16.05.2011 [19:30], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 64×, zobrazeno 9130×

16. KAPITOLA - INKOGNITO

Prostě to takhle mělo být... Děkuju všem, co s povídkou zabíjeli čas a případnou nudu, děkuji těm, co zanechali komentář a děkuji za DKčko rozpoutané u minulé kapitoly. Někdy si holt příběh vybere vlastní konec, no...

Znovu ji postavili. Cullenovic vila se tyčila ve své majestátnosti a les kolem jako by vybledl. Malá bronzová destička, zapuštěná do zdi domu, byla jedinou připomínkou toho, co se před několika lety stalo:

Když duše odchází, zůstane navždycky
láska a vzpomínky, bolest a žal,
ti, kteří odešli náhle a tragicky,
v srdcích nám zůstanou, žít budou dál.

Alice si dala tu práci a vše uvedla do původního stavu.

Nikdo by to neřekl, ale změnila se. Přišla o nejlepší přítelkyni a nejoblíbenějšího bratra, kvůli Volteře. Taky si to na nich vybila, když jim sdělovala tu příšernou novinu. Aro jí věřil tak málo, že se jí několikrát dotkl, dokud se neujistil, že nic nevidí. Rvalo ji to na kusy. Vážně o ně přišla. Jasper dělal, co mohl, ale Alice zůstala odměřená a tichá.

Když jim konečně Volterra dovolila, aby se odstěhovali zpět do Států, neváhala a zamířila do Forks.

„Je dokonale stejný, Alice,“ rozplývala se Esme nad výsledkem a láskyplně ji objala.

„Děkuju. Myslíš, že by se jim to líbilo?“ vyzvídala.

„Samozřejmě, zlatíčko.“

„Alice, Edward s Bellou by byli nadšení,“ souhlasil Jasper. Malá upírka se jen bolestně usmívala a pozorovala slunce, odrážející se od vyleštěných skel oken.

„Bože, Alice… Je to už deset let!“ okřikla ji Rosalie. „Všem nám Edward chybí, ale takhle to nejde, sestřičko.“

„Nech ji…“ vrčel Jasper.

„Má pravdu,“ hlesla Alice a sklopila hlavu. „Tohle je můj dárek na rozloučenou pro ně. Musíme jít dál, Jazzi.“

„Já vím,“ souhlasil její manžel a pokusil se usmát. Nikdy by to asi nepřiznal, ale i jemu se stýskalo a schovával své emoce za Aliciny.

Za jejich zády cosi zapraskalo a mezi stromy se objevila postava. Všichni upíři byli vmžiku v pohotovosti.

Stín se pomalu blížil, dokud nevystoupil do kuželu světla. Mladá dívka s dlouhými hnědými vlasy a čokoládovým pohledem. Sněhově bílá kůže, jahodové rty a nejistý úsměv. Kousek za ní se plížil ohromný pes.

„Vy jste Cullenovi?“ zeptala se sladkým melodickým hlasem. Alice si vyměnila zmatený pohled s Esme.

„A ty jsi?“ pobídl ji Jasper.

„Jsem posel.“ Pes se vedle dívky posadil, ale rozhodně se nezmenšil.

„Je obrovský,“ vyhrkl překvapeně Emmett a nebylo pochyb, že mluví o tom stvoření. „Co je to za rasu?“

„Anglický vlkodav,“ usmála se dívka. Ten pes se na ni vyčítavě podíval a hnědovláska zavrtěla hlavou.

„Já tě znám,“ hlesla Alice. Mladá dívka jen povytáhla překvapeně obočí a podívala se Alici do tváře.

„Vážně?“

„Jo… Tedy – asi. Jsi mi povědomá…“

„Možná znáš mého otce,“ navrhla dívka.

„Jak se jmenuje?“ vyhrkla Alice v naději, že to tak bude.

„Tony Plucker.“ Zamračila se. To jméno jí nic neříkalo.

„A co matka?“

„Pozdravuje vás a těší se na vás.“ Cullenovi si vyměnili zmatené pohledy.

„Plucker… Plucker…“ opakoval si Jasper a vrtěl hlavou. Každičké dívčino slovo ho nutilo víc a víc se nad tím jménem zamýšlet. Pálilo ho v uších a v krku. Znal ho. Bylo mu povědomé. Pokoušel se to obracet, přehazovat, vymýšlel synonyma… Když se mu rozzářily oči, dívka si ho všimla a přiložila si na rty hedvábně bílý prst. Spolkl výkřik a zamračil se.

„Odkud jste?“

„Z Wessexu,“ odpověděla trpělivě. „Omlouvám se, ale nemáte trochu vody? Jdeme pěšky až z města, aby se moje zlatíčko proběhlo, tak jsem trochu vyprahlá…“ zašeptala.

„Ale samozřejmě, jen pojď dovnitř, dív… Jak se jmenuješ?“ vydechla Esme zmateně.

„Renesmee Carlie.“

„Zvláštní jméno…“ konstatovala Alice.

„Je to kombinace jmen. Maminka mě pojmenovala po prarodičích.“

„A ty víš? Tedy – víš, kdo jsme?“ zajímala se opatrně Alice.

„Samozřejmě,“ zasmála se Renesmee Carlie a v tom smíchu bylo cosi známého. Alice na ni chvíli nechápavě koukala, načež vytřeštila oči i ona, jako předtím Jasper. Viděla ho. Viděla ty rysy!

„Pane bože!“ vyjekla. „Oh… Kde jsou tvoji rodiče, Renesmee?“ křičela.

„U dědy, Alice,“ řekla pobaveně Renesmee a jen tak tak uhnula malé rozzuřené upírce z cesty.

„Alice!“ ječel za ní Jazz a hnal se v jejích stopách. Esme s ostatními zatím jen nechápavě stáli na místě.

„Co se to tu děje?“ nechápala Esme.

„Víte, naši se vždycky nejmenovali tak jako teď. Je to dlouhý příběh, ale má rozhodně šťastný konec. Tenkrát udělali hroznou věc. Aby ochránili jeden druhého, zemřeli. Vzdali se všeho, co milovali a znali, a utekli pod rouškou požáru. Se svým jediným přítelem a spiklencem. A teď, když už je po všem, rozhodli se riskovat znovu, aby se setkali se svou rodinou, pokud o ně bude mít zájem.“

„Jak se jmenovali?“ vydechla Esme s přicházejícím pocitem poznání.

„Myslím, že to už víte,“ odpověděla Renesmee s potutelným úsměvem.

„Já ho zabiju,“ vyhrkla Esme a rozeběhla se za Alicí s Jazzem. Dívka osaměla a zmateně se rozhlížela kolem sebe.

„Chápeš to? Přijde jim sem vnučka a oni utečou! Ty geny se fakt nezapřou, Jacobe, co?“ vydechla a pomalu se dala na cestu zpět. „Ani tu vodu jsme nedostali,“ povzdychla si. Vlkodlak za ní jen několikrát hýkl, což by se dalo vyložit jako smích, a vydal se za ní.

***

Dívala se zpoza záclon starého domu, kde Charlie už nebydlel. Odstěhoval se, aby zapomněl na vše, co se tu stalo před deseti lety. Samozřejmě ho kontaktovali už dříve a usmířili se. Teď tu čekali na tu horší část.

„Pane bože, už jde!“ zvolal Edward a odtrhl Bellu od okna.

„Tony!“ vrčela na něj. Na jeho nové jméno si už tak moc zvykla, že jí Edward z mysli vypadával víc a víc.

„Alice je v ráži, Bello. Lepší bude, když nebudeme u oken,“ ujistil ji. Bella se pokusila uvolnit výdechem a nádechem. Preventivně zaujala rozkročený postoj a čekala. Dveře domu se rozrazily a v nich stála rozcuchaná a rozzuřená Alice.

„Vy!“ zahřměla, až se okenní tabulky začaly třást.

„Neboj,“ hlesl Edward a sám sebe přesvědčoval, že není důvod k panice.

„Vy dva!“ rozvinula větu Alice, aniž by se pohnula z místa.

„Ahoj, Alice…“ kuňkli oba.

„Vy dva mizerové!“

„Ou…“ zaúpěla Bella.

„To je ještě dobrý,“ ujistil ji Edward a nenápadně se šponoval mezi Alici a Bellu. „Teprve to přijde.“ Sotva to dořekl, přeletěla Alice pokoj a po cestě házela vším, co v domě ještě bylo a nebylo to přiletované ke zdem.

„Hele!“ okřikla ji Bella. „Nenič to tu! Je to památka!“

„Vyhodili jste do vzduchu dům! To vám nevadilo?! Zničili jste nejen mě, ale i ostatní! To vám taky nevadilo?!“ vřeštěla. Ti dva se tiskli ke zdi jako malé děti a nechávali si pokorně nadávat. Patřilo jim to.

Když však Alice došla až k nim, místo toho, aby jim o hlavu rozbila parketu vytrženou z podlahy, skočila na ně. Objala je tak silně, až si Edward s Bellou ťukli hlavami o sebe. Za ní se v domě objevil vykulený Jasper a chvilku poté i Esme.

„Jak jste to dokázali?!“ divil se Jazz.

„Díky Jacobovi,“ kuňkla Bella a mnula si čelo. Přitom se pokoušela přežít Alicino objetí a vzlykání do košile. „Alice nevidí vlkodlaky, ne? A tudíž jsme pro všechny zemřeli. Naše budoucnost zmizela.“

„Jak to ale víte?!“ vyhrkla najednou Alice.

„Protože jsi nevolala, když nás to napadlo. Neviděla jsi to,“ vysvětlil jí Edward.

„Co to vaše příjmení? Neměli jste něco lepšího, než Pluckerovi?!“ odfrkla si Esme, když je konečně mohla obejmout i ona.

„Museli jsme být inkognito, ale chtěli jsme zůstat Cullenovi, Esme…“ řekla Bella.

„Ajo! Cull a Pluck! No jo, sakra! Já to věděl!“ jásal Jasper. Konečně mu to došlo.

„A ta dívka? Kde jste ji vzali?“

„TO je naše dcera, Esme,“ řekl pyšně Edward.

„Jak – vaše?“

„Moje a Belly. Biologická. Jmenuje se Renesmee Carlie, ale Jacob jí říká Nessie…“ žaloval Edward a v tu samou chvíli se objevila Renesmee s Jacobem – už v lidské podobě.

„Přežili jste, super!“ dobíral si je Jake.

„A co Aro?“ načal téma Jazz.

„Aro je Aro. Díky Jacobovi o nás nemá tušení,“ zasmála se Bella a najednou to bylo jedno. Bylo fuk, jestli je teď najde, protože Bella byla upírem tak, jak to samotný Aro podmínil. Trvalo to sice nějakou dobu, ale zvládli to. Bella vyhrála a jako bonus měli Nessie.

„No, doufám, že už nikdy víc inkognito, dámy a pánové, protože jinak si mě nepřejte,“ varovala je Alice a v očích jí probleskly ďábelské plamínky.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4

4)  Liliet (16.05.2011 19:58)

Úžasný!!! Jsem opravdu ráda za ten happy end a gratuluju k dalšímu úžasnému příběhu

3)  Pejta (16.05.2011 19:57)

Paráda..škoda jen že tak krátká )

«   1 2 3 4