15.12.2010 [20:00], Karolka, ze série Lost In Twilight, komentováno 46×, zobrazeno 8089×

11) Záblesk naděje

Přežila jsem to! Přežila jsem trigonometrii s Jessicou – jedinou vyučovací hodinu, kterou jsem ten den neměla s Edwardem. Když jsem viděla jeho výraz při odchodu, protože si neodpustil mě tam alespoň doprovodit, na moment jsem ho podezírala, že to udělal schválně. Jenže než jsem se stihla rozčílit a požádat ho, aby soucit s ubohou Grace alespoň předstíral, sklonil se ke mně a políbil mě. Přímo ve dveřích učebny. Prostě jemně přitiskl své rty k mým a přitom mě neuvěřitelně zlehka přitáhl těsně k sobě. Od výbuchu mé vášně ho zachránila jen hromádka sešitů, které jsem svírala v rukou.

Pouštěl mě velmi pomalu, snad abych svědkem změny barvy jeho očí byla jen já. Pár vteřin jsme to společně rozdýchávali. Pak se jeho ústa zvlnila v tom vražedně krásném úsměvu.

„Ona pořád pochybovala,“ zašeptal. Zmateně jsem se ohlédla. Asi deset metrů od nás se vznášel duch Jessicy.

„Podepsal jsi mi rozsudek smrti,“ kárala jsem ho tiše, když jsem se pak otočila zpátky k němu. To už mě pustil, ale velmi zaujatě mi urovnával prameny vlasů na rameni. Uculoval se.

„Nic si nedovolí. Bude na tebe strašně milá, aby z tebe vytáhla co nejvíc.“

Zmučeně jsem zakňourala.

„To zvládneš. Pořád jsi na tom lépe než já. Ty jí na rozdíl ode mě nemusíš číst myšlenky,“ utěšoval mě, ale smát se nepřestal ani na chvíli.

„Já je moc dobře znám,“ zabručela jsem popuzeně. Jessica a její fantazie o Edwardu Cullenovi.

„Ty žárlíš!“ vydechl užasle.

Zamračila jsem se.

„Což se tobě samozřejmě stát nemůže,“ odsekla jsem. „Snažím se nemyslet na to, co si představuje asi tak padesát milionů žen, tak mě prosím, nerozptyluj nějakou Jessicou Stanleyovou.“

Chvíli se na mě jen tiše díval, v očích takovou zvláštní záři.

„Je to příjemné,“ zapředl.

„Že se vedle tebe každá vidí? To věřím!“ Můj hlas teď zněl o poznání hlasitěji než předtím.

Znechuceně zavrtěl hlavou.

„Tak jsem to nemyslel. Nemáš představu, kolikrát jsem viděl porno, ve kterém jsem hrál hlavní roli. Věř mi, že o to by nikdo nestál.“

Zrudla jsem jako rajče.

Pak se zase něžně usmál.

„Spíš mě překvapilo, že tě to tak zlobí. To bylo příjemné. Bál jsem se, že bys nebojovala.“

Překvapeně jsem zamrkala. Bojovat o Edwarda? Vlastně ano. S kýmkoli. Kromě…

„Budu tady, jakmile zazvoní. Nenechám tě trápit dlouho,“ zašeptal a potom zmizel.

S Jessicou měl pravdu. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli by její nevraživost nebyla příjemnější než to cukrování. Šokovalo mě, jak přímo se na některé věci ptala. Asi po patnácti minutách jsem došla k závěru, že za těchto okolností si můžu dovolit trochu popostrčit děj. Konec konců, byla to jen vedlejší postava, kterou skoro nikdo nemá rád.

„Jess,“ zašeptala jsem, když konečně na chvíli ztichla. Nejspíš promýšlela novou strategii, jak ze mě něco vymámit.

Plná očekávání se na mě podívala.

„Ty a Mike… Je mezi vámi něco?“

Vykulila oči a zčervenala.

„Ne,“ špitla nakonec. Na Jessicu velmi stručné…

„Já si totiž myslím, že on by rád,“ dodala jsem jako by mimochodem a aniž bych sledovala její reakci, zaujatě jsem studovala náčrtky na tabuli. Jess pak až do konce hodiny mlčela jako zařezaná.

<<<>>>

Na závěr vyučování jsem si připsala zážitek, o kterém jsem bezpečně věděla, že se Belle nikdy nepoštěstil. Můj nový rozvrh totiž zajistil, že jsem s Edwardem měla společný i tělocvik.

Bylo několik věcí, které jsem s ním toužila zažít a modlila se, abych měla to štěstí, než se průchod světlíkem zase otevře. Ani na okamžik jsem totiž neuvěřila, že by to opojné štěstí, kterého se mi dostalo, bylo trvalé.

Ta první věc patřila spíše do kategorie bájí. Tak nereálná a nedosažitelná, že bych ji v podstatě mohla nazývat nultým bodem toho seznamu.

Peří. Samozřejmě.

Takže skutečným číslem jedna mezi zážitky, na které dojít mohlo, byla touha uvidět alespoň jednou Edwarda ve slunečním světle. Číslo dvě – vidět ho hrát baseball. V závorce – zahrát si s ním. Třeba by mi dokázal nadhodit tak, aby mi případný úspěšný odpal nevykloubil rameno. Nic jiného už jsem nechtěla. I tak jsem si ukradla víc, než se dalo odpustit.

Takže absolvovat s Edwardem sportovní hodinu, bylo skoro jako splnění bodu číslo dvě. Už jen jeho příchod ze šatny stál za to. Zůstala jsem stát naprosto neschopná pohybu. Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak zírat na mužská lýtka. A na kolena. A na ocelové úpony svalů, které vykukovaly těsně pod spodním okrajem značkových kraťasů. Pořád jsem si musela v duchu opakovat, že v tričku už jsem ho přece mockrát viděla. Tak proč mi, kdykoli vyskočil, aby v dokonale ladném a dechberoucí pohybu smečoval míč přes síť, plíce vypovídaly službu?

Hodně se snažil, aby si jeho spoluhráči taky zahráli, a soupeři na druhé straně hracího pole se za to polohlasně modlili, ale napadlo mě, že drtivou většinu sebeovládání spotřeboval spíš na to, aby neudělal míčem díru v podlaze, případně někomu v hlavě.

„Co bys dnes chtěla dělat?“ zeptal se mě, když jsem se s blaženým povzdechem konečně svalila vedle něj do auta. Byl to velmi velmi vyčerpávající den.

„Co by?“ odpověděla jsem chraplavě. Opřela jsem si hlavu a unaveně zavřela oči. „Musím se učit. Zítra mě totiž čeká test z chemie. Pokročilý program, vzpomínáš?“

Uslyšela jsem smích a pak bylo ticho.

„Otevři oči.“ Jeho hlas zněl tiše jako ševelení větru, ale ozval se nečekaně těsně u mě, takže jsem se trochu lekla. Edward seděl otočený ke mně a do tváře mi hleděl ze vzdálenosti pouhých centimetrů. Mé trhané dýchání sotva mohlo pokrýt alespoň nezbytné minimum potřebné k životu.

„Tvoje oči…“ zašeptal. Tiše jsem seděla a čekala. Po všech těch událostech se mi jeho věta o barvě mých duhovek, kterou pronesl při našem prvním setkání, málem vykouřila z hlavy.

„Ano?“ zeptala jsem se, když už to trvalo hrozně dlouho a on stále jen užasle hleděl a mlčel.

„Mají nezvyklou barvu,“ odpověděl a pak přejel konečky prstů po mém obočí. Ten dotyk mě rozechvěl.

„Zelené…“ napovídala jsem mu. Pořád jsem nějak nerozuměla.

Usmál se a konečně se probral z toho zvláštního transu.

„Není zelená jako zelená,“ vysvětloval.

„Ty jsi míval zelené oči!“ pochopila jsem.

Pohladil mě.

„Jsi pořád o krok napřed, Grace,“ řekl něžně. „Ale moje nebyly přesně takové. Tenhle odstín měla maminka.“

Hrdlo se mi stáhlo náhlým přívalem dojetí. Těžko mohl říct něco, čemu bych rozuměla víc. Ale já si oči své matky ani nepamatovala. Znala jsem je jen z několika fotografií.

„Měl jsi ji moc rád.“

Přikývl, ale pak se zatvářil provinile.

„Skoro si ji nepamatuju. Přeměnou se lidské vzpomínky strašně zkreslí.“

Jen jsem přikývla. Pak jsem velice opatrně, abych ho nějak nevyplašila, zvedla ruku a pročísla svými prsty ty nádherně zbarvené kadeře. Cítila jsem se najednou podivně lehká a zároveň naplněná. Přemohlo mě ubohé lidské uspokojení, že tahle chvíle je taky jenom moje a nikde na stránkách Stmívání se o ní nepíše.

<<<>>>

Odvezl mě domů a slíbil, že se brzy vrátí, aby mi pomohl s tou chemií. Charlie ještě nebyl doma a tak jsem si užila pár hodin naprostého klidu vyplněných fádními, ale v tu chvíli tak osvěžujícími činnostmi, jako je skládání prádla a vaření večeře.

Uvědomila jsem si, že smutek, kterého jsem se bála, a který měl být nejspíš mým trvalým průvodcem, se mi úspěšně daří potlačovat. Dělo se příliš krásných věcí, než abych je chtěla utopit ve strachu, že je ztratím. Že ztratím jeho. V pudu sebezáchovy jsem ale s takovým koncem počítala. Chtěla jsem být připravená, aby mě to nezlomilo, až ta chvíle skutečně nastane.

Charlie přijel jakmile se setmělo a vypadal znepokojeně. Vešel do kuchyně a řekl jediné slovo.

„Reneé.“

Pak se vyčerpaně sesunul na židli a pustil se do večeře, kterou jsem před něj postavila.

Jak jsem mohla zapomenout? Kdo potřebuje neustálý, alespoň emailový kontakt s Isabellou? Kdo je bez ní skoro nemožný a dělá si starosti při sebemenších potížích? Její matka.

„Volá mi skoro denně. Pokaždé to probíhá stejně. Namluvil jsem jí, že Bella odjela se školou na botanickou výpravu a není tam signál. Jenže ona stejně šílí, protože má strach, co všechno by se mohlo stát. Což chápu. Poslat Bellu na tak dlouhou dobu do lesa zároveň vyžaduje objednat jí pokoj  v nemocnici. Reneé se obden rozhoduje, že za ní pojede. Zatím se mi daří jí to rozmlouvat, ale děsí mě, co udělá, až uplyne těch čtrnáct dní.“

Konečně zvedl oči od jídla a zoufale se na mě podíval.

„Grace, jestli se do té doby Bella nevrátí, budu muset nahlásit, že ji pohřešujeme.“

Opřela jsem se o kuchyňský pult, protože se mi udělalo trochu slabo. Bylo to zlé. A mělo to být ještě horší. Napadlo mě, že úplně stejná věc se brzy přihodí u mě doma. Isabelle se možná podařilo napovídat babičce nějakou podobnou historku o školním pobytu někde v tramtárii, ale dříve nebo později to praskne. Bella v tom bude až po uši a babička se zhroutí.

Z velmi neradostných myšlenek mě naštěstí vytrhlo zaklepání na dveře.

Charlie se na mě tázavě podíval.

„To bude asi Edward,“ prohlásila jsem trochu přiškrceně. „Jde mi pomoct s chemií.“

„Myslel jsem, že spolu sedíte na biologii,“ nadhodil Charlie podezřívavě. Policejní myšlení...

„Trochu se mi změnil rozvrh,“ vysvětlovala jsem a raději vystřelila ke dveřím, abych se dalšímu rozhovoru vyhnula.

<<<>>>

„Zabije mě to!“ úpěla jsem s obličejem zabořeným do polštáře, ruce a nohy bezvládně rozhozené na posteli. Učebnice letěla pár vteřin předtím přes celý pokoj, aby ji před zničením zachránil velmi pobavený Edward.

„Docela ti to jde,“ chlácholil mě jeho hlas.

„Jde?!“ zakvílela jsem. „Právě jsem prohlásila, že bych nalila vodu do kyseliny!“

„No dobře, to bylo trochu mimo, ale postup těch ostatních pokusů, už si pamatuješ.“

Cítila jsem, jak se postel zhoupla a o chvíli později i jeho ruku ve vlasech.

„Hučí mi v hlavě,“ fňukala jsem a přetočila se na záda. Vzápětí jsem zjistila, že pohled na Edwarda mě toho dokáže rychle zbavit, protože prostory v mé lebeční dutině se dokonale vyprázdnily. Myslela jsem jen na to, jak byly všechny mé dřívější představy o něm chabé a nevýstižné. Dokonalý požitek pro všechny smysly, napadlo mě. Vidět ho, slyšet jeho hlas, cítit tu vůni, dotýkat se, ochutnat… Srdce se mi rozběhlo tryskem.

„Přemýšlel jsem,“ promluvil po dlouhých vteřinách vzájemných fascinovaných pohledů.

Sotva znatelně jsem přikývla. Právě teď jsem si vychutnávala Edwarda Cullena – alespoň třemi z pěti svých smyslů – a jeho hlas mě uvrhl do stavu naprosté odevzdanosti. Planeta Grace se v opojné euforii otáčela kolem svého nádherného slunce.

„Dnes ráno, když jsme jeli autem,“ začal a mně se naplno vrátil pocit studu. Nelíbilo se mi, že se k tomu vrací. „Myslím, že jsem odpověď na tvou otázku hodně ošidil,“ pokračoval.

Nerozuměla jsem. Mně připadalo jako zázrak, že na ni vůbec odpověděl. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se ho na něco takového mohla zeptat.

Přisunul se blíž a sklonil se ke mně.

„Rád bych ti lépe vysvětlil, jak mi voníš.“

Vzal mě za ruku a pomalu si ji zvedl k obličeji, dokud se špičkou nosu nedotkl vnitřní strany mého zápěstí.

„Bylo by mi strašně líto, kdyby sis myslela, že je obyčejná. Jen proto, že nemám potřebu tě kvůli ní okamžitě zabít.“ Uchichtl se.

Cítila jsem, jak se mi zase krev hrne do tváří. Když se pak zhluboka nadechl a přitom přejel nosem po mé ruce od zápěstí až k ohybu lokte, na okamžik mi selhaly veškeré životní funkce. V následující vteřině se ale daly do práce dvojnásobným tempem.

„Hmmm,“ zapředl a s úsměvem zavřel oči. „Rozvoněla ses silněji.“

Podepřel si mou paži oběma rukama a pak ji zasypával lehounkými polibky. Jako by mi na kůži dopadaly hořící sněhové vločky. Nedokázala jsem zabránit tichému povzdechnutí.

„Tvoje vůně je jako ty,“ pokračoval tiše. Otevřel oči a znovu si přivoněl. Nadechoval se pomalu a zhluboka. Asi jako když degustátor zkoumá každý odstín širokého spektra příchutí. „Na první nadechnutí velmi temperamentní a svěží. Vyvolává pocit radosti a touhu cítit to ještě.“

Když mi ruku položil na postel, málem jsem zklamaně zakňourala. Ale on se najednou ocitl vedle mě. Ležel na boku, bradou se dotýkal mého ramene a zase se zhluboka nadechl. Tentokrát se zároveň ozval velmi zvláštní tichý zvuk. Velmi spokojený zvuk.

„Ale potom se odkryje ta tajemná hlubina. Kombinace zvláštních vůní, které mě nutí být tak blízko, jak to jenom jde. Skoro se mi z toho točí hlava,“ zašeptal. „Teď se prosím, nehýbej.“ Jeho oči se podobaly dvěma zářivým onyxovým oblázkům. V tu chvíli už nevypadal lidsky, ta živočišná krása ho ale učinila tak přitažlivým, že to bylo až k neunesení. A pak mě políbil přímo na krční tepnu.

Byl to nepopsatelný pocit. Ty doteky, v kombinaci s tím, co říkal. A částečně i to vědomí, že je to vlastně nebezpečné. Zůstat nehybná byla ta nejtěžší věc, jakou jsem v životě udělala.

„Už tomu rozumíš?“ zeptal se s úsměvem. V tu chvíli bych se nemohla pohnout, ani kdybych chtěla, protože mě jeho paže ovinutá kolem mého pasu připoutala k posteli jako ocelová obruč.

Nevím, jestli čekal, že promluvím. Nemohla jsem. Připadala jsem si jako kousek dynamitu, jehož zápalnou šňůru téměř celou spolykal plamen. Chybělo jen málo a roztříštila bych se na atomy.

„Řekl bych, že ano,“ zapředl spokojeně.

Jeho přítomnost mě doslova zaplavila. Patřila jsem mu každou buňkou v těle a jedinou bolestí, která mě trápila,  byla touha nějak mu ty city předat. Neviditelné spojení mezi námi jsem v tu chvíli cítila tak hmatatelně, že bych mohla říct „vede odsud a končí tady“ a přitom ukázat na své a jeho srdce. Všechno ve mně křičelo Miluji tě!

Jeho výraz se v tu chvíli změnil. Opojení a touhu vystřídal naprostý úžas.

„Já tě slyším!“ vydechl.

Trhaně jsem se nadechla a snažila se porozumět významu jeho slov.

„Grace! Já jsem tě teď slyšel!“ Posadil se a vytáhl do sedu i mě. „Myslela jsi na to, že mě miluješ. Je to tak?“ Byl tak nadšený a šťastný, že mou ruku na okamžik stiskl trochu víc, než by bylo příjemné, ale v tu chvíli jsem to nevnímala.

„A-ano,“ vykoktala jsem. Nedokázala jsem to pochopit.

Utichl a díval se mi do očí. Vypadal velmi soustředěně. Došlo mi, že se snaží znovu zachytit moje myšlenky. Vydržel tak dlouhé minuty, dokud mi výraz v jeho tváři neprozradil, že podruhé už se to nepodařilo.

„A jsi si jistý?“ zeptala jsem se rozpačitě.

Přitáhl mě k sobě a celou zabalil do svého náručí.

„Ano. Naprosto. Byl to jen krátký záblesk, ale i tak…“ Usmál se a ucítila jsem polibek ve vlasech. „Jsem vděčný.“

Sdílela jsem jeho radost, ale mátlo mě to. Jak je to možné? Nejspíš uvažoval o tomtéž.

„Víš, co si myslím?“ Seděla jsem opřená o jeho hruď a cítila jeho ruce, jak putují po mých zádech. „Že ses na jeden prchavý okamžik rozhodla tady zůstat.“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

5)  Amisha (15.12.2010 20:26)

Jenom z lásky může člověk bláznit a dát v šanc svůj život. Nakonec vůbec není důležitá teplota náruče, ale její vřelost. Jenom čas ukáže která rozhodnutí jsou správná, i přes to, že některá nepujdou vzít zpět.

4)  MisaBells (15.12.2010 20:23)

Karolko... (Dnes jsem totálně vyhořelá, ale tohle bylo lepší než ti smajlíci ukazují, jen nevím jak to napsat, nezlob se).

1)  jeanine (15.12.2010 20:16)

On ji slyší!!! Karolko, proč nám tohle děláš, takovýhle konce už nepřežiju, dneska na tom vysím, jako na drátě! Prostě jsem neodolala a nevydržela, až do plánovaného víkendu. Je to krásný!

«   1 2 3