19.11.2010 [17:15], Evelyn, ze série Klavírista, komentováno 36×, zobrazeno 6309×

Opět pohled Belly. Kapitola by se dala nazvat Prozření

Připadala jsem si jako ve snu. Byl tady. U mě. Seděl na okenním parapetu a díval se na mě. Jeho oči mě propalovaly a jeho pohled omamoval. Musela jsem mít jistotu, důkaz, že je skutečný. Pomalu jsem k němu vykročila a ani na okamžik nepřerušovala náš oční kontakt. Došla jsem až k němu a se zatajeným dechem mu přiložila dlaň na tvář. Zajíkla jsem se, když se nerozplynul. Stále tam byl a já se dotýkala. Jeho kůže chladila a pálila zároveň.

A pak, najednou, mě líbal. Jeho rty chutnaly jako ten nejsladší med. Svět kolem přestal existovat. Zcela jsem se poddala svým pocitům a přitiskla se k němu tak těsně, jak jen to šlo. Ruce jsem mu zapletla do vlasů a celá se chvěla něčím dosud nepoznaným. Když mě polaskal po nahých zádech, neměla jsem daleko k dosažení nebes. Připadala jsem si lehoučká jako pírko. Nepřemýšlela jsem. Kdyby chtěl, dala bych se mu celá. Bez výhrad a hned.

Zatímco já zhluboka a rychle oddychovala a svět se se mnou točil, on mě hypnotizoval pohledem očí temnějších než bezhvězdná noc. Zatímco já nemohla popadnout dech, jeho hrudník se ani o kousek nepohnul, jako kdyby ani nedýchal. Nedokázala jsem se soustředit, existoval jen on. Zoufale jsem toužila, aby mě opět políbil a, čert to vem, aby si mě vzal.

,,Bello,” vzdychl a jeho hlas rozechvěl další zatím netušenou strunu v mém nitru. ,,To nejde. Jsem nebezpečný.”

Zněl vážně, smrtelně vážně, a naléhavě. Věřila jsem mu. Vůbec jsem o pravdivosti jeho slov nepochybovala. Můj mozek ale nefungoval tak, jak by měl. Uvědomovala jsem si, že něco říkám, ale netušila jsem co. Nejspíš to ani nedávalo smysl. V tu chvíli bylo asi dočista nemožné, abych se vyjádřila nějak srozumitelně a logicky.

,,Bells, jsem doma!” Tátův hlas mi způsobil malý šok. Prudce jsem se otočila ke dveřím a na pár vteřin byla dokonale dezorientovaná. Nevěděla jsem, kde jsem, co je za den, co jsem právě dělala.

Zmateně jsem zamrkala a najednou si uvědomila, že mi je zima. Třásla jsem se chladem. Jen zběžně jsem na sebe mrkla a zalapala po dechu. Byla jsem nahá. Neměla jsem na sobě ani nitku. Vůbec nic. U mých chodidel ležel ještě mokrý ručník. Bleskově jsem se pro něj sehnula a zabalila se do něj. Zamotala se mi hlava.

Co se to se mnou dělo?

Zafoukal vítr a já se nevěřícně otočila k otevřenému oknu. Rázem se mi všechno vybavilo. Cítila jsem jak navzdory zimě rudnu. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem tep cítila na spáncích. Zdálo se mi to? Jistě. Jak by se někdo mohl dostat do mého pokoje pouhým lehkým skokem do okna? Přesto, že to bylo nereálné, připadalo mi to tak skutečné!

Edward… Tajemný a opředený záhadami. Usmála jsem se a prohrábla si rukou vlhké vlasy. Krásná fantasie. A ta klavírní skladba vše podbarvovala a dokreslovala. Jemné a něžné tóny hudby se změnily na hluboké a prodchnuté smutkem a tíhou.

A já prožila další šok. Podklesla mi kolena a já ztěžka dosedla do křesla. Nebyl to sen ani žádná fantasie. Byl tady. Líbal mě. Objímal a řekl, že je nebezpečný. A pak zmizel. V mžiku jsem se vymrštila do stoje a vyklonila se z okna. Dům se topil ve tmě nastalé noci. Les ve větru tiše šuměl. Zahoukala sova. Nic jiného jsem neslyšela. A nic v blízkosti domu neviděla. Nic a hlavně nikoho.

Nechápala jsem to. Všechno kolem mě obklopovala mléčně bílá mlha. Hustá a neprostupná. I mé vzpomínky a vnímání jí byly opředeny. Hučelo mi v uších a svět se nepřestával točit.

Konsternovaně jsem doklopýtala ke skříni s oblečením a vytáhla pyžamo. Tedy vytahané šedé tepláky a červené tričko s Baks Banym. Oblékla jsem se. Ruce se mi tak třásly, že jsem se do nohavice trefila až na popáté. Zalezla jsem do postele a znovu shledala, že mi chybí jeden polštářek. Uchichtla jsem se.

,,Bello, ty už spíš?” Charlie nakoukl ke mně do pokoje. Otevřenými dveřmi proniklo světlo a obkreslilo tátovu siluetu. Lekla jsem se, až jsem nadskočila.

,,Ty nejsi u Kate?” vykoktala jsem. Měla jsem nejasný pocit, že tam měl být. Říkal to.

,,Vrátil jsem se. Volal jsem na tebe, ale nereagovala jsi. Myslel jsem, že jsi už usnula,” vysvětloval táta. ,,Máš tu hroznou zimu. Proboha, proč máš otevřené okno?”

Zakroutil hlavou a rázným krokem se vydal přes pokoj. Až když okno s bouchnutím zavřel, trochu jsem se vzpamatovala.

,,To ne! Okamžitě to okno zase otevři, musí být otevřené,” vyjekla jsem a samotnou mě překvapilo a mírně vyděsilo, jak moc jsem lpěla na možnosti, že se on vrátí. A… budeme pokračovat, kde jsme skončili. Až jsem se zastyděla.

Charlie se zarazil a pak nečekaně rozsvítil lampu na mém psacím stole. Zkoumavě se na mě zadíval a po chvíli si se zatvářil přísně a založil si ruce na prsou.

,,Bello, ty jsi něco pila?”

Vykulila jsem na něj oči a asi se zatvářila hodně neinteligentně, protože táta se zamračil a najednou působil vážně jako policejní šerif.

,,Nepila?” zajíkla jsem se a nechtíc dodala odpovědi tón otázky.
,,Bells, hlavně mi, prosím tě, nelži! Oči se ti lesknou, tváře máš zrůžovělé, jako kdybys právě uběhla maratón, a u tebe nehrozí ani oběhnutí domu. A panenky máš rozšířené, skoro jako to bývá po požití omamných látek. Nezkusila jsi žádné drogy, že ne?!”

Neschopná slova jsem na Charlieho koukala několik vteřin, než mi došlo, že nežertuje. Odkašlala jsem si a dala si záležet, abych při odpovídání zněla přesvědčivě a pravdivě.

,,Tati, neděj si starosti. Nepila jsem, nefetovala a nedělala ani žádné jiné nepřístojnosti. Usnula jsem a tys mě vzbudil. Jsem jenom rozespalá a všechno mi dochází trochu pomaleji.”

Charlie si mě ještě chvilku prohlížel a pak se konečně uvolnil a ostýchavě usmál.

,,Promiň, holčičko, já ti samozřejmě věřím. Jen vypadáš nějak rozrušeně a jinak. Nechám tě spát,” omlouval se Charlie. Po krátkém zaváhání pootevřel okno. Po delším zaváhání přešel k mé posteli a po ještě delším mi dal tatínkovskou pusu na čelo. Pak už bez meškání zhasl a vytratil se z mého pokoje.

Já se skácela na polštář a nepřítomně se dotkla svých rtů. Zavřela jsem oči a vybavila si jeho chuť. Ten slastný a úžasný pocit, když mě líbal. Teplo rozlévající se mi po celém těle. Omámení.

Do světa snů jsem se propadla rychle. S jedinou myšlenkou. Na něj.


Spala jsem tvrdě a sny, barevné a plné vůní a zvuků, se střídaly jeden za druhým. I když jsem utíkala před obrovským tygrem, uvědomovala jsem si, že se  mi to jen zdá.  A pak se něco změnilo. Odkudsi z hlouby dávno zapomenutých vzpomínek se vynořila jedna jediná.

,,Upřímně, Jaku, strašně se tu nudím. Pořád, a to jako fakt pořád, jen prší, prší a pak pro změnu zase prší. Chybí mi sluníčko, teplo a modré nebe nad hlavou. Tady je všechno šedivé, mokré a zablácené. A k tomu nejde elektrika. Copak se ještě v dnešní domě někde kromě Forks může stát, že uhodí blesk a bum, skoro týden nejde elektřina?”

Seděla jsem u nás v obývacím pokoji na gauči, nohy na stole a v ruce hrneček s čajem, do kterého mi Jake kápnul trošku pálenky. Prý na uklidnění a zahřátí. On se rozvaloval v křesle vedle mě a k mé obrovské nelibosti rozsvěcel a zhasínal zapalovač. Všude kolem nás byly rozestavěné svíčky. Do romantiky bylo ale hodně daleko.

,,Jo, to je úplně ta pravá atmosféra pro vyprávění příběhů o studených. Bojíš se ráda, Bells?”

,,Radši se bát, než nudit. Povídej!”

,,Kdysi dávno byl náš kmen úplně obyčejný. Jeden z mnoha. Legendy o tom, jak jsme se stali spřízněnými s vlky, jsou dlouhé a složité na pochopení. Vynechejme je. Co je ale důležité, je fakt, že již několik stovek let se potomci mého kmene mohou proměnit ve vlka.

Ta možnost v nás dřímá a my o její přítomnosti ani nevíme. Jsme jako každý jiný. Ovšem jen do doby, než se v naší blízkosti objeví studený. V tu chvíli se aktivuje náš vlčí gen a my se proměníme v obrovské vlky. Můžeme se samozřejmě přeměnit zpět, ale dokud jsou studení blízko, my zůstáváme ostražití a stále bdělí. Lidé by jejich odlišnost nepoznali. Jistě, cítí, že jsou jiní, ale nedokáží určit, jak moc jiní. Vidí, že jsou krásní, slyší jejich mámivé hlasy, všimnou si nepřirozené barvy jejich hlubokých očí. Neuvědomí si však, kým studení jsou a co jim přinášejí.

Pro člověka je setkání se studeným vždy tím posledním v životě. Nemůžou jim utéct, nemají šanci se bránit, není možné vzbudit v nich lítost a svědomí. Studení jsou monstra tak zrůdná a zlá, že jejich duše není černá a zkažená, ona  totiž vůbec není.

Jejich podstata je temná a jediné, po čem touží a co je stále žene dál, je krev. Nic jiného je nikdy neuspokojí. Pouze krev svlažující jejich věčně vyprahlé hrdlo jim na pár chvil poskytne uspokojení a možná až radost.

Studení bývají nazýváni také upíry.

Nestárnou, žádná lidská zbraň je nezraní, jsou silní a rychlí. Na svou krásnou tvář a líbivý hlas lákají své oběti. Není možné vyváznout ze setkání s nimi a zůstat na živu.

Jediným jejich přirozeným nepřítelem jsme my. Vlci. Jen my dokážeme jejich těla, která jsou tvrdá jako mramor a studená jako led, rozsápat na tisíce kousků. Jen my dokážeme zachránit nevinné a bezbranné lidi před těmi pijavicemi.”

Nechtěla jsem to přiznat, ale naskočila mi husí kůže. Jake byl skvělý vypravěč. Mluvil pomalu a tiše, důraz dával na ta správná slova a v pravé okamžiky dělal dramatické pauzy. Bez hlesu jsem čekala, co řekne dál.

,,Podle našich příběhů i mezi studenými existují výjimky. Velmi vzácné výjimky. Upíři, kteří z nějakého záhadného důvodu nevraždí lidi. Upíři, kteří loví jen zvířata a živí se jejich krví,” pokračoval Jake a já vyprskla smíchy.

,,Jacobe, ty jsi tele,” smála jsem se a veškerý strach byl pryč. Nenávratně. ,,Představ si, jak takový mramorový krasavec v nóbl oblečení a vyleštěných botách běží lesem, opatrně aby se neumazal, a pak skočí na divočáka a jde mu po krku.”

Ten obrázek anglického šlechtice v kanýrech a s vyceněnými špičáky jsem nemohla dostat z hlavy. Jake se na mě chvíli mračil, ale pak po mně hodil polštář a prohlásil, že mi právě prozradil nejtajnější tajemství a já si z něj jen dělám legraci. Příště mi prý raději pustí Kruh.


Vzpomínku z mého prvního roku ve Forks vystřídala jiná. Z doby zcela nedávné.

Jake se mi hrabal v batohu a jako šílený vyhazoval jednu věc za druhou. Dokud nevylovil mé společenské šaty. Díval se na ně, jako kdyby byly prokleté a nasáklé tím nejhorším možným smradem. Celý se třásl a mně se zdálo, že každou chvíli exploduje. Mluvil na mě úsečně a skrz zaťaté zuby. Bála jsem se ho.

,,Cullenovi jsou divní a není radno se s nimi přátelit,” pronesl smrtelně vážně. Jen jejich jméno mu dělalo problém vyslovit. Řekl ho s takovým odporem a nenávistí, až mi přeběhl mráz po zádech. Řekl to, jako kdyby Cullenovi byli jeho nejhoršími nepřáteli. Nepřáteli, s nimiž je třeba bojovat. Na život a na smrt.


Můj pokoj zmizel a já stála opět v uličce u Plamenů. Chvěla jsem se zimou, ale i strachem. Naproti mně, vzdálen jen pár metrů, stál on. Propaloval mě pohledem těch svých zvláštních očí a z hrdla mu vycházelo tiché, ale zřetelné vrčení. Věděla jsem, že mi od něj hrozí nebezpečí. Mnohem větší než od kohokoliv jiného, koho bych mohla v temné uličce potkat.


S trhnutím jsem se probudila a vymrštila se do sedu. Před očima jsem měla mžitky a nemohla jsem se nadechnout. V mysli jsem měla úplně prázdno a tmu. Tři slova však neonově blikala a zářila a nedala se ignorovat.

Edward Cullen, upír.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

16)  Baruu (19.11.2010 21:10)

Začátek... Romantika jak fík To bylo dokonale popsané, jako bych tam byla s nima a dívala se na to Edward je prostě nepřekonatelně dokonalý
Bella je ale chytroučká
Moc krásná kapitolka, fakt moc se těším a pokračování

15)  Michangela (19.11.2010 21:02)

13)  eMuska (19.11.2010 19:36)

Tak Bell na to prišla prekvapivo rýchlo. Chudák Edward, teraz ho asi porazí... Som zvedavá, ako sa to len ďalšj vyvinie...

11)  Dennniii (19.11.2010 19:02)

To je teda konec, jsem napnutá jak kšandy!!!!! Co s tím Bella udělá??? Bude stále tvrdit, že jí nezáleží na tom čím je Edward a že je nebezpečný ????? Ježiši mám tak moc otázek a doufám, že se na ně brzo dozvím odpověďi. Jinak to bylo úchvatný a ten Charlieho výstup, prej jestli něco nebrala. On i jeden jediný polibek od Edwarda je značně omamující A ta vzpomínka jak jí Jake vyprávěl historky Prostě úžasný a moc se těším na další.

10)  Hanetka (19.11.2010 19:01)

Ááááááááááááááááá sakra! To je ale chytrá holka! A už to ví, už to vi, jakpak s tím teď naloží? To jsem ale zvědavá... Honem Evelýnko, pokračuj pokračuj... prosííííííííím.

7)  churinka (19.11.2010 17:53)

Jako obyč překrásné. A jako obyč se už nemůžu dočkat další kapitoly. Doufám, že bude z pohledu Edwarda. Líbí se mi to střídání vypravěčů - dává to pak celé větší smysl. Díky moc za tuhle povídku. Díky,díky,díky.

5)  Ree (19.11.2010 17:44)

No, tak teď jsem teprve zvědavá, co bude dělat.

4)  plyshovymedvidek (19.11.2010 17:38)

3)  Katie (19.11.2010 17:36)

Co to? To se dělá to takhle useknout?

Ne dobře, uklidnila jsem se z prvotního šoku.
Vážně krásná kapitola. Jake je skutečně skvělý vypravěč a ty jsi skvělá pisatelka.
Charlie pěkně zaperlil, div jsem se nesvalila ze židla, když na ni vypálil, jestli něco nepila...
akt krása! klaním se ti!

2)  Janeba (19.11.2010 17:27)

Tak už to Bella ví! Jsem zvědavá, jak to přijme! Zatím to nevypadá na nadšení, jsem taky zvědavá na Jacoba, asi to bude těžce snášet! Evelynko - je to nádhera, moc se mi to líbí! Díky!

«   1 2