28.02.2011 [20:00], Evelyn, ze série Lotr, komentováno 58×, zobrazeno 9908×

Myslím, že dneska nebude Edward oblíbený :-)

Hlasitá hudba v autě. Jasně, to mě nemohlo překvapit. Překvapilo mě spíš to, že jsem ji vítala. Jakmile Edward sáhl na ovládací panel a pustil hudbu, neskutečně se mi ulevilo a část napětí ze mě spadla.

Vůbec jsem nevěděla, co si mám myslet, co mám dělat, co všechno v mém životě je ještě jinak, než jsem předpokládala. Uvědomovala jsem si, že bych měla využít čas cesty k přemýšlení. Měla bych si utříbit myšlenky a až mě v nemocnici ošetří, definitivně se s Edwardem rozloučit. Doma se pak pořádně opít a ráno se probudit s kocovinou, bolestí hlavy a skálopevným přesvědčením, že nic z dnešního večera nebylo skutečné. Zapomenout a považovat to za pořádně hloupý sen.

Nedokázala jsem se ale soustředit. Myšlenky mou myslí jen proplouvaly a zase mizely v nenávratnu. Ostře jsem vnímala pohodlí sedačky, jemnou kůži, kterou byla potažená. Obrazy, zvuky i vůně zvenčí jsem viděla, slyšela i cítila, ale nepamatovala si je. Kdyby se někdo zeptal, kudy jsme jeli, nevěděla bych jediný bod.

Upřímně jsem sama sobě přiznala, že myslet, vzpomínat a plánovat ani nechci. Bylo tak lákavé odsunout celý večer někam do pozadí mysli, vytěsnit ho a zabývat se hloupostmi. Počítala jsem knoflíky na palubní desce. Asi dvacetkrát všemi různými směry a způsoby. Prohlížela jsem si ruce a snažila se představit si, jak by vypadaly s různě barevnými nehty. Kývala jsem hlavou do rytmu písničky a v duchu si ji zpívala. Ale i přes to, jak usilovně jsem ignorovala předchozí události, moje tělo se mi obalamutit nepodařilo. Byla mi zima, i když Edward pustil topení. Led byl uvnitř mě.

Zavřela jsem oči a snažila se zaměřit se na otázku existence nadpřirozených bytostí. Ještě včera bych se smála a nevěřila, že je něco takového možné. Včera jsem ale neviděla Edwarda jednou rukou držet dospělého muže nad zemí. Včera jsem ještě nezažila tu šílenou rychlost, kterou dokázal vyvinout. Včera jsem ještě neměla položenou dlaň na Edwardově tiché hrudi. Ještě včera byl svět normální.

Teď jsem ani trochu nepochybovala, že Edward říkal pravdu. Že nelhal ohledně toho, čím byl. Nedokázala jsem na to slovo ani pomyslet. Přesto jsem se nebála. Tedy, nebála jsem se o svůj život. Většinu našeho společného času jsme strávili o samotě. Kdyby mě chtěl zabít, už by to udělal. Vlastně jsem se divila, že se to nestalo. Mohl využít mé tělo všemi způsoby, které mu přinášely potěšení – spát se mnou i pít ze mě. Z náhlého popudu jsem si rukama zakryla krk a zkoumala, jestli nemám drobné jizvičky po jeho zubech. Mohl mě klidně omámit a trochu se ze mě napít, aniž bych o tom věděla. Nic jsem ale nenahmatala. Takže hodování mé krve se asi nekonalo.

Zahihňala jsem se.

,,Jen máloco jsem si kdy dřív přál víc než vědět, na co teď právě myslíš,“ zašeptal Edward takovým tím svým podmanivým hlasem. Cítila jsem, že se na mě dívá. Krev se mi nahrnula do tváří.
Tohle už tu jednou bylo. Jízda autem, hudba, moje hihňání a Edwardova touha znát mé myšlenky. Na okamžik jsem zatoužila moci vrátit čas. Ocitnout se zpět v dni, kdy jsme se potkali. Rozhodnout se jinak. Nepouštět si ho blíž k sobě. Rozloučit se a znovu už ho nevidět. Téměř ve stejnou chvíli jsem si ale uvědomila, že ve skutečnosti nic takového nechci.

,,Myslím, že moje myšlenkové pochody by se ti nelíbily,“ zamumlala jsem otrávená sama sebou, že i po tom, co se stalo, co jsem na vlastní oči viděla, bych Edwarda ze svého života nevyškrtla.
,,Pochybuješ, že jsem kompetentní to posoudit?“ zeptal se a zněl frustrovaně. Další tón, který se k němu nehodil.
,,Uvažuju, proč jsi mě nezabil,“ rozhodla jsem se pro upřímnost.

Dupnul na brzdu tak prudce, že nebýt připoutaná, proletěla bych předním sklem. Srdce mi splašeně bilo, dech uvízl v hrdle a před očima se dělaly mžitky. Chvěla jsem se, drkotaly mi zuby a slzy tekly proudem. Jestli jsem si myslela, že jsem se uklidnila a jsem v pohodě, zatraceně hodně jsem se mýlila.

,,Bello, co se děje? Bolí tě něco? Zranila ses?“ staral se a ho hlasu se mu vkrádala panika.
Nemohla jsem se nadechnout. Jako kdyby vzduch kolem zhoustl a ztěžkl. Lapala jsem po něm, ale v téhle konzistenci nedokázal projít mým hrdlem a nasát se do plic.
,,Nemocnice. Potřebuju do nemocnice,“ zasýpala jsem s notnou dávkou strachu. Začínala se mi motat hlava a svět kolem se nořil do mléčně bílé mlhy.

Edward pochopil, že ať mi je cokoliv, do nemocnice musím rychle. Nikdy jsem ho nezažila jet normálně, podle pravidel, ale až teď mi předvedl, o kolik se dají rychlostní limity překročit.

,,Neublížil bych ti. Nikdy, Bello. To, že jsem upír, neznamená, že vraždím každého na potkání. Neplížím se nocí a nesvádím nevinné panny, které po tom, co je zprzním, vysaju do poslední kapičky krve. Neříkám, že mě tvá krev neláká, ale ani na okamžik mě nenapadlo myslet na tebe jako na potravu. To mi prosím věř. Občas zabíjím lidi, ty zlé, opravdu hodně špatné lidi, ale ne kvůli krvi. Nesnesl bych mít v sobě jedinou kapku z těch parchantů.
A nedovolil bych, aby ti někdo ublížil. Což je docela ironie, vzhledem k faktu, že jediný, kdo ti soustavně ubližuje, jsem já. Sakra, já vlastně vůbec nechápu, proč tě nedokážu nechat být! Něco mě k tobě táhne a já tomu nedokážu odolat.“

Mluvil celou cestu. Rychle, překotně a někdy i nesmyslně a bez jakékoliv logiky. Zvuk jeho hlasu mě držel při vědomí a nedovoloval mi vzdát se té slastné temnotě, které mě sváděla a vábila.

Před nemocnicí zaparkoval na místě pro lékaře. Vytáhl mě z auta a vzal do náručí. Už jsem neudržela oči otevřené, tak jsem nechala volně klesnout víčka. Cítila jsem vítr a chlad. Nevnímala jsem příjem, ani cestu do ordinace.

,,Carlisle, potřebuju pomoct,“ promluvil Edward po chvíli, kterou jsem nedokázala blíže určit.

,,Edwarde! Nevěděl jsem, že jsi ve městě…“

Pak jsem neslyšela nic. Ledové ruce se dotýkaly mé tváře a nutily mě otevřít ústa. I kdybych se chtěla bránit, nemohla bych.

,,Bella, jmenuje se Bella,“ zašeptal Edward, aniž by se ho kdokoliv na cokoliv ptal.

,,Dobře, Bello, až řeknu teď, zkusíte se nadechnout, ano,“ dolehl ke mně nádherný hlas. Edwardův byl hezčí, svůdnější, mužnější, ale tenhle zněl jako hlas anděla. Klidně, čistě, starostlivě, ale jistě. Nezvýšil se, nekřičel na mě.

Něco tvrdého jsem měla najednou v puse.
,,Teď!“ Nadechla jsem se. Už jsem ani nevěřila, že to půjde, ale náhle se vzduch probojoval až k mým plicím a zaplnil je tak potřebným kyslíkem.
Hltavě jsem se nadechla znovu. A znovu. Věc z mých úst zmizela, ale mohla jsem dýchat i bez ní.

,,Nevyrazila si dech, prodělala astmatický záchvat,“ pronesl Edward tiše a tak nějak dutě. Jako kdyby po někom tu větu opakoval.

Ach ano, astma. Trpěla jsem jím jako malá, ale už přes patnáct let jsem záchvat neměla.

,,Je vám lépe, Bello?“

Přikývla jsem a otevřela oči. Přede mnou klečel muž, který by od minuty mohl dělat modela nebo hrát v hollywoodských slaďácích. Kdybych neznala Edwarda, řekla bych, že je to nejhezčí chlap, jakého jsem kdy viděla. Takhle byl až druhý nejhezčí. Na rozdíl od Edwarda ale nepůsobil ani trochu nebezpečně. Blond vlasy mu končily pod ušima, rysy připomínal středověkého aristokrata, usmíval se a prohlížel si mě. Jeho oči měly tu nejteplejší zlatou barvu, jakou jsem si jen uměla představit. Lesní med a karamel.

,,Jsem Carlisle, Edwardův otec,“ představil se a já se zakuckala. Edward říkal, že jeho otec je lékař a že mě za ním veze, ale tohle prostě nemohl být on. Tomuhle muži bylo maximálně pětatřicet a i když jistá podoba s Edwardem tu nepopiratelně byla, jeho otec to nebyl. Pokud ho tedy neměl někdy v deseti letech. Takové věci se jistě stávají, ale k němu mi to nepasovalo.
,,Adoptivní otec, dalo by se říct,“ pobaveně na mě mrknul, když viděl, jak se tvářím.

,,Carlisle mě stvořil. To díky němu nehniju už pár desetiletí v hrobě,“ doplnil ho Edward a já okamžitě ztuhla.

Carlisle byl taky upír. Stejně jako já Edwardovu poznámku nečekal, šlehl po něm pohledem a pak se pomalu vrátil ke mně.
,,Bella to ví. Kvůli hm, jistým komplikacím a ne právě příjemné situaci jsem jí to nemohl tajit. Zvládá to dobře, nevyšiluje.“ Měla jsem pocit, že se Edward zatvářil hrdě. Jako kdyby to, že nekřičím o pomoc a vyděšeně neběhám do kolečka a nervu si vlasy, byla jeho vlastní zásluha.
,,Jak dlouho… jak dlouho to víte?“ zeptal se mě Carlisle poněkud rozpačitě.
,,Asi hodinu,“ zasípala jsem. Krk mě pálil jako po dlouhé a těžké angíně. Chtěla jsem se napít, ale nedali mi šanci si o něco k pití říct.

,,Edwarde, víš, že jedním z důvodů propuknutí astmatického záchvatu je šok, stres a strach? Pořádně se na Bellu podívej! Je bledá, zorničky má rozšířené, oči lesklé, má horečku a úplně ledové ruce. Je v šoku a to pořádném. Takhle nevypadá bezproblémové zvládání.“ Carlisle mluvil tiše, ale velmi důrazně. Kdyby křičel, nemohla by jeho slova mít větší účinek a víc působit jako políček do tváře.
,,Je mi docela fajn,“ podařilo se mi ze sebe vypravit, ale i já sama slyšela, že fajn vážně nezním.

,,Já její myšlenky neslyším!“ vyštěkl podrážděně a já najednou pochopila ten jednostranný rozhovor. Neodpovídal na neexistující otázky, jen na ty nevyslovené. ,,Nikdy jsem je neslyšel, ani když jsme si byli hodně blízko,“ dodal šeptem a ztěžka se posadil do křesla u stolu.

Až v tu chvíli jsem si všimla, že nejsme v ordinaci, ale v lékařském pokoji. Na stole stála fotka Carlislea objímajícího krásnou brunetku, vedle nich se usmívala drobná černovláska a vysoký blonďák. Edward stál kousek stranou a na tváři měl ten svůj pokřivený, arogantní úsměv. Zamrazilo mě v zádech, když jsem si uvědomila, že oni všichni jsou nejspíš upíři.

,,Ale Carlisle! Nebuď tak strašně staromódní. Víš, že nejsem žádnej svatoušek a nikdy jsem nebyl. Neznásilnil jsem jí, to se neboj. Každej nemůže bejt tak úžasně dokonalej jako ty,“ prskal Edward. Najednou mi nebyl ani trochu sympatický. Vůbec jsem nechápala, jak se mu můžou tak rychle měnit nálady a způsoby jednání. Momentálně jsem měla chuť vrazit mu znovu facku. I za cenu opětovně zlomené ruky.

,,Mám něco s  rukou,“ vzpomněla jsem si a chtělo se mi smát se a brečet zároveň. Proto jsme sem původně jeli a teď se zdálo, že si na to ani jeden z nás nevzpomněl.

,,Ne, nezlomil jsem jí ji já,“ zamumlal Edward otráveně a s náznakem únavy. ,,Bella mi dala facku.“

Carlisle to nekomentoval, nebo alespoň ne nahlas. Podle Edwardových semknutých víček a vzteklého výrazu jsem ale soudila, že v myšlenkách ho jeho otec nešetřil.
Opatrně mi prohmatal celou ruku od prstů až po loket.
,,Není zlomená, jen pohmožděná. Pár dní ji nepřetěžujte a kdyby bolela dejte si na ni ledový obklad,“ usmál se na mě. ,,Teď vám píchnu injekci proti bolesti a otoku, ano?“

Jako kdyby to byl tajný kód pro Edwarda, ten se zvedl a beze slova odešel z pokoje.
,,Edward se nechce vystavovat pokušení, že ucítí vůni vaší čerstvé krve,“ řekl Carlisle, když se za Edwardem zavřely dveře.
Zatímco připracoval jehlu, analgetikum a injekci, odhodlávala jsem se k otázce, kterou jsem nedokázala nechat být.
,,Jaký byl Edward dřív? Jako člověk.“
,,To by vám měl vyprávět on, ne já. Neznal jsem ho jako člověka a obávám se, že ho neznám ani teď. Měl jsem směnu v nemocnici, když přivezli Edwarda a jeho rodiče. Otec zemřel cestou, matka právě umírala, ale on měl ještě šanci. Jeho zranění byla nejmenší, zvládl by se o něj postarat každý jiný doktor. Pokusil jsem se zachránit jeho matku, ale bylo pozdě. Než umřela, prosila mě, abych nenechal Edward umřít. Uzdravoval se, pomalu, ale uzdravoval. Když se po dvou dnech probral z kómatu a zjistil, že jeho rodiče jsou mrtví, zuřil. Pokusil se vstát. Potrhal si všechny stehy. Pět lékařů ho muselo zpacifikovat a dostat zpět do postele. Dostal horečku a tělo zachvátila infekce. Udělal jsem, co jsem udělal. Nezemřel, nebo ne v klasickém slova smyslu.
Vyhrňte si rukáv.“

Odvrátila jsem pohled. Viděla jsem muže s kuklou v hlavě a neomdlela, ale jehla propichující mi kůži by mi mdloby jistě způsobila.

,,Vysvětlil vám Edward naše pravidla a naše zákony?“ zeptal se Carliesle jakoby mimochodem, když mi zalepil drobnou ranku pod ramenem.

,,K tomu jsem se ještě nedostal,“ promluvil Edward ode dveří. Otočila jsem se na něj. Opíral se o futra, ruce měl založené na prsou a tvářil se… no prostě jako on.
,,Měl bys Belle všechno vysvětlit,“ zamračil se Carlisle, načež si Edward odfrkl.
,,Jistě a tys jí měl říct, že po té injekci bude spát,“ ušklíbl se.

A opravdu, začala se mi klížit víčka a celé tělo ztěžklo. Nelíbilo se mi to, ani trochu, ale nemohla jsem protestovat. Chyběla mi na to síla i vůle.

,,Ne, Carlisle, nechci, abys vzal Bellu k vám. Bude u mě, tam patří.“ Vzal mě do náručí. Automaticky jsem se k němu přitulila.
,,Děkujeme za pomoc. Měj se a pozdravuj Esmé,“ zavolal Edward přes rameno.

Políbil mě do vlasů. Usnula jsem dřív, než mě posadil do auta.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

38)  Nora (01.03.2011 12:24)

36)  Eunta (01.03.2011 11:23)

Bad Edward... žeru ho, opravdu, jsem z něj nadšená... černá ovce rodiny, jak to tak vypadá... fíííha... a slova - Bude u mě, tam patří - Hm... miluju majetnickýho zlýho Edwarda... moc se mi to líbí a jsem nadšená a doufám, že se nám to ještě pořádně zamotá...
Moc se těším na další díl... jsi skvělá...

34)  monikola (01.03.2011 09:11)

aaaach jaaaj Carlisle je proste Carlisle...ak by bol mojim doktorom, bol by zo mna smihom ruky hypochonder a travim v jeho ordinacii kazdu moznu minutu...tu hnusnu palicku do krku, co som kedysi nenavidela, by som uctievala len preto, ze by mi ju do krku strcil on

Evelyn fakt, Carlisla si naservirovala kraaasne, potesilo to moje srdiecko ale to, ako mi zaplesalo srdce pri vete: ,,Ne, Carlisle, nechci, abys vzal Bellu k vám. Bude u mě, tam patří.“ tak to si nevies ani predstavit

vyzerala som fakt nejako takto

moja malickost sa nauveritelne tesi na dalsie kapitolky

jaaaj rozpisovala by som sa tu este dlho, ale nebudem ta zatazovat mojimi chlipnymi uslintanymi chvalospevmi o tom ako strasne skvelu postavu Edwarda si vytiahla na svetlo sveta

33)  sakraprace (01.03.2011 08:04)

Hani, ty jí dáváš. Šok a astmatický záchvat a Edwardův strach o ni. Carlisleovo překvapení, že ho vidí mě taky překvapilo. Oni se nestýkají??? A co ta pravidla? Bude se zbytek rodiny snažit s Bellou seznámit?? Jsem moc zvědavá a moc napnutá

32)  Bosorka (01.03.2011 07:20)

No tak nepoznal, že je v šoku....já bych to taky nepoznala!
Doufám,že příště bude B v lepší formě a udělá Edovi TY,TY,TY......A jsem zvědavá na ta pravidla
Podtrženo a sečteno -

30)  Abera (01.03.2011 00:21)

29)  semiska (28.02.2011 23:56)

Proč by se nám zlato neměl Edward líbit? Tak na jeho arogantnost jsme si již zvykly, tkaže nic překvapujícího. Že jeho život nebyl zrovna spořádaný a cudný je nám jasné On nežije s rodinou? Pročpak? Přijde na to někdy řeč? Možná by to pro nás mohla zjistit Bella. Jeho sebevědomá věta - Bude u mě, tam patří. - byla od něj moc hezká. Možná kdyby byla Bella při smyslech, asi by mu na to jistě něco pikantního řekla a nebo by slintala blahem
Moc se ti to povedlo, já ti děkuju za spříjemněnou atmošku před spaním.

28)  krista81 (28.02.2011 23:36)

Kapitolka moc hezká a mě Edward zas tak hrozný nepřišel arogantní ano, s Carlislem asi mají nějaké problémy (něco se asi stalo v rodině?), ale moc se mi líbí jak se stará o Bellu a jak o ní má strach
Sice to jeho: zvládá to dobře, nevyšiluje zní zase kapku arogantně , ale pak si to vyžehlil tou větičkou: Bude u mě, tam patří. (njn já tu romantiku vyčmuchám všude )

A Bella, snaží se nějak si utřídit co se dozvěděla a dát si to všechno dohromady. Valí se toho na ní moc. Ale je to holka šikovná a určitě to zvládne

Moc se těším na další

26)  morningstar (28.02.2011 22:57)

Božínku, a to jsem myslela, že už to nemůže být lepší
Edward ... já ho zbožňuju, na jednu stranu je na zabití, ale ..... já ho prostě zbožňuju, kluka zubatýho
.... Bude u mě, tam patří.
Moc se mi líbilo, že mu to Carlisle dal sežrat
Prosím prosím prosím prosím ... další kapitolku
hup hup

25)  Linfe (28.02.2011 22:45)

Bella.to zvladne a Edward taky. Vlastne mam tak nejak radeji ty tvoje needwardowske Edwardy. Edwardy, kteri dokazou mit taky nejake problemy a ne jen to jeho obcas na nervy lezouci sebemrskacstvi. Diky za nej a diky za kapitolku

22)  Nosska (28.02.2011 21:51)

Ne, nepřijde mi, že bych musela Edwarda odsuzovat. Mám pocit, že má najaký problém, a proto neni s rodinou. Prostě mu jen chybí Jasper, aby mu ovládal emoce
Musim přiznat, že jsem pěkná ostuda, tuhle povídku jsem četla snad na pětkrát a pořád mě někdo rušil, až jsem málem zapomněla, že něco čtu
Jo a radar pracuje tak nějak normálně, teď když přidáváš díly téměř denně, tak zaregistruje čas s rezervou plus minus 5 minut tak a teď, když už mám po Večerníčku, můžu jít spát

21)  anetanii (28.02.2011 21:40)

Chjo, další dokonalost! Tuhle povídku jsem začala číst nedávno, čekala jsem až se kapitolky trochu nastřádají. Bože, to je jedna z nejhezčích povídek co jsem četla! Řadí se s přehledem do nejlepší desítky! Eda je tak sladký, sexy a na zabití! Tak krásně poutavý příběh bych si koupila i v knižním vydání! A to že knížky stahuji jen z netu, nebo si je objednávám v knihovně! Prostě krásná povídka a já škemrám, prosím a žadoním o pokračování!

20)  kytka (28.02.2011 21:36)

Evelýnko, popis Belliných myšlenek v autě byl dokonalý, naprostý zmatek a chaos . Při zoubcích na krku jsem se taky "zahihňala". . A dokonalý Carlisle a spratkovitý Edward? Koncert. Ale Edward - já Ti věřím, nebude to s ním tak zlé, viď? Krásná kapitola. Děkuji.

19)  Twilly (28.02.2011 21:19)

Evelyn, ty zvíře... tak nádherne dokonale nedokonalý Edward ve tvém podání... no krása!!!! Konečně se může Carlisle rozvinout jako otec. Pravý otec, se vším všudy, tedy i se spratkem jako Edward. A mimochodem, tenhle Edward má něco do sebe. Je... jak jsem už dříve psala dokonale nedokonalý...

«   1 2 3   »