08.02.2011 [17:30], MisaBells, Povídky jednorázové, komentováno 37×, zobrazeno 6043×

Nechala jsem múzáka, ať si loká tu svojí slívku a vylezlo z toho toto. Důvod toho je, že jsem chtěla napsat nějaký krvák, ale moje mušketýrka Hanetka chtěla smích. (Hrozila mi vraždou.)

Domem se nesl řev raněné Godzilly.

„Rose, miláčku, neboj, však jsem za rok zpět,“ tišil ji Emmett, ale blondýna se nedala utěšit.

„Vojna? Ty? Co já? Jak můžou upíry poslat na vojnu? Od kdy? Co je tohle za systém!“ vrčela hystericky.

„Tak je jdi udat,“ zasmál se Jacob. „Náhodou, to zvládneme, a za rok jsme tady.“

„To vaše „za rok jsme tady“ si nech. Já mám určité potřeby!“ ječela dál.

„Nechám ti tu svoji kreditku, jo?“ sliboval Emm a Rose se uklidnila.

Nastalo dlouhé loučení. Nejen Emmett s Jacobem, ale i Edward a Jasper dostali svůj povolávací rozkaz.

„Miláčku, nezapomeneš na mě na té vojně?“ vzdychla Bella, než Edward nastoupil do vozu k ostatním.

„To víš, že nezapomenu,“ tišil ji. „Udělal jsem si na něm pro jistotu uzel.“ Bella zůstala konsternovaně zírat. Stála tam ještě pěknou chvíli poté, co auto zmizelo v zatáčce.

„Fakt tam máš uzel?“ zajímal se Emmett v autě. Edward se k němu otočil a povytáhl obočí v otázce. „Aha, chápu…“

Jakmile dorazili na místo určení, poslali je do velkého sálu, odkud měli předstoupit před komisi.

„Jacob Black!“ zahřměl důstojník, vyvolávající jména. Jake zbledl. Ten tam byl jeho entuziazmus. Vešel do místnosti. Před ním seděli v řadě vyšší šarže. Ukázali mu na židli před sebou a začal výslech. Na závěr se jeden z nich podíval Jacobovi do tváře a zeptal se:

„Co byste řekl na námořnictvo? Umíte plavat, vojáku?“ Jake vytřeštil oči a zalapal po vzduchu.

„To už nemáte žádné lodě?“

V sále se ozvěnou nesl řev z přijímací místnosti.

„Co tam zase vypustil za plyn,“ vzdychl Edward.

„To jakože praktická zkouška,“ děsil se Emmett a Jasper se praštil rezignovaně do čela.

„Jasper Hale!“ zahřměl znovu důstojník, když Jacob vyšel ven. Bratři ho soucitně vyprovázeli pohledy.

Jazz se v klidu posadil a změřil si všechny kolem sebe. On byl nejmladší major v historii, tihle ho nezaskočí.

„Z čeho je vyrobena hlaveň pušky?" vyhrkl v polovině důstojník.
„Z oceli." Jasper byl na sebe náležitě pyšný.
„Dobře. A z čeho je vyroben závěr pušky?"
„Taky z oceli."
„Špatně!" zahřměl chlap a zvedl se ze židle. Jazz to nevydržel. V hlavě mu to šrotovalo o sto šest. Kde udělal chybu?
„Jak to špatně?" zeptal se, jelikož mu zvědavost nedala.
„Podívejte se, vojíne, co máte napsáno v příručce: Závěr je vyroben z téhož materiálu!" řekl spokojeně důstojník a Jasper zůstal sedět s pusou dokořán.

Když pak vyšel ven, byl rudý vzteky. Obrazně řečeno. Než však stihl cokoliv říct, zavolal důstojník Emmetta. Ten se rozzářil. Pro něj to bylo něco úplně nového.

„Dobrý den,“ pozdravil vevnitř. Nikdo mu neodpověděl, nikdo se na něj nepodíval. „Říkám, dobrej!“ zesílil hlas. Jeden z nic nakonec vzhlédl.

„On vás ten optimismus přejde,“ zavrčel. Emmett sebou plácl na židličku před stolem a čekal.

„Co uděláte, když se vám rozbije plynová maska?“

„Vyhodím ji, na co rozbitou?“ mručí nechápavě Emm. Důstojník zezelenal.

„Vojáku! Pamatujte si, že ve vzduchu není jenom dusík a kyslík, ale i vzácné plyny, jako heligon, aragon, paragon a další!" Emmett se kousl do rtu, aby nevyprskl, ale jeho plíce byly silnější. Představil si levitující paragon a heligon.
„Vojáku, já to vědět nemusím, já nejsem meteorolog, já jsem chemik!"

Emmetta museli z místnosti vyvést. Lámal se v pase a nedokázal chodit. Edwardovi se sevřely půlky. Jacob byl vyděšený a pořád něco mumlal o vodě a lodích. Jasper vedle něj seděl a tikalo mu oko a Emmett se mu pomalu válel u nohou smíchy.

„Ti nás teda válcují, to jim musím nechat,“ hekl a vstal. Z chodby se do sálu vehnal jeden z těch vyšších.

„Vyzná se tu někdo z vás v hudbě?“ zahřměl. Edward se líně rozhlédl, pak pokrčil rameny a zvedl ruku. „Fajn, tak mazej do druhého patra. Potřebují tam odtáhnout klavír do osmého,“ zavelel a zmizel.

Ještě ten večer se z kasáren vypustil poštovní holub se zprávou do Forks.

Ráno kolem čtvrté hodiny se velkým areálem rozlehl zvuk sirény.

„Uá! Hoří! Oheň! Hoří! Kde mám kufr?“ ječel Emmett.

„To je budíček, Emmette. To nehoří,“ tišil ho Jasper a sledoval spokojeně pochrupujícího Jacoba na spodní palandě.

„Vstávat!“ zahřměl ve dveřích důstojník. Ozvalo se hlasitě břink a celá Jacobova postel se rozklepala.

„Do háje, auvajs,“ kňučel vlkodlak a mnul si temeno hlavy.

Vyběhli z ubytovny a seřadili se na place.

Před nastoupenou jednotkou pochodoval kapitán a měřil si je pohledem.

„Co uděláte, když vás v tanku napadne nepřátelské letadlo?“ vyzvídal.

„Vyskočím z tanku a schovám se,“ zahalekal Jacob v panice. Pořád měl před očima tu vodu, chudák.

„Opětuji palbu, pane,“ řekl rázně Jasper.

„Oklamu ho,“ přidal svou trošku do mlýna Emmett.

„Jak ho chcete oklamat, vojáku?“ znejistěl kapitán.

„Úplně jednoduše. Hodím blinkr doleva a zahnu doprava, ne?“ vysvětlil Emmett a málem si poklepal na čelo. Místo něj to udělal Edward. Vrazil mu palec do čela. „Au! Za co?“

„Mlč,“ zavrčel. Kapitán však zachoval absolutní klid a pokračoval ve výcviku.

„Vojáci, teď se budete plazit po rovné zemi!“ zavelel.

„Země je kulatá,“ odfrkl si Edward dotčeně.

„Kdo to řekl?“ ječel kapitál zelený vzteky.

„Přece Koperník,“ připomněl mu Edward. Kapitán se opět vrátil do svého rádoby klidu.

„Koperník! Pět kroků vystoupit!“ zavelel. Jasper si s Edwardem vyměnil zmatený pohled a Emmetta opět odnášeli v klubku.

„Pozor!“ zavelel kapitán. Všichni se vyrovnali v zádech. „Tamten bílej vzadu! Vy jste neslyšel rozkaz?“

„To je ale patník,“ vyhrkl Jasper zděšeně. Slepý kapitán?

„Na jméno jsem se neptal, vojáku!“ usadil ho.

„Co?“ artikuloval bezhlasně Jacob.

„Mám zase tik,“ stěžoval si Jasper, a když se na něj Edward otočil, viděl, jak mu tepe v koutku oka. „Myslíš, že s tím Carlisle něco udělá?“

„Vydloubne ti oko, přeruší nerv a zašije víčko,“ odpověděl Edward absolutně v klidu.

„Cože?“ vykvíkl a vyvalil oči Jasper. Hlas mu přeskočil o tři oktávy výš.

„No vidíš, už nemáš tiky,“ usmál se Edward a Jasper na něj vztekle zavrčel.

Jednotka byla rozpuštěna a na programu měli seskok s padákem. Emmett drtil v ruce příručku a neustále si opakoval:

„Za prvé vyskočit z letadla, za druhé počítat do dvaceti a zatáhnout za levou šňůrku, za třetí, neotevře-li se padák, zatáhnout za pravou šňůrku, za čtvrté, pokud se stále neotevře padák, zatáhnout za obě šňůrky najednou, a nakonec po doskoku proběhnout město a vyhledat transportér a hlásit se veliteli…“

Letadlo vzlétlo. V ozvěně se stále nesl jeho hlas. Když se otevřely dveře a vyskočil Edward, Jasper i Jacob, zopakoval si ještě jednou instrukce a skočil. Padal. Zatáhl za šňůrku a nic. Zatáhl za druhou – nic. V panice zatahal za obě, načež se podíval pod sebe. „Jestli dole nebude čekat ten transportér, tak se fakt naštvu,“ zavrčel, zkřížil ruce na prsou a – čekal.

Dopadl jako kočka na všechny čtyři. Edward na něj mávl a začali se sunout přes město. Zrovna procházeli kolem kanálu, když se u něj nadzdvihlo víko a vystrčil hlavu zašlý dědeček s vousy snad k patám.

„Hoši? Už skončila válka?“ vyzvídal. Emmett si vyměnil pohled s Jacobem.

„Ještě ne, dědo,“ lhal Jacob a v očích mu rošťácky jiskřilo.

„Do háje už s tím Napoleonem,“ sykl dědeček a zmizel opět pod zemí.
Edward ty dva sledoval a vzdychl:

„Alespoň někdo se tou vojnou baví. Já už chci domů.“ V hlavě se mu zrodil nápad. Sáhl na opasek, vytáhl jeden z granátů a podal ho Jacobovi. „Když zatáhneš za tenhle provázek, tak nejen, že uvidíš ohňostroj, ale já dostanu tři dny dovolené, co ty na to?“ navrhl mu s úsměvem.

„Já chci taky dovolenou,“ mručel Jacob.

„Tak to dej Emmettovi,“ vybídl ho Edward.

„Jé, dárek!“ jásal Emm. „Kam jdete?“ zakřičel za mizícími siluetami v dáli.

Rok utekl jako voda. Ani jednomu nepřišel od začátku vojny dopis, zpráva, balíček. Všichni byli zoufalý a nemohli se dočkat, až se na tuhle věc zeptají doma.

Jenže…

Místo uvítání a láskyplném polibku, vyběhl z domu rozzuřený Carlisle a začal je tam bít hlava nehlava. Měli co dělat, aby se ubránili, vojáčci naši.

„Příště, až pošlete holuba, tak mu laskavě rozvažte křídla! Přišel včera!“ vřeštěl Carlisle.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

17)  BlackBeauty (08.02.2011 19:59)

No tak ten holub byl fakt rozsekávka a Koperník taky

16)  plyshovymedvidek (08.02.2011 19:41)

ty jsi magor vypadám jako opilá a to jsem vyjímečně nestihla ani pít

14)  Fanny (08.02.2011 19:19)

Ta poslední věta Jak tohle a takhle úžasně může vymyslet?

10)  tessa (08.02.2011 18:50)

Bože, já s toho nemůžu! Sice jsem si důkladně několikrát přečetla perex, ale o tom, že se nemá jíst a pít tam nebylo ani slovíčko! Holka, ty mě máš dneska na svědomí. Místo toho, abych se pracně učila Český Jazyk, tak si čtu kameňáka a nemůžu uvěřit, že vojna dokáže být až takhle traumatický zážitek!

Skoro v každé větě byla naprosto dokonalá hláška. Dostal mě Edward s uzlem. Jasper s tikajícím (vydloubnutým) očíčkem a nakonec Emmett s Jacobem s dárkem.

Snad jenom na konec dodám: KDY BUDE PROSÍM POKRAČOVÁNÍ???

9)  sfinga (08.02.2011 18:42)

Ty... ty... bestie jedna skvrnitá... přiznávám, četla jsem to v předstihu už včera v noci Sny byly velmi divoké pořád mě sledovala představa chudáčka holuba, pochodujícího rok pěšky
Zbytek mého zdravého rozumu dorazil Edward s uzlem, Jasper s cukajícím víčkem a Emm s Jacobem předávající si granát
OMG

EDIT: Právě jsem to dočetla mamce. Smíchy se sesunula z gauče na zem a druhou část povídky absolvovala v sedě na zemi. Máš jí prý na svědomí

8)  eMuska (08.02.2011 18:26)

A ja som vždy myslela, že vojna je hnusácka škaredá vec. Drahá, ty dokážeš aj nemožné! Bolo to krásne, vtipné, zaujímavé... Ťapkám ti!

5)  Kamikadze (08.02.2011 17:59)

Mibel, kam na to chodíš????

4)  Never (08.02.2011 17:56)

Jééééééééééééééééééé! Ty jsi opravdu borka, Míšo!
To s tím blinkrem... Staré, ale vždy se zasměju! A to s tím padákem - směju se ještě teď! Ale orpavdu... Já z tebe nemůžu!

3)  semiska (08.02.2011 17:51)

Smíchová smršť... Bomba

«   1 2