30.12.2010 [12:26], Patt, Povídky na pokračování, komentováno 2×, zobrazeno 2047×

Po dlouhé době přidávám další kapitolku. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho... Pokusím se vám to vynahradit... :)

„Jsi v pořádku?“ otázal se kus ode mne neodolatelný hlas, přitažlivý a sametový. Rozpačitě jsem vzhlédla a můj stud přešel v čirý údiv.

Zírala jsem přímo do smaragdových očí Edwarda Cullena.

Kapitola 4. - Rozhovor

„Cože?“ vyjekla jsem polekaně a okamžitě bych si dala přes pusu. Musela jsem vypadat jako naprostý idiot – proč zrovna on? Proč se musel objevit zrovna Edward Cullen? Ach, bože. Stůj při mně.

„Jestli se ti nic nestalo,“ zopakoval s pobaveným úsměvem a v očích mu vesele zajiskřilo.

„Ehm, jo…“ Úžasná odpověď. Jsi pitomec, Isabello!

„Takže dobrý?“ ujišťoval se. Zřejmě i o mém psychickém zdraví.

„Jo, jasně,“ vykoktala jsem. „Díky.“

„Fajn,“ blýskl po mně znovu úsměvem a pomohl mi na nohy. „Ty jsi tu nová, že?“ poznamenal přátelsky.

„Jo.“ Boduješ, Isabello. Umíš říct jenom jedno slovo.

„Bella Swanová, nemýlím-li se,“ zamrkal a já na něj zírala jak na magora. „Edward Cullen, těší mě.“

Evidentně mu nedošlo, že vypadám jako mutant, na zadku mám obrovský flek a zírám na něj jako postižená. Mile se usmíval a trpělivě čekal, až ze sebe něco dostanu. Zamumlala jsem něco ve smyslu, že mě taky, dívajíc se na podlahu. Stále něco povídal, ale já nebyla schopná pochopit smysl těch slov, natož odpovědět. Jen jsem přikyvovala. Nakonec mě zachránila Angela. Opět.

„Pokud dovolíš, musíme jít na hodinu,“ ozvala se ostře, vzala mě za ruku a táhla z jídelny.

„Jistě,“ usmál se Edward. „Tak se uvidíme jindy, Bello.“

„Na to zapomeň, Cullene!“ Angela zněla vážně naštvaně. I Edward povytáhl obočí, ale nic neřekl. Pouze mi věnoval úsměv a zmizel.

Angela se na mě otočila. „Doufám, že mě šálí zrak,“ povzdychla si nešťastně.

Věděla jsem, co tím myslela. „Nejradši bych umřela,“ zamručela jsem a mlčky zamířila na další hodinu.

Nic už neřekla. Zbytek dne jsme strávily mlčením, pouze když jsem ji odvezla domů, jsme se pozdravily a já jela k nám. Konečně jsem se nemusela tvářit, že je všechno v pohodě. Držela jsem volant tak pevně, až mi zbělaly klouby. Nedbala jsem na to. Šlápla jsem na pedál, nedbajíc na hlasité protesty mého náklaďáčku. Už jsem chtěla být doma.

Konečně jsem vjela na příjezdovou cestu Charlieho domu. Vypnula jsem motor, popadla svůj batoh a klopýtavě zamířila do svého pokoje. Vyběhla jsem schody, vpadla do pokoje, hodila batoh na zem a padla na postel. Co na tom, že jsem byla v botách a v bundě. Na tom nezáleželo.

Schovala jsem svůj obličej do polštáře. Nechtěla jsem ho ukazovat světu – byla jsem ošklivá. Tak moc mě to trápilo, že jsem se hnusila sama sobě. Nenáviděla jsem se, nenáviděla jsem svoji osobu. Nikdy jsem nepatřila mezi hezké, oblíbené a úžasné dívky z Arizony, odkud jsem pocházela. A nikdy taková nebudu.

Přepadl mě pocit obrovského smutku. Má nálada klesla pod bod mrazu, zmocnila se mě nenávist. Nakonec jsem se rozbrečela. Brečela jsem dlouho, smáčela jsem si sklíčka brýlí slzami, ale na tom mi nezáleželo. Vzala jsem je a hodila na noční stolek. Schoulila se do klubíčka a slzy mi tekly dál. Nakonec jsem usnula.

Probudil mě až Charlie, když přijel ze stadionu domů. Přišel ke mně do pokoje, jemně mě chytil za ramena a mírně zatřásl.

„Bells, vstávej.“

Něco jsem zamumlala a rozespale pootevřela červené a opuchlé oči. Charlie zkrabatil starostlivě čelo a prohlédl si mne rentgenovým pohledem. Nakonec mi oznámil, že objednal pizzu, tak ať později sejdu dolů. Jen jsem přikývla a opět zavřela oči.

Neusnula jsem – už to nešlo. Nakonec jsem s povzdechem vstala a nemotorně došla k zrcadlu v mém pokoji. Ten, kdo se objevil v zrcadle, mohl být kdokoliv, jenom ne já.

Vlasy připomínající divoký afro účes, oči napuchlé jako dvě veliké ředkvičky, nos červený a bambulovitý, na tvářích otlačený polštář a pohled velice nevrlý. Zamračila jsem se a osoba v zrcadle udělala totéž. Povzdychla jsem si, popadla brýle a pomalu zamířila dolů, abych čelila pohledům a otázkám mého otce.

Charlie už seděl na gauči, televizi měl puštěnou a jedl pizzu. Když zaslechl moje kroky na schodech, vzhlédl a nejistě se usmál.

„Dáš si taky?“ zeptal se.

Pokrčila jsem rameny, vděčná, že se neptá okamžitě na to, jak vypadám. „Tak jo.“

Sednula jsem si vedle něj a vzala si jeden kousek. Ukousla jsem si z ní a pomalu žvýkala. Charlie jedl také a sledoval přitom zápas Boston versus Phoenix. Panovalo mezi námi ticho, dokud zápas neskončil. Nakonec se tatínek otočil na mě.

„Jak bylo ve škole? Našla sis nějaké kamarády?“

Muselo to přijít, uklidňovala jsem se v duchu. „Angela Weberová je moc milá,“ odpověděla jsem nepřímo.

„To ano, velmi milá,“ souhlasil spokojeně Charlie. „A co učitelé?“

„Učitelé byli velmi milí.“ A nejen učitelé.

„Tak to je dobře,“ ulevilo se mu. Pak si ale zřejmě vzpomněl na to, jak vypadám. „Vypadáš hrozně. Děje se něco, Bells?“

„Ne nic,“ ujišťovala jsem ho nepřesvědčivě. „Jen se mi zastesklo po domově, ale to bude dobré,“ lhala jsem.

Nezdálo se, že by ho to přesvědčilo, ale dál to neřešil. Tohle se mi na tatínkovi líbilo. Neřešil to, dokázal se spokojit se lží a nešťourat se v tom. Proto jsem ho měla tolik ráda.

Seděla jsem tam dlouho, dokud hodiny neukazovaly přesně deset večer.

„Myslím, že půjdu spát. Jsem unavená. Dobrou, tati,“ zvedla jsem se a zamířila nahoru.

„Dobrou, holčičko, dobrou,“ zamručel Charlie a věnoval se opět nějakému hokejovému zápasu. Rychle jsem zmizela nahoru, z dosahu jeho rodičovského zraku.

Vysprchovala jsem se, umyla si vlasy, vyčistila si zuby a v pyžamu zamířila do pokoje. Občas jsem o něco zakopla jako obvykle, když jsem šla po tmě. Ale nakonec jsem se úspěšně dostala do postele.

Lehla jsem si na záda a upřeně sledovala strop. Před očima jsem si přehrávala scénu z dnešního poledne a v duchu si nadávala, že se mi povedlo udělat ze sebe totálního pitomce. Proč zrovna před tím úžasným klukem? Jistě, Angela mě varovala, že je to sukničkář, to ano, ale kdo říkal, že si s ním budu něco začínat? Dívka může snít, tak proč ne já. Zvlášť, když se mé sny určitě nesplní.

Jak mohl mít tak úžasné a magické oči? Tak zářivě smaragdové. Vsadila bych se, že se o nich zdává mnoha dívkám, které jsou určitě stokrát hezčí než já. V duchu jsem si promítala jeho postavu, obličej. Věděla jsem, že na něj nemám, ale i přesto… On byl tak božský…

Usnula jsem uprostřed svých úvah. Té noci do mých snů poprvé vstoupil Edward Cullen.

V příští kapitolce se nám vše zkomplikuje. Bells pojede na stadion a na koho tam nenarazí? Samozřejmě, že na Edwarda, ale nalezne tam i někoho jiného. A nebyla by to ona, kdyby se jí opět něco nestalo...

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  ODCULTI (05.09.2011 13:27)

juhu nvou si prectu hned

1