09.09.2010 [22:30], MisaBells, ze série Když kočka není pes, komentováno 37×, zobrazeno 6864×

Že kočka není pes, že včera není dnes, že hip-hop není swing a louka není les.
To každý ví, to každý zná ... a přesto se do toho dá tak lehce zamotat...

Shortcut

„Hlavně nikde neříkej, že jsi moje ségra,“ vrčel Daniel, když mě uviděl v kuchyni.

„Neboj, ono se není čím chlubit,“ odsekla jsem a táta vedle mě protočil panenky.

„Dejte pokoj,“ prosil a napil se džusu. Máma zvedla hlavu od knížky a spiklenecky na mě mrkla. Chápala to. Ono není lehké být z dvojčat. Obzvlášť, když je váš bratr vysoký blondýn se žhnoucíma očima a řasami, které by mu záviděla kdejaká mrkací panna. Obdiv holek si užíval a nikdo mu to nezazlíval. Chtěla jsem být kluk! Osude, proč!

„Máčíš mi rukáv v mléku!“ skučel Dan.

„Jedno ráno, prosím!“ zdůraznil táta a s nechutí vstal od stolu. Hledala jsem pomoc u mámy, ale ta se jen smutně usmála.

„Vždyť ho znáš, po ránu s ním není řeč,“ tišila mě.

„Jo, Hanny je po něm, co?“ vysmál se mi Dan. A tomuhle jsem se chtěla vyrovnat?

Jak by to šlo? Nebyla jsem nic moc. Nechápala jsem, co na mě kluci vlastně vidí. V naší přenádherné rodině jsem já byla … úplně obyčejná. Alespoň mi to tak připadalo. Postava nic moc, prsa abys hledal málem mikroskopem, hubená, nohatá. Nejhezčí byly moje vlasy. Havraní hříva až do pasu. To kvůli těm vlasům mě všude, kam jsem se vrtla, překřtili na Sněhurku a kdejaký kluk na ně obdivně civěl. Zatracené vlasy! Už několik dní jsem zvažovala změnu. Nejspíš mě to bude stát život, až mě uvidí Bella nebo Nessie, ale risknu to. Tahle kůže mi byla nepříjemná. Na každé škole se za mnou kluci otáčeli a já nevěděla, kam se schovat. Už ne!

„Kam jdeš? Za chvíli jedeme!“ křikla mamka, když jsem si to namířila do patra ke svému pokoji.

„Jsem tam hned,“ slibovala jsem. Nebyl čas. Tedy byl pro mě, ale pro bráchu s ostatními ne. Opět se projevila moje paličatost, když jsem si prosadila jako správný spratek, že budu chodit jinam. Na výtvarnou školu. Měla jsem to blíž, takže zatímco oni museli jet teď, mě zbývala hodina. Sedávala jsem po ránu v parku a přemýšlela.

Popadla jsem nůžky a chystala se ustřihnout první pramen.

„Zadrž, šílenče!“ syčel Edward.

No jo, tak na tebe jsem nepomyslela. Zaúpěla jsem.

„Nech si poradit,“ prosil a vyklonil se z koupelny. „Bello?“ křikl do prostoru.

Ježíš! Ne!

„Neboj, pochopí to. A rozhodně to bude lepší.“

Bella měla na tváři zmatený výraz, když mě viděla s nůžkami v ruce.

„Lásko, mohla bys Hannah pomoct s novým vzhledem?“ začal Edward a Belle se očividně ulevilo, že si nehodlám přestříhnout žíly. Pak nás nechal samotné a zmizel.

„Jak moc to chceš?“ ptala se mě, když párkrát zkusmo stříhla do prázdna.

„Hodně.“

„Sakra,“ zaklela tiše a stříhla.

„Ještě! To nebyl ani centimetr,“ smála jsem se jí.

„Hanny, nebuď blázen. Takové vlasy… Proč?“

„Lezou mi do pusy,“ lhala jsem. Přeci jí nebudu říkat, že mě štve to omezování a pronásledování. To, že Dan může vše, protože je kluk a já jsem jako skleněná panenka.

„Dobře,“ špitla a vzdychla. Preventivně jsem zavřela oči, abych nemohla couvnout a poslouchala ten zvuk, jak nůžky přerušují pouto mezi mými vlasy a mnou. Au!

Po půlhodině mi Bella položila ruku na rameno.

„Hotovo.“

„Tak já se podívám,“ kuňkla jsem a otevřela oči. No dobrý! Jásala jsem. Nebyl to tak hrozný pohled, naopak. Bella mi udělala sestřih ala Petr Pan. Rozježený a o trochu kratší, než nosila teta Alice. Vypadala jsem podobně a byla nadšená!

„No ale už bychom mohly jet, ne? Kluci už jsou pryč. Je to na nás,“ prosila Bella. Ona a Edward se tentokrát škole vyhnuli. Prý už jsou moc staří pro střední. Taky chci být! Teď nám dělali jen pomyslné taxíky. Dovézt a přivézt. Máma s tátou na to taky hodili bobek. A moje babička Ness s dědou Jacobem… taky! Takže jediní studující jsme byli Daniel a já. Jenže s námi jezdila celá rodina.

Popadla jsem skicák s domácím úkolem a přes hlavu si přetáhla kapuci od mikiny.

Když mě Bella vysadila před školou, zaúpěla jsem. Další nudný den a tolik práce…

„Děje se něco?“ vyložila si mé zaváhání.

„Ne, nic,“ kuňkla jsem. Políbila jsem ji na tvář a vyloženě utekla z auta.

Školou jsem chodila jako tělo bez duše a opět se ztrácela ve svém světě.

„Co ti… Kdo? Proboha!“ vřeštěla Cloe, když mě uviděla.

„Co?“ nechápala jsem.

„Ty vlasy!“ ukazovala panicky.

„Jo tohle. Nelíbí?“

„Jsi jak kluk, ale počkat… No, není to tak zlé. Je to in, hele, mě se to líbí,“ uzavřela svou úvahu a já se musela usmát. Cloe byla drobná zrzka s pihami kolem očí a postavou ve tvaru hrušky. Přesto se za ní každý dokázal podívat a ona zvládla zaujmout svou energií.

„Chci být klukem,“ vzdychla jsem.

„Nebuď blbá! Jen stávkuješ, protože Danny je preferovaný,“ protočila oči a pronesla mou oblíbenou větu. Znala mě. Pokud se to tak dalo nazvat. Do umělecké školy jsme spolu chodily už třetím rokem. Měla jsem nutkání jí o sobě říct vše, ale doma mě od toho odrazovali.

„Nové tričko?“ změnila jsem téma.

„Vůbec. Jen jsem do něj zhubla, to čučíš, co? Hele, máš ten referát na historii?“ brebentila.

„Jaký?“

„Na historii jsme měli vypsat slohy a načrtnout je s tím, jak šly po sobě! Ty to nemáš?“

„Cloe, to je až na zítra,“ vydechla jsem úlevně.

„Jo? Sakra a já kvůli tomu nespala, do prkýnka,“ mručela.

Z diskuze nás vytrhl školní zvonek a nuda mohla začít. Po škole jsem namířila své kroky rovnou do městské knihovny. I když jsem o tom referátu věděla, vypadlo mi to. Potřebovala jsem pár knih a internet nebyl můj kamarád. S počítači jsem bojovala vždycky. Daniel ne. Trvalo mu sotva půl hodiny, než cokoliv pochopil a exceloval v tom.

Prošla jsem kolem obtloustlé knihovnice, která si mě změřila přes dna půllitrů na očích a svraštila srostlé obočí.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji s úsměvem a dostatečně nahlas, aby mě slyšela.

„Pšt!“ okřikla mě. Potlačila jsem vypláznutí jazyka. Baba!

Zaplula jsem mezi regály a namířila si to do sekce encyklopedií. Natáhla jsem ruku po první knížce, ale ta mi zmizela před očima.

„Hej!“ štěkla jsem a od pultu se ozvalo opět mručení té babizny.

„Promiň, ale já ji potřebuju,“ vysvětlil hlas na druhém konci regálu. Zavrtěla jsem hlavou a šla dál. Velká encyklopedie o slozích mě uhodila do tváře. Jenže jakmile jsem jen pomyslela na to, že si ji vezmu, vytáhl ji opět ten nenechavec.

„Děláš si srandu?“ vrčela jsem už vztekle.

„O co ti jde? Vezmi si jinou, je jich tu hafo!“ odsekl mi a sebral další.

„Nestačí ti jedna?“ prosila jsem.

„Ne,“ odbyl mě suše.

„Blbečku,“ ulevila jsem si.

„Co jsi říkal?“ sykl na mě hlas a mezi knihami se objevily oči. Zelené a orámované hustým obočím. Trhla jsem sebou. Jak říkal?

„Že jsi blbec!“ zdůraznila jsem mu a ta kukadla zmizela. Instinktivně jsem přidala do kroku a hodlala zmizet.

Hannah, ty jsi blbec, ne on. Takhle dráždit cizího kluka!

„Stůj, ty cápku! Co si o sobě myslíš?“ křikl na mě a babizna po nás vrhla rozzuřený pohled.

„Neřvi, nebo se po nás vrhne Kraken!“ sykla jsem.

„Pojď ven,“ vybídl mě.

„Nejdu! Jdi sám a pokud možno rychle. Tohle ti podržím,“ nabídla jsem mu a natáhla se po své encyklopedii.

„Nesahej na to, nebo tě vážně praštím,“ zavrčel. Ou!

„Přece bys neuhodil slabší?“ kuňkla jsem.

„Nebuď baba a vzmuž se. Co jsi to za kluka, že se bojíš?“ přimhouřil oči. Já? Kluk? No počkej, ty frajírku s hnědými vlasy a tak krásnýma očima…

„Starej se o sebe, hezoune,“ odsekla jsem a chtěla kolem něj projít.

„Hezoune? To jsem do kluka ještě neslyšel. Hele, ty tintítko, co jsi zač? Jak se jmenuješ?“ vyzvídal.

„Hanny,“ špitla jsem nejistě. Tak to bude trapas, když zjistí, že nejsem kluk, ale ošklivá holka.

„Hanley? Co jsi udělal rodičům, že tě takhle pojmenovali?“ usmál se a obrátil o sto osmdesát stupňů.

„Ehm… Jo, Hanley, ale neříkej mi tak. Je to divný. Spíš toho Hannyho, jo?“ prosila jsem a uvnitř mě se Hannah smála nejen sobě, ale i jemu. Chudák!

„To znám. Já jsem Chris,“ podal mi ruku. Sevřela jsem ji ve své a málem vykvíkla, když ji stiskl. Je normální? Au!

„Christopher je hezké, ne?“

„To bych ale musel být Christopher, víš? Povím ti tajemství, ale běda, jak to někde řekneš,“ vyhrožoval s úsměvem. „Jmenuju se Christmas,“ zašeptal. Kousla jsem se do rtu a spolkla bublinu smíchu. Celá jsem se roztřásla. „Jo, rodiče jsou cvoci. Narodil jsem se na Štědrý den.“ Chápavě jsem pokývala hlavou a snažila se nesmát, jenže to nešlo potlačit.

„Tak bouchni,“ vybídl mě a já se nadechla, jenže tím jsem uvolnila svůj hlas a nedalo se to už zvrátit. Rozesmála jsem se. Chris chvilku čekal a omluvně se zubil na Krakena u pultu, dokud se ona nezvedla a nevyvedla nás ven.

„Tak dík, teď už mě tam nepustí!“ dobíral si mě, zatímco já se div neválela na chodníku. „Už stačí, ne?“ prosil.

„Promiň,“  vydechla jsem, když to přešlo.

„Jsem zvyklý, v pohodě.“

„Vážně jsi Christmas?“ zeptala jsem se a utřela stékající slzu smíchu z koutka oka.

„Ne, jsem Chris a běda, jak to někde řekneš, tintítko,“ vrčel, ale pak se začal smát. „Bože! Proč já!“ křičel na celou ulici, až jsem vyděšeně vytřeštila oči.

„Neřvi!“ prosila jsem tentokrát já.

„Odkud jsi?“ ztišil se.

„Odtud,“ culila jsem se.

„Ale tak kam chodíš na školu, na gympl určitě ne, viděl bych tě. Máš takový zvláštní kukuč. Takový hezounek,“ spekuloval. Hezounek? Já ho praštím!

„Jsem z výtvarný,“ špitla jsem.

„Maluješ? Fakt? Hele, není to moc holčičí?“ znejistěl a sjel mě pohledem. Útok!

„Jdi do háje! Holčičí? A co Gaugin, Van Gogh, Picasso, Da Vinci, znáš vůbec nějkou ženskou malířku? To, že dneska spíš kreslí holky, neznamená, že kluci nemůžou! A teplej nejsem!“ bručela jsem.

„Klid, draku! Jen se ptám,“ smál se.

„Ty jsi z gymplu?“ došlo mi, co říkal.

„Jo, proč? Znáš někoho?“ vyzvídal.

„Ne,“ vyhrkla jsem rychleji, než jsem chtěla. Chris přimhouřil oči a zvedl jeden koutek úst! Ty kráso!

„Nemáš něco s Blacky?“ zeptal se. Ústup!

„S kýmže?“

„To nic,“ zaonačil to a podíval se na hodinky. To bylo lehký.

„Hele, musím jít,“ omluvil se, ale neodešel.

„Tak jdi,“ vybídla jsem ho s úsměvem.

„Tak jo. Měj se,“ mávl mi a já měla pocit, že se k chůzi přemlouvá. Když se otočil, sledovala jsem jeho… ehm… pozadí. Pevné, mužné… široká ramena, svalnatá záda a krk. Proč zrovna tenhle mě má za kluka? Ale co, taky dobře!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

16)  Hanetka (10.09.2010 14:44)

Michale, četl jsi Epilog Tabuly Rasa? Jestli ne, chápu, jestli ano, musíš vědět, komu se narodili Hannah a Daniel. Nessie a Jacob to rozhodně nebyli.

14)  Kaca (10.09.2010 14:35)

Míšo tak Chrise netroufnu Jinak to bylo pěkný, v delší verzi " jo, je to dokonalý start" Čekala jsem mezi Hanny a Chrisem nějaké ty rozboje, po přečtení seznámení, ale jak to jde vidět tak asi nebudou. Jen chudák Danny Pěkný, těším se na další

11)  Hanetka (10.09.2010 09:16)

No, s pomocí Hanetky... jak se to vezme. Je přemlouvání k pokračování pomoc? A pak korektury... a občas nápad, kam a jak dál. Písmenka tvoří Míša, já jen přicmrndávám. Hanny ani Danny básnické střevo nezdědili, ale nechte se překvapit.

10)  sfinga (10.09.2010 08:10)

Áááá, ty potvoro, kdo mi včera říkal, že neví, kdy to dá do kupy, co
Takže Danny krasavec a Hanny za kluka , jo?
No potěšlucifer
To zase budou prima situačky
Těším se, koukej psát, a´t je tu další díl

6)  krista81 (09.09.2010 23:35)

Jůůůů, další povídka a tak rychle - ty nás rozmazluješ
Paráda - pokračování.
Už se těším co Hannah provede, zatím to vypadá moc dobře

5)  Petik (09.09.2010 23:29)

děkuji,děkuji, děkuji ...závislost pokračuje...už se moc těším na další kapitolu...je skvělé, že pokračuješ v příběhu

«   1 2