17.12.2010 [16:30], Karolka, ze série Lost In Twilight, komentováno 138×, zobrazeno 16490×

Je tu závěrečná kapitola. Chci Vám všem poděkovat za krásné komentáře. Je strašně prima číst si je zpětně a sledovat, jak jste se nechávali "přemluvit", že Grace je vlastně prima holka a drželi jí palce.

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat Bye, jejíž postřehy jsou prostě k nezaplacení a Amishe za její veliký dar povzbuzování. Mám Vás moc ráda!

Vaše Karolka

13) Navždy ztracená v Twilight

Běžela jsem a míjela ukazatele připevněné na stěnách chodby. Těch emocí, které se na mě v tu chvíli valily, bylo příliš mnoho, než abych je byla schopná pojmout najednou. Větší kus bolesti jsem musela odsunout stranou a nechat si ji na později. Právě teď mě totiž ovládl strach.

Babička pro mě znamenala celou rodinu. Když mi byly tři, vzala si mě k sobě na víkend, protože si rodiče chtěli udělat čas pro sebe. Z těch dvou dnů se nakonec stalo čtrnáct let. Nikdy se pro mě nevrátili. Zemřeli při hromadné havárii na výpadovce na západ, když nečekaně namrzla vozovka.

Doběhla jsem k recepci a vyhrkla jméno. Sestra mě nasměrovala na opačnou stranu chodby a já se zase rozeběhla. Babiččin třetí infarkt. Už po prvním, velmi masivním, se mě snažila připravit na to, že druhý by nemusela přežít. Přežila.

Zastavila jsem lékaře s visačkou na klopě bílého pláště. Nedokázala jsem ji přečíst, protože mi slzy rozostřovaly vidění.

„Hledám Mary Campbellovou,“ houkla jsem na něj bez pozdravu. Děsila jsem se, že mě odkáže na asistenta asistentky docenta, který právě operuje o dvě budovy dál, jak to v těchto případech bývá, ale nejspíš měl za sebou dobrou večeři nebo ho můj výraz přesvědčil, že se nenechám odbýt. Každopádně mě jemně vzal za paži a vedl k proskleným dveřím kousek od nás. Otevřel mi. Vešli jsme do malého tlumeně osvětleného pokoje.

„Vy musíte být Grace,“ řekl tiše a mile se na mě usmál. „Ptala se po vás.“

Několikrát jsem přikývla. Moje oči se nedokázaly odtrhnout od květovaného závěsu, který pokoj rozděloval na dvě poloviny.

„Počkejte ještě,“ zastavil mě, když jsem vykročila. Stačil jediný pohled a pochopila jsem, co mi chce říct. Soustrastný výraz v kombinaci s laskavýma očima.

„Je to velmi vážné, slečno Campbellová. Část srdeční tkáně odumřela. Oživovali jsme ji už dvakrát. Upřímně, je zázrak, že se tak drží. Myslím, že byste to měla vědět.“

Další přikývnutí. Hlava se mi tak nějak vyprázdnila a v hrudi jsem cítila palčivou bolest. Ozývala se s každým úderem srdce. Obešla jsem plentu a na okamžik se musela zastavit, abych popadla dech.

Mary letos oslavila osmašedesáté narozeniny. Vždycky neskutečně překypovala energií, všude jí bylo plno, takže působila mnohem větší, než ve skutečnosti byla. Jak tam tak ležela, do pasu přikrytá nemocniční přikrývkou a napojená na všechny ty přístroje, najednou vypadala strašně malá a křehká. Konečně jsem se sebrala a dokázala dojít až k ní. Měla zavřené oči, zdálo se, že spí. Když jsem si přitáhla židli k její posteli, její víčka se lehce zachvěla, ale neotevřela se.

„Grace,“ zašeptala tak tiše, že jsem ji sotva slyšela. Vyhrkly mi slzy. Opatrně jsem ji vzala za ruku, která se teď podobala spíš křehké větvičce, a sevřela ji v dlaních.

„Jsem tady, babičko,“ odpověděla jsem a dokázala ze sebe vydolovat zbytky síly, aby se mi nechvěl hlas.

„To je dobře,“ zašeptala.

„Měla bys odpočívat,“ kárala jsem ji tiše. Pokaždé, když promluvila, křivka znázorňující skóre zápasu, které prodělávalo její srdce, poskočila. Nebyla jsem si jistá, jestli ji to příliš nevyčerpává.

Pousmála se. Byl to vlastně jen takový záchvěv. Z koutku oka jí utekla osamělá slza. Pomalu stékala po spánku a pak zmizela ve stříbrných vlasech.

„Mrzí mě to, Grace...“ Několikrát se zhluboka nadechla. Připadalo mi, že nemá dost síly ani na to.

„Babi, prosím, nic neříkej,“ snažila jsem se znovu.

Zavrtěla hlavou. Nikdy si nenechala nic rozmluvit.

„Chtěla jsem vydržet, dokud nebudeš dospělá. Tady vidíš, jaký je na mě spolehnutí.“ Zasmála se, ale znělo to jen jako šumění větru.

Sklonila jsem se a políbila ji na čelo. Její kůže měla popelavý nádech a na dotek byla chladná.

„Opovaž se to vzdát,“ zašeptala jsem a znovu ji políbila.

„To bych si nedovolila,“ špitla a zase se pokusila usmát. „Kdo by ti vařil kakao k snídani…“ Poslední slovo už nedořekla celé, protože usnula. Seděla jsem u ní dalších dvanáct hodin a celou dobu se zoufale snažila na nic nemyslet. Kdykoli nabyla vědomí, znovu jsem ji nabádala, aby se neopovažovala mi umřít. Vždycky se jen usmála a jednou mi dokázala prstem pohladit ruku.

Ale byla tvrdohlavá, nedala se přesvědčit. Odešla druhý den večer, právě když jsem si skočila koupit kelímek kafe do automatu.

<<<>>>

Zamkla jsem za sebou a vyčerpaně se opřela čelem o dveře bytu. Připadala jsem si tak rozbitá a bolavá, že jsem toužila jen zalézt si do postele a prospat alespoň dva dny. Jen jsem doufala, že nebudu mít sny. Ještě stále se mi dařilo udržovat mozek vypnutý. V nemocnici se mnou mluvil nějaký člověk a já si z toho rozhovoru nic moc nepamatovala. Věděla jsem jen, že se zajímal o můj věk, a když ho zjistil, něco si poznamenal.

Vešla jsem do svého pokoje. Připadalo mi, že jsem ho opustila před dvěma lety a ne dvěma týdny. Bella ho zjevně udržovala v perfektním pořádku, i když bylo znát, že odcházela v chvatu. Nejspíš volala babičce záchranku, napadlo mě.

Zapnula jsem svůj mobil a zapojila ho na nabíječku. Žádné zprávy ani vzkazy od Jeffa. Uvědomila jsem si, že se mi ulevilo.

Pak mi oči sklouzly na noční stolek, kde ležela ta kniha. Stačil jediný pohled. To, co přišlo vzápětí, mě doslova položilo na podlahu. Už tu nebyl nikdo, před kým bych mohla předstírat klid a sílu. Nikdo, kvůli komu bych se musela držet. Bolest mi skrčila tělo do embryonální polohy a nutila mě křičet. Jinak by mi snad puklo srdce jako babičce.

Teď už jsem si nepřipadala prázdná. To spíš všechno kolem bylo bez obsahu. Ani jeden z těch dvou světů, do kterých jsem alespoň krátce patřila, se mnou zjevně nechtěl nic mít. Mary zemřela. Zůstala jsem sama. Ale věděla jsem, že ta agónie, která mě trhala na kusy, s ní tak úplně nesouvisí. Oplakala bych ji a strašně moc by mi chyběla. Jenže tohle bylo jiné. Vlastně bych se měla stydět. Ta druhá bolest byla mnohem větší než stesk po Mary. Mnohem větší než vědomí naprosté osamělosti.

Vracela se mi jeho slova, obrazy jeho tváře. V těch nejhorších chvílích jsem dokonce měla pocit, že si dokážu vybavit tu vůni. Pochopila jsem, že jsem selhala víc, než jsem tušila. Grace Campbellová nikdy neopustila Forks.

<<<>>>

Až v pondělí ráno, těsně předtím než jsem odešla do školy (protože doma jsem vydržet nedokázala), jsem našla sílu tu knihu otevřít. Stačilo rychle prolistovat. Všechno bylo v pořádku. Nezměnila se jediná čárka. Ano, všechno bylo v pořádku. Až na to, že jsem se celý víkend myla ve dřezu v kuchyni, protože do koupelny jsem vejít nedokázala.

Na nádvoří střední školy Harryho Trumana, kam jsem chodila už třetím rokem, jsem se na několik dlouhých minut musela zastavit. Kolem proudily davy studentů a mně se automaticky vybavila malá útulná škola ve Forks. Tady jsem se stala pouhou kapkou vody v oceánu. Naprosto ztracená.

Přesto bylo něco uklidňujícího na té tolikrát prováděné rutině. Vešla jsem do učebny a přichystala si skripta a sešit. Pan Biggles vešel přesně na vteřinu, jak u něj bylo zvykem. Přejel očima třídu a jeho pohled se zastavil na mě. Okamžitě jsem pochopila, že ví. Jeho slova to potvrdila.

„Slečno Campbellová, pokud se na to necítíte, klidně se vraťte domů. Nejdřív se ale, prosím, zastavte v kanceláři ředitelky.“

Několikrát jsem zamrkala a dva hluboké nádechy mi pomohly promluvit úplně normálně.

„Děkuji, pane Bigglesi, ale já bych tu raději zůstala.“

Přikývl a pak už si mě nevšímal. Nepokoušel se mě ani vyvolávat, za což jsem mu byla vděčná. Neměla jsem tušení, o čem jsme se učili.

Hned po literatuře jsem se vydala do kanceláře slečny Moserové. Chtěla jsem to mít za sebou. Její proslov mě ale zase uvrhl do stavu podivné otupělosti. Nevyděsila mě. Už mě nemohlo vyděsit vůbec nic.

„… takže jistě chápete, slečno Campbellová, že to budeme muset nějak vyřešit. Nejste plnoletá a nemáte žádného příbuzného, který by za vás ručil. Po vyučování si vás vyzvedne sociální kurátorka a doprovodí vás domů, abyste si vzala nějaké osobní věci. Dokud vám nenajdou nějaký pěkný nový domov, můžete zůstat na koleji. Už jsem zařídila, aby vám vydali klíč.“

Vypotácela jsem se ven. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem jí něco odpověděla. Jen jsem najednou nutně potřebovala zmizet. Kamkoli.

Batoh s věcmi jsem si nechala ve skříňce a oblékla si kabát. Před budovu jsem skoro vyběhla. Zastavila jsem se a najednou nevěděla, kam jít. Domů se mi nechtělo. Možná udělat nějakou normální věc. Třeba si skočit do Starbucks na kafe.

„Omlouvám se, že ruším.“

Proměnila jsem se v solný sloup. Připadalo mi, že se můj krevní oběh úplně zastavil. V plicích jsem cítila podivný tlak. Asi proto, že jsem přestala dýchat. Díky Bohu, zešílela jsem!

„Grace?“

Připadalo mi úžasné, jak detailně jsem si zapamatovala jeho hlas. Dokázal mě rozechvět, stejně jako tehdy.

„Grace?“ Teď to znělo velmi naléhavě. Bude i moje zraková halucinace tak dokonalá, jako ta sluchová?

Pomalu jsem se otočila.

Trvalo to jen jedno polknutí, než ve mně emoce vybuchly jako sud s dynamitem. Rychle jsem si přitiskla ruku na ústa, ale to zasténání jsem nedokázala úplně zadržet.

Karamelové oči a tvář tak dokonalá, že při pohledu na ni všechno ostatní přestávalo existovat. Stál téměř nehybně, jen prameny zářivých vlasů se vlnily v poryvech chladného větru. Vypadal napjatě, jakoby si nebyl jistý.

Pomalu zvedl ruku a natáhl ji k mé tváři, ale nedotkl se mě. Stále váhal. Instinktivně jsem se naklonila o těch pár milimetrů a pak už jsem ucítila jemnou chladivou kůži a zároveň tu nepopsatelnou vůni. Znovu se mi ze rtů vydral vzlyk a tentokrát jsem se ho ani nepokoušela zastavit.

A najednou jsem se ocitla v pevném sevření a na tváře i do vlasů mi dopadaly desítky horečnatých polibků.

„Promiň mi to! Musel jsem utéct… A ty jsi pak byla pryč…“ Křečovitě jsem ho objímala a v dlaních cupovala cípy jeho kabátu. Brečela jsem a lapala po dechu.

„Ty jsi tady…“ opakovala jsem pořád dokola, protože část mé mysli tomu ještě nemohla uvěřit. A pak mi v hlavě vyskakovaly otázky, jedna přes druhou. Ale všechny musely počkat, protože v tu chvíli mě přemohl ten pocit, který ve mně vyvolávala jeho blízkost a vyslovení mého jména.

„Myslela jsem… ty a Bella… díval ses na ni tak…“

Hystericky se rozesmál a ani na chvíli mě nepřestával líbat a hladit.

„Takhle se díváme na jídlo, Grace. Já ji ani neviděl. Všechno bylo v jednom ohni.“

Cítila jsem jeho ruce na zádech a pak na ramenou. Celé tělo mě brnělo, byla jsem jako v šoku.

Pak veškerý pohyb ustal a on mi položil dlaně na tváře. Nachýlil se až těsně ke mně a jen se díval.

„Grace, já bez tebe nemůžu být. Když jsem doběhl dost daleko a přišel jsem k sobě, myslel jsem, že mě to definitivně zabije. Věděl jsem, že se chystáš odejít. A já ti v tom nemohl zabránit…“ Hlas se mu zadrhl a pak mě políbil. Ne tak opatrně jako vždycky. Snad měl stejnou potřebu jako já, přesvědčit se, že je to skutečnost.

„Ta vůně!“ zvolal náhle s bolestí v hlase. „Bella by neměla šanci, Grace. Ocitla se v přítomnosti upíra, který už čtyři týdny nelovil. V uzavřené místnosti, nečekaně, takže jsem nestihl ani zadržet dech. Nikdy v životě jsem netoužil po žádné krvi tak, jako po její…“ Setřel mi slzy z tváří a pak ta místa znovu líbal.

„Ale já tu vůni znal. Když jsme spolu byly v Port Angeles, cítil jsem ji z tebe. Nakonec to byla právě ta vůně, která mě zastavila, protože se mi spojila s tebou.“

Užasla jsem. Bellin svetr…

Dotýkal se mého čela, nosu, rtů… V očích stále ten pološílený výraz. V srdci mi rozdmýchával plamen.

„Grace… miláčku…“ šeptal. Vytáhla jsem se na špičky a líbala ho. Když jsem se dotkla jazykem jeho rtů, nebránil mi. Reagoval jen tichým zasténáním a pevněji mě k sobě přitiskl. Chutnal tak sladce.

„Dnes už to není nebezpečné?“ zeptala jsem se. Kvůli té otázce jsem se od něj vzdálila asi na dva milimetry. Tak se naše rty mohly vzápětí dotýkat znovu a znovu.

„Dva dny jsem musel lovit, abych se srovnal a mohl se do toho domu vrátit… Proto jsem nepřišel dřív. Mrzí mě to. Děsilo mě, že se za tebou už třeba nedostanu.“

„Jak…?“ hlesla jsem.

Usmál se.

„Vloupal jsem se policejnímu řediteli Swanovi do koupelny. Doufal jsem, že nějak…“

A další hladové polibky a zmučené dotýkání se. Ještě stále to nebylo dost. Nebyla jsem si jistá, jestli se od něj někdy ještě dokážu odtrhnout.

„Pustilo mě to dovnitř,“ vydechl. „A adresu tvé školy jsem znal.“ Položila jsem si tvář na jeho hruď a zavřela oči. Konečně se dostavil pocit pokoje.

„Půjdeš se mnou?“ zeptal se opatrně. „Jestli tu chceš zůstat, zůstanu s tebou. Nebo jestli máš pochybnosti, pochopím to. Přesto, co k tobě cítím si myslím, že… Přemlouvat tě, abys byla s někým jako jsem já…“

„Mlč…“ zašeptala jsem.

Ztichnul.

„Půjdu s tebou kamkoli. Ty víš, že…“ …tě miluju! Ani tentokrát jsem to nedokázala říct nahlas. Ale uvnitř mé hlavy poletovala vášnivá slova a žádné mi nepřišlo dostatečné.

Úžasný

Miluji

Navždy

Dotknout

Líbat

Vlasy

Vůně

Láska

Tvoje

„Grace…“ vydechl a přitiskl mě k sobě tak pevně, až jsem chvíli zůstala úplně bez dechu. „Slyším, každou tvou myšlenku. Každé slovo…“

Zarazila jsem se a vzápětí cítila, že se červenám. Usilovně jsem se snažila ten gejzír myšlenek zastavit, ale bylo to nad mé síly. Jako bych se pokoušela zastavit rozjetý vlak. Vyznání, představy, touhy.

„Tohle… tohle asi bude ještě… složité,“ vysoukal ze sebe chraplavě. Opatrně jsem k němu zvedla hlavu, vědoma si toho, že mám nejspíš rozpaky úplně skvrnitý obličej.

Pohlédla jsem do černočerných očí a ztěžka polkla.

„Myslela jsem, že jsi zvyklý,“ špitla jsem a honem se vrátila ke své pradávné strategii přezpívávání dětských písní. Deset malých černoušků mělo rádo med…

„Jenže teď jde o tebe,“ zašeptal a pak mě začal líbat. Černoušci se v mé mysli právě cpali medem, jenže pak zmizeli a zbyl jen ten med. Představy navazovaly jedna na druhou a byly plné polibků a hlazení a nahé kůže.

„Jdeme!“ zvolal najednou Edward, objal mě kolem ramen a rychlou chůzí vláčel přes školní pozemek. „A zpívej si, nebo si recituj, cokoli! Jen zkus na chvíli nemyslet!“ přikázal.

Stačilo se na něj podívat a pochopila jsem, že se právě nacházíme tři vteřiny od spáchání trestného činu veřejného pohoršování.

„Zpívám falešně,“ varovala jsem ho se smíchem.

„To nevadí!“ houknul na mě.

Pak se nečekaně zastavil a zase mě sbalil do náručí.

„Jsi se mnou,“ zašeptal. Zavrtala jsem se k němu a nechala se prostoupit pokojem.

EPILOG

Newyorskou sociální kurátorku jsem nikdy neměla tu čest poznat. Ze svého starého světa jsem zmizela někdy v půl čtvrté odpoledne. Mé zbylé pochybnosti o tom, jestli mám právo vracet se do toho fantastického světa, rázně vyřešil Charlie. Když mě a Edwarda uviděl scházet z jejich schodů z patra do přízemí, nejdřív se zatvářil překvapeně, ale vzápětí mě pevně objal. Druhý den ráno podal oficiální žádost úřadům, aby mohl Grace Campbellovou adoptovat. Když jsem mu při té příležitosti předala své zbrusu nové doklady, které mi opatřil Edward, jen zafuněl a beze slova si je vzal.

Láska mého života se vydala na týden k přátelům do Denali, v příručním zavazedle přibalené tričko Isabelly Swanové v hermeticky uzavíratelném pytli. Zvykal si tam na její vůni, protože aroma mé sestry na mě téměř neustále ulpívá. Vždyť v malém domku nejlepšího táty na světě, Charlieho Swana, se musíme dělit o jeden pokoj a jednu koupelnu.

Edward to samozřejmě dokázal, nikdy jsem o tom nepochybovala.

Belle se zlomenina nohy zahojila bez následků. Osud má opravdu zvrácený smysl pro humor. Když byla v New Yorku, hned druhý den pobytu měla jet se školou na sportovní kemp. Naštěstí si to zranění ale způsobila už při nastupování do autobusu, takže na něj ani neodjela a nedošlo k případným mnohem drastičtějším úrazům.

Nedokážu přesně vysvětlit proč, ale do Edwarda se Bella nikdy nezamilovala. Snad chybělo kouzlo nečekaného, o které ji připravila kniha Stmívání, nebo prostě stačil fakt, že mimo jakékoli pochybnosti patřil ke mně.

Řekla bych ale, že největší roli v tom sehrálo jedno setkání, ke kterému došlo během výletu do La Push. Ale to už je jiný příběh…

KONEC

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6 7   »

78)  Karolka (30.12.2010 01:10)

Mila Scrib. Momenalne jsem mimo domov a take mimo signal. Chci rict, ze by sis za ten uzasny komentar zaslouzila vic nez kratoucke podekovani bez hacku a carek. Ja to o vikendu napravim. Zatim pouhe DEKUJU!

77)  ScRiBbLe (28.12.2010 16:04)

Karolko, jsem zpět! Byla jsem hrozně dlouho mimo, ale teď jsem zpátky! Jsi ráda, co? Moje abstinenční příznaky se podepsaly na mých okousaných nehtech, chuděry geláče a vykouřených cigaret. Hodně cigaret...
Uáááá, když jsem přijela, tak jsem se hnala nadpozemskou rychlostí k mému noťasovi, na kterém byla nehezká vrstva prachu. Drapla jsem po něm a rychle ho otevřela div ho neroztrhla na dvě půlky! A okamžitě do vyhlédavače na ff napsala Karolka, až se mi kouřilo z pod prstů. Doba načítaní mi přišla strašně dlouhá, a tak jsem si ji zkrátila jednou ranou o ostěnu . Pak jsem zběsile najela na LIT a hledala, u které kapči skončila. Když jsem zjistila, že 13ctkou to končí, tak jsem myslela, že umřu. Tak málo? Říkala jsem si, ale věděla, že málo u Tebe znamená rozhodně hodně a mám se na co těšit a taky že bylo!

Rozhodně mi musíš odpustit, že Ti koment nechávám až tady, ale vzhledem k tomu, jakou dobu jsem nečetla, tak jsem se prostě nechtěla zdržovat psaním komentářů, musela jsem dál, a dál, dokaď to šlo.

V desáté kapitole jsem myslela, že už bude opravdu po mě. Moje srdce si odvyklo na tu šílenou jízdu, kterou jsi mu každý den zařizovala a mně nedošlo, že bych se na Tvoje dílko neměla vrhat s takou nedočkavostí, že bych neměla hltat, protoře mi zaskočí a měla jsem si to užívat, ale stejně to nešlo. Nemohla jsem číst pomalu, protože jsem se bála, že o všechno přijdu.
Jejich první polibek! Pane bože! To bylo neskutečný, jako bych to prožvala s ní, vlastně jsem to celou dobu prožívala s ní od samého začátku!
A to s tou její vůní, áááááách

„Ne větší než ty,“ zazubil se a kývnul hlavou na opačnou stranu, kde právě ve stoje zemřela Jessica Stanleyová. Takhle nějak vypadají oběti vraždy, napadlo mě. Ve tváři jí zůstal posmrtný škleb plný hrůzy. Tak tohle bylo úžasný, úplně jsem ji viděla, mrtvolnou Jessicu,která prostě Edwarda nedostane, nikdy!

Celá ta kapitola byla úžasná a já se hnala dál.

A jedenáctka! Ten začátek! Polibek , vznášející se Jessicin duch !

Bojovat o Edwarda? Vlastně ano. S kýmkoli. Kromě…
Tý jo, Grace, já bych o něj bojovala vážně s kýmkoli!

Páni, Reneé už začíná běsnit a je jasné že jim ta lež dlouho nevydrží...

Ty vogo, on ji slyšel!
Ta kapitola zase prohnala mé srdce a já věděla, že ty další určitě taky!

A dvanáctka? Tak tu jsem četla asi na pět pokusů, jelikož slzné kanálky stále a neúnavně produkavoly tu zvláštní slanou tekutinu přes kterou jsem neviděla na monitor !
Věděla jsem, že se něco stane, protože všechno bylo až moc dokonalé a taky jsem věděla, že Bella v NY nezůstane napořád stejně jako Grace ztracená ve Stmívaní...

To, jak ho viděla poprvé ve slnučních paprscích bylo tak... nevím, nechci plácat nesmysly, bylo to prostě ONO! Úžasné a nádherné!

Ve chvíli, kdy se tam objevila Bella, jsem to byla já, asi jediná, kdo zatajil dech. Ano, nedýchala jsem hodnou chvíli, jako bych to nepotřebovala, tedy, přišlo mi to tak. Když jsem ucítila mírné pálení v plicích, tak mi to došlo, musím se už konečně nadechnout!

„To je on…“ . Jak se na ni díval, vím, že by jí nic neudělal. V tu chvíli jsem seděla scvrklá u noťasu a snažila se číst dál, ale nedalo se to.

Proboha! Babička a Grace je pryč!

A pak jsem se dostala k poslední kapitole a věděla, že mé slzné kanálky ještě neskončily!

Celá ta pasáž s její umírající babičkou byla hrozně bolestivá, ale nejvíc mě rozbolelo to, že odešla právě ve chvíli, kdy si Grace šla koupit kávu do automatu .

Věděla jsem, že se o ni budou zajímat lidé ze ,sociálky´ vzhledem k tomu, že neměla už nikoho, kdo by se o ni postaral, a ani jí nebylo osmnáct.

Hele, a pak přišla ta část, ve které se tam objevil Edward, který za ní přišel, za láskou svého života. Víš, nejraději bych Ti to sem zkopírovala celé, protože nebylo slovo, jež by mě naprosto a úplně nedostalo. Bylo v tom všechno - bolest, láska a to, jak ji uslyšel... !

Epilog byl naprosto úžasný. Příběh skončil přesně tak, jak jsem si přála!

Karolko, jsem tak strašně ráda, že jsi to napsala, protože tohle bylo pro mě vážně lepší než originál. Dokázala jsem se do Grace vžít lépe než do Belly. A to myslím vážně! Ty jsi prostě Paní spisovatelka a tohle už Ti nikdy nikdo neodpáře!

Nevím, co bych napsala dalšího, protože už mi došla slova, dech, a ani nevím, zda mi srdce ještě tluče a nebo vynechalo pár úderů.

Děkuji! Klaním se! Tleskám, protože tohle bylo naprosto a úplně dokonalé, úžasné, nádherné, nejlepší, luxusní a prostě, jak už jsem jednou psala, TVOJE!

Díky!

76)  Karolka (26.12.2010 20:14)

sfinga: Nic se neomlouvej. Děkuju, jsem moc ráda.

75)  sfinga (26.12.2010 20:09)

Karolko, omlouvám se, že můj komentář najdeš jen u poslední kapitoly Já se totiž zařekla, že ten námět pro mě není to pravé ořechové. A odolávala! Jak vidíš, podlehla. Je to přesně jako u SvE. Shltla jsem všechny kapitoly naráz a to v takovém trysku, že se na komentáře prostě nedostalo.
Jsem pako a slibuju, že příště na svůj instinkt nedám. Grace se mi moc líbila a fandila jsem jí.
Děkuju, tvá podlehnuvší Sfinga

74)  Karolka (26.12.2010 19:33)

giselle: Udělala jsi mi moc krásně u srdce. Děkuju.

73)  giselle (26.12.2010 19:30)

tak jsem celé dílo přečetla ještě jednou, u Tvých povídek, Karolko, to ani jinak nejde
neříkám, že jsem poctivě komentovala každou vydanou kapitolku, ale sem tam jsem komentář zanechala. teď si nemůžu dovolit nic nenapsat.

jsi posel dobrých zpráv, kterých není nikdy dost a díky kterým je tenhle svět zase o trošku přívětivější. vážně. co s námi, Karolko, provádíš, to se dá přirovnat snad leda k omámení Edwardem

chci jednoduše moc poděkovat, že ses rozhodla podělit se s námi o dar, talent, nadání a tím nás dělat šťastnými a prosvětlovat naše dny

72)  Amisha (26.12.2010 06:56)

To je motivace (lopatu a hodně horkýho čaje sebou)

71)  Karolka (25.12.2010 21:53)

Amisha: To bylo pěkně zákeřný!

70)  Amisha (25.12.2010 20:52)

Zlatíčko po opětovném přečtení ti musím něco prozradit...
A nebo ne, až doma.

69)  Lioness (21.12.2010 21:57)

Karolko, zlatíčko, já Ti tady komentuju a ty mě takhle dojměš? Podrazáku můj sladký!
Jsem ráda, že patřím k těm, které snad vidí v Tvých povídkách i ten třetí (čtvrtý?) rozměr.
Otázky samozřejmě řečnické nebyly, já jsem totiž šíleně zvědavá. Děkuju za odpovědi. Tuhle závislost Ti rozhodně schvaluju (i ze svých sobeckých důvodů).

68)  Karolka (21.12.2010 21:46)

Bosorka: Hele, kašlu na ten virtuální dav tady kolem... Já tě miluju a mám potřebu to tady veřejně ventilovat!

67)  Karolka (21.12.2010 21:45)

Lio!!! Co mi to děláš???!!!
Co bych tak... Zkusím to takhle. Vím, že nepatříš ke komentátorkám (jasně, jsi v první řadě skvělá autorka!), které vše pochválí a zblajznou i s navyjákem. Na webu se objevuje pár nicků, které mi vždycky bezpečně rozbuší srdce, protože o nich vím, že mi to moje psaní pěkně rozeberou a případné "bulíky" odhalí a označí. Jsi jedna z nich. (Máš radost?)
Tááákže, když jsem viděla délku komentáře pod Grace (absolutně není třeba se omlouvat, že je jen pod poslední kapitolou), pohodlně jsem se opřela, abych případně nevypadla ze sedla.
A opět se dostávám ke stejnému místu, jako na začátku svého poděkování. Co říct? Ano, tetelím se blahem. Ano, dokonce cítím cosi jako pýchu (na kterou ale zapomenu v okamžiku, kdy si zítra sednu k počítači a budu se snažit něco vyplodit a budu se bát jestli vsítím branku nebo ne). Prostě jsi mi udělala obrovskou radost a moc si vážím toho, že jsi to nejen četla, ale že se ti to líbilo a možná se k tomu i vrátíš. Tohle mé dítě mi tak nějak přirostlo k srdci, takže o to víc mě to bere.
Ještě bych ti ráda odpověděla na ty otázky, ale netuším, jestli byly míněny jako řečnické. Pro jistotu odpovím. (Se zahanbením.)
Jsem lehce nevyvážená osobnost. Každý den, kdy nepíšu (a za posledního půl roku jich bylo asi tak deset - dohromady), je pro mě hotovým utrpením. Když to řeknu natvrdo: někdo bere drogy, někdo kouří, Karolka píše.
Tak teď nevím, jestli jsem radši neměla mlčet.
DĚKUJU!!!

66)  Bosorka (21.12.2010 21:40)

Dnes jsem si k balení dárků pustila Stmívání, ale nebylo to ono....stále jsem čekala, kdy na mě vyjukne Grace

65)  Lioness (21.12.2010 21:34)

Karolko, jsem zahanbena. Přečetla jsem to celé, samozřejmě (k čemu by mi byla jen poslední kapitola, že?), ale nekomentovala... Ale když ono to nešlo! Kdybys třeba míň pohlcovala, kdyby to bylo méně kouzelné, čtivé a úžasné... Ne pak bys to nebyla ty a já bych to tak nezbožňovala. Takže se omlouvám, že komentář najdeš jen jeden, snad postačí.

Grace. Ach ano, milá holka. Ale nemůžu popřít, že jsem ji zezačátku neměla zas tak úplně ráda. Tak první dvě kapitoly. Vždyť ona byla na místě Belly! Ona se tam vecpala a drze si usurpovala Edwarda! Jenže pak... jsem se nechala pohltit tím kouzlem (to slovo používám příliš často, to asi proto, že jsi pisatelská čarodějka!) a pochopila tu genialitu.
Bella a Edward. Staré a omílané téma (hooodně vysoká nadsázka!). Ale Edward a Grace, nějaká jiná dívka, úplně jiná ale stejně skvělá, to je něco! A on jí může číst myšlenky (nakonec)! A ono jí to nevadí! No není to krása?
O Belle jsem si myslela, že na oplátku najde někoho v Graciném světě. Ale netušila jsem, co by si počala, až by se měla vrátit. Jacob je geniální řešení.
Na téhle kapitolovce je vidět, že pro své postavy jsi ochotná jít přes mrtvoly. Chudák babička! (Vtip.) Ale ten detail s kávou...
Celá tahle kapitolovka byla prokvetlá geniálními momenty a detaily. A famózním dějem. Nejvíce mi v hlavě utkvěl moment, kdy Edward uslyšel její myšlenky - Miluju tě!
Vážně lituju toho, že jsem nekomentovala vše. A jelikož tuším, že tohle si budu muset přečíst ještě jednou, nejspíš můžeš očekávat nálož pár slovíček ode mně.
P.S.: Jak jen dokážeš produkovat jednu kapitolu denně? Píšeš dopředu? Používáš nějaké podpůrné prostředky? A pokud to není nějaký tvůj kouzelný lektvar, kde se to dá sehnat?

64)  Karolka (21.12.2010 17:11)

sakruško, vůbec se neomlouvej. Vždyť já jsem po tvém komentáři úplně rozplynutá! Děkuju!

63)  sakraprace (21.12.2010 17:00)

Milá Karolko,
s nejhlubší poklonou a v největší hanbě ti píši, že jsem přečetla celou povídku a nechávám komentář až na poslední kapitolu.
Celou povídku jsem doslova zhltla a nechtělo se mi "ztrácet" čas komentováním, když se nemůžu dočkat další kapitolky, která už je vydaná. Bylo to silnější než já. Celá povídka je naprosto originální a pro mě strhující. Grace a její rozpolcenost a snaha zachovat Edwarda pro Bellu, i když ho miluje, mě rozesmívala a dojímala.
Edward je prostě zlato a miláček.
Charlie je neskutečný dobrák a sympaťák. To, že Grace nakonec adoptoval, mě dostalo.
Babičky je mi moc líto, ale alespoň se Grace nemusela rozhodovat, ve kterém světě zůstane.To by bylo hodně kruté.
A Jake má konečně Bellu. Geniální.
Ty jsi prostě geniální. Celá povídka neskutečně propracovaná. Nic nechybí, nic nepřebývá. Vše na svém místě. Už se těším, až ji budu znovu číst.
Ještě jednou se omlouvám a slibuji, že příště už budu komentovat každou kapitolu.

62)  Karolka (21.12.2010 12:48)

Abera: Moc děkuju!

61)  Abera (21.12.2010 00:39)

Krásný, úžasná povídka

60)  Karolka (19.12.2010 22:05)

zuzka: Děkuju!
Bosorka: Normálně jsi mě fakt dostala. Já mám už dva dny odvykačku (tedy období, kdy se snažím pustit ten příběh z hlavy) a to je vždy takové hořko sladké a vědět, že jsi to dala ještě jednou je...
Silvaren: Moc děkuju! Opravdu!

59)  Silvaren (19.12.2010 14:09)

Po předchozí kapitole jsem si happy end vůbec neuměla představit, ale tys to dokázala! Strašně moc díky za další překrásnou povídku, strašně jsem si ji užila. Jsi génius!

«   1 2 3 4 5 6 7   »