15.02.2013 [10:30], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 10×, zobrazeno 2831×

Dvojitý byl sice i minulý díl, ale nějak nešlo zastavit. Tak dobře, berte to jako dárek k tomu ošklivému růžovému svátku :) 

21 Krasavec se zelenýma očima

Když jsem sešla dolů do obýváku, byli už všichni připravení na loveckou výpravu. Zahlédla jsem Bellu, jak se shovívavým výrazem poslouchá Emmetta, který jí vysvětloval pravidla jakési televizní hry. Zachytila můj pohled, zazubila se a ukázala mi oba palce nahoru. Emm to zpozoroval, vyklonil se, aby na mě viděl a obdivně hvízdl. Zachechtala jsem se, když po něm Rose hodila polštář.

„Is?“ uslyšela jsem za sebou Alicino zavolání. Otočila jsem se a v rukou mi přistálo černé psaníčko pošité korálky.

„Máš tam klíčky od mého Porshete,“ zaculila se na mě. Vykulila jsem na ní oči.

„Alice, děkuju, ale to není potřeba. Můj brouček to zvládne taky.“

Alice protočila oči. „Jen si představ, jak by se to auto hodilo k tvému outfitu!“

Povzdechla jsem si. Na to jsem neměla odpověď.

„Hodně štěstí,“ slyšela jsem ji ještě za sebou. Vyšla jsem z domu a našla auto zaparkované hned před vchodem, takže jsem se nemusela plahočit zasněženou silnicí až ke garáži. Zapadla jsem do nízkých pohodlných sedadel a zmáčkla tlačítko pro zapnutí motoru. Auto s tichým vrněním naskočilo, zatímco se sedačka i volant posouvaly pro mou výšku.

Bylo sice něco zlověstného na tom, jak nažloutlá světla auta ozářila nepropustnou plochu lesa, ale rozhodla jsem se si toho nevšímat. Neměla jsem ráda les v noci. Sice mi toho moc nemohlo ublížit, ale stejně. Připoutala jsem se a sešlápla spojku, abych mohla zařadit a vyjet. Auto se jakoby nadneslo a vyrazilo dopředu.  Sice jsem už s tímhle autem jela jako spolujezdec, ale řídit ho – to bylo něco úplně jiného. Volant reagoval na sebemenší pokyn a vůbec jsem necítila nějaké nerovnosti na silnici. No, asi jsem taky propadla kouzlu rychlých aut.

Když jsem se přiblížila k prvním domkům, zpomalila jsem na povolenou rychlost a proplétala se rychle k ulici, kde měla domek Nicol. Ještě jsem jí totiž zvládla po esemeskách slíbit, že ji hodím do práce. Zajela jsem s autem k obrubníku a vyběhla pět schodů k hlavním dveřím, abych mohla zazvonit. Uslyšela jsem hlas Nicol, jak na někoho křičí z horního patra, ať otevře, že ještě není hotová.

Dveře se otevřely a v nich stál Nate. Prohlídl si mě od hlavy až k patě, otevřel pusu a zase ji zavřel. Málem jsem se rozesmála.

„Páni, ty… vypadáš krásně,“ vysoukal ze sebe. Teď jsem se už vážně zasmála.

„Díky, ty taky,“ řekla jsem a sjela ho pohledem od bosých nohou přes šedé tepláky a černé zamaštěné tričko. Taky se zasmál.

„Tak díky teda, hele, pojď dál, Nikouš zase nestíhá,“ pozval mě dovnitř a já opatrně překročila jejich práh. „Můžu ti vzít kabát?“

„Můžeš si ho půjčit,“ zareagovala jsem s úsměvem. Natáhl ruku, jako by mi chtěl rozcuchat vlasy, jak to nám oběma s Nicol občas dělal, ale pak ji stáhl zpátky.  Měl štěstí, asi bych ho jinak musela zabít.

„Tak co, dobrý?“ zeptala jsem se ho, když jsem si stáhla kabát.

V první chvíli nic neříkal, jen se mi dlouze podíval do očí. Ošila jsem se. Vážně měl strašně hezký oči.

„Páni, Is! Ty jsi kočka!“ ozvala se za mnou Nicol, která právě udýchaně seběhla schody ještě bez kalhot a s rozcuchanými vlasy. Zazubila jsem se a s úlevou jsem se otočila k Nateovi zády.

„Děkuju,“ usmála jsem se na kamarádku, která jen prosvištěla kolem mě do prádelny.

„Tvoje rande má štěstí,“ zamumlal za mnou Nathaniel, takže jsem se otočila zpátky k němu.

„Není to ani tak rande, jako spíš večeře,“ vysvětlila jsem mu z kdoví jakého popudu. Asi mi ho bylo líto. Po mém vysvětlení mu trošku cukly koutky.

„Až tě uvidí, bude to rande, to mi věř. Vážně jsem si nikdy nevšiml, že jsi až tak hezká,“ vysmekl mi poklonu a já si byla jistá, že mám obličej v tu chvíli úplně rudý. Dovršil to tím, když natáhl ruku a lehce mi přejel prstem po tváři.

„Nate,“ zašeptala jsem. „To nejde.“  Smutně se na mě podíval těma svým štěňátovskýma očima a já najednou chtěla najít důvod, proč by to šlo.

„Proč?“

„Tak jedem?“ Z ničeho nic se vedle mě zjevila oblečená Nicol, která si zrovna doplétala cop.

„Jasně, pá!“ mávla jsem na Natea a rychle vycouvala ze dveří, než stihl cokoli říct. Došla jsem k autu a vzala za kliku, než jsem si uvědomila, že oba sourozenci ještě stojí ve dveřích s otevřenou pusou.

„No nekecej, my pojedeme tímhle?“ kulila na mě oči Niky a divoce gestikulovala směrem k autu.

„No jasně, tak dělej, nechci přijít pozdě.“

…

„Hodně štěstí,“ broukla Nikol a odběhla dveřmi pro personál, když jsme vešly do restaurace. Zkontrolovala jsem čas, jestli tu nejsem moc pozdě nebo brzo, ale půl sedmé právě minulo. Otočila jsem se k obsluze a zeptala se na Roberta Jacksona. Asi čtyřicetiletá vrchní mě dovedla k zadním boxům, kde u okna seděl Robert.

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem ho. Sedl ke mně zády, takže jsem viděla, jak ztuhnul a pak se pomalu otočil. Potěšilo mě, jak překvapením vykulil oči.

„Dobrý večer, Isabello,“ odpověděl a vstal, aby mi podal ruku a pak si ode mě vzal kabát a pověsil ho na stojan.

„Moc vám to sluší,“ řekl, když si mě pořádně prohlédl. Předvedla jsem mu široký úsměv, který jsem trénovala před zrcadlem.

„Děkuji, vám také.“ Byla to pravda. Měl na sobě ocelově šedý oblek s bílou košilí a černou kravatou. Na tváři měl stále strniště, ale to bylo jedině dobře. Strašně mu slušelo.

„Takže jste konečně zavolala, už jsem myslel, že jste mě odepsala,“ začal rozhovor a přitom se napil sklenice červeného vína, kterou měl na stole. Jak dlouho taky proboha čeká?

„To bych neudělala, já své dluhy splácím. Takže dnešní večeře je na mě, jasné?“ zamrkala jsem na něj. Trošku se zamračil, ale pak přikývl.

„Je to sice proti mým zásadám, nechat dámu platit, ale vás zřejmě nepřesvědčím, že?“

„Přesně tak,“ usmála jsem se na něj a podívala se mu do očí. Vlastě, uvědomila jsem si, má oči spíš zelené než modré. Přinutila jsem se polknout. Můj pohled vydržel dlouho oplácet.

„Vlastně, jak už je to dlouho, co jsme se potkali? Přijde mi, že jste mnohem krásnější, než si pamatuji,“ ozval se pomalu. Jo, to ti nepřijde. Víš, proměnila jsem se v poloupíra.

„Asi dva měsíce… a to se vám jen něco zdá, jsem pořád stejná. I když o rok starší,“ usmála jsem. Málem bych se mu zapomněla zmínit, že už nejsem nedospělé pískle. Narozeniny jsem měla asi před měsícem, 4. března. Usmál se a kolem očí mu naskočily drobné vějířky vrásek. Do pekla, tady je vedro!

V tu chvíli se naštěstí objevila Nicol a s nenápadným mrknutím mým směrem se zeptala, co budeme chtít k jídlu.

„Smím hádat, biftek rare?“ zeptal se mě Robert a já celá červená souhlasila. Objednal si i pro sebe a já si ještě kuňkla o vodu.“

„Dokonce si pamatujete, co jsem tehdy jedla?“ zeptala jsem se.

„Na slečny s chutí k jídlu se nezapomíná,“ zazubil se. „A Isabello? Co byste řekla na tykání?“

„Budu ráda.“

„Tak dobře, Robert.“ A natáhl ke mně znovu ruku.

„Isabella,“ pípla jsem a potřásla si s ním. Jeho velká dlaň příjemně hřála.

„A nemáš nějakou zkratku? Nezlob se, Isabella je krásné jméno, i když poněkud dlouhé.“

„Většinou mi říkají Is,“ přiznala jsem. „A co ty, můžu ti říkat Robe?“

Zasmál se a ukázal ukázkovou řadu bílých zubů.

„Určitě, budu jedině rád. Is.“ Chviličku jsme oba stihli a jen se jeden druhému dívali do očí. Líbil se mi, ale nemohla jsem se v jeho přítomnosti zbavit nevysvětlitelné nervozity, která mě jindy při komunikaci s kluky nesvazovala.

Uhnula jsem pohledem někam za něj, kde se objevila Nicol s potutelným úsměvem a dvěma talíři. Položila je před nás a pak ještě přiběhla s mojí vodou. Vyměnily jsme si spiklenecké úsměvy.

„Tvoje kamarádka?“ zeptal se Robert, zatímco jsem nadšeně rozřízla svůj biftek.

„Jo, a spolužačka. Jsem tu mnohem šťastnější, než kdy dřív. Jsem ráda, že jsem se musela přestěhovat,“ přiznala jsem. „A co vy – ty? Nejsi zdejší, že? Ale nepoznám tvůj přízvuk.“

„Pocházím ze Skotska a lékařství jsem si vystudoval na Oxfordu. Vím, můj přízvuk je tak trochu všehochuť.  Po vysoké jsme se ženou hodně cestovali, bral jsem stáže všude možně. Nakonec jsme plánovali, že se usadíme v Itálii. Viviene se tam moc líbilo, jenže došlo k nehodě. Víš, Florencie není v noci tak bezpečná, jak vypadá. Byl jsem na klinice, když se někdo vloupal do našeho bytu. Vivien to nepřežila,“ vyprávěl mi svůj příběh a já se musela přikrčit, když se dostal do fáze s vloupáním. Způsob, jakým to říkal, ten ledový tón jeho hlasu – něco na tom bylo výhružného.

„Zjistili, kdo to byl?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ano, ale nechytili ho. Ta zrůda je stále na svobodě.“

Nevím, co mě to napadlo, ale natáhla jsem ruku a chytla ho za prsty. „To je mi líto,“ zašeptala jsem a lehce je stiskla. Můj stisk oplatil s lehce povytaženým koutkem úst.

„Vystydne nám to,“ upozornil mě a přinutil se k úsměvu. S povzdechem jsem stáhla ruku a uchopila příbor, abych mohla dojíst svoji porci. Byla jsem první, kdo dojedl, takže se na mě podíval a zase promluvil.

„Ale už dost o mě, co ty? Máš nějaké plány po škole?“

„No,“ zamumlala jsem a napila se ze skleničky. „Děda – totiž Carlise by byl asi rád, kdybych si vystudovala Dartmouth, ale zatím netuším, jakým směrem se pustit. Baví mě dějiny, ale ty jsou vážně těžké.“

„Dějiny jsou úctyhodný obor. Kde jinde hledat moudrost, než ve skutcích z dob dávno minulých?“

„Asi máš pravdu,“ zamumlala jsem. Vlastně, mohlo by to být fajn vzhledem k tomu, že mám v rodině pár několik století starých upírů.

„Tak, já jsem dojedl, co myslíš, není už pozdě?“ zeptal se a složil příbor na talíř.

„Vlastně si zrovna říkám to samé, ty tu jsi autem?“

„Ne, mám to jen asi kilometr, chtěl jsem se projít,“ zaculil se.

„Tak to já tě hodím domů, parkuju hned před restaurací. Nicol?“ houkla jsem na kamarádku a naznačila jí, že budu platit.

„Tak jak vám chutnalo?“ objevila se u nás s peněženkou celá zvědavá.

„Moc,“ usmál se Rob a já jí ukázala palce nahoru. Niky mi prozradila cenu a já jí zaplatila i s tučným dýškem. Naznačila jsem, že jí pak zavolám a nechala si od Roberta navlíknou kabát. On si pak vzal ten svůj.

„Páni, to je tvoje auto?“ zeptal se, když jsem došla ke dveřím nablýskaného žlutého Porshete.

„Tak trochu, patří mé… nevlastní sestře,“ vysvětlila jsem a nasedla na místo řidiče. Robert mě navedl ulicemi až k malému domku skoro na kraji města, který i přes svoji velikost působil elegantně a moderně.

„Moc jsem si to užila,“ prohlásila jsem, když si rozepnul pás.

„Já také. Nemyslíš, že bychom si to mohli někdy zopakovat?“ zeptal se a já se zatetelila radostí.

„Budu moc ráda,“ usmála jsem se na něj a nejistě polkla, když jsem se střetla s jeho pohledem. V přítmí auta byly jeho oči velice tmavé. Váhavě zvedl ruku a položil mi ji na tvář.

Poznala jsem ten úmysl z jeho čí, když se ke mně trochu naklonil a pohledem sjel na mé rty. Srdce mi divoce bušilo a já se k němu bezděčně naklonila. Naše rty se střetly napřed váhavě, než mi chytil obličej a vjel mi jazykem do úst. Slabě jsem zasténala, z nepřístupu vzduchu a jeho blízkosti se mi motala hlava. Nevím jak se stalo, že můj pás zmizel pryč já mu v tom malém prostoru sportovního auta klečela na klíně a držela mu tvář v dlaních. Když jsem si to uvědomila, překvapeně jsem se odtáhla a spustila ruce, zatímco ty jeho mě stále držely kolem pasu.  Cítila jsem horkost v tvářích a teď jsem se nervózně zasmála. Vždyť já jsem ještě nikdy…

„Myslím, že bych měla jet domů,“ zamumlala jsem. I v té tmě jsem viděla, že se usmál a trošku se natáhl, aby mi dal malou pusu na nos. Trošku neposedně jsem se přetočila a dopadla zpátky na sedadlo řidiče, i když dostat zpátky nohy bylo o něco těžší.

„Zavolám ti,“ zašeptal a ještě jednou se naklonil, aby mě krátce políbil. Když konečně vylezl z auta, rychle jsem se připoutala a nastartovala, abych byla co nejrychleji doma. Strašně nutně jsem si potřebovala lehnout do postele, zavřít oči a vzpomínat.

Když jsem zajížděla autem do garáže, všimla jsem si, že ostatní vozy jsou pryč. Ostatní se ještě nevrátili z lovu. To se mi hodilo, nechtěla jsem být podrobená křížovému výslechu.

Odemkla jsem si dveře a tichým příkazem „rozsviť“ jsem rozsvítila celý dům vyjma samostatných pokojů. Došla jsem až téměř ke schodům když jsem si uvědomila, že cítím průvan. To jsem za sebou nezavřela dveře? Otočila jsem se a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Nebyla jsem v místnosti sama.

Sotva deset metrů ode mě, hned za otevřenými vchodovými dveřmi, stála vysoká mužská postava. Sjela jsem pohledem jeho zaprášené oblečení až k zamračenému obličeji. Měl by strašně hezkou tvář, kdyby se netvářil tak zlověstně. Vlasy zvláštní barvy mu trčely všemi směry. Neznala jsem ho a přitom mi byl povědomý.

!!!

Bože, vždyť to je Edward!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Kitsune (18.02.2013 20:30)

Děkuju vám všem za komentáře, moc potěšily Další díl bude zítra, jen co se dostanu domů. Dostávám se teď do části, kterou nemám nějak extra moc promyšlenou, ale já to nejak zvládnu Navíc už vymýšlím námět pro další povídku... Mám dva nápady a v nejbližší době se vás poptám, který by se vám zamlouval víc

3)  Marcelle (15.02.2013 11:59)

Rande povedené, jsem moc zvědavá jak se to mezi nimi dál vyvine. No a konec Edward

1