17.04.2013 [07:00], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 9×, zobrazeno 2823×

Tak a je tu, sice to trvalo... a fakt se za to stydím O.O Poslední kapitolka, kterou ovšem ještě doplní epilog který pak bude (stejně jako prolog) z pohledu Belly starší :) Užíte si to :)

26 Záhubu hledej v oblacích

„Už tam budem?“ ptala jsem se už po několikáté. Cesta z Florencie do Voltery trvala už tak dlouho, že jsem se nedočkavostí mohla zbláznit. Možná jsem se chovala trošku dětinsky, když jsem vytáhla tu starou hlášku ze Shreka, ale jinak to nešlo. Edward odpověděl jednou, pak už jen tiše vrčel.

„Noták, teď se ptám doopravdy, už tam budem?“

„Jo,“ zamručel a já ožila.

„Vážně?!“

„Ne!“ A pak kdo se chová dětinsky. Děda jen protočil oči a zatřepal hlavou.

„Promiň, už tam vážně za chvilku budeme. Ale nemohl jsem odolat,“ mrkl na mě. Okamžitě jsem roztáhla rty do vyzubeného úsměvu a začala na horizontu hledat siluetu města. Toskánská krajina byla nádherná, to se jim muselo nechat. Tráva vypadala, jako by ji někdo polil zeleným barvivem a modré nebe bylo naprosto čisté. Ten kontrast byl tak velký, až se to ani nezdálo přirozené – zvlášť, když rozlehlé zelené plány sem tam přerušila žluťoučká vyumělkovaná pole.

„Vidíš?“ zeptal se Edward a ukázal prstem někam na pomezí oblohy a kopců před námi. Musela jsem trošku přimhouřit oči, ale nakonec jsem rozeznala maličkou siluetku města s jednou výraznou věží.

„To je Volterra?“ zeptala jsem se a do hlasu se mi nechtěně vloudily obavy. Co když to nedokážeme?

„Ano. Myslím, že přijedu ještě trošku blíž a auto necháme v jednom malém lesíku poblíž, z hradu tam nebude vidět.“

„Fajn,“ souhlasila jsem. „A co ten malý, Daniell? Kam mám žádat, aby ho odvezli?“

„Do Roncoli, je to malé městečko pod Volterrou. Jakmile tam chlapce nechají, prozkoumám okolí, jestli poblíž není někdo z jejich gardy. Budeme komunikovat přes tohle,“ vysvětloval mi a přitom mi do ruky hodil nějakou černou krabičku.

„Hej, to si děláš srandu? Vysílačka?“ divila jsem se.

„Je speciálně upravená, aby ji dokázalo zachytit tvoje ucho, ale ne už upír, se kterým budeš telefonovat.“

„To je jak z nějakého filmu o tajných agentech,“ neodpustila jsem si komentář, ale jak před námi to starodávné město narůstalo, moje dobrá nálada se rychle vytrácela. Projeli jsme Roncolou, ale místo na Volterru jsme jeli vpravo. Jakmile nás před výhledem z věže ukryl kopec, začala jsem s formováním oblak nad městem. Edward popojel ještě několik set metrů a pak zastavil v malém hájku na okraji silnice.

Mezitím se mi už povedlo vytvořit nad městem slušně vyhlížející mrak a při troše zamračení ho pročísl blesk. Výborně.

Edward mi hodil mobil a vytočeným číslem, automaticky jsem ho chytila. Nebyl čas přemýšlet, co přesně řeknu, na druhé straně to už někdo vzal.

„Ciao, reception Castello di Volterra. Chi parla? Dobrý den, recepce Volterského hradu. Kdo volá?“ zeptal se ženský hlas nejdříve italsky a potom anglicky.

„Dobrý den, potřebuji naléhavě hovořit s Arem,“ oznámila jsem jí a nenechala jsem se zviklat otázkou na své jméno.

„A koho mu mám ohlásit?“ zeptala se znovu. Zamračila jsem se a nebe ještě víc potemnělo.

„Není nutné, aby to někdo věděl. Pokud mě okamžitě nepřepojíte, budu vám muset oznámit, že váš upíří šéf byl právě zpopelněn.“

Tentokrát se už nezeptala na moje jméno. Ozvalo se tiché „ovšem“ a pak dvojí pípnutí, než někdo na druhé straně vzal sluchátko.

„Kdo volá?“ promluvil hlas na druhém konci. Překvapil mě, nezněl jako hlas dospělého muže – spíš jako tiché vzdychání.

„Mluvím s Arem?“ ověřila jsem si pro jistotu.

„Ovšem. Proč voláte, neznámá slečno?“

„Musím vám s politováním oznámit, že jsem omylem zabila vašeho posluhovače, jistého Roberta Jacksona,“ oznámila jsem a v duchu promýšlela další taktiku.

„Skutečně?“ šeptl Aro na druhém konci. „A voláte ještě z nějakého důvodu?“

„Nerada zabíjím někoho, kdo má pro co žít. Je pravda, že na vašem hradě pobývá syn onoho zesnulého pána? Vím, že tomu tak je. Byla bych velice ráda, kdyby jste mi ho vydali. Cítím zodpovědnost za jeho osud a přála bych si, abych mu mohla jeho ztrátu vynahradit vlastní výchovou.“

Chvíli bylo ticho, než se Aro ozval znovu.

„To je skutečně zajímavé, ale ten chlapec nyní poslouží jen jako dezert.“

Dezert? Tak jo, přitvrdíme.

„Je mi to líto, Aro. Chtěla jsem se vyhnout násilí, ale vidíte ty mraky na obloze? Nechtěl byste určitě, aby jeden blesk udeřil přímo do vás, že? Vydáte mi toho chlapce, nebo nebudu mít na výběr.“

„Co kdybyste, drahá slečno, raději přišla osobně? Pak se můžeme na jeho osudu dohodnout.“

Soustředila jsem se na oblohu a sledovala, jak jeden z blesků vystřelil přímo k věži. Na druhé straně sluchátka se ozvala děsivá rána.

„Jejda,“ pronesla jsem na oko překvapeně. „Jistě nechcete, aby příští blesk trefil svůj cíl?“ Zase bylo chvíli ticho. Když znovu zazněl Arův hlas, už nezněl tak vyrovnaně.

„Konec konců, ten kluk mi na nic není. Co kdyby jste si ho vyzvedla osobně?“  Zachechtala jsem se.

„Ale Aro, to jsou staré triky. Toho kluka do půl hodiny přivezete na náměstí v Roncole. Necháte ho tam stát samotného. Nikdo nebude sledovat, jak si ho vyzvednu, jinak se příští blesk už trefí. Jsme domluveni?“

Cítila jsem Arovu nevoli, když souhlasil. Bylo mi jasné, že někdo jako on se nenechává rád vydírat.

„Posílám s ním Demetriho. Pokud udržíte slunce pod mrakem, bude tam do deseti minut,“ řekl nakonec.

„Dobře… a Aro?“

„Ano?“

„Děkuji,“ zašeptala jsem a položila sluchátko.

„Slyšel jsi všechno?“ otočila jsem se na Edwarda. Přikývl.

„Byla jsi dobrá,“ pochválil mě. Usmála jsem se.

„Myslíš, že ho tam nechají stát samotného?“ zeptala jsem se.

„To ani omylem. Nech si telefon u sebe, předpokládám, že pak budeš muset Arovi ještě jednou připomenout, za jakých podmínek mělo k předání dojít.“

Asi pět minut jsme ještě seděli v autě a čekali. Ani jeden z nás nepromluvil, oba jsme byli příliš napjatí. Teprve teď mi začala docházet sebevražednost mého plánu. Mohlo se stát tolik věcí. A když by odhalili náš chabý úkryt, neměli bychom nejmenší šanci na přežití. Edward by možná utekl, ale já se svou rychlostí nemohla té upíří ani přiblížit. A pochybuju, že by mi počasí v souboji nějak pomohlo. Spíš bych trefila bleskem sebe.

„Jdu se tam podívat, dám ti vědět, až ho uvidím,“ prohlásil Edward. Neviděl, jak jsem prkenně přikývla, protože se hned otočil, aby otevřel dveře auta. Z dohledu mi zmizel během vteřiny.

Zůstala jsem tam sama, jen s tou kovovou hračičkou v ledových rukou a čekala na nějaký signál, že se to povedlo… nebo nepovedlo. Prostě aby se už něco stalo. To čekání mě ubíjelo.

Ozvalo se tiché zapraskání a vysílačka v mých rukou ožila Edwardovým hlasem.

„Is?“

„Edwarde?“ vykvíkla jsem tiše a zastírala úžas nad tím, že ta věc doopravdy funguje.

„Právě přivezli toho kluka. Demetri zmizel, takže mě neslyší, ale já stále slyším jeho myšlenky. Je tu někde ukrytý a sleduje ho. Okamžitě zavolej Arovi… nebo… víš, že Demetri bude po tom klukovi nejspíš pátrat, až ho odvedeš? Nebylo by jednoduší ho prostě… odstřelit?“

Chvíli jsem nevěděla co říct. Edwardova slova zněla logicky, ale abych někoho zabila? Ne, toho nebudu schopná. To jsem věděla jistě.

„Edwarde,“ řekla jsem do vysílačky a snažila si nepřipadat jak debil. „Pokud jim zmizí stopař, co je asi napadne? Budou pátrat po okolí, až najdou tvojí stopu. Myslíš, že nikdo z nich nepozná, s kým mají tu čest? Předpokládám, že se s tebou už setkali. Ne, zkusím to nejdřív po dobrém,“ rozhodla jsem se a současně s tím vytáčela číslo na recepci.

Tentokrát jsem tu holku nenechala ani doříct její monolog.

„Chci Ara, okamžitě!“ Zřejmě poznala můj hlas, protože se na nic neptala a hned se ozval zvuk vytáčení.

„Ano?“ zavzdychal Aro do telefonu. Měla jsem chuť na něj zakřičet, ale ovládla jsem se.

„Na něčem jsme se dohodli,“ řekla jsem bezbarvě. Jednou rukou jsem si držela u ucha mobil a druhou jsem si přidržovala vysílačku poblíž úst.

„Nerozumím,“ hrál si na blbečka ten parazit.

„Zopakuji vám to.  Okamžitě pošlete Demetriho zpátky do hradu, nebo přísahám, že z vás zbyde jen hromádka popela. Okamžitě!“

„Jen klid, drahá, klid! Jen mě tak napadlo, jestli byste nás nechtěla navštívit? Chlapce můžete opatrovat i u nás. A vaše společnost by díky vašemu daru byla více než-li žádaná.“ Překvapeně jsem zamrkala. Jasně, ta věc s počasím byla skvělá, ale nikdy mě nenapadlo, že by to bylo až takový terno, aby o mě stáli oni.

„Pošlete Demetriho zpátky do hradu a upřímně doufám, že se už nebudeme muset setkat. S bohem,“ zašeptala jsem a položila telefon.  Chvíli jsem jen mlčky stála, než jsem se odhodlala promluvit do vysílačky.

„Pořád ho slyšíš?“ zeptala jsem se Edwarda.

Chvíli bylo ticho, než se ozval Edwardův hlas.

„Myslím, že s někým telefonuje… počkej…“ zase chvíli bylo ticho. „Myslím… Poslali ho pryč. Nelíbí se mu to, ale poslechne. Vzdaluje se… už toho kluka nevidí… a už ho neslyším ani já. Is, my… to zvládli!“ výskl si nadšeně.

„Brzdi dědo, ještě musíme vyzvednout Daniella.“

..

Let zpátky domů probíhal tak klidně, až se to zdálo nemožné.  Strach z té nezměrné hloubky už byl za mnou a hladký pohyb letadla nerušila žádná turbulence. Po té, co jsme nabrala autem Edwarda, jsem dojela až na místo, kde čekal malý vystrašený kluk. Na první pohled mi bylo jasné, že to je určitě Robertův syn. Ty jeho oči… Měla jsem nejdřív strach, jak na nás bude chlapec reagovat, ale zřejmě byl na podobné věci zvyklý. Vysvětlili mu, že pojede na návštěvu k otci, kterou mu povolovali každý půlrok. Když jsem mu vysvětlila, že už s tatínkem zůstane navždycky, vrhl se mi do náruče a zlíbal mi celou tvář a bradu. Smála jsem se jako už dlouho ne. Ani jsem netušila, že mám děti ráda.

Teď v letadle jsme seděli v pohodlných sedačkách první třídy a Daniell spal s pusou lehce pootevřenou a hlavou opřenou o mou ruku. Edward jen seděl v křesle a vesele se usmíval. Tušila jsem, na co myslí, ale já si toho nevšímala. Zase tolik jsem kouzlu dětí nepropadla, abych z něj hned chtěla udělat pradědečka.

Letadlem jsme tentokrát letěli až do Minneapolis, protože do Ashlandu zrovna žádný přímý let nemířil. Na letišti, pod příkrovem šedých mračen, o který jsem se s radostí postarala, čekala má velká rodina. Jen co jsem se dostala z letadla, obklopila nás taková skupina, že se všichni ostatní museli po nás otáčet, kdybych na ně viděla. Maminka mě vydržela objímat nejdýl. Ačkoli přísahala, že nic jiného než úspěch nečekala, viděla jsem jí na očích, že má za sebou pár dní plných stresu. Nakonec jsem očima vyhledala toho posledního, který na nás čekal na letišti.

Robert tam stál sám, kousek od nás. Samozřejmě že se neúčastnil našeho bezhlavého vítání. Usmála jsem se a vykličkovala z obležení svých tet a strýců. Robertův pohled okamžitě putoval od mého obličeje k malému chlapci, který se mě držel za ruku.

„Tati!“ vykřikl Daniell, vytrhl se mi a skočil do náruče otci, který si k němu klekl na zem. Robert objímal svého synka, jakoby ho chtěl k sobě navěky připoutat. A když ke mně vzhlédl s němým díky, v jeho očích se leskly slzy.

Dívala jsem se na něj, jak ujišťuje svého syna sliby a najednou mi něco došlo.

Tohle je konec. Ne mě. Ne jeho. Nás.

Splatila jsem, co mu dlužila naše rodina, jenže dál to vést nemohlo. Nebyla jsem matka, nebyla jsem manželka… byla jsem jen obyčejná studentka, která ale obyčejný život vést nemohla. Mohla jsem se kvůli němu změnit v člověka. Projít tím hrozným procesem přeměny zpět, jenže to byl ten důvod, proč musel nastat konec.

Já nechtěla. Nechtěla jsem být člověk ani kvůli němu.

Věděla jsem, že kdybych potkala toho pravého, neváhala bych. Jenže Robert tím mužem nebyl. Ten muž na mě čekal někde jinde.

V budoucnu. (nebo v Epilogu)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Kitsune (16.05.2013 22:51)

Nezapomněla, omlouvám se... Ale tohle období maturit... snad to chápete... ale za týden už mám volno, tak to dopíšu snad už konečně

5)  Jalle (17.04.2013 16:28)

finally...teším sa z novej kapitoly
cooože??? v budoucnu??? Robíš si srandu... no to som zvedaavá na epilog, koho tam len môžem čakať?

4)  Aurora (17.04.2013 14:35)

Tak teď doufám že si děláš srandu! Protože já si Roberta fakt oblíbila! Jinak ale tleskám, příjemní zpestření před maturou

3)  NeliQ (17.04.2013 13:00)

1