06.12.2010 [22:30], Karolka, ze série Lost In Twilight, komentováno 37×, zobrazeno 7320×

2) Ta nová

Konstatovat, že Charlie Swan vypadal šokovaně a vyděšeně, by bylo hrubým podhodnocením jeho barvy a výrazu ve tváři. Zatímco mi dopis napsaný Bellou vlhnul v dlani potem, usilovně jsem se snažila udržet přátelský a uvolněný úsměv.

Charlie se nadechl. A vydechl. Znovu se nadechl, a pak mě úplně brunátný v obličeji poněkud hrubě odstrčil stranou a nakouknul do koupelny. Když tam nenašel, co hledal (do světlíku ho samozřejmě kouknout nenapadlo), rozběhl se chodbou k jedněm dveřím. Rozrazil je a zmizel uvnitř. Teprve odtamtud jsem slyšela dlouhý hlasitý výdech.

Měla jsem strach. Samozřejmě, že ano. Ale zároveň mě to celé neskutečně fascinovalo, protože ten muž byl opravdový policejní šéf městečka Forks Charlie Swan. Největší nutkání, které jsem teď musela překonávat, nebyla touha utéct, ale touha štípnout ho do ruky nebo si od něj vzít autogram.

To už se ale rázným krokem vrátil ke mně.

„Grace. Campbellová,“ zapakovala jsem skoro šeptem, když mi ten dopis vytrhnul z ruky.

Co se stalo potom, jsme ani já ani Bella nedomyslely. Náčelník Swan se zatvářil strašně nešťastně a bezradně si přejel dlaní obličej.

„Proč mi to neřekla dřív?“ zeptal se dutě.

Horečnatě jsem přemýšlela, jak odpovědět.

„No, prostě na to zapomněla. Došlo jí to až ve chvíli, kdy jsem se objevila ve dveřích.“

Přikývl, ale nevypadalo to, že by se mu ulevilo. Pak ke mně zvedl ty hnědě swanovské oči a tiše se zeptal, proč se s ním aspoň nerozloučila.

„Letadlo,“ hlesla jsem. „Uletělo by jí letadlo.“

Charlie Swan byl zjevně zvyklý přijímat rány osudu a tak zase jen přikývl a pak se na mě konečně usmál.

„Omlouvám se, nemůžeš za to. Tak tě tady vítám,“ řekl mile a podal mi ruku.

Jak už na straně deset napsala Bella, s Charliem bylo velmi snadné vyjít. Vzhledem ke své málomluvnosti neočekával, že já budu chtít něco vyprávět, takže jsem ze zdvořilosti snědla svou dnes už druhou večeři a vydala se do Bellina pokoje.

Všechno bylo přesně tak, jak jsem si to představovala. Mé oči jako magnet přitahovalo okno se zažloutlou krajkovou záclonou, kudy bude Edward už za pár týdnů chodit navštěvovat spící Bellu a houpací křeslo stojící v rohu místnosti, kam se mnohokrát posadí. Neodolala jsem a s pocitem nepatřičnosti do něj opatrně usedla. Dovolila jsem si na chvíli zavřít oči a zasnít se. Ty obrazy naskakovaly úplně samy. Vždyť jsem si je představovala už tisíckrát.

<<<>>>

Druhý den ráno jsem nemohla ani dospat. Nastal můj den D. Měla jsem možnost zkusit si, jaké to je, chodit do školy ve Forks. A hlavně - setkám se s Cullenovými. Už dávno jsem měla zažitou Bellinu uklidňovací metodu a strávila jsem ve sprše dobrou půlhodinu. Dalších třicet minut mi zabralo líčení a česání.

„Před domem stojí Bellin náklaďáček. Myslím, že jí nebude vadit, když si ho půjčíš,“ řekl Charlie u snídaně a poslal mi po stole klíče. Rozbušilo se mi srdce.

„Chevy,“ hlesla jsem zasněně.

Nechápavě zvedl obočí a usmál se.

„Vypadáš nadšenější než byla ona.“

Samozřejmě jsem mu nemohla vysvětlovat, že červený Chevrolet Chevy Belly Swanové pro mě znamená asi tolik, jako pro sběratele známek Modrý Mauricius.

Jako ve snách jsem vyšla před dům a jemně se dotkla stříbrné kliky dveří. Stejně jemně jsem je chtěla i otevřít, ale ukázalo se, že to bude chtít zabrat o něco víc. S funěním a tichým nadáváním jsem konečně vpadla na koženkové sedadlo.

Pršelo. Lilo jako z konve, ale mě to potěšilo. Bylo to tak správně. Dnes přeci musí pršet! Hlavní silnice mě dovedla až do centra a ukazatelé nasměrovaly ke škole. Drze jsem zaparkovala přímo před přijímací kanceláří, ačkoli se tam stát nesmělo, protože jsem věděla, že Belle by za to také nikdo nevynadal.

Zhluboka jsem se nadechla. Teď měla přijít jedna z nejtěžších částí našeho plánu. Přeběhla jsem těch pár metrů a rychle se skryla uvnitř. Ten pocit byl neskutečný. Nikdy jsem to na vlastní oči neviděla, ale do detailu jsem znala popis místnosti a tak mě pohled na obtloustlou paní Copeovou se zrzavými vlasy a v zářivém fialovém tričku nepřekvapil. Odolala jsem touze ji obejmout za to úžasné rozhodnutí, nedovolit Edwardovi, aby si prohodil biologii za nějaký jiný předmět. Musela jsem se soustředit na to, co řeknu.

„Dobrý den. Jsem Grace Campbellová. Přijela jsem na výměnný studijní pobyt z New Yorku. Mám tu být místo vaší studentky Isabelly Swanové.

Paní Copeová zbledla. Žena, která samu sebe považovala za pilíř této vzdělávací instituce a myslela si, že ví o jejím chodu naprosto všechno, se najednou dozvěděla, že jí něco nějak uniklo.

Prudce zamrkala brutálně nalíčenými řasami, div se všechny ty rozvrhy rozprostřené na pultíku nerozletěly do stran, a pak se profesionálně usmála.

„Cambellová. Jistě. Místo Swanové.“ Mluvila jako robot.

Pak se prudce otočila a ukázala mi záda. Zuřivě něco bušila do počítače a několikrát si u toho srdceryvně povzdychla. Když se obrátila zpátky, její obličej pokrývalo několik rudých skvrn způsobených stresem. Bylo mi jí až líto.

„Tady je váš rozvrh, slečno Cambellová a tady je plánek areálu. Vaše dokumenty ještě nedorazily, ale tím se není třeba znepokojovat,“ řekla a křečovitě se usmála.

Co nejsrdečněji jsem jí úsměv oplatila a vzala si od ní papíry.

Tak a je to tu! řekla jsem si. Srdce mi bušilo tak překotně, až jsem ucítila horko ve tvářích.

Nemusela jsem se ani dívat, abych věděla, že mou první hodinou bude literatura s panem Masonem. Budova číslo tři. Přesto mě ten nápis na prvním řádku mého rozvrhu dojal.

Držím v ruce rozvrh Isabelly Swanové! Div jsem nepištěla radostí. Honem jsem se zamyslela. S kým se tam Bella setkala? Erik! No jistě! Natěšeně jsem vyrazila.

Věděla jsem, že na této vyučovací hodině bych neměla mít žádné problémy. Pan Mason se mi podepsal a aniž by mě třídě představil, poslal mě do prázdné lavice úplně vzadu. Očima jsem nenápadně přejela své nové spolužáky (oni na mě zírali, aniž se to pokoušeli skrývat) a přemýšlela, který je Erik. Když jsem si uvědomila, že sedí přímo přede mnou, radostí jsem ho div nešťouchla do zad, aby se na mě otočil. Moje chvíle ale přišla o čtyřicet pět minut později.

„Isabella Swanová, že jo? Mně tady nic neunikne,“ pronesl důležitě a mrknul na mě.

Odkašlala jsem si.

„Promiň, ale to musí být nějaký omyl. Já jsem Grace.“

Vypadal snad ještě víc šokovaně než paní Copeová a to bylo co říct. Ostražitě přimhouřil oči a vrhnul na mě pohled na tebe si musím dávat pozor. Než jsem se s ním stihla dát do řeči, byl pryč.

Zbytek vyučování jsem v podstatě přetrpěla. Na každé hodině jsem musela vysvětlovat, že opravdu nejsem Bella a čelit všem těm zvědavým pohledům. Samozřejmě jsem strašně ráda potkala „živou“ Jessicu a Angelu. Ale hlavně jsem očima popoháněla hodiny na zdi, aby už konečně nastala přestávka na oběd.

<<<>>>

V chumlu dívek, které se rozhodly mě zasvětit do místních drbů, jsem vstoupila do jídelny. V tu chvíli už mě nohy skoro neunesly. Dýchala jsem trhaně a občas na to zapomínala úplně. Konečně jsme se usadily u dlouhého jídelního stolu. Zírala jsem do svého talíře a přemýšlela, jakým způsobem se tam mám podívat. Co když začnu hystericky křičet? Nebo omdlím. Nebo… Pak mi něco došlo. Edward umí číst myšlenky! A v knize se přece po Emmettově narážce zaměřil na mysl té nové dívky, aby zjistil, co si o nich myslí! Bella byla za vodou, měla štít, ale co já?

Zalapala jsem po dechu.

„Grace, jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Angela.

Přikývla jsem, ale asi ji to moc nepřesvědčilo.

„Nechceš jít na vzduch?“

Tentokrát jsem nesouhlasila tak vehementně, až mi luplo v krční páteři. Honem, musím na něco myslet! Abych nemusela přemýšlet o nich! Edward nesmí zjistit, kdo jsem! Ani že o nich vím všechno!

Bratře Kubo, bratře Kubo,

Ještě spíš, ještě spíš?

Dávala jsem do toho všechno. S každým slovem jsem se v mysli div nemazlila a úpěnlivě si představovala každou kudrlinku při zpěvu. Pak teprve jsem si troufla podívat tím směrem.

Na několik dlouhých vteřin jsem zapomněla nejen zpívat, ale i dýchat, mrkat a moc bych za to nedala, že mi ani netlouklo srdce. S tichým syčením jsem vypustila vzduch.

Seděli tam. Všichni. Krásnější, než jsem si je vůbec dokázala představit. Čtyři z nich jsem přejížděla pohledem a oddalovala tu chvíli, než se podívám na něj. Neměla jsem tušení, co to se mnou udělá. Ale už se to nedalo vydržet.

Edward.

Vidlička mi z hlučným břinknutím spadla do talíře vycákla tu podivnou červenou omáčku do širokého okolí. Trochu mě to probralo.

Venku slunce září, ty jsi na polštáři…

„To jsou Cullenovi!“ prohlásila hrdě Jessica. Nejspíš se nemohla dočkat, až mě zasvětí do tajemství té zvláštní rodiny. Visela na mě očima a čekala, až se zeptám. Tváře jí rudly, bobtnaly a já se začala bát, že co nevidět exploduje. Měla bych se přece zeptat…

„Kdo je to?“ řekla jsem konečně a bylo to jen tak tak, protože blondýnce už málem napětím lezly oči z důlků. Okamžitě na mě začala chrlit informace a jak byla natlakovaná, nerozuměla jsem jí ani slovo. Ještěže jsem už všechno věděla. Detailně. A nesrovnatelně víc, než ona. Vrátila jsem se pohledem ke stolku v zadní části jídelny. Jessičin plamenný projev jsem vytěsnila.

…ty jsi na polštáři…

…ty jsi na polštáři…

…ty jsi na polštáři…

A najednou zvedl hlavu a naše oči se setkaly. Když se na člověka řítí vlna tsunami, má alespoň pár vteřin, aby si uvědomil, že se to děje. Jeho pohled mě ale zasáhl nepřipravenou. Uvnitř jsem zasténala a pár zbylých mozkových buněk, kterými právě teď neprocházelo dvě stě dvacet voltů, mi nadávalo, že jsem to přece měla vědět! Edward měl zvednou oči a podívat se na tu novou dívku.

Jako by mě těma očima držel. Nebyla bych schopná se z toho pohledu vymanit, ani kdyby do mě někdo vrazil. Uvnitř mě něco mohutně baflo, jako když plamen náruživě skočí do stohu slámy.

Edward se trochu mračil. Zkoumavě mě rentgenoval a já si své myšlenky pohlídat nedokázala. Vzpomínky na Edwarda, tak jak jsem ho znala ze Ságy, mi v mysli explodovaly všechny zároveň. Naservírovala jsem mu je expres rekomando.

Když najednou sklopil oči a ještě víc se zamračil, pochopila jsem rčení „jako by mě vyhodili na mráz“. Fyzicky jsem cítila chlad a třásly se mi ruce. Z očí, které po celou tu dobu ani jednou nemrkly, se mi valily proudy slz.

„…ale žádná mu není dost dobrá,“ zachytila jsem konec Jessičiny střelby na živý cíl.

Angela se jemně dotkla mojí ruky. Zmateně jsem se rozhlédla a zdálo se, že kromě ní si mé momentální indispozice zatím nikdo nevšiml.

Beze slova jsem se nechala vyvést z jídelny na dívčí toalety. Tam jsem zjistila, že Angela opravdu dělá čest svému jménu. Nabídla mi kapesníky a trpělivě počkala, až si trochu vylepším obličej. Za celou dobu mi nepoložila jedinou otázku a ani se netvářila, že ode mě čeká nějaké vysvětlení. Vděčně jsem se na ni usmála.

Jenže teď mělo přijít to nejhorší. Biologie. Snažila jsem se trochu sebrat. Připomínala jsem si, že tohle je přece jen exkurze. Něco jako zajet si do skanzenu nebo k Niagarským vodopádům. Prostě si teď sednu na to jediné volné místo vedle Edwarda Cullena. Třeba si z toho zmatku, co jsem měla před chvílí v hlavě, nic nepřečetl. Přezpívám si všechny písničky, co mě jen napadnou, a ono to nějak půjde.

Přesto jsem přede dveřmi do učebny zaváhala.

„Neboj, pan Banner je super,“ uklidňovala mě Angela, která můj výraz přičítala nervozitě.

Přikývla jsem a vytvořila, co nejvěrnější kopii úsměvu. Vešly jsme dovnitř.

Bylo nesmírně těžké dojít ke katedře, projít proudem vzduchu vháněného do místnosti větrákem (ještěže nejsem Bella), mluvit s učitelem a za celou dobu se tam nepodívat. V hlavě jsem naštěstí měla úplně vymeteno, takže připravenou píseň o farmáři MacDonaldovi jsem zatím použít nemusela. Vzala jsem si učebnici a vydala se směrem, kterým mě pan Banner poslal. Upřeně jsem se koukala pod nohy, i když mě touha podívat se na něj alespoň koutkem oka, div neroztrhala na kousky. Když jsem se ocitla u prázdného místa, už se tomu nedalo vyhnout. Podívala jsem se na něj.

On se ale očnímu kontaktu šikovně vyhnul. Přepečlivě vyklízel mou polovinu stolu a to sotva patrné pokývání hlavou měl být asi pozdrav. Tak trochu zklamaně jsem si sedla.

Nikdy v životě jsem si tolik neuvědomovala, jak hlučně moje srdce buší, jako právě teď, když jsem věděla, že ho někdo poslouchá. Můj tep rozhodně neodpovídal rychlosti znuděného studenta na hodinách biologie. A navíc jsem nebyla schopná dýchat normálně. Nasávala jsem vzduch a neměla čas ani vydechovat. Voněl. Neskutečně nádherně voněl. Slastné zasténání jsem potlačila na poslední chvíli. A pak se mi vybavila ta nejzákeřnější myšlenka, která vůbec byla možná.

Peří!!!

Trhla jsem sebou, jako kdyby mě někdo praštil.

Oh, MacDonald farmu měl, hia hia hou… Jenže na té farmě, kterou jsem si honem představovala, se najednou  objevila spousta slepic s bílým peřím.

Zase jsem sebou trhla. Bezva, bude si myslet, že jsem epileptik.

„Není ti nic?“ zeptal se tiše a přitom se ke mně naklonil. Jeho dech ztrojnásobil účinek vůně linoucí se z jeho těla a mě napadlo, jak to Bella vůbec mohla přežít. Nebo jak dokázala tvořit delší než jednoslabičná slova.

„Ne,“ pípla jsem.

Chvíli zůstal nachýlený ke mně a když pochopil, že se delší odpovědi nedočká, zase se narovnal. Jako bych se vynořila nad hladinu.

V mém mozku už fungovaly alespoň nouzové obvody a tak mi došlo, že se nechová jako upír, který si myslí, že někdo odhalil jeho identitu. Ulevilo se mi.

„Asi by sis měla otevřít skripta. Pan Banner je pohodář, ale nesnáší nepozornost. Strana osmdesát sedm.“

Když mi to říkal, zase se ocitnul těsně u mě a moje centrální nervová soustava v ten moment zůstala odkázaná na první signální.

Co bylo dál? Co bylo dál? Pátrala jsem horečnatě ve své mysli. A pak jsem se zděsila. Neměl by se mnou mluvit! Měl by zatínat ruce v pěst a hned po vyučování naskočit do auta a prchat do Denali. Vždyť já to Belle všechno zkazím!

Zděšeně jsem se na něj podívala. Od té doby, co jsem si sedla, vlastně poprvé. A zase se to stalo. Jako by mi moje tělo nepatřilo.

Na chvíli přejal můj zneklidněný výraz a pátral mi ve tváři po důvodech mého rozrušení. A pak jeho pohled podivně zjihnul.

„Ty máš zelené oči,“ zašeptal.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

16)  Fanny (07.12.2010 15:15)

Dobře nebudu to tu moc rozebírat, ale proč se ptal na zelené oči? No mam pár teorií, tak uvidíme a dyť takhle musí narušit celou budoucnost ne? Nehledě na to, že Bella si celou svou budoucnost přečte... No bude to ještě zajímavé. Ale jinak třeba hláška s modrým Mauriciem mě opravdu dostala.

14)  Pospeta (07.12.2010 12:30)

Jak mám nereagovat lehce pubertálně, když si mně donutila cítit se jako puberťanda Grace .
Poprvé jsem kapitolku rychle nedočkavě přejela, podruhé jsem si dávala pozor, aby mi neunikly všechny Tvoje perly. Jen namátkou: Charlíeho autogram, Modrý Mauricius, brutálně nalíčené řasy, papiňák Jessica, ale hlavně McDonaldovy slepice s bílým peřím .
Neskutečně se bavím, jak se Grace zuby nehty drží knižní předlohy, která se jí krůček za krůčkem rozpadá.
"Ty máš zelené oči," zašeptal.
Celý večer budu natěšeně čekat před monitorem jako mrňous před vánočním stromečkem (ano Vánoce na mně neúprosně útočí), co si pro nás Tvoje fantazie zase připraví .

11)  Linfe (07.12.2010 08:22)

10)  Amisha (07.12.2010 07:45)

uáááááááááááááááááá
Já umřu, úplně, několikrát! To se dělá takovej konec???!
Miláčku doufám, že brzičko bude další.

9)  Gassie (07.12.2010 07:02)

Karolko, to je dokonalost. Naprostý skvost.
Grace je dobrá! Zpěv písní, když ví, co je Edward zač... U slepic s bílým peřím jsem si krásně zahýkala
Zajímalo by mě, jak na to Edward zareaguje
A zelené oči říkáš Mohlo by to znamenat neskutečné množství věci a taky nemuselo... Jsem na to zvědavá.

8)  MisaBells (07.12.2010 06:35)

Holka já byla nervózní za Grace i Bellu dohromady a u tvých Mc Donaldů jsem tu málem brečela smíchy. Hia hia hou! Bylo to super a ty Edwardovi reakce... Co chystáš, drahá Karolko? Co ty to jen na nás chystáš? Pecka, mazec, bingo, gól, super truper, excelentní výkon a další takovýhle hlášky na tvoj adresu! Díky za zpříjemnění pracovního dne!

7)  dorianna (07.12.2010 01:21)

heh)))) to bylo výborné, peří... farma a najednou pobíhající slepice s bílým peřím )) úžasný díl včetně jejího zastírání myšlenek písničkami. Tedy tohle já dělat, tak na konci skončím v blázinci vykřikujíc hia hia hou…

6)  Bye (06.12.2010 23:59)

A je to tady!!!
Grace je TAM, a já s ní. Všechno se to děle znovu! Já samozřejmě jsem nadšená z náklaďáčku i z paní "zrzavý"... ale uááááááááááááááááááááááááá Edward!
Já nevím jak bych to... prostě to těšení, že vím, co přijde.
Ale nebudu předbíhat, Ty to určitě nějak zamotáš... HELE ON ŠEPTÁ, ŽE MÁ ZELENÝ OČI, JO?
Jinak, chcípala jsem při Gracině zpěvu. Zvlášť pasáž: …ty jsi na polštáři… dala fakt procítěně
Ale jako PEŘÍ, to mě málem zabilo!
Těším! Nevím a těším!

5)  ScRiBbLe (06.12.2010 23:26)

Nádééch... výdééch... No tak, Scrib, uklidni se, dýchej, ať se zbavíš toho namodralého obličeje a neomdlíš kvůli nedostatku vzduchu v plicích a neokysličené krvi! Kar, tohle bylo úplně... Uááá ! Ježiši, pane bože! Silou vůle se snažím uklidnit, ale nejde too! Pomóc! Krev mi zběsile bubnuje ve spáncích a já nejsem schopna racionálně uvažovat! Srdce mi šíleně poskakuje v hrudi a já mam pocit, že každou chvílí proletí skrz žebra! To se mnou udělalo TOHLE! Jako bych tam byla, jako bych byla jí! Jsi čarodějka! Híííí, bratře Kubo, oh MacDonald farmu měl . Peř�ííí ! A ta poslední věta! Áááá . Skvělé, úžasné, nepřekonatelné, dokonalé !

3)  Janeba (06.12.2010 23:07)

Tak to bylo něco! Naprosto pohodová a krásná povídka před spaním! Karolko - úžasné, vtipné, dokonalé, tak proč mám pocit, že je něco špatně? Ach ano, peří Už se nemůžu dočkat pokračování! Děkuji!

2)  Bosorka (06.12.2010 22:58)

Peří!
Ježiši já tam byla s ní! Já jsem skoro nemohla dýchat, když je poprvé uviděla! to byla nádhera, myslím, že takhle by se zachovala každá z nás.....teda já bych spíše rentgenovala Jaspera a nevěřícně hejkala a pak bych si vzala stopa do La Push.....
Karolko - že vy máte světlík!

1)  AnneCullen (06.12.2010 22:49)

woooo! coooo!? ááááá! Nejsem schopná uvažovat, na tož napsat smyslplný komentář... promiň.... peřííí!

«   1 2