21.10.2010 [19:00], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 28×, zobrazeno 6228×

Kapitola z pohledu Belly

Vzbudila jsem se s trhnutím a do plného vědomí. Prudce jsem se posadila. Nevšímala jsem si jiskřiček a později ani krátké temnoty před očima. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se se uklidnit. Nedařilo se mi to. Srdce mi splašeně bušilo, v očích pálily slzy a po celém těle jsem cítila husí kůži. Roztřesenou rukou jsem si otřela orosené čelo. Pyžamo se mi odporně lepilo na záda. Takhle zpocená jsem nebyla snad ani při vysoké horečce.

Ten sen byl tak živý!

Jeho oči mě pronásledovaly. Jen oči, bez tváře, bez majitele. Má fantasie jim ještě dodala na hrůzostrašnosti. Ze světle hnědé s oranžovým nádechem se staly zářivě oranžové. Jejich barva připomínala hořící plameny. Dívaly se na mě a čím blíž byly, tím intenzivněji hořel jejich oheň. Chvílemi dostaly karmínově červený odstín. A z té temně rudé tmavly až do nejčernější černě. Bála jsem se. Bála jsem se tak moc, že i když jsem si uvědomovala, že jen sním, nedokázala jsem se probudit. Ty oči mě lapily a nechtěly mi dát volnost. Až hlasité drnčení budíku u mé hlavy mě vysvobodilo.

Připadala jsem si mnohem unavenější a vyčerpanější než večer před spaním. Jen s vynaložením velkého úsilí jsem doklopýtala do koupelny. Pustila jsem plným proudem ledovou vodu a strčila pod ni hlavu. Zadržovala jsem dech a čekala, kdy se konečně proberu. Nepomáhalo to. Po pár minutách jsem zoufale zasténala a vodu vypnula. Sesunula jsem se na kolena a čelo si opřela o chladivé dlaždičky. Z pokoje jsem slyšela neúprosný tikot hodin. Musela jsem se vzpamatovat a pospíšit si. Za půl hodiny nejpozději jsem musela vyrazit do práce. Ta představa byla šílená. Přesto se jí nešlo vyhnout.

Vstala jsem a zalezla do sprchy. Už jsem ani nedoufala, že mi pomůže, ale velmi mile mě překvapila. Horká voda mě krásně uvolnila. Cítila jsem, jak mé svaly povolují z křečovitého sevření . Nejen tělo, ale i mysl si koupel užívaly. Umyla jsem si i vlasy. Únava i všechno napětí byly jako mávnutím kouzelného proutku pryč.

Venku už svítilo slunce a najednou v denním světle, vykoupaná a při plném vědomí jsem měla chuť smát se tomu hloupému snu i svému strachu. Nechápavě jsem se na sebe zašklebila. Prohrábla jsem si mokré vlasy a zapnula fén.

Byl to jen sen. Bláznivý, děsivý, divný sen. Ve světle nového dne se mi mé noční setkání s tajemným klavíristou v postranní uličce zdálo být jen výplodem mé fantasie. Alkoholický koktejl, temná ulička, Charlieho poučky o nebezpečí velkoměsta. To všechno se pravděpodobně podepsalo na mém vnímání skutečnosti.

Během několika málo minut se mi podařilo přesvědčit samu sebe, že včerejší večer probíhal jinak, než jsem si pamatovala. Pan klavírista mi učaroval a jeho hudba mě dokonale okouzlila. V té uličce ale určitě nebyl. Když jsem odcházela z restaurace, i když jsem se vracela, seděl u klavíru a hrál. Jako správná hysterka jsem si naše setkání určitě jenom vyfantazírovala. Volno po konci semestru jsem už vážně potřebovala. I když se mi to v průběhu semestru nezdálo, učení, seminární práce, zkoušky, brigáda, sžívání se s životem vysokoškolačky, spolubydlení se Sarou a Emily, pravidelné telefonáty s Renné a Charliem, stýskání po Jacobovy… Najednou jsem měla pocit, že toho na mě bylo jednoduše moc. Celé čtyři měsíce jsem jela takříkajíc na plný plyn a když jsem konečně mohla zpomalit, dupla jsem místo brzdy do prázdného prostoru tak prudce, že jsem ztratila kontrolu nad řízením a skoro nabourala. Ta oslava nebyla dobrý nápad. Věděla jsem to od té chvíle, kdy o ní Molly prvně mluvila. Nechala jsem se přesvědčit a byla to chyba. Měla jsem se držet svých zvyků a svého stylu. Měla jsem si se zmrzlinou zalézt do postele, pustit si nějakou komedii a relaxovat po svém.

V rychlosti jsem se lehce namalovala, vlasy sepnula do jednoduchého copu a oblékla se. Pohled na hodiny mi prozradil, že pokud okamžitě neopustím byt, přijdu do práce pozdě. V žaludku mi hlasitě zakručelo a hlady se mi udělalo až mdlo. Byla jsem zvyklá snídat i večeřet a ani jednoho se mi za uplynulých dvacet čtyři hodin nedostalo. Popadla jsem banán, jogurt z ledničky a balíček sušenek. Nic moc jídlo, ale lepší než být o hladu. Zkontrolovala jsem obsah batohu. Peněženka, klíče, kapesníky, telefon svačina a diář. Pak už jsem vyběhla ze dveří a svižným krokem se vydala ke knihkupectví.

Celý den jsem měla pocit, že nestíhám. Byla sobota, obvykle klidný den. Obvykle, ne dnes. Jeden z profesorů psychologie na mojí univerzitě vydal novou knihu a zrovna dneska měl autogramiádu a veřejné předčítání. Ne že by jeho kniha byla tak úžasná, že by přivábila ty davy studentů, kteří se mačkali mezi regály nebo stáli v dlouhé frontě kroutící se až ven. Bylo o něm ale všeobecně známo, že je takový egoista a sebestředný blb, že v jeho kurzu neprojde s áčkem nikdo, kdo není schopen přesně citovat jeho skripta. Asi všichni jeho studenti doufali, že když si koupí jeho nejnovější výtvor a nechají si ho od něj podepsat, profesor si je zapamatuje a se zahřátým egem k nim bude mírnější. Ke mně mírný nebyl. Pouhých pět minut v jeho přítomnosti mě donutilo dospět k rozhodnutí, že semináři z psychologie se vyhnu i za cenu, že bych musela chodit na trigonometrii. Náplní mé práce bylo radit zákazníkům, kde se která kniha nachází, doporučovat vhodné dárky pro babičky i děti, doplňovat vyprodané zboží a pokud byl v obchodě frmol, pomáhat za pokladnou. Kvůli panu profesorovi jsem musela několikrát utřít jeho stolek, aby na něm nebylo ani snítko prachu, vařit kávu (ani silnou, ani slabou, ale tak akorát, se lžičkou cukru a pár kapkami mléka), nosit další a další těžké krabice plné knih, ze kterých se na mě díval s hollywoodským úsměvem a jinou svou knihou v ruce, objednat mu pravé italské jídlo z restaurace vzdálené minimálně deset bloků („Ocenil bych, kdyby bylo ještě teplé, ano.”) a nastavovat větrák tak, aby na něj šel čerstvý vzduch, ale aby mu nefoukal pod ruce.

Když jsem v šest večer odcházela, byla jsem tak vyčerpaná, že se mi zdálo, že ani nedojdu na kolej. Otupělost a únava úplně vytěsnily z mé hlavy jakékoliv myšlenky na klavíristu i ten můj divný a vážně děsivý sen. Dokázala jsem myslet jen na sprchu, vydatné jídlo a pak teploučkou postel.

Vykoupaná a najedená jsem si vlezla na gauč, zabalila se do deky a pustila si televizi. Běžela zrovna série několika dílů seriálu o dvou bratrech honících a lovících nejrůznější bestie a nadpřirozené potvory. Jindy by mě takový program nezaujal, ale oba dva hlavní hrdinové vypadali více než dobře. Líbilo se mi jen se na ně poněkud tupě dívat a nemuset se zamýšlet nad dějem. Jakýsi démon s úplně černýma očima bez bělma zrovna vypouštěl svou temnou duši, zatímco bratři hlasitě odříkávali latinský text. Chtěla jsem se smát takové stupiditě, ale nešlo to. Přistihla jsem sama sebe, že napjatě svírám lem deky a koušu se do rtu. Při posílání do záhrobí značně agresivního ducha jsem si schovávala obličej do dlaní a dívala se jen škvírkou mezi prsty a po shlédnutí dílu o Bloody Mary vylézající ze zrcadla a chladně vraždící každého, kdo se podívá na svůj odraz na jakoukoliv lesklou plochu, jsem se regulérně bála jít i na záchod. Byla už tma, vypínač světla samozřejmě až u dveří a já se skoro třásla strachy. Ovšem příjemným strachem, úplně jiným než v tom příšerném nočním snu.

Pomalu jsem se odhodlávala zvednout se a statečně doběhnout ke dveřím a rozsvítit, když mi začal zvonit telefon. Lekla jsem se tak moc, že jsem vyjekla a poskočila na místě. Na okamžik se mi zatmělo před očima, krev mi bušila ve spáncích a adrenalin proudil žilami, než mi došlo, že bych měla telefon zvednout. Zhluboka jsem se nadechla a po stejně hlubokém vydechnutí hovor přijala.

„Bells, mám báječnou, úžasnou a skvělou novinku,” vypálil na mě bez pozdravu Jacob.
„Povídej,” usmála jsem se, i když to nemohl vidět. Ten kluk byl pro mě jako mladší bratr. Dělávali jsme si spolu legraci, že kdyby byl Charlie nebo Billy ženská, určitě by si toho druhého vzal a my s Jakem byli skuteční sourozenci. Charliemu ani Billymu to kupodivu moc vtipné nepřišlo. Překonali jsme spolu i krátkou krizi, kdy si Jake nebyl jistý, jestli do mě náhodou není zamilovaný, následkem čehož se mi vyhýbal a nekomunikoval se mnou. Pak ale potkal Bonnie a doslova se do ní zbláznil. Ani jednomu z nich nevadilo, že ona je o tři roky straší než on. Jakovi bylo v té době sedmnáct, ale ani nikdo by mu nehádal pod pětadvacet. Jako už mnohokrát jsem si umiňovala, že se odvážím zeptat se, jaké zakázané látky pro podporu růstu svalové hmoty tenkrát bral. Z úvah mě vyrušil jeho hlas.
„Budu táta,” skoro zakřičel a rozhodně to nebylo zoufalstvím, ale nadšením.
„Jasně a já zítra dostanu Nobelovku za objevy ve fyzice,” zakřenila jsem se. Jake byl vtipálek.
„Ne, to jako fakt, bez legrace. Bonnie mi to před chvílí řekla. Budeme mít miminko. Není to úžasný, Bell?”
Něco v jeho tónu mi napovědělo, že si opravdu legraci nedělá. Chvíli jsem nebyla schopná smysluplné, no, vlastně vůbec žádné reakce, pak jsem zcela nepatřičně hvízdla, načež se Jacob rozesmál.
„Je to skvělý. Budu táta. Musel jsem ti to hned zavolat a říct ti, aby sis v diáři tak za šest měsíců nechalo volno na křtiny. Půjdeš prckovi za kmotru, že jo?”
Nestíhala jsem a nechápala. Mozek mi vypověděl službu. Jake bude v osmnácti otcem a očividně ho ani trochu netrápí, že ještě studuje, nemá práci a nemají s Bonnie bydlení.
„Jasně,” dostala jsem ze sebe po trapně se prodlužujícím tichu. Nedokázala jsem ho zklamat a zkazit mu tu čirou radost dřív, než to udělá Billy nebo Bonniina máma.
„Já věděl, že budeš stejně nadšená jako já! Co kdybych ještě dneska přijel a šli bychom to spolu někam oslavit?” navrhl nečekaně.
„Ehm, neměl bys být spíš s Bonnie?”
„Jo,” souhlasil trošku zaraženě. „To bych měl. A budu, promiň. Jen mi prostě chybíš. Vadí mi, že za tebou jen tak nemůžu zaskočit a pokecat.”
„Ty mně taky chybíš, skorobráško. Kdy tu novinu řeknete Billymu?”
„Co nejdřív, bude rád,” pronesl sebejistě. Tak tím jsem si nebyla zrovna jistá.
„Pak mi zavolej, jo? A pozdravuj Bonnie,” odpověděla jsem poněkud nelogicky.
Jake ještě chvíli mluvil, než jsme se rozloučili a já konsternovaně položila telefon. Sliboval mi, že hned jak budu ve Forks, přijede za mnou a opijeme se spolu na počest jeho očekávaného potomka.
Jacob bude táta… Nějak jsem tomu stále nevěřila, přestože jsem o jeho slovech nepochybovala.

Telefon se znovu rozezvonil. Bez přemýšlení jsem ho zvedla a čekala, co mi Jake zapomněl říct. V telefonu bylo ale ticho.

„Haló?” zkusila jsem inteligentně.

V televizi právě starší z bratrů motorovou pilou uřízl hlavu urputně se bránícímu upírovi. V telefonu zapraskalo. Z ničeho nic mě polil ledový pot a ten odporný pocit z noci a snu se mi vrátil. Bez zjevné logiky se mi vybavily zase ty oči. Nyní rudé jako tepenná krev.

„Bello?” ozval se ten nejkrásnější hlas, jaký jsem kdy slyšela. A byla jsem si jistá, že ho slyším prvně.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

7)  Janeba (21.10.2010 22:38)

No krása! Tak se přece jen odhodlal! Nebylo to nějaký krátký? Já jen, že se to čte jedním dechem a ....najednou je konec! Už se těším na další! Paráda! Díky!

6)  Michangela (21.10.2010 20:13)

5)  Dennniii (21.10.2010 19:51)

Tak se zdá že Edward přeci jenom neodolal a zavolal, že??
Jinak úžasnej dílek, Belliny pocity u hororu, jsou skoro identický jako mám pokaždý já, když se na nějak dívám, (deka až pod nos, dívám se škvírkou mezi prsty)jo jo na horory jedině při rozvíceným světle
Docela by mě zajímalo jestli Jacob je nebo bude vlkodlak???
Jinak těším se na další a jsem zvědavá jak to bude pokračovat

4)  Ree (21.10.2010 19:40)

Miluju tě
Krásně jsi do toho zakomponovala Supernatural, za což máš u mě plno plusových bodů
Jake a táta, uch... No... tak já mu to teda s tím největším zapřením přeju, no.
A ten konec Edward

1)  eMuska (21.10.2010 19:19)

Jake je otec... v osemnástke... mňa by naši zabili...
Ten profesor... niekoho mi rpipoomína... žeby môj... Nie, svojich profesorov tu nechcem ťahať
Film. Ja by som nedošla ani zapáliť svetlo, nie to ešte báť sa ísť na záchod...
A najkrásnejší hlas,ktorý ešte nepočula...
Úžasná poviedka, teším sa na pokráčko, lebo to píšeš fakt úžasne!!!

«   1 2