23.01.2013 [09:45], Kitsune, ze série Krevní pouto, komentováno 12×, zobrazeno 2927×

Další kapitola, návrat ztracené dcery... :)

 

Další kapitolu přidám nejspíš během zítřejšího večera, ale řekněme radši, že ve čtvrtek ráno tu bude :)

15 Zděšení

Na způsobu, jakým jsem se ráno probudila, bylo něco znepokojivého. Nebylo to jako probuzení ze snu, ale spíš… ze smrti. Nemohla jsem si vzpomenout, co se včera dělo, takže jsem nechala oči zavřené a snažila se proniknout skrz tmavý závoj myšlenek. Vím, že jsem nemohla usnout, takže jsem si chtěla vzít něco k jídlu. Sešla jsem dolů a… nic. Žádná vzpomínka.

Natáhla jsem ruce před sebe a zatnula je do spárů, jak jsem se snažila podle svého starého zvyku protáhnout. Ale nic, žádná úleva. Vlastně jsem se ani protáhnout nepotřebovala. Bylo mi… pohodlně.

A proboha, proč mi tak tluče srdce?

Přitiskla jsem si dlaně na levou stran hrudi a jako bych snad mohla své srdce zpomalit. Asi bych měla říct Carlisleovi, ať mě prohlédne. Posadila jsem se na posteli a otevřela oči.

„Ááááá!“

V odrazu v okně se na mě díval někdo, kdo možná vypadal jako já, ale nebyla jsem to já. Vystrčila jsem nohy z postele a rychlostí, která se dala přirovnat k projížďce v Alicině porsheti, jsem běžela do koupelny k zrcadlu.

„Ach, ne, to ne.“ Pořád tam byla a dívala se do mých vyděšených očí. Měla moje rysy, dělala moje pohyby… a ty oči byly taky Charlieho, ale to přece nejsem já. Nejsem tak bledá, ani tak… perfektní. Zvedla jsem ruku a dotkla se své tváře a dívka v odraze můj pohyb napodobila. Měla stejně hladkou pleť, jakou jsem cítila pod konečky prstů.

To jsem já?

Ale co se… Najednou jsem si vzpomněla. V noci, ten hlad. Ta chuť. Krev.

Ano. Já jsem pila krev. I když mě Carlisle varoval, co to může znamenat. Takže já jsem teď… poloupír? Ale co to znamená?

„Is, jsi v pořádku?“ slyšela jsem Esmé za dveřmi. No jistě, museli slyšet můj výkřik. Nevěděla, jsem co odpovědět.

„Nejsem si jistá,“ zavolala jsem na ni. Páni, můj hlas zní jinak. Tak… hezky. Podívala jsem se zpátky do zrcadla a usmála se. Zuby jsem měla bílé, rovné. Bez jediné chybičky.

Teď už jsem tam viděla podobu. Pořád to byl tátův tvar obličeje, mámin nos a brada, Belliny oči. Jenže všechno se tak nějak vyhladilo, jako když projedete fotku photoshopem. Celkově jsem byla jako vyretušovaná. Na rukách a nohách se mi pod kůží slabě rýsovaly svaly, už jsem nebyla tak měkká a vláčná. A vlasy jsem měla určitě delší. Pořád stejně rovné jako hřebíky, ale lesklejší a dlouhé skoro pod pas.

Znovu mi zacukaly koutky, když jsem se hodnotila.

Asi se mi líbí být poloupírem.

Budu aspoň stejná jako máma. A ten vzhled je taky nesporná výhoda. Možná bych mohla -

V tu chvíli se rozletěly dveře do koupelny a v nich stála Alice a za ní vykukovala Esmé. V první chvíli, co mě uviděly, obě vykulily oči tak, že se jim dlouhé řasy otřely o obočí.

První se vzpamatovala Alice, narovnala se ze svého trošku nahrbeného postoje a vyhrkla:

„Jak to vypadáš?“ Málem jsem se uchechtla. Vážně bylo tohle to první, co ji napadlo?

„Carlisle!“ zavolala Esmé dřív, než jsem stihla odpovědět. Doktor se objevil ve vteřince. Jeho výraz, když mě uviděl, přešel postupně z překvapeného k nešťastnému.

„Je mi to tak líto,“ zašeptal. „Byl jsem přesvědčený, že slabý příděl zvířecí krve jednou denně tě nepromění, ale posilní.“

„To není tvoje vina!“ vyhrkla jsem rychle, než se mi stačil znovu omluvit. „Já jsem se včera v noci neovládla… to maso, co Esmé koupila…“ Nemusela jsem to dopovědět. Všem zazářilo v pohledu pochopení a Carlisleovi možná trochu stoupla nálada.

„Jak se cítíš?“ zeptal se mě děda, když už jsem seděla v obýváku a zkoumala krajinu za oknem novými vyostřenými smysly. V očích měl zase to své nadšení pro nové poznání.

„Vlastně… je mi líp než kdy dřív,“ přiznala jsem trochu zahanbeně. „Líbí se mi to, je to… jiné. Ale ne horší, spíš naopak.“ Carlisle si pro sebe zase přikývl, jako by si poznámky zapisoval do vzpomínek.

„Myslím, že počkáme, až přijede tvoje matka. Řekl bych, že na poloupírství bude větší odborník než já.

„Bude tu za půl hodinky,“ řekla Alice, která se ruku v ruce objevila s Jasperem za Carlislovými zády. Jasper byl celkově zvláštní, držel se ode mě dál, jakoby se obával nějakého nebezpečí a přitom nepůsobil ani náhodou zbaběle. Vlastně… podívala jsem se na něj znovu, a zalapala po dechu.

Celé jeho tělo, totiž… části těla, které byly vidět, pokrýval jakýsi spletitý vzor drobných půlměsíců, které se v odraženém světle sněhu třpytily s jakousi stříbrnou chvějivostí. Ty půlměsíce nápadně připomínaly…

„To jsou,“ začala jsem, ale nedokázala větu dokončit. Nevěděla jsem, jestli by ho to neurazilo… jako třeba u oběti nehody se spáleným obličejem, u které předstíráte, že je všechno na její tváři v pořádku.

„Kousnutí,“ dopověděl Jasper, kterého můj šok zřejmě nijak nepřekvapil. „Upíří jed je to jediné, co zanechává jizvy,“ vysvětlil mi svým příjemným hlubokým hlasem. Alice se něžně usmála a pohladila ho po pokousané paži.

„Máma mi říkala něco… co jí předtím vyprávěla Bella… že jsi byl… voják,“ řekla jsem nakonec a doufala, že ho nerozzlobí Bellina upřímnost.

„Byl,“ zamumlal a dal na to slovo velký důraz. Podíval se na Alici a jeho pohled zněžněl. Říkal úplně všechno o důvodech, proč jím už není.

„Drahoušku?“ zašeptala Esmé a postavila přede mě misku s cereáliemi. Nakrčila jsem nos. Není to zkažené? Nabrala jsem si lžičku té čvachtavé hmoty a zkusila ochutnat. Měla jsem co dělat, abych to nevyplivla zpátky.

„Myslím, že tohle nepůjde.“

Esmé se podívala na můj znechucený výraz a odnesla misku zase pryč.

„Ale děkuju,“ zavolala jsem ještě za ní, protože jsem na své straně cítila málo laskavosti. Ještě chvilku jsem seděla a dívala se z okna, když jsem se přistihla, že můj sluch se zaostřuje někam do dálky. Znělo to, jako by z hlavní silnice odbočovalo auto. A za ním náklaďák.

Rozhlédla jsem se po místnosti a zjistila, že Cullenovi se už sešli v hojném počtu. Objevila se i Rosalie, která se předtím snažila držet Emmetta z mého dosahu.

„To je máma?“ zeptala jsem se a odpovědí mi bylo Jasperovo němé kývnutí. A teď už jsem to slyšela, zvláštní rychlý tlukot, jako křídla ptáka. Stejný tlukot, který mě ráno tak vyděsil.

Vyběhla jsem z obýváku, skočila do tenisek, ve kterých jsem před dvěma dny přijela a vyběhla před dům. Vážně, za zatáčkou se vynořilo moje milované autíčko s barvou letní oblohy. Za lesklým předním sklem jsem uviděla mámu, jak na mě vykuleně kouká. Uvědomila jsem si, že jsem pořád v pyžamu. To už se do mého zorného pole dostal stěhovací vůz, za jehož volantem seděla snědá povědomá tvář.

Jacob.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Kitsune (24.01.2013 22:18)

děkují čeká na publikování

10)  Marcelle (24.01.2013 19:09)

Ta proměna byla fakt dobrá, jsem moc zvědavá na další dílek

8)  Kitsune (23.01.2013 22:31)

Díky za komentíky, schvalování kapitol adminy je nutné, aby nevycházely články plné hrubek a chyb v interpunkci, protože pak by to bylo utrpení číst, ne? Další kapitolu můžete čekat nejspíš zítra večer, ale dvojtá ještě asi nebude A na Edwarda si musíte ještě chvilku počkat, dejte Belle trošku času na vyléčení ze závislosti na lidské krvi

6)  Jalle (23.01.2013 16:34)

čo tam robí Jake? rýchle upírstvo

1