05.03.2011 [17:45], Katie, ze série Když už zbývá jenom osud, komentováno 15×, zobrazeno 2467×

Když už jsem se vyhnula návštěvě u Cullenových, pokusila jsem se alespoň tou Zoo něco napravit, i když se skutečný výlet bude pravděpodobně odehrávat až v příštím díle. Ale... nevím, takové psaní mi nikdy moc nešlo. Tahle kapitola mi celá přijde taková mdlá a nijaká. Posuďte sami.

Edward:

„Vážně jsi v pořádku?“ Pochybovačným pohledem jsem jí přejel od hlavy až k patě a zase zpátky, až jsem se zastavil opět u jejích unavených očí.

„Jo,“ zamumlala otráveně a odvrátila ode mě hlavu.

Se zamračením jsem se posadil na volné místo na lavičce vedle ní. „Bello, vypadáš, jako by tě přejel parní válec, máš zarudlé oči, pod nimi poměrně viditelné kruhy, každou chvílí zíváš a pohybuješ se tak pomalu, jako bys týden nespala.“

„Jsem v pohodě.“

„To je nová definice slova strhaná?“

„Má kocovinu, to je jasný.“ Emmett znalecky pokýval hlavou, jako by snad zrovna on s tímhle mohl mít bůhvíkolik zkušeností, potom k nám přikročil ještě o krok blíž a sehnul hlavu do Belliny úrovně, aby si její  pobledlý obličej prohlédl zblízka. „Neříkalas náhodou posledně, že nepiješ? To ti někdo musel parádně zlomit srdíčko, co?“

„Emmette, prosím tě…“ Zabodl jsem do něj přísný pohled. Jasně jsem mu dával najevo, aby ji nechal na pokoji. Marně.

„Hele, ne snad, že by mě netěšilo, že tě zase vidím, to vůbec ne; ale co kdyby sis šla domů lehnout, hm? Tady bráška ti uvaří nějaký ten čaj, ty se trochu prospíš, načerpáš energii a všem nám bude líp. Ty nebudeš vypadat jako chodící mrtvola a ty děti, co brzo přijdou, se tě aspoň nebudou bát a nebudou si tě plést se zombie.“

Nadechoval jsem se k dalšímu protestu a prosbě, aby svůj ctěný zadek přesunul někam jinam, protože už když jsem Bellu ráno vyzvedával, netvářila se nějak moc sdílně, na otázky odpovídala jenom pokýváním hlavy a kdykoliv se jí něco nelíbilo, namíchla se. Všechny instinkty mi dávaly jasné varování, že dneska nemá zrovna dvakrát sdílnou náladu. A to, jak se jí obočí naštvaně stáhlo, bylo jenom jasným důkazem, že Emmett není společnost, kterou by právě hledala. Ale než jsem stihl cokoliv říct nebo naznačit, ten trouba pokračoval.

„Vážně, co když tady sebou někde sekneš a já zrovna nebudu nablízku, abych tě šlechetně mohl zachránit před tvrdým pádem? To se rozplácneš někde na asfaltu a potom a lidi po tobě budou šlapat, aniž by si tě všimli.“

Bella se zhluboka nadechla. Nepotřeboval jsem se ani ujišťovat u Jaspera, aby mi došlo, že hrneček její trpělivosti právě přetekl, ačkoli k tomu ani neměla moc pádný důvod. „Emmette, neznám tě zase tak dlouho, abych měla právo tě posílat tam, kam bych skutečně momentálně chtěla.“ Zatnula zuby a s menšími obtížemi se postavila se na nohy. „Ale buď tak laskav a nech si ty svoje kecy pro sebe, vážně teď na ně nejsem zvědavá.“ Pak se natáhla k lavičce pro svou bundu a odkráčela někam pryč.

Jakmile po pár metrech zmizela za dveřmi, na kterých byla cedulka, jež označovala dámské toalety, naštvaně jsem se na Emmetta podíval. „Nemohl bys alespoň jednou, prosím, zůstat zticha?“

Nasadil bezbranný výraz a skoro až ublíženě pokrčil rameny. „Hele, já nemohl tušit, že ji to naštve. Nejsem Alice!“

„Ale máš rozum, ne?“ přidala si i právě jmenovaná, která až dosud stála opodál s nějakou průvodkyní a celou scénu sledovala jen zpovzdálí. Postavila se vedle Emmetta – chudák mu sahala sotva po prsa – a dloubla do něho loktem. „Emmette, ona tě nezná půlku století jako my, takže si zkus uvědomit, že tvůj smysl pro humor možná nechápe.“

„Ale vždyť to bylo jen-“

„Běž se jí omluvit,“ přerušil jsem ho. Tohle Bellino chování se mi vůbec nelíbilo. Nebyl jsem na něj zvyklý a nedokázal jsem si vysvětlit jeho příčinu. Mohl jsem si jenom domýšlet, proč se mračila jako kakabus a proč se tak bezmyšlenkovitě urazila… Nesedělo mi to k její povaze.

„A zkus připojit nějaký kompliment,“ přisadila Alice a pokývala hlavou.

Emmett se naposledy podíval po mně, potom po ní, nakonec si jenom hlasitě povzdechl a s hlavou sklopenou odkráčel stejným směrem, jakým před chvílí zmizela Bella. Tvářil se při tom jako u mučení. Omluvy nikdy nebyly jeho parketa, většinou jenom zmateně koktal a nebyl schopen ze sebe dostat jediné slovo. Ale skutečně jsem doufal, že dnes to bude jiné. Chtěl jsem, aby se Bella dnes chovala uvolněně a vesele jako jindy. Potřeboval jsem to. Vzhledem k tomu, jak jsem byl nervózní z toho všeho, co by se mohlo stát, jsem potřeboval její obvyklý optimismus jako sůl. Autobus z dětského domova, narvaný k prasknutí všemi dětmi, by měl sem do Zoo dorazit každou chvíli. A v něm by měla být i Jennifer. A podle všeho – i její otec.

Ani náhodou jsem si nedokázal představit toho mohutného upíra, jak se uvolněně prochází po vyšlapaných cestičkách v zoologické zahradě, drží Jennifer za ruku a jako každý nadšený otec ukazuje rukama na všechna exotická zvířata; jak se s úsměvem rozplývá nad tím, jak jsou krásná, a jak pak bere svou dcerku na ramena, až si začne stěžovat, že ji bolí nohy.

Na téhle pozici jsem měl být já. Ne on, ne ten zpropadený cizinec, který se rozhodl obrátit celý život tady vzhůru nohama.

Já.

A nebyla to jenom sobeckost, co tohle slovo stále dokola opakovala. Byla to také žárlivost a nervozita a rozum a touha po tom tu malou udržet v bezpečí…

Hlasitě jsem si povzdechl. Neuvědomoval jsem si, jak jsem byl neklidný. Už to byl skoro týden, co jsem Jennifer viděl naposled. Pořád jsem si před očima přehrával ten okamžik, jak mi naposledy drobnými pěstičkami žmoulala tvrdě košili a nechtěla se ode mě vzdálit. Tehdy jsem pro ni znamenal jistotu… Ale jak to bude teď? Je týden dost dlouhá doba na to, aby se věci tak radikálně změnily?

I když jsem se nesnášel za to, že si sám sobě takto odpovídám, musel jsem si přiznat, že ano. Ostatně, já a Bella jsme toho byli živým důkazem. A i když jsem se stále snažil přesvědčovat, že u nás dvou to bylo jiné v mnoha ohledech, nakonec jsem si pokaždé uvědomil, že na těch pár rozdílech nezáleží. Možná ale-

Ze zamyšlení mě vytrhlo hlasité ženské zaječení. Hlava mi vystřelila nahoru a otočila se za tím zvukem. Když se ve dveřích dámských toalet objevila Emmettova mohutná postava, postrkována drobnou babičkou s prosedlými vlasy a brunátným výrazem ve tváři, uslyšel jsem několikahlasný povzdech členů své rodiny.

Nikoho z nás nenapadlo, že ten trouba nepočká na Bellu venku před budovou, a místo toho vleze dovnitř. Očividně nás náš milovaný bratr opět překvapil.

„Ty… prasak!“ Hlas ženy měl silný přízvuk, který ještě posílil hněv v jejích očích. „Co ty dělaš? At už tě nevidim tu!“ Zahrozila mu rukou, otočila se k němu zády a s hlasitým zabouchnutím dveří zmizela zpět na záchodech.

Emmett po nás vrhl jeden omluvný pohled a pak jen bezbranně pokrčil rameny.

Když o několik minut později Bella vylezla, nedala Emmettovi ani šanci se omluvit. Sama spustila, že ji hrozně mrzí, jak zareagovala, že to nebylo správné a vůči němu ošklivé. Kdybych stál na Emmettově místě já, byl jsem si jistý, že bych se jí to snažil vymluvit a smést alespoň částečnou vinu na sebe. Ale Emmett je prostě… Emmett. Přijal to s úsměvem na rtech a ani slůvkem nenaznačil, že by na tom nějaký podíl měl mít taky on. Ale to už by mě nemělo překvapovat.

„I tobě se omlouvám,“ vzdychla, když došla zpět ke mně a svezla se zpět na lavičku. „Ráno jsem na tebe dost byla protivná.“

Zkoumavým pohledem jsem se jí zadíval do očí. Nepřipadalo mi, že by se toho na jejím stavu nějak moc změnilo. Spíš naopak. Podle toho, jak měla vlhké řasy, jsem usoudil, že si obličej snažila oplachovat vodou, což ale jen připsalo velké plus tomu, jak působila na první pohled. Strhaná, nevyspaná – prostě chodící mrtvola. Nebo jak ji to nazval Emmett.

„To je v pohodě, zas tak nepříjemná jsi nebyla.“ Pokusil jsem se ušklíbnout, ale šlo to o poznání obtížněji než jindy.

„Nevymýšlej si, byla jsem hrozná.“ Hlasitě si povzdechla. „A to jsem se na dnešek tak těšila.“ Zavrtěla hlavou a s mdlým výrazem ve tváři se zadívala dopředu směrem ke skoro vylidněnému parkovišti.

Chvíli jsem ji jen tak z profilu pozoroval. Všímal jsem si všech těch změn, které se jí usadily ve tváři, a snažil jsem si z nich odvodit původ toho všeho. Nebylo to přeci poprvé, co byla v podobném stavu. Už párkrát jsem si u ní všiml takových příznaků. Ale nikdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Kdežto teď jsem mohl mlčky pozorovat, jak se dobrovolně ničí. Co asi mohlo za ty kruhy pod očima? Podle jejich velikosti musela probdít minimálně celou noc. Ale nešlo mi do hlavy, proč by to dělala. Jaký by k tomu měla důvod? Za tu krátkou dobu jsem ji poznal celkem dost dobře na to, abych si mohl bez pochyb odpovědět, že se žádného večírku ani ničeho jiného neúčastnila. Měla tedy noční můry, které jí nedovolily usnout? Anebo měla nějaký jiný skrytý problém?

Jedno ale bylo jasné. Jestli by se ještě chvíli snažila předstírat, že je s ní všechno v pořádku, za pár minut se jí podlomí nohy a ona se doopravdy rozplácne někde na zemi.

Tiše jsem si odkašlal. „Bello,“ začal jsem váhavě, „vážně nechci znít jako Emmett před chvílí… Ale skutečně vypadáš na to, že by ti postel právě teď dost bodla.“ Opatrně jsem volil slova, snažíc se ji nijak nenamíchnout.

„Já jsem v pohodě!“ Pro tentokrát nevyskočila na nohy a neutekla pryč, ani mě neobdařila rozzuřeným pohledem. Ale viděl jsem, jak se jí svaly v obličeji napnuly, jak zatnula zuby.

A i když jsem se původně ještě chtěl hádat a přesvědčovat ji, že jsem v tomhle ohledu chytřejší než ona, usoudil jsem, že dneska na to není správný den. Dneska jsem se musel být opatrný, jinak bych taky večer mohl litovat spousty věcí.

„Skutečně nepotřebuju, abyste se o mně všichni starali,“ dodala o něco klidnějším tónem. „Dokážu to sama.“

„Jak myslíš.“ Víc už jsem toho říct nestihl, neboť se na parkovišti právě objevil velký žlutý autobus, ze kterého se ozývala spousta veselých hlasů a myšlenek.

Dětský domov dorazil.

Uvědomil jsem si, jak se mi všechny svaly jako na povel napjaly. Dokonce jsem na chvíli přestal dýchat. Snažil jsem se v té změti křiku a smíchu rozpoznat jednu určitou mysl. Tu, která mě momentálně nejvíce zajímala.

A po necelých pěti vteřinách jsem se trefil přímo do černého. Napojil jsem se do hlavy Jennifeřina otce.

Ovšem nedozvěděl jsem se nic zajímavého, naprosto nic, co jsem potřeboval vědět. Pouze jsem poslouchal jeho znuděný hlas, jak smýšlí o tom, jak dlouho asi tohle bude trvat, a za jak dlouho už se dostane zase zpátky do svého hotelového pokoje.

Ani mě nepřekvapilo, když jsem v jeho hlavě nenašel ani náznak jakýchkoliv emocí. Ani náznak toho, že by cokoliv cítil.

Střelil jsem očima k rodině. Všichni upírali pohled na dveře autobusu. Vyčkávali, až se tam objeví, tělo instinktivně připravené k případnému útoku, i když dobře věděli, že takhle na veřejnosti žádný nehrozí.

Netrvalo to dlouho a jeho mohutná postava ladně seskočila ze dveří na asfalt. Otočil se, aby pomohl dolů Jennifer, a ve chvíli, kdy se mi objevila v zorném, se celé mé tělo napjalo.

Vypadala jinak, než když jsem ji viděl naposled. Její původně dlouhé vlasy, které sahaly skoro až k pasu, nyní končily jen kousek pod rameny. Obličej měla ještě bledší než jindy, pod očima hluboké kruhy, tělo skleslé a unavené. Dnes si s Bellou byly dost podobné. A u obou z nich mě to ohromně znepokojovalo.

Tlupa neposedných dětí se pomalu přesunula za neustálého vykřikování pokynů, aby se všichni drželi pohromadě, aby ti větší chytili za ruce ty malé, a hlavně aby nikdo neutíkal někam daleko, dostali až ke vstupní bráně, kde Trudy chvíli vyjednávala s příjemnou starší ženou za skleněnou přepážkou. Poté se brána na elektrický pokyn otevřela a děti se nahrnuly dovnitř. Očima rozšířenýma vzrušením se nedočkavě rozhlížely kolem. Většina z nich ještě na podobném místě nikdy nebyla.

„Bello! Edwarde!“ Trudyiným hlasem prosákla úleva, když nás spatřila. „Jsem ráda, že jste nakonec dorazili.“ Mile se na nás usmála.

Podal jsem Belle ruku, abych jí pomohl na nohy, a potom jsem pokynul Carlisleovi a ostatním, aby se k nám připojili.

„Takovou událost jsme si nemohli nechat ujít,“ pousmála se Bella a pohlédla mezi děti.

„Ani nevíš, jak jsem ráda. Už minimálně tři dny se děsím toho, že je tady neuhlídám, nebo se někomu něco stane.“

„To nehrozí, Trudy.“ Se rty nervózně povytaženými jsem ukázal rukou za sebe, kde se mezitím celá má rodina shromáždila. „Pro dnešek jsem přivedl posily.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Silvaren (08.03.2011 07:57)

Hele, ty osobo, ještě jednou napíšeš do perexu, že ti přijde tvá kapitola mdlá, nudná nebo s ní nejsi spokojená, tak mě vážně rozčílíš! Za prvé to nikdy není pravda, píšeš vážně hodně dobře, a za druhé, když už jsi si s kapitolou a celým příběhem dala takovou práci, přece si zaslouží, abys ho prodala co nejlíp! Protože podle mě (a soudě podle komentářů nejen mě) je tahle povídka skvělá!
A dnešní kapitola byla skvělá, bylo tam napětí, humor, drama, očekávání a strašně se těším na pokračování.

14)  krista81 (07.03.2011 01:33)

dílek se mi líbil a mdlý vůbec nebyl

Emmett je prostě Emmett a jeho přímočarost a "nedostatek taktu" baví pořád stejně

Na Belle je ta nemoc vidět čím dál víc,
když to už i Edwardovi konečně začíná docházet, že to co se s ní děje není jen tak, doufám, že bude pátrat víc

A Jenny? Co jí to ten její "otec" provedl, že je tak bledá a unavená? Co se to s ní děje?

Těším se na další

13)  bb119 (06.03.2011 20:11)

jj Emmet je prostě Emmet
jak dlouho bude ještě trvat, než se provalí, že je Bella nemocná? Carlisle je přece doktor, tak by si mohl všimnout, že něco není v pořádku
jinak skvělý dílek

10)  Fanny (06.03.2011 14:32)

Emmett je... prostě Emmett. Co ten upír chce udělat? Nějaký důvod k tomu všemu mít musí, ne? A asi nebude trvat dlouho než ta její nemoc praskne, Carlisle je přeci jen doktor.

8)  Bosorka (05.03.2011 19:16)

Carlise to jsi doktor?!!!!
Vůbec nemám ráda "otěcka"

7)  lied (05.03.2011 18:46)

chudák obě holky koukám že na Belle jsem čím dál tím víc vidět ta její nemoc a moc jí nepomáhají ty její noční můry a ta Jenifer asi má ted ty její vidiny častěji

5)  morningstar (05.03.2011 18:07)

4)  semiska (05.03.2011 18:05)

Náhodou dílek byl fajn. Bellu její nemoc zmáhá, ale statečně se drží. Jsem zvědavá, kdy přijde osudový moment zjištění Edwarda. MOc se na to těším. Určitě ta ZOO bude fajn. Emmett se nezapře

3)  Nosska (05.03.2011 18:03)

1)  Evelyn (05.03.2011 17:48)

Mdlý rozhodně ne Emmett je Emmett, jak trefně poznamenal Edward

1