27.11.2010 [09:45], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 44×, zobrazeno 8078×

Opět oba pohledy

Příjemné čtení

Hrál jsem celé hodiny. Bella vedle mě tiše seděla, sledovala mou tvář a usmívala se. Když jsem skončil, zkusil jsem ji učit. Smála se a červenala. Nesměle položila prsty na klávesy a pod mým vedením zahrála pár tónů. Opatrně, jako kdyby se klavír dotykem jejích prstů mohl rozpadnout. Byla nervózní a hrála moc rychle. Z náhlého popudu jsem si stoupl za ni a přikryl její ruce těmi svými. V první chvíli sebou cukla a poplašeně nadskočila. Měl jsem chuť si nafackovat. Bylo mi s ní tak krásně, že jsem zapomněl na hru na člověka a pohyboval se přirozeně rychle. Během pár vteřin se ale uklidnila a dokonce se o mě maličko opřela.

Společně jsme dokola hráli několik málo akordů. Ani jeden z nás to nevnímal. Oba jsme se soustředili jen na naše spojené, dotýkající se ruce. Bellin dech se pomalu stával povrchním a přerývavým. Celá se lehoulince chvěla. Neviděl jsem jí do tváře, ale z té atmosféry kolem nás jsem cítil její úsměv. Slyšel jsem každé mrknutí jejích řas a zpozoroval, když oči zavřela. Přitiskl jsem si ji ještě blíž k sobě a objal ji. Napětí až elektrizovalo vzduch. Přitiskl jsem své rty na temeno její hlavy a políbil ji do vlasů.

Ten falešný tón by mi kdykoliv jindy trhal uši, ale nyní jsem ho sotva postřehl.

Otočila se na stoličce čelem ke mně. Vrzání a skřípání jako kdyby ještě prodlužovalo tu chvíli, než se na mě podívá. Když se naše oči setkaly, projel mnou pocit, že je konečně všechno v pořádku. V ten okamžik nebyla podstatná má minulost, ani to, čím jsem byl. Všechno se topilo v bílé mlze a jen Bellu jsem viděl zřetelně a jasně.

Oči jí zářily a já se v nich ztrácel. Vzala mnou ruku a položila si ji na tvář. Nevydržel jsem to. Pevně jsem ji objal a políbil ji. Se vší vášní a láskou, kterou ve mně probudila. Cítil jsem tu omamnou chuť jejích rtů. S radostí jsem vnímal, jak se jemně tvarovaly podle těch mých. Toužil jsem i po něčem víc, než po pouhých polibcích, i když jsem stále nemohl uvěřit, že ji můžu líbat. Že to dovolí a dokonce se zdá být unesená mou blízkostí stejně jako já tou její. Čím dále polibek trval, tím víc jsem byl okouzlen jeho silou a tím méně jsem se kontroloval.

Z úst jí unikl tichý sten a já si kupodivu byl schopen uvědomit, že zněl bolestně a spíš jako nešťastné zanaříkání než projev vášně. Rychle jsem se odtáhl a chtěl se zeptat, co se děje, co je špatně. Ta otázka byla úplně zbytečná. Šokovaně jsem zíral na její rameno, po kterém jsem ji pohladil. Z pod rozepnutého svetru jí vykukovaly čtyři rudé, podlouhlé skvrny. Dokonalé otisky mých prstů. Opatrně jsem jí svetr i tričko pod něm stáhl ještě kousek níž a rameno tak odhalil celé.

Ten pohled mě srazil na kolena. Co mně se zdálo být jako něžné pohlazení, pro ni znamenalo bolestný stisk. Stisk, který zanechal nepřehlédnutelné následky. Jen několik málo vteřin po té nehodě měla rameno červené a mírně oteklé. Ani jsem nechtěl domýšlet, jak bude vypadat po pár hodinách.

Bez přemýšlení jsem jí pohmožděninu přikryl svou dlaní. Byla stejně účinná jako pytlík mražené zeleniny. Bál jsem se, že ona se bude bát. Že se vyděsí, že ji znovu zraním. Že se jí bude můj dotyk hnusit a shodí mou ruku.

,,To je v pořádku. Jen tam tu ruku nech, pomáhá to,” zašeptala chraptivě, jako kdyby to byla z nás dvou ona, kdo čte myšlenky. Styděl jsem se. Šíleně a tak intenzivně, že jsem až cítil červeň vlévat se do mých bezkrevných lící.

,,Můžeš s tou paží hýbat? Možná bychom měli do nemocnice,” dokázal jsem ze sebe vypravit větu, která dávala smysl.

Bella se zamračila a se stisknutými zuby opatrně paží pohnula dopředu, dozadu, do strany a zakroužila. Bylo na ní poznat, že ji to bolí. Nenáviděl jsem se stejně vášnivě, jako ji jsem miloval.

,,Takže nemocnice,” vydechl jsem nešťastně.

,,Ne!” skoro vykřikla. ,,Je to v pořádku, vážně, můžeš mi věřit. Já měla už tolik úrazů a nehod, že prostě poznám, co je nutné ošetřit lékařem a co ne. Tohle spadá do kategorie číslo dvě. A navíc… nesnáším nemocnice. Jen pomyšlení na ně mi způsobuje osypky.”

Prosebně se na mě zadívala. Mírně sklopila hlavu a zamrkala. U jiné ženy bych to považoval za koketérii a součást dokonale promyšlené strategie, ale Bella byla jednoduše rozkošná a očividně to gesto neudělala záměrně, abych jí vyhověl. A já jí nedokázal odporovat.

Když mě její kůže přestala hřát a ona se zachvěla zimou, ruku jsem stáhl a se sevřeným žaludkem se podíval na výsledek mé něhy. Otisky mých prstů z červené barvy přešly na temně modrou. Všimla si mého pohledu a nepříliš obratně si natáhla svetr tak, aby ani kousíček jejího ramene nezůstal obnažen. Ostýchavě se na mě usmála.

Proklínal jsem se. Najednou jsem nechápal, co jsem si myslel. Vztah člověka a upíra. Pche! Ať jsem se tomu poznání bránil sebeintenzivněji, zasáhlo mě svou pravdou a na několik vteřin ochromilo. Nemohl jsem být s ní, nemohl jsem se jí dotýkat, líbat ji a milovat, dokud byla člověkem. Bylo to příliš nebezpečné. Příliš snadno bych ji mohl zabít. Ne podlehnout démonu toužícímu po krvi, ten spal hluboko uvnitř mě a během polibku se ani nepokusil vydrat se na povrch. Mohl jsem ji pohladit a zlomit jí ruku. Mohl jsem ji políbit do důlku pod klíční kostí, který mě tak lákal a přitahoval, a rozdrtit ji. Mohl jsem jí chtít maličko pootočit hlavu a utrhnout ji.

Otřásl jsem se. Já byl netvor. Zrůda, která s sebou nese jen zkázu, bolest a zmar. I když jsem se sebevíc snažil tolik let, stále jsem nedokázal plně odolat mámení vůně lidské krve. Bellu jsem znal jen několik málo dní. Byla prvním a jediným člověkem, k němuž jsem se přiblížil tak blízko a on přežil. Otázkou však bylo na jak dlouho. Stačilo tak žalostně málo a já bych svíral v náručí jen mrtvé tělo.

Posadil jsem se opět vedle ní a najednou se příjemné a hřejivé ticho, které mezi námi panovalo do té nehody, změnilo na napjaté a tíživé. Automaticky jsem se otočil ke klavíru a začal hrát. Kouzlo však bylo nenávratně pryč.

…………….

Snad tisíckrát jsem Edwarda musela přesvědčovat, že návštěva nemocnice, ani žádného lékaře není nutná a že mě to rameno vlastně moc nebolí. Vždy jsem byla mizerná lhářka, ale nesnesla jsem pomyšlení, že by si to vyčítal ještě víc než doposud. A že si to vyčítá byla zřetelné z každého jeho pohybu i pohledu. Od té chvíle, kdy použil trochu víc síly, než měl v úmyslu, se ke mně choval jako k porcelánové panence. Žádné další dotyky, ani polibky. Nesnášela jsem svojí křehkost a snadnost, s jakou jsem přicházela k úrazům.

Trval na tom, že mě odveze domů. Venku už byla dávno tma a já věděla, že Charlie, pokud není u Kate a nenechal mi o tom vzkaz na záznamníku, už šílí strachy. Před vilou Cullenů stál můj milý náklaďáček Chevy a působil poněkud nepatřičně. Zvláště když Edward otevřel garáž a já spatřila jeho auto. Moderní mercedes. Dokonale s k němu hodil. Krásný, vzbuzující pozornost a obdiv a pro většinu lidí naprosto nedostupný.

A přestože mě jízda v něm vážně lákala, tvrdohlavě jsem trvala na tom, že pojedu náklaďáčkem. Charlie by asi vyletěl z kůže, kdybych přijela v neznámém mercedesu. Kdepak. Náklaďáček byl mou jedinou možností.

Edward se na moje autíčko mračil a měřil si ho pohledem naznačujícím, že přemýšlí, jak ho nenápadně zničit a poslat do šrotu, kam podle něj dávno patřilo. Z legrace jsem do něj šťouchla loktem ruky, která byla až do té chvíle v pořádku. On ani nezaznamenal, že jsem do něj strčila, dokud jsem nevyjekla překvapením a ostrou bolestí, která prošlehla od lokte až k zubům. Edwardovo tělo bylo snad ještě tvrdší než skála a bouchnout se brňavkou o kámen nebylo ani trochu příjemné.

,,Neměla bys se mnou být. Vlastně by ses mi měla oklikou vyhýbat. Jsem nebezpečný a bohužel už i ty sama ses o tom přesvědčila,” pronesl hlasem, který mě téměř hypnotizoval a nutil kývnout na cokoliv, co vysloví. Téměř.

,,Charlie říkává, že jsem chodící katastrofa a jsem schopná na rovném neklouzavém povrchu spadnout tak, že se sama zřídím podobně, jako kdyby mě srazil kamión,” usmála jsem se na něj a ke svému vlastnímu překvapení zněla přesvědčivě a uvolněně.

Zadíval se na mě s jistou dávkou rezignace. Skoro jako kdyby se rozhodl, že je sice nebezpečný, ale nějak to zvládneme. Usmála jsem se na něj. My to prostě nějak zvládnout museli. Jinak to už nešlo.

S tichým povzdychem, který jsem si možná jen vyfantazírovala, se posadil za volant a nastartoval. Nevěřícně zamrkal, když jsem mu vysvětlila systém řazení - dvakrát sešlápnout spojku a nikdy řadící páku nenutit zapadnout na stupeň čtyři a víc. S úšklebkem zavrtěl hlavou a rozjel se.

To ticho bylo nepříjemné a těžké. Houstlo každým ujetým kilometrem a nutilo mě bát se nadechnout. Pokradmu jsem se na něj dívala a sbírala odvahu vyslovit tu otázku, která mě pálila na jazyku celé odpoledne. Několikrát jsem se nadechla, nabrala do plic vzduch nutný k jejímu zformulování a vyslovení, ale vždy jsem zase jen poraženě vydechla a zadívala se před sebe.

Beze slova a s napětím už téměř hmatatelným jsme dojeli až před tátův dům. Potemnělý, tichý a prázdný. Charlie byl u Kate. Edward zastavil a zhasnul motor. Chvíle loučení a možná poslední, kdy mám příležitost zeptat se.

Než stihl cokoliv říct nebo udělat, zašeptala jsem se vší naléhavostí, kterou jsem pociťovala: ,,Jak se člověk změní v upíra? Jen abych věděla, co mě čeká.”

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

4)  Dennniii (27.11.2010 10:10)

nádherná kapitola, tak úžasně procítěně napsaná to jak spolu hráli na klavír a pak en polibek I když nevím jestli se Edward nerozčílí na bellinu otázku. Třeba tenhle Edward je trochu jíný než ten knižní Těším se na další

3)  Michangela (27.11.2010 10:09)

1)  sfinga (27.11.2010 09:57)

Tedy to byla taková nádhera. Stalo se mi, že najednou řádky někam zmizely a mě se začal v hlavě pouštět film. Prázdný pokoj, v něm klavír a u něj chlapec a dívka, pohrouženi jeden do druhého. Ve chvilce, kdy Bella bolestně zasténala, se neprobral jen Edward, ale i já.
A když se ho nakonec Bella zeptala na to, jak se člověk změní v upíra, jenom jsem překvapením vyhekla. Ona Ví!
Panebože, dej, ať rychleji plyne čas a objeví se zde další kapitola.
Děkuju

«   1 2 3