09.05.2012 [11:45], Grace, ze série Můj milovaný mimoň, komentováno 28×, zobrazeno 5223×

Konec legrace.

Bella je sedmnáctiletá dívka a ty prostě mají své limity.

Je prakticky jisté, že Aliciným testem neprošla.

Mějte s ní soucit, kdo z nás by cítil hrášek přes padesát matrací?

Byl to nejpitomější ze všech mých pitomých nápadů. To ráno, kdy jsme měli mít s Edwardem ve škole premiéru, jsem na sebe navlíkla to nejlepší, co moje slušně zásobená skříň nabízela. Džíny v pastelových odstínech byly horkou módní novinkou a já je měla první z ročníku. Světle zelené, dokonalé. K nim červené obtažené tričko, které by i bez nápisu So sexy bylo… prostě so sexy. Přitlačila jsem i s make-upem. To všechno proto, že jsem si myslela, že takhle můžu vyrovnat Edwardův nedostatek vkusu.

V kuchyni jsem se stavila jen pro trochu džusu – džíny byly fajn, ale tak těsné, že by se k nim měl prodávat dýchací přístroj – a ignorovala jsem mámino napůl nadšené a napůl závistivé zasténání. Moje sebevědomí a moje odhodlání dostoupily vrcholu.

Už v autě mě ale obojí začalo opouštět. Rozbolelo mě břicho. Nevěděla jsem, jestli za to může džus, ty pitomý džíny, které se mě v jakékoliv jiné než vzpřímené pozici pokoušely překrojit, nebo sílící nervozita.

Edward nezklamal. V duchu jsem zasténala při vzpomínce na jeho „děsivé domácí oblečení“. Tohle ráno se zřejmě rozhodl neudělat mi ostudu a vytáhl to nejlepší, co jeho skříň hrůzy obsahovala. Byla jsem si jistá, že minimálně tuhle vestičku si schovával pro opravdu zvláštní příležitost.

Jeho sourozenci stáli kolem něj, zase jako by ho hlídali, ale když jsem se k nim neochotně vydala, poplácali ho po ramenou a zamířili ke škole. Vypadali… soucitně? Jen Alice vyloženě naštvaně. Jenže tentokrát se nemračila na tesilový obal svého bratra, mračila se na mě. Rychle jsem mrkla na svůj bezchybný outfit a nechápavě nakrčila obočí. Ale Alice se jen ušklíbla, dohonila Jaspera a ovinula se kolem něj jak pořádně vyhládlý hroznýš kolem nic nechápající ovce. Jí se to vine, povzdechla jsem si při pohledu na Jazzův sexy zadek v dokonale padnoucích džínách.

Když jsem se podívala znovu na Edwarda, už se mračil i on. No jo, zase slyšel, co neměl. Omluvně jsem rozpřáhla ruce.

„Je to tvůj bratr, aspoň nekoukám po cizích.“ Smířlivě se usmál a mě příjemně zašimralo někde kolem žaludku. Na chvilku bylo všechno správně.

Ten den naposledy.

Odhodlaně jsem přijala jeho nabízenou dlaň a společně jsme vyrazili směrem ke škole. Pochopila jsem, že Jessica a Angela po našem neplánovaném setkání v Port Angeles rozšířily informaci, že s tím Cullenem asi něco mám, čímž vystupňovaly zvědavost davu, i když jim absolutně nikdo nevěřil. O to větší pozornost jsme teď přitahovali.

Během půl hodiny proběhla školou oficiální verze mého „případu“. Mike mě nechal, protože jsem naprosto nemožná v posteli, a já ulovila toho chudáka od Cullenů, protože ten ani neví, co slovo postel znamená.

Ještě po druhé hodině jsem byla ochotná to překousnout a jen jsem doufala, že ten nežádoucí zájem brzy opadne. Bohužel se ale ve škole už strašně dlouho nic zajímavého neudálo, a tak se většina otrapů z mladších ročníků bavila tím, že uzavírali sázky, kdy se oba nové skvělé párečky potkají a jestli z toho něco bude.

Potkali jsme se až u oběda. Mike pyšně objímal Lauren kolem ramen a mě totálně ignoroval. Moje zraněné ego si tiše postěžovalo. Edward po mém boku začínal připomínat jednu z těch ledových soch, co se vyrábějí na zimních festivalech. Bolelo mě vidět ho takhle, ale přes rozšklebené tváře svých spolužáků jsem se na jeho trápení nedokázala pořádně soustředit.

Celé to vyvrcholilo, když mi na konci oběda pípla zpráva. Jessica mi bez dalšího komentáře poslala odkaz na You Tube. Video trvalo asi dvě minuty – někdo si dal práci a poskládal záběry Edwardových nejlepších módních kreací z posledních dnů. Do toho pár detailů jeho zakřiknutého obličeje. Finále tvořil dlouhý záběr z dneška. Edward a já. Slušelo mi to. Moc. O to směšněji vedle mě vypadal můj přítel. Kdybych se necítila tak zoufale, smála bych se tak, až by knoflík z mých dokonalých džínů někomu vystřelil oko.

„Bello?“ Edward se natáhl a pohladil mě po rozklepané ruce. Ucukla jsem.

„Promiň, musím si odskočit.“ Vyběhla jsem z jídelny a zkoušela neslyšet, jak se ostatní chechtají nad svými mobily.

Zase jsem stála na záchodě před zrcadlem a hledala v něm odpovědi, které mi nemohlo dát. Možná už by se mi vyplatilo vytvořit si vlastní zrcadlovou otázku.

Zrcadlo zrcadlo, kdo je na světě nejtrapnější?

Bella Mimoňová a její tesilový panic.

Odpověď přišla příliš rychle. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem se strašně zlobila a vůbec jsem nevěděla na koho.

V tu chvíli vylezla z kabinky nějaká emo prvačka. Při pohledu na obrovský kříž na jejím krátkém tlustém krku mě napadlo, že jsem se Edwarda nestihla zeptat, jestli mu tyhle věci nevadí. Holka přehodila v puse žvýkačku, nepokrytě se na mě zadívala, a pak vyslovila otázku, která mi usnadnila další rozhodování.

„Prý ti za to platí, že se s ním ukazuješ. Účtuješ si to na hodinu nebo na den?“

Vystřelila jsem ze záchodků a zamířila rovnou k východu.

„Bello!“ Edward stál na opačném konci chodby. Konečně byla prázdná. Konečně žádný pištivý smích a urážlivé poznámky.

„Promiň, já tohle nezvládnu,“ zakroutila jsem hlavou, zadkem strčila do dveří a vycouvala ven. Nešel za mnou, jen se díval. Díky tomu jsem měla dost času prohlídnout si zklamání v jeho očích.

Zbytek týdne nestál za nic. Sice se mi díky Jessice a Angele podařilo rozšířit zprávu, že den s Cullenem byla sázka, kterou jsem vyhrála, ale vůbec mi to nezvedlo náladu. Cítila jsem se jako naprostý ubožák. Edward i všichni Cullenovi mě ignorovali, ale ne nějak nepřátelsky – bohužel. Takhle to bylo ještě horší. Jako by počítali s tím, že to podělám. Že jsem jen pitomý mrňavý smrtelný človíček, který se nedokáže povznést nad pár přízemních nicotností.

Jenže já opravdu nebyla hrdinka. Líbilo se mi být oblíbená, ale nezvládla jsem být skutečně nápadná. A tak jsem se utápěla v sebelítosti, pokoušela se svést vinu nejdřív na Edwarda, potom na rodiče, že ze mě nevychovali silnější osobnost, a nakonec na pitomý osud, který nám nepřál. Jak jinak si vysvětlit, že si nabrnknu jediného upířího mimoně v Severní Americe?

V pátek mé zoufalství dostoupilo vrcholu. Navíc vylezlo to nemožné slunce, Newton se rozešel s Malloryovou a Jessica s Angelou mluvily jen o tom podělaným plese.

Slunce znamenalo, že se Edward neukázal ve škole. Moje snaha udobřit si ho prostřednictvím omluvných myšlenek tak vyšla úplně naprázdno.

Mike si uvědomil, že mě pořád miluje. Tohle stihl říct, než jsem ho trefila kolenem přesně do… no tam, kde to prý fakt bolí.

A Jessicu s Angelou jsem poslala do… ne, vážně se to nedá nijak opsat, takže Jessicu s Angelou jsem poslala do prdele. Nezapomněla jsem jim připomenout, že je tam moc velká tma na to, aby někdo ocenil, jak jim ladí boty s kabelkou.

Po škole jsem nezamířila domů. Nevěděla jsem, kde přesně Cullenovi bydlí, ale říkala jsem si, že když najdu správnou odbočku, nemůžu to minout.

Odbočku jsem našla, ale můj náklaďák to vzdal někde v polovině té příšerné lesní cesty. Odhodlaně jsem se vyhrabala ven a vyrazila pěšky. Ušla jsem sotva pár metrů, když se kolem mě začalo ozývat podivné funění. Než jsem se stihla začít bát, vynořily se z keřů kolem cesty tři obrovské… Věci. Teda živé… věci. Připomínalo to vlky, ale velikostí rozhodně spíš koně.

Moc jsem si je neprohlížela, protože jsem okamžitě sklopila pohled. To jsem si z pravidel pro přežití v divočině zapamatovala. Nikdy se šelmě nedívej do očí. To je pro ni výzva. Já v tuhle chvíli hodlala vzývat jen všechny svaté. A důsledně před nimi tajit, že jsou oba mí rodiče velmi pasivní metodisti.

Pomaličku jsem začala couvat zpátky k autu. Ty zubatý koně měli zřejmě stejný názor, takže pomalu postupovali ke mně. Vlezla jsem do kabiny a rozhodla se počkat, až vypadnou. Ani mimozemská monstra by totiž můj náklaďák nedonutila nastartovat ve chvíli, kdy se rozhodl pro pauzu.

Asi za čtvrt hodiny fakt zmizeli. Ještě chvíli jsem počkala a pomalu vylezla ven. Klídek. Pohoda. Dokud jsem neušla svých padesát metrů. Zdálo se mi, že vypadají stejně otráveně jako já. Znovu jsem sklopila pohled, znovu jsem zacouvala zpátky.

Když se to celé opakovalo po páté, došla mi zásoba adrenalinu. Už jsem necouvala. Pomalu jsem zvedla pohled. Pořád stáli a čučeli. Kdyby měli hlad, už by bylo po mně. Trochu jsem se předklonila a zamračila.

„Jedeš!“ řekla jsem zkusmo. Necouvli, ale ani nezavrčeli. A tak jsem přitlačila.

„Jedeš, potvoro!“ houkla jsem hlasitěji. Vypadali – překvapeně? Možná dokonce víc, než já.

„Kšá, kšá!“ zatleskala jsem ostře. Pak jsem v podstatě čekala, že si ze mě každý ukousne přibližně třetinu, ale najednou… Milí koňovlci nebo vlkokoně fakt zacouvali zpátky do lesa.

S opatrným nadšením jsem se vydala na cestu. Celou tu historku jsem mohla považovat buď za halucinaci, nebo za dobré znamení. Vybrala jsem si možnost číslo dvě.

Ke Cullenům to bylo dál, než jsem čekala. Ale aspoň jsem měla čas pořádně si promyslet, co vlastně Edwardovi řeknu. Doufala jsem, že to řeknu rychle a že mi on rychle odpustí, nutně jsem totiž potřebovala vyrovnat rozbouřené hladiny všech svých poblázněných hormonů. A s tím mi mohly pomoct jen Edwardovy úžasné rty a velmi velmi obratné ruce…

Celá natěšená jsem se hnala za sluncem, které konečně prosvítalo mezi stromy. Vběhla jsem na okraj velké mýtiny, na jejímž opačném konci stál impozantní Cullenovic dům. Bez zaváhání jsem pelášila k hlavnímu vchodu.

Zarazila jsem se, až když mi došlo, že jsou všichni venku. A že je jich nějak moc. Pod šikmými paprsky odpoledního slunce to na Cullenovic přední terase vypadalo jako ve výloze u Cartiera. Litovala jsem, že nemám sluneční brýle. Přesto jsem kromě Edwardovy rodiny rozeznala i návštěvníky. Bylo jich pět. A jeden z nich – jedna z nich – právě něco velmi zaujatě hučela do Edwarda.

Edward…

Při pohledu na něj se mi skoro zastavilo srdce. Celý se třpytil a každou chvíli si prohrábnul ležérně neupravené vlasy. Tyrkysové polo a černé džíny na sobě určitě neměl poprvé. Jinak by v nich přeci nemohl vypadat tak uvolněně a samozřejmě. Tak, jak v těch pitomých tesilkách nikdy nevypadal…

Jen s obtížemi jsem od něj odtrhla pohled. To prsaté blonďaté stvoření naproti němu až nechutně připomínalo Lauren Malloryovou. Jenže asi tak tisíckrát krásnější. Když se ta sebevědomá třpytivá bohyně zvonivě rozesmála tomu, co Edward řekl, a jen tak mimochodem si při tom opřela ruku o jeho hruď, měla jsem chuť vraždit. Jenže už jsem věděla, že zabít upíra není zrovna brnkačka.

Hlavou mi bleskla vzpomínka na koňovlky. Na poslední chvíli jsem sevřela ruce do pěstí. Ne, ani vražda, ani Jedeš potvoro! mi tady nepomůže.

Pomalu jsem začala couvat. V tu chvíli se Edward otočil. Podíval se přímo na mě. A pak se odvrátil, vzal bloncku kolem pasu a zmizel s ní v domě.

Najednou jsem se cítila zoufale opuštěná.

Co když můj mimoněk zmizel navždy?

Graceland

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  Rosalie7 (09.05.2012 12:37)

Brouku, tohle ne...
Měla jsem o Edwardovi lepší mínění, než že po prvním přešlapu své slečny skočí po Tanye. Já se Belle náhodou nedivím, že takhle zpanikařila, koho by to nerozhodilo? Jenže tohle ten upír fakt po... kazil!
No nic, já jdu trucovat!
Díky za kapitolku(jsem ráda, že už máš zase tak dobrou náladu, že se s ní hodláš podělit s námi, ubohými čtenáři )

5)  Empress (09.05.2012 12:30)

Ježišku, čo to ten Edouš robí
Som zvedavá ako to celé dopadne a či sa bude jednať z Edovej strany len o "príučku"
A čo tí koňovlci?

3)  Evelyn (09.05.2012 12:17)

U několika vět jsem se musela hrozně smát, ale celkově byla tahle kapitola taková ponurá a vyzněla ne moc vesele. Takže se o to víc těším na další

2)  ireen (09.05.2012 12:08)

Skvělé!!!!!!!!!!!!!!! Jen moc držím palce, ať ji moc netrápí! Trochu si to zasloužila, ale on je pako, všechno má své meze, všichni by jsme neměli sebevědomí za dva.
Děkuju!!!!!!!!!!

1)  nikaok (09.05.2012 11:57)

neeeeee, to neeeeeeee.... tohle mi nedělej... ááách ... to neee booože... co to ten Ed dělá???? neeeeee honem další...

«   1 2