, že ďalšia kapča bude skorooo, lebo som takáááá navnadená na tooo.. že áááá supeeeer povieeeka.. celááá ááách.. zbožňujem ju... a Bella a tie jej myšlienkové pochody.. niečo neskutočnééé nepije??? haha je to úúúžas *fworks*

1)  Nosska (29.03.2012 20:04)

Ona, je prostě jiná! Každá její bláznivá reakce mě totálně dostane. ALe důležitý je, že se ho vůbec nebojí a jeho podstatu neřeší

«   1 2