13.10.2010 [20:05], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 25×, zobrazeno 6123×

Dnešní díl výjimečně věnuji :-) Mojí milé, hodné, báječné a naprosto úžasné Ree, která má dneska jmeniny.

Bála jsem se. Zřetelně jsem cítila zběsilé tepání krve na spáncích a měla pocit, že nemůžu dýchat. Zároveň jsem ale cítila něco dosud nepoznaného, co jsem nebyla sto pojmenovat. Ty oči mě uvěznily. Lapily mě a nedovolily se ani o kousíček pohnout, či snad dokonce utéct nebo zavolat na Lisu. Stála jsem na místě jako solný sloup a byla si jistá, že on by mi mohl ublížit. Hodně ublížit. Kdyby chtěl. Byl stejně napjatý jako já. Čelisti pevně semknuté k sobě, ty zvláštní a děsivé oči zúžené do tenkých škvírek, ruce sevřené v pěst. Zdálo se mi, že ani nedýchá. Jen chřípí nosu se mu nepatrně chvělo a šlachy na krku vystupovaly čím dál víc. Zafoukal vítr a s poměrně velkou silou se mi opřel do zad a rozcuchal mi vlasy.

Nechápala jsem jak, ale on najednou stál jen na vzdálenost natažené paže ode mě. V tu chvíli se mu rozsvítila kapsa kalhot a telefon v ní zavibroval. To vyrušení bylo tak nečekané a překvapivé, že jsem až vyjekla. Konečně jsem našla hlas a snad i rozum a duchapřítomnost. Ucouvla jsem o pár kroků a stále se na něj obezřetně dívala. Jen jsem se ze všech sil snažila vyhnout jeho očím. Ten pohled bych už znovu asi nesnesla. Pomaloučku jsem kladla jednu nohu za druhou a couvala z uličky, až jsem zády narazila do lampy. On zůstával bez pohnutí na místě a nespouštěl ze mě pohled. Nutila jsem vlastní nohy k dalšímu pohybu, ke krokům směrem k restauraci, k bezpečí, ale neposlouchaly mě. Dočista zrosolovatěly a roztřásly se. Najednou se mi chtělo brečet. Připadala jsem si úplně vysílená, vyčerpaná a unavená. On setrvával bez sebemenšího pohybu a kapsa mu dál svítila.

„Bells, no tak, jdeš? Začíná mi bejt zima,” zavolala na mě Lisa. Podívala jsem se jejím směrem a přemluvila sama sebe k mírnému, ale nesmírně namáhavému kývnutí hlavy.

„Jdu, jen ještě moment.” Ani jsem si neuvědomila pohyb svých rtů. Vážně jsem to řekla já? Ten hlas se mi zdál být cizí a neznámý.

Na chvilku jsem zavřela oči a nutila slzy zůstat v nich, nevylít se ven a nesmáčet mi tváře. Zhluboka jsem dýchala a zřetelně cítila studený vzduch proudit v mých plicích. Po pár vteřinách jsem oči otevřela a střelila pohledem rychle zpět do uličky. O dveře vchodu pro zaměstnance se opíral barman, kterého jsem předtím pozorovala při práci, a zrovna si zapaloval cigaretu. Celý se hrbil. V jedné ruce zapalovač, který ne a ne zaplát potřebným plamenem, druhou rukou si cigaretu chránil před větrem. Nebylo na něm zhola nic děsivého.

Zmateně jsem zatřepala hlavou a snažila se pochopit nepochopitelné. Ještě před pár okamžiky jsem celá celou svou bytostí třásla strachy a byla uvězněna pohledem těch zvláštních očí. Byla jsem si naprosto jistá, že tomuhle muži, který stál nyní kus přede mnou, nepatřily. Ať jsem se ale rozhlížela, jak jsem chtěla, všude kolem, nikdo jiný v blízkosti už nebyl.

„Slečno, jste v pořádku?” dolehl ke mně docela příjemný mužský hlas. Podívala jsem se na barmana. Cigareta v jeho ruce už svítila doutnajícím plamínkem a šel z ní obláček kouře. On mě sledoval a tvářil se starostlivě. Nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Vykročil ke mně a mně se udělalo mdlo. Srdce se mi opět splašeně rozbušilo a adrenalin mi závratnou rychlostí koloval žilami. Ač jsem věděla, že barman jako takový tento stav nevyvolává, ani za nic jsem těmto pocitům nechtěla čelit znovu. S vypětím všech sil jsem se na něj křečovitě usmála a se ztěžklýma nohama, které mě sotva poslouchaly, se rozeběhla k Lise.

„Teda, Bells, ty jsi ale bledá! Holka, nemáš pít, když ti to nedělá dobře. Moje sestřenka June taky nesnese ani kapičku alkoholu. Jí po něm není špatně, ale jediné cucnutí vína a je jaksi dostupnější a povolnější. Víš, jak to myslím,” spustila Lisa a bodře mě chytila pod paží. V závěsu a s doprovodem jejího veselého štěbetání jsme vešly do restaurace.

Posadila jsem se na svou židli a okamžitě o znatelný kus odsunula svou poloprázdnou skleničku. Třeba měla Lisa pravdu a prostě a jednoduše nesnesu alkohol. Pití bylo dost silné a někde jsem četla, že tyhle moderní koktejly jsou zrádné. Sice se mi nezdálo, že bych po tak malém množství měla jakési halucinace, či jak to nazvat, ale nemínila jsem riskovat, že po vypití celé skleničku uvidím třeba piráta i s lodí plout ulicemi Seattlu.
Znovu se mi vybavily jeho oči a po zádech mi přejel mráz. On i to všechno, co ve mně vyvolával, byl skutečný. Nemohl být jen výmyslem mé alkoholem omámené hlavy. Stačilo na něj jen pomyslet a srdce mi zaškobrtalo.

„Haló, Země volá Bellu,” zamávala mi rukou přímo před nosem Karin. Když jsem dle jejího názoru nereagovala dostatečně rychle, luskla mi před obličejem prsty. Lekla jsem se. Povyskočila jsem na židli a drcla do stolu. Má sklenička se převrhla a její obsah vytvořil na stole rozlézající se loužičku. Konsternovaně jsem ji sledovala a ani mě nenapadlo uhnout slabému potůčku neomylně mířícímu ke mně a po kapkách dopadajícímu na mé šaty. Se zájmem jsem pozorovala zvětšující se skvrnu, měla tvar vzdáleně podobný Kanadě.

„Bello? Jsi v pořádku?” opatrně a tiše se zeptala Molly. Zvedla jsem k ní pohled a chtěla kývnout. Ale vlastní hlava mě neposlouchala a dělala si, co chtěla. Zavrtěla jsem jí a nervózně si skousla ret. Zase mi bylo do breku. Slzy mě pálily v očích a já se v duchu modlila, abych se v plné restauraci před svými kamarádkami nerozplakala bez logického důvodu.

„Nějaké špatné zprávy z domova, zlatíčko?” účastně se ke mně natáhla Molly a chytila mě za ruku, kterou konejšivě pohladila. Najednou jsem měla pocit, že musím pryč. Okamžitě a bez meškání. Měla jsem tyhle holky docela ráda a někdy se s nimi i opravdu upřímně a srdečně bavila, ale během jediné vteřiny jsem si uvědomila, že mezi ně tak úplně a beze zbytku nepatřím. Příčilo se mi oslovení zlatíčko, vadily mi důvěrné rozhovory o klucích či mužích a intimnostech, které si podle mě měly nechat pro sebe, nesnášela jsem hodiny bezduchého klábosení o nákupech a kosmetice. Nedokázala jsem se zbavit dojmu, že Molliin zájem o mě a mé případné problémy doma není zrovna nezištně přátelský. Proti vlastní vůli jsem si představila, jak bude zítra na kávě po aerobiku s dalšími spolužačkami vyprávět, jak jsem se jim v restauraci skoro sesypala po telefonátu s tatínkem.

„Ne, jen mi nějak nesedlo to pití. Potřebuju si opláchnout obličej. Omluvte mě,” dostala jsem ze sebe. Toporně jsem vstala a pomalu vykročila směrem k toaletě. Obrazy a zvuky kolem mě se vytrácely do ztracena a já šla jakoby v odzvučněném tunelu.

V umývárně u dámských toalet jsem pustila studenou vodu plným proudem. Nabrala jsem ji do dlaní, sehnula se nad umyvadlo a zabořila obličej do vody ve dlaních. Po chvíli jsem se trochu narovnala, vodu vypnula a znaveně se opřela o umyvadlo. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a propukla ve smích. Nebyla jsem moc zvyklá se malovat a nyní jsem úplně zapomněla, že dneska nalíčená jsem. Řasenka s očními stíny mi stékaly po lících a tvořily nehezkou našedlou cestičku. Růžový lesk na rty jsem měla všude kolem rtů. Vypadala jsem naprosto příšerně.

Kupodivu právě to mi pomohlo vzpamatovat se. Pootevřela jsem okno a nechala chladivý noční vzduch vniknout dovnitř. S tichým povzdychem jsem utrhla jednu papírovou utěrku, namočila ji v horké vodě a pečlivě si očistila obličej. Smyla jsem všechny stopy po make-upu. Prsty jsem si trochu upravila vlasy a když jsem konečně zase připomínala normálního člověka, statečně jsem bezpečí umývárny opustila.

Tiše jsem za sebou zavřela dveře a s neslyšným zaúpění pohlédla k našemu stolu. Mé kamarádky k sobě skláněly hlavy a něco, nepochybovala jsem, že něco o mě, si špitaly. Dovolila jsem si ještě chviličku samoty. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do hudby. Ta skladba byla jistě nesmírně složitá, ale naprosto nádherná a dechberoucí. Prostupovala mnou a já si uměla představit, že bych ji poslouchala hodiny a hodiny bez přestání.

„Promiňte, mohla bych dovnitř?” vrátil mě do reality řezavý ženský hlas. Rychle jsem od dveří ustoupila a načančaná blondýna v sukni tak krátké, že se snad ani sukní nazývat nedala, mě sjela pohrdavým pohledem, načež zmizela v umývárně.

V tu chvíli se stalo několik věcí najednou.

Dveře, které ta krasavice nedovřela, se prudce otevřely.
V umývárnách bouchlo okno, na něž jsem úplně a dočista zapomněla.
Čerstvý vzduch mě počechral ve vlasech.
Klavírista zahrál falešný tón a celý sebou bolestně škubl.
Hudba utichla.
Jako ve snu jsem se podívala k pódiu a spatřila jeho. Muže z postranní uličky. Majitele těch nejzvláštnějších očí. Seděl natočený směrem ke mně a díval se na mě s takovou nenávistí, že jsem se až zajíkla. Přesto jsem cítila až ochromující úlevu. Byl skutečný…

Bez varování a zdánlivě bez jakéhokoliv pohybu stál a stejně nečekaně a nepřirozeně rychle otevíral dveře vchodu pro zaměstnance a doslova se vyřítil ven.

Pár vteřin bylo ticho. Naprosté a ničím nepřerušené. Až když barman pustil hudbu z velké stereo soustavy, restaurace začala znovu žít. Ničemu jsem nerozuměla. To, jak se na mě díval… Jeho útěk, jinak se to nazvat nedalo. On celý…

Zaraženě jsem se vrátila ke stolu a donutila se k poněkud křečovitému úsměvu, který asi stejně vyšel jako škleb. Ignorovala jsem talíř lasagní a natáhla se pro kabelku a svetr. Holky mě zkoumavě sledovaly.

„Není mi dobře, omlouvám se, ale půjdu si lehnout. Nenechte si kazit večer a pořádně si tu oslavu užijte,” rozloučila jsem se. Až pak jsem si uvědomila, že bych měla zaplatit. Roztřesenými prsty jsem z peněženky vytáhla bankovku a podala ji Karin.
„Bells, nechceš, aby šla některá z nás s tebou? Vážně nevypadáš zrovna fit,” nabídla mi, ale společnost byla tím posledním, po čem jsem toužila. S díky jsem odmítla a skoro vyběhla ven.

Přímo před vchodem stálo luxusní černé auto. O jeho kapotu se opíral rozložitý muž a rozčileně mluvil do telefonu.

„A já ti říkám, že tady není! Nejsem debil, abych neviděl vlastního bratra, ne. Zmizel… Jistě, to chápu, ale tobě asi nedochází, že je to vlastně pozitivní. Odolal, nebo ne?”

Ten hlas mi byl vzdáleně povědomý, ale ve svém současném stavu jsem nedokázala zrovna jasně uvažovat a někam si ho zařadit. Zachumlala jsem se do svetru a rozhodla se dál plýtvat penězi a jet na kolej taxíkem. Stanoviště měly jen o blok dál, tam jsem doufala, že dojít zvládnu. Sklonila jsem hlavu a udělala nejvýš deset kroků, než jsem byla donucena se zastavit.

„Bello?!”

Otočila jsem se za tím hlasem a podívala se do překvapené tváře Emmetta Cullena.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

4)  Ree (13.10.2010 20:30)

Hned na začátek znovu děkuju Ono je milé, když ti někdo věnuje povídku. Zvlášť, když je tak úžasná
A teď k tomu podstatnému. Naprosto dokonale jsi popsala tu atmosféru, až mi po zádech začal běhat mráz. Celé to popsání jejích pocitů, kdy vážně netušila, co si myslet a hrozně se bála, mě naprosto dostalo. A jak jí potom nedovřené okno rozčechralo vlasy, klavírista zahrál špatný tón a najednou se z tajemného stal ještě tajemnějším.
A konec s Emmettem? Sladká tečka na závěr. Takže já prosím o další dílek a jenom doufám, že to nebude k mým dalším jmeninám

3)  SarkaS (13.10.2010 20:17)

Perfektní. Edward jako lovec byl naprosto fascinující. A Bella, která najednou měla všeho dost a nevěděla co si myslet, prostě dokonalé

1)  sfinga (13.10.2010 20:11)

Bellina vůně Edwarda dostala, co?
Jestli zápasí se sebeovládáním, co to s ním udělá?
Atmosféra byla tak nervydrásající, tak hmatatelná, že jsem měla pocit, že v té uličce stojím s nimi
Hani, díky a těším se na další díl

«   1 2