08.03.2013 [20:30], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 8×, zobrazeno 3022×

Copak nám Rob tají? 

Pomaličku se blížíme k závěru :)

24 Tajemství Roberta Jacksona

„Och bože, bože! Ty jsi jeden z nich!“

Nemělo smysl si na něco hrát. Dostala jsem se na druhou stranu místnosti dřív, než stihl nějak zareagovat. Stála jsem u stěny a nemohla se rozhodnout, co bych teď měla dělat. Možná zavolat někomu z rodiny? Ne, to jsem nemohla.

Děsila jsem se toho, co by mu mohli udělat. Především proto, že pak by se o jeho zmizení nejspíš doslechli jeho páníčci a poslali by průzkumnou jednotku.

Konečně se vzpamatoval z mého rychlého úniku a očima přelétl místnost, aby mě našel. Zůstal mi upřeně koukat do očí a tichým hlasem zašeptal:

„Ale takhle to není!“  Neovládla jsem se a zasyčela.

„Není? A co ta věc na tvém krku? Suvenýr z cest po Itálii?“ prskla jsem po něm a nenápadně se natočila směrem k východu. Neměla jsem ponětí, co všechno o mně ví a jestli se mě třeba nebude chtít pokusit zabít. Proč jinak by tahal k sobě domů upíří dcerušku?

„Ne! Tedy Ano. Isabello, ty nechápeš -“

„Máš pravdu,“ skočila jsem mu do řeči. „Absolutně nechápu, jak jsem mohla být tak slepá a nepřijít na to, že jsi jen nějaký patolízal, co se chce zavděčit Volterskému pánovi!“ Neměla jsem ponětí, že umím křičet tak nahlas, ale mé rozčílení rázem opadlo, když zašeptal:

„Má mého syna.“ Zůstala jsem na něj němě zírat neschopná porozumět významu té věty. Ta tři slova mi zněla v hlavě jako ozvěnou a vyplnila celý její prostor. Žádná jiná myšlenka nebo pocit.

„Cože?“ zeptala jsem se pro jistotu, jako bych ho snad mohla přeslechnout.

„Za to, že budu podávat zprávy o rodině Cullenových, nechají mého Daniella žít,“ řekl potichu. Nevím proč, asi jsem to neunesla - podlomila se mi kolena a sjela jsem na podlahu. Protože jsem z toho neviděla žádné řešení. Absolutně žádný způsob, jak mu pomoci, nebo jak… prostě jak být s ním.

„Netušila jsem, že máš syna,“ zamumlala jsem a koutkem oka se po něm podívala. Seděl na sedačce, lokty opřený o kolena a s hlavou v dlaních. Projel si prsty přes vlasy, aby je uhladil dozadu a natočil hlavu ke mně.

„Teď mu je šest. Nezmínil jsem, že tehdy jsme necestovali jen se ženou. Dostali jsme se až do Voltery,“ vysvětlil mi a při posledním slovu se otřásl. „ Vivien zemřela dřív, než jsem si stihl uvědomit, co se děje. Šli jsme prostě jen na prohlídku hradu. Daniell se mě držel za ruku a Aro se natáhl po něm. Zřejmě si přečetl v jeho mysli, že jsem doktor, takže ho napadlo, že bych mohl pro ně snadno Carlislea a jeho rodinu sledovat.“

Najednou mi něco došlo.

„A o mě jsi mu řekl?“ zeptala jsem se a roztřeseně to bylo jen trošku.

„Ne. Chtěl jsem nejdřív zjistit, co jsi zač… a pak… už jsem mu to nechtěl říct. Mimochodem, stejně jsem na to nepřišel,“ usmál se na mě trošku. Chviličku jsem zaváhala a pak jeho úsměv opětovala i s kýženou odpovědí.

„Poloupír. Můj otec byl člověk a matka poloupírka – dcera člověka a upíra. Já jsem prošla proměnou v poloupíra teprve nedávno. Vlastně toho večera, co jsme se poznali,“ vzpomněla jsem si.

„Jak se člověk může proměnit v poloupíra?“ zeptal se mě zvědavě.

„Nemůže, to jenom já. Zvířecí krev mě udržuje v tomhle stavu. Pokud bych přestala pít, nejspíš bych se stala znovu člověkem. Ale abstinenční příznaky jsou strašné.“

„Ano, zvířecí krev. Aro mi o té, jak on říkal, „úchylce“ vyprávěl. A co lidská krev?“

„Udělá ze mě upíra. Jo, já vím, zvláštní. A proto bych byla opravdu ráda, kdyby se Aro o tom nedozvěděl,“ nabádala jsem ho.

„To chápu,“ pronesl pomalu a pak dodal: „Jenže co s mým synkem? Této povinnosti budu zproštěn, až objevím něco, co by vaši rodinu znevýhodnilo.“

„Musí to jít i jinak,“ pronesla jsem rázně a vyskočila na nohy. Přešla jsem oknu a podívala se na zamračené nebe. Jak jsem se na něj tak dívala, mraky se začaly kupit do jednoho velikého, který získal nafialovělou barvu. Když se v něm pak zablesklo, vytvořil se na mé tváři úsměv.

„Co kdybychom vyjednávali?“ zeptala jsem se s nakloněnou hlavou na stranu. Robert měl zase hlavu v dlaních, a když jsem promluvila, podíval se po mně.

„S čím? Má všechno.“

„Tvého syna výměnou za Arův život, to je prosté,“ vysvětlila jsem.

„To je neproveditelné,“ povzdechl si. „Má víc strážců, než americký prezident.“

„Ale upíří jsou hořlaví, ne? A hádám, že před zpopelněním bleskem ho ty jeho gorily neuchrání. Víš, je tu jistá věc, o které jsem ještě nikomu neřekla.“

…

„Absolutně ne,“ rozhodla máma nekompromisním tónem a s Bellou za zády. Popuzeně jsem zamručela. Slíbila jsem Robertovi, že jeho syna zachráním a ona mi bude něco takového zakazovat? Po té, co jsem se konečně přiznala ke svému umění manipulovat s počasím a vysvětlila jednoduchý plán, jak na to, se maminka poprvé od mých dvanácti let opravdu rozzlobila. Tehdy jsem poprvé vyzkoušela cigarety a prozvracela celý den.

„Ale proč, vždyť to bude snadné!“ zuřila jsem.

„Nepustím tě do Itálie a ke všemu samotnou! Uvědomuješ si, jak je to riskantní?“

„Ale vždyť nepotřebuju ani blízko k Volteře, stačí, když ji uvidím!“ Musela jsem se strašně držet, abych nepoužila nějaký silnější výraz. Nikdy jsem nebyla na mámu sprostá a teď nás navíc sledovala celá rodina.

„Řekla jsem ne, Isabello a nehodlám se o tom bavit. Carlisle je možná ochotný ti svěřit Arovo číslo, ale já ti říkám, že se k Volteře nepřiblížíš ani na tisíc mil!“

„Myslím, že je od ní šlechetné, že mu chce pomoct,“ ozval se melodický hlas, který jsem zatím mockrát neslyšela. Do hovoru se vložil Edward. Renesmé na něj vykulila oči a spolkla prví slova, která chtěla vypustit z pusy.

„Když dovolíš, je to moje dcera,“ prohlásila nakonec.

„Když dovolíš, ty jsi moje dcera a jsi příliš tvrdá,“ řekl Edward a stoupl si za mě, aniž by si všiml Bellina nasupeného pohledu. „Pojedu s Is a dohlédnu na ni, ano? Bylo by od nás sobecké, kdybychom tomu muži nepomohli.“

Všimla jsem si, jak Rosalie horlivě přikyvovala, když Edward mluvil. Neměla ráda lidi, kteří ohrožovali její rodinu, ale na druhou stranu zbožňovala děti a naprosto chápala Robertovy důvody.

„Takže, pojedeš se mnou?“ zeptala jsem se Edwarda s nadějí. Maminka se na něj naštvaně dívala.

„Pojedu,“ potvrdil a pohladil mě po hlavě způsobem, aby mi co nejvíc rozcuchal vlasy.

„Díky, dědo,“ zamručela jsem a nevšímala si jeho smíchu. Odpochodovala jsem k sobě do pokoje, abych si vzala pár věcí na svůj první výlet. Výlet…

… za oceán!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Kitsune (17.03.2013 18:49)

Promiňte prodlevu, jak se blíží konec, je čím dál těžší psát. Další už ale čeká na vydání

6)  Kitsune (10.03.2013 20:30)

Děkuju za komentáře, pokusím se co nejrychleji povídku dokončit, ať konečně můžu začít s něčím novým Sice jsem říkala, že vám dám na výběr, kterou chcete víc, ale řekla jsem si, že času je dost a je v podstatě jedno, která se dostane k vaším očím první.

4)  Marcelle (09.03.2013 14:40)

2)  Jalle (08.03.2013 22:12)

tak toto som nečakala

1)  wuzinka (08.03.2013 21:31)

1