03.02.2011 [08:00], Estampida, ze série Chodili spolu z čisté lásky, komentováno 9×, zobrazeno 3097×

Kapitola 1 - Jsme si cizí

Toužili se poznat, ale ani jeden si to nepředstavoval takhle!

 

Jejich láska je hluboká a pravá. Ale jak ji dát nejevo, když je mezi nimi propast rozdílů a nástrah. Najdou k sobě Bella s Edwardem cestu?

„Milý deníčku,

toto je můj první zápis. Nikdy jsem si deník nepsala, ale teď musím. Musím někomu svěřit to, co se se mnou děje v poslední době. Tak tedy, jmenuji se Isabella Swan, ale většinou mi lidé říkají Bello. Je mi 17 let, zrovna jsem se přestěhovala do malé vesničky jménem Forks a poprové se zamilovala. Jmenuje se Edward Cullen, je mu také 17 a je vážně krásný a chytrý. Není jako všichni ostatní puberťáci, které tady potkávám. Je tak dospělý! Zajímá se o hudbu, prý by chtěl studovat medicínu a miluje architekturu. To si u těch ostatních nedokážu ani představit! Vždycky, když ho vidím, tak se mi roztřesou kolena, ale to je asi normální, když je člověk zamilovaný, ne? Jsem vážně v koncích deníčku. Nevím, jestli ho mám jít oslovit. Ale co bych mu říkala? Krom toho už teď se děsím jeho reakci. Totiž, on ani jeho sourozenci se nikdy, opravdu NIKDY, nebaví s nikým jiným! Je to vážně dost zvláštní.

Deníčku musím končit, čeká mě další den v nové škole. Drž mi palce, ať už se dneska prolomí ledy a já si najdu aspoň jednoho přítele!

Tvá Bella“

„Už je to sto let, co si píšu zápisky. Není to zvlášť problém, když mám na to celé noci. Většinou jsem si zapisoval poznatky, když jsem byl u nějakého zajímavého případu v nemocnici nebo u proměny nového člověka. Dnes poprvé píšu o citech. A zrovna naneštěstí nemám slov! Já, Edward Cullen, mistr výmluv a argumentů. Tak tedy začnu fakty. Jmenuje se Bella, je jí 17 a je vlastně úplně obyčejná. Asi to bude důvod, proč ji miluji. Na nic si nehraje, nesnaží se za každou cenu zaujmout. Je svá. Nechápu, proč se s ní nikdo nebaví. Řekl bych, že bude určitě zábavná. Opravdu bych jí chtěl poznat. Ale už teď se bojím, co by se mohlo stát! Její krev mi tak strašně voní! Ale pšt, to se nesmí nikdo dozvědět!

Musím jít, dnes mě čeká další den v téhle světem zapomenuté škole. Kéž by se stal nějaký zvrat a já ji mohl oslovit!“

Mladá dívka Bella seděla osamoceně u stolu ve školní jídelně. Netušila, že být nová je tak těžké. Doufala, že si rychle najde přátelé, aby se jí nestýskalo po domově. Bohužel, nastoupit v půlce školního roku je skoro stejné, jako se pokoušet naskočit do rozjetého vlaku. Všechny kupé jsou už obsazené. Ale pak se svět náhle proměnil. Srdce se jí roztlouklo, tvář se jí zalila jasně rudou barvou a ruce se jí roztřásli tak, že měla co dělat, aby neupustila vidličku na zem. Do jídelny vešli oni. Sourozenci Cullenovi. Rychlými kroky míjeli stoly, čím víc se blížili k tomu jejímu, tím víc pociťovala nervozitu. A pak se to stalo. Prostě jí minuli. Stejně jako včera, jako předevčírem, jako celý ten měsíc, co chodila na tuhle školu ve Forks. A stejně, jako většina jejích nových spolužáku. Ať by se přemáhala sebe víc, nedokázala by odtrhnout oči od toho stolu. Jak je možné, že jsou všichni TAK krásní? A to nepřeháněla. Snažila se dívat na věci objektivně, ale prostě musela si přiznat, že nikdy neviděla krásnější lidi. Že nikdy neviděla nikoho takového, jako byl ON! Edward Cullen. Zadívala se na něj a  hlavou se jí začaly honit myšlenky.

„Jak je možné, že jsme si tak blízko a přesto tak vzdáleni. Jak je možné, že i když jsme spolu nepromluvili ani slovo, já mám pocit, že se známe už od počátku věků. Chtěla bych se zvednout a jít za tebou. Nic neříkat. Jen Tě držet za ruce. Jen cítit tvé objetí a společně mlčet v nově nabité symbióze. Proč je to tak nemožné? Tak vzdálené? Proč to cítím zrovna k Tobě, Edwarde Cullene, když ty jsi ten poslední člověk na světě, který by o mě stál? Proč jsme si tak cizí?“

Upír Edward právě vešel do školní jídelny. Neuběhla ani vteřina a už přesně věděl, kde sedí. Jako naneštěstí musel opět projít kolem ní, jestliže si chtěl sednout jako obvykle se svými sourozenci ke stolu v rohu. Během polední přestávky neměli na rozdíl od všech ostatních nic na práci, a tak se mohl nechat unášet vlastními myšlenkami. Poslední dobou se to ukázalo jako velký problém. Nemohl na ní přestat myslet. Stále se chtěl otáčet za její vůní. Toužil vstát a jít za ní. Toužil si k ní sednout, vzít ji za ruku, podívat se jí hluboko do očí a pak… Pak co? Sám sebe se zhrozil! Představil si, co všechno by se mohlo stát.

„Kéž bys, Bello, tušila, proč se na Tebe nesmím ani podívat. Proč se nesmím nechat ani na chvilinku unést tvou krásnou vůní. Proč se k Tobě nesmím přiblížit. Proč Tě musím ignorovat, i když toužím potom mít Tě ve svém objetí. Věř mi Bello, je to pro Tvoje dobro. I když bych Tě chtěl znát, musíme si zůstat cizí!“

Městečko Forks rozhodně neoplývalo ničím, co by stálo za řeč. Neustále ponuré počasí rozhodně ničemu nepřidávalo. Mraky vysely nízko, sem tam se blýsklo a za malou chvíli už padaly kapky deště na rozbitou silnici.

Bella si rychle přetáhla přes hlavu kapuci, aby pokud možno co nejméně zmokla cestou domů. Už teď litovala toho, že se ráno rozhodla pro tuto ozdravnou procházku. Kéž by seděla v té své rezavé kraksně. Rázně přidala do kroku. Chtěla mít tuhle cestu rychle za sebou. Těšila se domů, jak si lehne do postele s hrnkem horkého čaje a svým deníkem. Přemýšlela, jestli má dneska vůbec co zapsat. Na hodině angličtiny si k ní přisedla jedna dívka a začala se s ní bavit. To bylo rozhodně skvělé, ale Bella si uvědomovala, že nic by nemělo takovou váhu, jako kdyby si k ní přisedl Edward. Pousmála se. Tohle pro ní nebylo typické. Vlastně to bylo něco, co častokrát vyčítala své mamce. Vzpomněla si, jak se kolikrát divila, že její máma dokázala úplně ztratit hlavu. Kvůli chlapovi. Vždycky se jí smála. A teď prožívá to samé. A co víc? Přijde jí to krásné!

Ještě si stihla rychle vybavit tvář Edwarda Cullena, než si v periferním vidění všimla jasně svítící záře. Ve vteřině si uvědomila, že přestala vnímat, kudy jde, a že si to kráčí přímo uprostřed silnice. Stejně rychle si uvědomila, že se tomu blížícímu se autu nestihne vyhnout. Pak už cítila pouze náraz do boku, a jak jí to odhodilo, pravděpodobně do příkopu u silnice. Pak byla jen tma.

Tak takhle si to opravdu nepředstavoval! Tak moc se bál, že jí ublíží jako upír, až jí nakonec ublížil jako obyčejný člověk! Nemohl si vzpomenout, jak se to stalo. Když nastupoval do auta u nich před barákem, měl v plánu si jen pročistit myšlenky. Chtěl se aspoň na chvíli zbavit všech těch pocitů a vnitřních bojů. Jak se to sakra mohlo stát?! Musel se nechat úplně pohltit tou představou, že jednou přijde den, kdy budou jen on a ona. Ve světě, kde jim nic nehrozí. Ve světě, kde si nebudou muset nic vysvětlovat. Kde prostě budou spolu. Krásně a jednoduše. Kde ji bude moc držet za ruku, aniž by se bál, že jí ublíží. Že ji zraní. Že způsobí její smrt.

Ještě si rychle stihl vybavit její vůni, než si uvědomil, že se za vteřinu stane něco hrozného. Uvědomil si, že přestal vnímat čas i rychlost a tachometr že ukazuje 180km/h. Stejně rychle si uvědomil, že tomu nestihne zabránit. Prudce sešlápl brzdu.

BUM!!

Ztratil kontrolu nad řízením a ucítil, jak se auto zastavilo o nejbližší strom. Pak byla už jen tma.

Bolest prostupovala celým jejím tělem. Měla pocit, že svět se kolem ní mění. Nebyla si jistá, jestli sní nebo bdí. Nebyla si jistá ani tím, jestli stále žije. Cítila nějaké doteky, jako kdyby ji někdo někam nesl. Zaostřila a zjistila, že kouká do páru jantarových očí a vydechla pouze:

„Tys´ mě zabil, Edwarde Cullene!“

Svět nabral neuvěřitelnou rychlost a pak se rozplynul.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Jalle (05.12.2012 16:47)

1. upír v dejinách čo havaroval

8)  Estampida (19.02.2011 19:36)

Já už ani nevim, jak vám děkovat, za krásný komentáře. Takže prostě, děkuju!!!!

7)  Evelyn (19.02.2011 09:02)

Deníky jsou nádherné, takové něžné a prosycené city
Konec je ovšem na infarkt

6)  semiska (17.02.2011 23:12)

Tak tohle je setkání za všechny prachy No, snad nebude tak zle a nějak to dobře dopadne, co myslíš?
Ty deníky jsou moc krásně procítěné a nádherné.

5)  Janeba (04.02.2011 14:37)

Šmankote, já se tady rozplývám, jak úžasný je to nápad hovořit prostřednictvím deníčku a Ty, Ty.. Estampido, tak tohle jsem nečekala! Ale těším se dál! Děkuji!!

4)  eMuska (03.02.2011 16:04)

Tys mě zabil, Edwarde Cullene!

To je taká inšpiratívna veta, moje nervy...
...a táto kapitolka bola neskutočne krásna! Ale on ju zrazil, dokelu! Mal dávať pozor, aj keĎ ho sčasti ospravedlňuje fakt, že myslel na Bellu. Úžasné!

3)  Dennniii (03.02.2011 10:47)

Ten okamžik v jídelně a ty deníky, nádherné, ale ta nehoda, snad je Bella v pořádku Nádherná kapitola

1