07.12.2010 [18:00], Karolka, ze série Lost In Twilight, komentováno 39×, zobrazeno 6551×

3) Ztracená

Později jsem si nebyla úplně jistá, jestli to opravdu řekl. Do jeho tváře se najednou vloudil neproniknutelný výraz a on se ode mě odvrátil.

Uf!

Donutila jsem se dívat se na pana Bannera, ale vůbec jsem ho nevnímala. Mohl by tam klidně tančit hula hula v dvojdílných plavkách a já bych o tom nevěděla. Celá moje pozornost patřila Edwardovi. Seděl nepřirozeně strnule. Dovolila jsem si zavřít oči a zhluboka se nadechnout. No co, mám jenom pár dní! Ta vůně způsobila, že se mi ze všeho nejvíc chtělo položit si hlavu na lavici a zůstat takhle vedle něj navždycky. Hlavou se mi míhaly zmatené obrazy - scény ze Ságy - tak, jak je můj zmámený mozek namátkou vylosoval. Až po několika minutách mi došlo, že se je vůbec nepokouším maskovat. Hrklo ve mně.

Po očku jsem se na něj podívala. Seděl stále stejně kamenně a jeho tvář neprozrazovala žádné emoce. Rozhodla jsem se k malému experimentu.

Edwarde? Slyšíš mě?

Nic. Vůbec žádná reakce.

Haló! Edwarde!

Nemrkal a když jsem se zadívala pozorněji, ani nedýchal.

Chlapče, snaž se aspoň předstírat, že jsi člověk. Jsou tu lidi!

Jenže nic se nestalo. To zjištění mě šokovalo. Buď to perfektně hraje nebo mě opravdu neslyší…

Tak jo. Zkusím těžší kalibr.

Edwarde? Krev! Rudá, voňavá, sladká. Hmmm… Máš chuť?

Byla jsem připravená zdrhnout při jakémkoli náznaku nebezpečí. Jeho oči ale zůstávaly zlaté a on naprosto nehybný. Pomalu jsem vydechla. Tak to je záhada.

Když promluvil, přišlo to tak nečekaně, že jsem málem vykřikla.

„Vím, že rozmnožovací cyklus ploštic je děsná nuda, ale mohla bys na mě přestat zírat?“

Odvrátila jsem se tak prudce, až mi skripta vyletěla z rukou. Bleskově je zachytil, dříve než přepadla přes okraj stolu. Na okamžik jsem v jeho obličeji zahlédla pobavený výraz. Beze slova mi knihu vrátil a pak už se se stejně netečným výrazem jako dřív soustředil na výklad.

Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem si vybavit trapnější zážitek. Jo, tenhle rozhodně vedl. Mohlo mě napadnout, že ví o každém mém pohybu.

Po zbytek hodiny jsem nespustila oči z nákresů v učebnici a nedokázala přestat myslet na jeho větu o zelených očích.

<<<>>>

Odešel prakticky okamžitě, jakmile zazvonilo. No, alespoň něco že se stalo tak, jak mělo. Ale pochybuju, že ho moje zírání vyžene až do Denali. Ušklíbla jsem se.

„Ahoj. Ty jsi Grace, je to tak?“ ozvalo se za mnou. Moje paměť už se oklepala z hypnotického vlivu Edwarda Cullena a tak jsem pochopila, kdo na mě promluvil.

„Mike Newton?“ zeptala jsem se a otočila se k němu. Nějak jsem si nemohla pomoct.

Vykulil na mě oči.

„Ty mě znáš?“

Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představovala. Vlastně – překvapilo mě, že je to opravdu hezkej kluk. Velký modrý oči a dlouhý řasy, jako mají modelové v reklamách na Marlboro. Docela statná postava, která by sice potřeboval trochu víc fyzické námahy, ale celkově na mě působil docela příjemně.

„V jídelně se o tobě někdo zmínil,“ lhala jsem s úsměvem. Zatvářil se spokojeně.

Měli jsme spolu jít na tělocvik a já už se docela těšila. Narozdíl od Belly sport miluju a po tom náporu mi trocha endorfinů udělá dobře.

Trenér Clapp mi našel dres a řekl, že dnes ještě můžu klidně zůstat na lavičce. Odmítla jsem to. Právě teď se mi chtělo do něčeho pořádně praštit. I kdyby to měl být jen míč. Kvalitně jsem si propotila tričko a mé smeče si získaly nehynoucí obdiv mnoha spolužáků, včetně Mikea Newtona.

Pobíhání po hřišti mi také pomohlo trochu si utřídit myšlenky. Z nějakého důvodu mi Edward neviděl do hlavy. Což byla skutečnost, která mě velmi uklidnila, ačkoli jsem tomu nerozuměla. S odstupem jsem došla k závěru, že mi tedy nic nebrání, abych si těch zbývajících pár dní užila. Jen se v jeho blízkosti budu muset naučit lépe ovládat.

<<<>>>

Po vyučování jsem šla odnést podpisy učitelů paní Copeové. Když jsem skrz prosklené dveře zahlédla Edwarda, jak se s okouzlujícím úsměvem, ale s rukama za zády sevřenýma do pěstí, snaží sekretářku o něčem přesvědčit, zůstala jsem stát jako přimražená.

Jasně, že jsem chtěla, aby se děj měnil co nejméně, ale to jsem ho tak otrávila, že si kvůli tomu chce přehodit rozvrh? Konečně jsem pochopila, jak ponižující to zjištění pro Bellu muselo být.

Zatnula jsem zuby a potichu otevřela dveře.

„Nechci po vás, abyste mi prozrazovala osobní informace. Ale žena vašich schopností přece dokáže zařídit, abychom měli ještě jednu nebo dvě hodiny spol...“

Dveře se za mnou s tichým klapnutím zavřely. Věděla jsem, že už o mně ví. Moje krev mu nezpívala. Přesto samozřejmě poznal, kdo vešel, aniž by se musel ohlédnout.

Ztuhnul a větu nedokončil. Srdce mi zběsile bušilo a mně to připadalo ještě trapnější, než když mě předtím přistihl, jak se na něj dívám. Marně jsem se snažila rozluštit to, co jsem právě slyšela. To přece nemohlo souviset se mnou. Nebo ano?

„Děkuji za váš čas, paní Copeová. Když to nejde, tak se nedá nic dělat.“

Prolétl kolem, aniž by o mě zavadil pohledem. Ucítila jsem jeho vůni a bylo mi najednou tak nějak… zvláštně. Uvědomila jsem si, že mi připadá čím dál tím těžší, považovat se za pouhého diváka.

„My o vlku…“ řekla s úsměvem sekretářka a tím definitivně vyvrátila mé pochybnosti ohledně toho, co řešili. Chtěl, abychom měli víc společných hodin? Proč?

A pak mě to napadlo. Nemůže mi číst myšlenky. Zneklidňuje ho to. Není si jistý, co za tím vězí. Bella ho přece původně zaujala ze stejného důvodu. Ani jsem si neuvědomila, že jsem si nešťastně povzdychla. Ale já nejsem Bella…

Všechno se to nějak kazilo. Měla by tu být ona. Edward by měl bojovat s touhou vraždit a já… já bych se neměla cítit tak, jak se v jeho blízkosti cítím.

<<<>>>

Charlie bral nejspíš své hostitelské povinnosti velmi vážně, takže, když jsem se vrátila domů, už tam na mě čekal. Ptal se, jestli bych se nechtěla někam podívat. Samozřejmě se mi okamžitě vybavila indiánská rezervace. Jestli jsem se ještě s někým toužila setkat osobně, byl to Jacob Black. Toho času vytáhlý hubený puberťák, který zatím neměl ani tušení, jak zajímavé geny zdědil. Ale bála jsem se, abych svou přítomností všechno ještě víc nezkomplikovala a tak jsem se vymluvila na déšť. Charlie se usmál a prohlásil, že pokud si budu chtít počkat na lepší počasí, nejspíš bych se měla na pár let přistěhovat.

Odnesla jsem si školní batoh do pokoje a zapnula počítač. Věděla jsem, že jeho uvedení do chodu zabere hodně času a tak jsem toho využila a odešla do koupelny. Věci se zamotávaly a tak mi připadalo moudré, poradit se o všem s Bellou. Doufala jsem jen, že nenarazím na babičku a nebudu jí muset vysvětlovat, kde se tam beru, když mám být na druhé straně Států.

Přistrčila jsem si stoličku ke světlíku a otevřela ho. Koukala jsem do naprosté tmy, která prozrazovala, že dveře naší koupelny jsou nejspíš zavřené. Zarazil mě ale podivný vlhce zatuchlý puch, který jsem odtamtud cítila.

Natáhla jsem ruku.

Au!

Prsty jsem narazila do studené kamenné stěny.

Zastavilo se mi srdce. Strčila jsem do okna i druhou ruku. Nahmatala jsem jen úzkou větrací šachtu, kterou by prolezla sotva kočka.

To není možné!

Jako šílená jsem seběhla schody a s očima navrch hlavy prosila Charlieho o baterku.

„Stalo se něco?“ ptal se vylekaně, když viděl můj výraz.

„Krysa. Asi. V koupelně,“ vyhrkla jsem první, co mě napadlo.

Baterku mi dal – svou policejní – a mně ani nevadilo, že jde tu údajnou potvoru hledat se mnou. Lepší prozrazení než…

Vylezla jsem ke světlíku. Kužel oranžového světla, který po zmáčknutí vytryskl z baterky a vlil se do otvoru ve stěně, mi jasně ukázal, že… cesta zpátky zmizela.

<<<>>>

Seděla jsem na posteli, kolena těsně přitisknutá k bradě a z očí se mi valily potoky slz. Byla jsem tak vyděšená, že jsem nedokázala vůbec nic. Během noci jsem se do toho malého okna v koupelně byla podívat asi desetkrát. Pokaždé s nadějí, že tentokrát už bude všechno v pořádku. Nebylo.

U internetu jsem proseděla celé hodiny a pročítala přitom nejpodivnější webové stránky věnované paranaromálním jevům a tématu teleportace. Ze všech těch šíleností, které jsem se dočetla, mi šla hlava kolem, ale nic pořádného jsem se nedozvěděla.

Nedokázala jsem si to připustit. Přece tu nemůžu zůstat napořád! Já sem nepatřím! Nikoho tu neznám. (Samozřejmě, spoustu místních obyvatel znám víc než dobře, ale já jsem pro ně naprosto cizí.) Navíc – co udělá Charlie až zjistí, že se Bella nevrátí? A co babička? Připadala jsem si jako v noční můře, ze které se nemůžu probudit. Dlouho jsem postávala u otevřeného okna, zírala do černozelené forkské tmy a poslouchala šumění deště.

Až nad ránem se mi podařilo přesvědčit hysterický rozum, že na paniku má ještě několik dní čas. Třeba ten světlík nějak ví, že se chci vrátit až v pátek. I mně samotné ta teorie zněla strašně pitomě, ale lepší útěchu se mi vymyslet nepodařilo. Nakonec jsem se polomrtvá strachy a únavou doplazila do postele, abych prožila pár hodin velmi neklidného spánku.

Tu noc se mi poprvé zdálo o Edwardu Cullenovi.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

19)  Gassie (07.12.2010 20:31)

Jo!!! Karolko, to bylo!!!
Ať píšeš, co píšeš, vždycky to je skvělé.
Miluju Grace a její vnitřní hovory k Edwardovi. a ta jeho reakce Líbí se mi, jak postupuje podle knihy
Proč jen Edward s ní chce mít víc hodin? A proč nedýchal?
A když nemohla proléz zpátky Ne že bych to nečekala, jsem zvědavá, jak se to vyřeší.
Tou poslední větou jsi mě naprosto dostala.

18)  Janeba (07.12.2010 19:46)

ÁÁ hups! A je to tady!!! Já to říkala! Karolko - tys v pravdě úžasná kouzelnice se slovíčky! Nádhera! Kdybys jen věděla, jak moc se těším! Bude peří? Zase další krásný večer! Děkuji!

17)  Pospeta (07.12.2010 19:43)

Začnu mimořádně odzadu. Moje "modlitby" byly vyslyšeny, cesta světlíkem zmizela a teď už jen, děj se vůle Karolčina .
Grace je tak krásně praštěná, její postava se Ti moc povedla. Od začátku jsem se tlemila (já vím, strašný výraz od dospělého člověka, ale on je tak skvěle vystihující), zkrátka tlemila jsem se jak blázen .
Zvláště při vyhánění Edwarda do Denali pouhým zíráním. Kam na ty nápady chodíš?
To nám asi neprozradíš, viď?

16)  Monelien (07.12.2010 19:38)

Addicted! Edwarda bych nejradši spapala když chtěl ukecat víc společných hodin A být na Graceině místě tak by mi vůbec nevadilo, že vlez do druhé koupelny zmizel
Honem další!!!

13)  Bosorka (07.12.2010 19:19)

Edík po ní jede
Vcelku by mě zajímalo, co dělá Bella.., určitě si už přečetla o co vše přichází...

12)  MaiQa (07.12.2010 19:10)

Co? Kde mám další písmenka? Jaktože je nemůžu najít? Tomuhle se říká mučení. Jdu praktikovat mlácení do zdi. Ten Edward se mi v té kanceláři hrozně líbil. A ta poslední věta. Potřebuji další dávku. Jsem oficiálně závislá.

11)  Baruu (07.12.2010 19:02)

Tak to je něco
Těším se na pokračování, protože to opravdu za to čekání stojí

10)  BJana (07.12.2010 19:00)

uááááá... tý kráso!!!!
Ty píšeš novou povídku?!?!?!
já se picnu
je úžasná!
jak to, že jsem na to přišla až dnes?? taková ostuda teď budu zase každý večer vyhlížet nový díl

7)  plyshovymedvidek (07.12.2010 18:36)

chudák holka takhle jí vystresnout že ti není hanba kájuško

4)  ScRiBbLe (07.12.2010 18:24)

Těším se jako malé děcko na večer, až se tu objeví další dílek a hle! On je tady, jupí ! Úplně mi poskočilo srdce, když jsem ho tu viděla! Představa pana Bannera, který tančí hula hula v tom oblečku, byla k popukání . A ty její myšlenky posílané Edwardovi. Takže... takže, on ji skutečně nevidí do hlavy? ,,Vím, že rozmnožovací cyklus ploštic je děsná nuda, ale mohla bys na mě přestat zírat?" Tahle věta mě zabila ! Uááá, cesta zpátky zmizela , ale dokonale mě rozřehtala věta: ,,Krysa. Asi. V koupelně." Kar, ty mě těma posledníma větama zabiješ. Srdce nějak nestíhá ten šíleně rychlý rytmus! Těším se tak STRAŠNĚ moc na další, že si to ani nedokážeš představit! ÚŽASNÉ!

2)  Linfe (07.12.2010 16:09)

Wow dvě kapitolky ta jeden den. Super, už se to klube vidím první chmýří Bravo.

1)  Amisha (07.12.2010 15:26)

Uááá. Tohle byl nejlepší díl!
Skvěle jsi to vymyslela!!! Ty vado já potřebuju další písmenka.

Užásná!!!

«   1 2