21.11.2012 [21:15], ambra, ze série Most přes Rosebud Creek, komentováno 38×, zobrazeno 5912×

Kdekdo by mohl Isabellu Swanovou litovat. Je téměř slepá a navíc ji krátce po narození opustila vlastní matka. Ona však o lítost nestojí. Má skvělého tátu a má svůj cíl. Když o své jistoty během jediného dne přijde, zdá se nutnost odjet k matce do Montany jako nejhorší pomsta, kterou jí mohl osud přichystat.

Edward Cullen vyrostl v Chicagu jako hýčkaný syn prominentního chirurga. Ani peníze však nezaručí, aby se rodině vyhnulo nejhorší z možných neštěstí. A tak se ti, co zbyli, jednoho dne seberou a odjedou do Montany. Možná najít nový začátek, možná prostě jen zapomenout. Aspoň trochu. Aspoň na chvíli.

Mohou si něco dát lidé, kterým se zdá, že o všechno přišli?

Phoenix v polovině července nepřipomínal zrovna to nejzábavnější místo na světě. Většina mých spolužáků trávila léto mimo město, a dokonce i školka, kde jsem měla svou nejoblíbenější brigádu, na několik týdnů zavírala. Charlie se mi vyhýbal, jako by se bál, že mu budu něco vyčítat. A Siobhan… Siobhan mi chyběla nejvíc. Jako každý rok mi předtím než odjela, dala klíče od svého bytu, ale já u ní jen obden zalila kytky. Z jejího Steinwaye jsem jen s nábožnou úctou setřela prach. Otevřít ho bez ní mi připadalo jako svatokrádež. Ano, i po těch letech…

A tak jsem většinu dní courala po důvěrně známých parcích, kde mě vadnoucí listy stromů aspoň trochu ukrývaly před otravným žárem, nebo ve svém pokoji, s klimatizací puštěnou naplno, napůl smířená s tím, že než přijde září, sluchátka mi definitivně vrostou do uší.

Ráno mě budívaly zvuky tátova vstávání. Kávovar v kuchyni, sprcha a brumlavá série nadávek, když kousl do příliš horkého toastu.

To červencové ráno mě ale vzbudilo… ticho. Nahmátla jsem budík na nočním stolku a stiskla boční tlačítko pro hlasový přenos. Osm dvacet tři, oznámil mi důvěrně známý monotónní hlas. Občas jsem mu říkala Albert. Alberte kecáš, Alberte nepřeháněj, Alberte zklapni už. Teď se ale odpovědi nedočkal. Vymotala jsem se z přikrývek a s napřaženou rukou došla ke dveřím. Táta byl chorobně nedůsledný. Občas měl v noci potřebu na mě nakouknout a ne vždycky dovřel. Párkrát jsem skončila s pořádným monoklem.

Jenže dveře byly zavřené. Přesně tak, jak je nechávám já. Snažila jsem se ovládnout rostoucí neklid, ale kliku se mi podařilo sevřít až na druhý pokus.

„Tati?“ Můj hlas zněl v chodbě jinak. Jako by se odrážel od většího prostoru. Jako by tam něco chybělo. Doklopýtala jsem do kuchyně. Kávovar byl studený. V koupelně se mi nepřipletl pod nohy obvyklý mokrý ručník. A tátova postel… zůstala ustlaná. Přesně tak, jak jsem to udělala včera po jeho odchodu. Zkoušela jsem nepanikařit, ale moc mi to nešlo. Nikdy mě nenechal samotnou. Ne bez toho, aby mi dopředu nevysvětlit, kdy, proč a na jak dlouho jede pryč. Časem jsem pochopila, že služební cesty většinou znamenají krátký výlet s nějakou ještě kratší známostí. A o něco později jsem se naučila ocenit, že náš byt zůstal vždycky jenom náš. Že pro něj nikdy žádná z jeho známostí nebyla natolik důležitá, aby kvůli ní narušil náš spokojený život.

Náš život s cílem.

Vrátila jsem se do chodby a s jistotou, která se překvapivě připojila k panice, jsem zamířila ke stolku s telefonem. Stiskla jsem přehrávání záznamníku. Po sérii odkašlání se konečně ozval jeho hlas. Vážnější, rozpačitější a smutnější než jsem ho kdy slyšela.

Když domluvil, věděla jsem, že Charlieho Swana budu už navždy nenávidět.

***

Později jsem nedokázala říct, jak dlouho jsem nevyšla z bytu. Možná týden? Nevím. Zůstávala jsem v posteli, a když v bytě odpojili elektřinu a já nemohla zapnout klimatizaci, dobít si iPod a obsah ledničky se za pár hodin změnil v neuvěřitelně páchnoucí změť, uložila jsem se na pohovku pod otevřené okno v obýváku, zavřela oči a otupěle poslouchala zvuky ulice. Možná jsem se podvědomě loučila s městem. Se svým domovem. Protože nic v mém životě už nemělo být jako dřív.

Ani teď, po tak dlouhé době, nedokážu s jistotou říct, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Možná je lepší, že nic z toho, co následovalo, příliš nezáleželo na mém rozhodnutí.

Prostě se to dělo.

***

Když jsem za dveřmi rozeznala Siobhanin hlas, nesmyslně mě napadlo, že jsem se nepostarala o její květiny. To pomyšlení mě zabolelo víc než Charlieho zrada. Anebo už jsem tam ležela tak dlouho, že jsem si na myšlenku, že mě Charlie opustil a zradil, dokázala zvyknout? Schoulila jsem se do klubíčka a přitáhla si kolena k hrudi. Paže jako by mi napůl nepatřily. Jedna část mého mozku mi napovídala, že jsem vyhladovělá a dehydratovaná, druhá – mnohem agresivnější a silnější – se ji snažila umlčet, protože na tom přeci nezáleželo. Můj cíl, můj život, byly v troskách… A zničil je můj vlastní otec…

„Bello! Bello, jestli okamžitě neotevřeš, zavolám policii, hasiče a sociálku!“

Trhla jsem sebou. Siobhan přesně věděla, co na mě platí. Kdysi jsem se jí přiznala, že kontroly ze sociálky pro mě v dětství znamenaly něco jako akutně hrozící konec světa. Tehdy naplnil pokoj její příjemný altový smích. Když mě ale vzala kolem ramen a pevně mě přitiskla ke svým velkým měkkým prsům, postřehla jsem povzdech, který to celé uzavřel. Jako vždy jsem jí nemusela nic dalšího vysvětlovat, a ona jako vždy přesně věděla, jak reagovat.

A to i v tuhle chvíli.

Vyskočila jsem na nohy. Tedy – můj mozek si představoval, že vyskočím na nohy. Ale svalila jsem se vteřinu potom, co jsem přišla o oporu našeho starého odřeného gauče. Gauče, který si pamatoval každé moje rozbryndané kakao, každé potají usrkávané tátovo pivo, každé moje narozeniny, každé Vánoce…

„Bello!“ Slyšela jsem někdy v jejím hlase skutečný strach? Teď tam rozhodně byl. A mě i v té šílené situaci zahřálo u srdce, že existuje někdo, kdo se o mě opravdu bojí…

Ke dveřím jsem se v podstatě doplazila. Připomínalo mi to všechny ty staré sny, ve kterých jsem se marně pokoušela uniknout před různými druhy příšer. Bylo to zvláštní. Můj reálný svět byl jen pár nezřetelných obrysů, rozdíl mezi světlem a tmou. Ale ve svých snech jsem viděla všechno jasně. Nebo jsem si to aspoň myslela. Když jsem tátovi zkoušela popsat, co přesně v nich vidím, pokaždé se rozčílil a skončilo to hádkou, jestli mi dovolí dál poslouchat tolik knížek. Tvrdil, že z nich magořím. Nebyla jsem si jistá, jestli do jisté míry nemá pravdu, ale vzdala bych se všeho, jen ne svých příběhů.

Neměla jsem skutečný zrak. Ale můj vnitřní zrak se hodně snažil, aby mi tenhle nedostatek aspoň trochu vynahradil…

„Bello!“

„Siobhan!“ Jako by někdo dusil už tak napůl mrtvou vránu. Nikdo jiný by neměl šanci mě zaslechnout. Jenže její sluch…

„Bello!“ Hrůza ustoupila úlevě. „Holčičko, otevři mi, prosím!“

Než jsem se dostala ke dveřím, koupala jsem se ve vlastním potu. Siobhan to nevadilo. Když jsem konečně otevřela všechny bezpečnostní zámky, vlna její energie jako by vytěsnila všechno zlé, čím se byt naplnil po Charlieho odchodu. Útěku.

Pevně mě objala a ani za mák ji netrápilo, že jí moje slzy a pot nejspíš zničí halenku z pravého hedvábí, a že na zápach mého těla její jemný parfém rozhodně nebude stačit…

„To bude v pořádku,“ opakovala neúnavně.

Ani její něžné kolébání mi ale nedovolilo zapomenout na to, že jsem nepřišla jen o tátu, budoucnost a domov. Brzy jsem měla přijít i o ni.

***

Sklonila jsem se ke starému dřevu a zhluboka se nadechla. Kdyby nic, tak tuhle vzpomínku si vezmu sebou. Všechny ty roky, kdy mě Siobhan s trpělivou láskou učila milovat hudbu a ukazovala mi, že i já k ní mám nějakým zázrakem dveře otevřené o něco víc, než běžní smrtelníci. Jistěže jsem znala všechna ta klišé o zrakově postižených, u nichž o to lépe fungují ostatní smysly. Přesto tu bylo něco víc, něco, díky čemuž jsem vlastně neměla na výběr. Bez hudby jsem nežila. Bez hudby jsem jen existovala. A to mi při nejlepší vůli nestačilo.

Občas jsem si zkoušela představit, jak by můj život vypadal, kdybychom se s tátou nenastěhovali do domu, kde žila bývalá koncertní pianistka. Dostala bych se k hraní jinak? Bylo to stejně nevyhnutelné, jako že se zrovna já narodím jen se zbytky zraku? Bavilo mě přemýšlet o tom. Aspoň v dobách, kdy mi tátova láska a Siobhanina důslednost beze zbytku naplňovaly každičký den.

„Zavolám jí. Vysvětlím jí, jak velký máš talent, Bello. Jak velká by to byla tragédie, kdyby…“

„To nesmíš, Siobhan,“ přerušila jsem ji ostře. Couvla jsem a nechala její ruku sklouznout ze svého ramene. „Už pár let bojuje o přežití. Rančerům se teď nedaří. Vlastně ani realitním makléřům,“ uchechtla jsem se hořce. „Nemůžu se jí nacpat do života a rovnou na ni vypálit, ať mi koupí klavír a zaplatí hodiny.“ Zavrtěla jsem hlavou a doufala, že vypadám dost rozhodně.

„Měl by se modlit, abych ho už nikdy nepotkala.“ I ona se snažila znít odhodlaně. Ale bylo tak snadné slyšet v jejím hlase všechny slzy, které po mém odjezdu dostanou prostor…

„Nenapadlo mě, že by mohl…“ Znovu mě objímala. Po kolikáté za poslední týden? Nebránila jsem se, jako bych doufala, že si její soucit a lásku můžu nabrat do zásoby.

„Nevěřím, že to skončí takhle,“ šeptala umanutě. „To prostě není možné. Něco se stane. Cítím to. Vím to, Bello.“ Znělo to, jako by se hádala s osudem. Mým osudem. Představila jsem si ho. Ošklivý kulhající skřet s výsměšným úšklebkem na tváři. Nejen Charlie, i tenhle hajzlík by se měl od Siobhan držet dál.

„Střední mají i tam. Dodělám školu a pak se uvidí.“ Naposledy jsem se nadechla její vůně a sebrala všechnu sílu, abych se usmála směrem, kde jsem tušila její pátravý pohled. „Hlavně mi zavolej, ano?“ Popadla mě za tváře a přitáhla si mě k sobě, aby mi vlepila mlaskavou pusu na čelo.

„O tom snad nemusíme mluvit.“

***

Sociální pracovnice byla překvapivě milá. V jejím hlase chyběly soucit i lhostejnost. Byla prostě… v pohodě.

Rozhodla jsem se, že to budu považovat za dobré znamení.

„S tím letadlem s vámi asi nehnu, Isabello,“ povzdechla si smířeně.

„Omlouvám se.“ Ani jsem se nesnažila o kajícný tón.

„Ježiši, Montana.“ Znovu povzdech, ale taky soustředění. Už vymýšlela, jak mě tam nejlíp dostat.

„Ano, Montana,“ potvrdila jsem, jako by to bylo potřeba. „Ranč na Rosebud Creek.“

Můj nový domov.

A nejspíš taky totální konec všeho.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

18)  Tammy (22.11.2012 17:23)

U tebe snad poprvé, co nevím co naspat Vypadá to zajímavě, ale ještě jsem se nerozhodla jak... nebo co...hmf... Nechám si to na příště a přidám k tomu hodně kapesníků - to vím jistě

17)  ambra (22.11.2012 15:44)

Drahé dívky, moc vám děkuji za takové krásné přivítání . Jen malé vysvětlení - poměrně dlouho a úspěšně odolávám náporu různých nápadů, ale tahle věc mi straší v hlavě už asi rok, a protože na upíry se momentálně necítím, máte to tu.

16)  monikola (22.11.2012 15:35)

presne toto som urobila po tom ako som dočítala...ach, zaplesalo moje srdce nad ďalším novým príbehom z tvojej dielne a ešte k tomu tento "hendikepom" okorenený príbeh...aaach čo viac si zelat v case predvianocnom, plnom emocii a v mojom pripade i tehotenskych hormonov

15)  LadySadness (22.11.2012 14:08)

teda, ambri, ako že ťa mám rada, ale momentálne by som potrebovala utešiť a ty na mňa takto srcceryvno ´chjo, ty máš na mňa zlý vplyv, ja si to zase budem vychutnávať a v duchu si budem dávať zbytočné predsavzatia, že už ma nedostaneš, a dostaneš, ako vždy teba sa nedá presýtiť som rada že píšeš

13)  Yasmini (22.11.2012 10:48)

Dokonalost sama jako vždy
Je mi jí hrozně líto a asi ještě bude co?

11)  Marcelle (22.11.2012 07:53)

Ambroušku, udělala jsi mi obrovskou radost, že jsi se do toho zase pustila. Už teď vím, že mě zase roztrháš na kusy, protože jak začátek naznačuje bude to silný.

10)  dorianna (22.11.2012 00:55)

Tímto vyhlašuji státní svátek... nejen že Popoles, Alaska, ale ještě i Ambra... nevypustili něco do ovzduší? Něco jako psavej virus? Nééé už vím, můzák si najal tryskáč a obletěl všechny tři. JUPÍÍÍÍÍ
Nádherná kapitolka

9)  morningstar (21.11.2012 23:17)

aaaaaa, ja mam obrovskou radost Ambra zase pise
paaaaani, to vypada na veledilko, moc se tesim na pokracko
vazne skvelej zacatek

8)  Lenka326 (21.11.2012 22:44)

Ambra píše!!!

Teď vážně, jsem šťastná jak blecha, že jsi začala psát nový příběh. Začala jsi nevesele a jak tě známe, tak bude ještě hůř, ale to je asi to, co nás nejvíc k tvým povídkám táhne. Mě to teda vtáhlo hned prvním dílkem. Slepá Bella, bez táty, bez prostředků, bez cíle... a míří si to z rozpáleného Phoenixu do chladné Montany. Bude ten chlad osvěžující nebo mrazivý??? Moc se na to těším, co na nás chystáš.
Díky

6)  Kim (21.11.2012 22:16)

Jéééé, ambři, mám radost, že zase píšeš!
Moc se těším na pokračování, ale zároveň se bojím, jak budeme trpět tentokrát.
Zbožňuju tvoje povídky!!!

3)  Bosorka (21.11.2012 21:27)

Ach, Ambřičko, ani nevíš, jak se těším na tvé další srdcervoucí dílko!

2)  eMuska (21.11.2012 21:27)

moja nota, drahá bejby... ja mám k nevidiacim zvláštny vzťah a s jednou kočkou si dokonca vymieňam tvorbu, takže som rada, že si si zvolila takúto tému a že si si ju zvolila práve ty. Ideš mi znovu robiť radosť a ja som z toho nadšená. Keď skončíme, porátam všetky hektolitre sĺz a uvidíme, či sa zlepšujeme.

«   1 2