01.05.2011 [20:30], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 24×, zobrazeno 5603×

„Víš, jsem velice klidný typ. Nic mě jen tak nerozhodí, ale tobě se to začíná dařit až moc často,“ objasňuje mi tím svým tichým hlasem.

„Třeba už nemám sílu se bránit. Stejně to vypadá, že nemáš v úmyslu mě pustit,“ šeptám stejně jako on.

„Hmm… Asi máš pravdu.“

„Kolik času mi zbývá?“

„Dokud mě nezačneš nudit, říkal jsem ti to. Takže mi teď řekni, co bylo potom. Poté, co vás odvezla odtahová služba.“

„Ehm… Odvezli nás k Cullenově vile. Edward si vzal jiné auto a odvezl mě k realitce pro auto.“

„A pak?“

***

„Dobrou noc, pane Cullene,“ zašeptala jsem, když zastavil před kanceláří. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Najednou se ke mně naklonil. Nakláněl se přese mě a díval se z bočního okýnka. Nejspíš mu došlo, že dělá chybu?

„Bello, počkej,“ zašeptal v tu samou chvíli, co chytil dveře, abych nemohla vystoupit. Tykal mi a mně to nevadilo. Naopak. Přišla jsem si, jako bych k němu patřila. „Já…“ začal, ale nějak nebyl schopný se vymáčknout.

„Vy?“ Pokoušela jsem se mu pomoct.

„Ano, já… Hrozně špatně se mi to říká, já… Vlastně ani nevím, jak to říct, ale…“

„Bells?“ Ten hlas to celé zkazil. Z tmavého kouta vedle realitní budovy vyšel Jacob. Já i Edward jsme se otočili za jeho hlasem a blížící se siluetou. „Jsi to ty?“

„Jacobe?“ Nevěřila jsem vlastním očím. Co tu dělá?!

„Dlouho jsi nešla, tak jsem si pro tebe přijel,“ vysvětlil. Edward se stále nakláněl přes můj klín a svíral dveře.

„Jak romantické,“ zavrčel Edward. Kdybych neměla hlavu skoro u jeho úst, nejspíš bych to neslyšela.

„Říkala jsem ti, že přijedu,“ vyhrkla jsem poměrně vztekle.

„Já vím, ale bál jsem se o tebe.“

„Nemusel ses bát. Jsem v pořádku. Pan Cullen mě přivezl celou, jak vidíš.“ Edward sebou při těch slovech trhl. Aniž bych si to uvědomila, upoutala jsem na něj pozornost, a jelikož byl slušně vychovaný, musel tím pádem Jacoba pozdravit.

„Dobrý večer, pane Blacku,“ zavrčel. Jacob si ho změřil pohledem a ušklíbl se.

„Brej,“ sykl přes půl pusy. „Bells, Billy na nás čeká.“

„Jo…“ hekla jsem a omluvně se podívala na Edwarda. Vyměnil si se mnou utrápený výraz. Pokoušela jsem se tomu nepřidávat moc důležitosti, protože jsem znala své myšlení. Nikdy to nebylo tak, jak jsem si myslela. „Už jdu.“ Jacob stál a čekal. Nakonec, když se nic nedělo, sáhl po klice dveří a trhl s ní. Zapraskalo to a Edward zůstal jen v mém klíně. Bez dveří a bez možnosti mě zadržet – což jsem si myslela jen já, že se mě nechce vzdát. Jake ke mně natáhl ruku a pomohl mi ven, aniž by se Edward pohnul. Cítila jsem, jak se moje stehno otřelo o jeho ruku. Projela mnou elektrická vlna a skoro jsem předla jako kočka.

„Dobrou noc,“ špitla jsem a dovolila si ještě jeden pohled do Edwardovy tváře. Vypadal nešťastně, ale když uviděl mou utrápenou tvář, usmál se. Krátce a ze všech sil, ale jeho oči tvrdily opak. Měla jsem z toho iracionálně radost. Byl to pro mě důkaz, že panu Cullenovi nejsem lhostejná.

„Na shledanou, Bello,“ rozloučil se a Jake mě neslušně odtáhl. Skoro mě vtlačil na sedadlo spolujezdce jeho rabbita.

„Co to mělo být?!“ štěkla jsem na něj v autě.

„Co?“

„To chování?“

„Normálka.“

„Cože? To byla nevychovanost, Jacobe.“

„Nechci, abys kamkoliv jezdila s Cullenem. Je nebezpečný, Bells.“

„Zajímavé. On mi tvrdil to samé o tobě,“ odsekla jsem.

„Cože dělal?“ vyštěkl a právě nastartovaný motor opět zhasl. „Co ti řekl?!“

„To samé, co ty teď.“

„Že jsem nebezpečný? To snad není pravda! Co si to dovoluje, parazit jeden?!“ vrčel a svíral volant. „On má tak co mluvit. Se mnou jsi ve větším bezpečí, než s ním!“

***

„On řekl parazit?“ přerušuje mě opět.

„Jo.“

„A co na to Edward?“ zajímá se pobaveně.

„Co jako? Nic přece. Byl v jiném autě, neslyšel ho.“ Lekám se, když se místností rozlehne jeho šílený smích. Směje se dlouho a docela vášnivě. Připadám si hloupě. Několikrát si opakuji, co jsem řekla a neshledávám na tom nic k pobavení. Když se přestává smát, nadechuje se.

„Jako kdyby to vadilo, miláčku.“

„Jakože slyší skrz auta?!“ hlesnu a snažím se koordinovat dech.

„Docela dobrá vlastnost, ne?“ směje se.

„To je nemožný. Žádný člověk by to nedokázal, to přece…“

„Přesně tak! Bravo! Teď jsi na to kápla! Žádný člověk by to nedokázal! Ale co to potom drahý Edward je, hm?“ křičí jako principál v cirkuse.

„Co jsi zač?“ vzdychám a oči se mi znovu – přestože už vážně nechápu, jak je to možné – zalévají slzami. Edward není zrůda! Není lidojed! Nic takového, přece!

„Miluji šero a stín a jsem rád, mohu-li zůstávat sám se svými myšlenkami,“ recituje a já se pokouším vzpomenout, odkud to znám. Přesto mi nedochází, proč mi říká zrovna tohle, když se ho ptám na něco jiného. Asi už blázním. Můj mozek stávkuje. Přestává spolupracovat.

„Co jsi zač?“ opakuji v naději, že mi konečně odpoví. Vztekle lomcuji poraněným zápěstím, otupená tím vším natolik, že už ani tu bolest nejsem schopná cítit.

„Dejte si pozor, abyste se neřízl. V tomto kraji je to nebezpečnější, než si umíte představit.“ Hrabe mu, je to jasné! Blíží se konec? „Máš ráda literaturu, miláčku?“ Přestávám se pokoušet uvolnit pouta a zarážím se. „Tak máš?“

„Mám.“

„Jakou?“

„Mám ráda historické romány.“

„Například?“

„Na věrné hůrce,“ šeptám bez jediné naděje, že bych pochopila, kam tímhle míří.

„A co Edward? Má rád knihy? Nebo ten Black?“

„Já… Jacob asi ne, nevím. Nikdy jsem ho s knihou neviděla, ale Edward… Myslím… Myslím, že jsem ho jednou viděla s knihou.“

„Jen jednou?“

„Asi ano.“

„Hmmm… Já miluju knihy.“

„Cos to recitoval?“ Odvažuji se zeptat.

„Nepoznala jsi to?“ diví se hraně.

„Nejsem si jistá,“ přiznávám.

„Asi nikdy nepochopím, co na tobě vidí,“ zavrčel dotčeně. „Negramotná! Nezajímavá a rozbitná!“ štěká vztekle.

„Nikdy na mě nic neviděl, a nejspíš ani už neuvidí,“ připomínám mu.

„A ještě k tomu slepá. I já to vidím, přestože mi to jen vyprávíš a sám vím své! Já s ním mluvil, ne ty.“

„Cože jsi?“ chytám se jeho slov a přestávám dýchat.

„Mluvil jsem s ním, zajímá tě to?“

„Ano,“ přiznávám a klopím hlavu. „Zajímá.“

„Mě taky zajímá spousta věcí. Třeba… Proč jsi šla na schůzku s klientem ty, když jsi sekretářka?“ Mračím se. Jak o tomhle ví?

„Bylo to jenom jednou,“ odpovídám.

„Jak osudové.“

„Bože můj…“ vzdychám, když mi dochází, že jsem se nespletla. Vážně to je on! „Ty jsi…“

„Přesně tak, miláčku. A ty jsi teď v zapeklité situaci. Na té schůzce se stal osudový zlom.“

„Jak? Vždyť… Stalo se to před měsícem!“

„A přesně tak dlouho mi trvalo vymyslet dostatečnou pomstu a sledovat vás dva,“ zavrčel vztekle.

***

Vstala jsem dřív, než mi zazvonil budík. Posadila jsem se na posteli a podívala se z okna. Bylo nádherně. Nebe jasně modré, slunce zářivě žluté a mojí duši pohltil stesk. Věděla jsem, co dnes bude. Nic nebude. Edward nepřijde. Za těch pět měsíců, co jsem v C&H reality pracovala, jsem si zvykla na jejich absence.

Zvedla jsem se z postele a zamířila do koupelny, když mi zazvonil mobil.

„Ano?“ ohlásila jsem se, jakmile jsem vylovila telefon z kapsy džínů zmuchlaných u nohou postele.

„Bello, tady je Edward Cullen. Vím, že je to nevhodná doba a čas, ale… Potřeboval bych, abyste dnes vyřídila místo nás jednu schůzku.“ Zarazila jsem se.

„Co prosím? Ale… To nejde! Já to nikdy nedělala!“

„Bello, jde jen o papíry k podpisu domu. Nemusíte nikam daleko. Je to paní Newtonová. Jejího syna znáte, ne?“

„Ano,“ hlesla jsem. To zvládnu.

„Přijdeme po obědě, ale paní Newtonová dorazí kolem jedenácté.“

„Proč nepřijdete?“ vyhrkla jsem.

„Rodinné důvody, Bello. Jednou vám to povím…“

„Edwarde!“ V dálce ječel hlas Mamby.

„Musím končit. Děkuji, že to uděláte. Vynahradím vám to, pokud budete chtít,“ slíbil a telefon ohluchl. Já mám podepsat smlouvu? Absolutně jsem zazdila jeho poslední slib a hlavu mi zaplavila panika z podpisu. Kde má tu smlouvu?!

Do kanceláře jsem dorazila po dlouhé sprše, půl hodinovém lovení v šatníku a patnáctiminutovém zpoždění.

„Kde jseš?“ vyjela na mě Angela mezi dveřmi.

„Ang, nevíš, kde má Edward smlouvu s Newtonovou?“ zašeptala jsem nervózně.

„Vím. Ale hele… Proč?“

„Mám to s ní podepsat. Volal, že dopoledne nedorazí.“

„Tak to snad udělá Alice, nebo Emmett, ne?“

„Nikdo z nich nedorazí.“

„Páni! Takže frkačka?“ radovala se.

„Tak nějak,“ zasmála jsem se.

„Skočím nám pro něco dobrýho, šéfe. Můžu?“ dobírala si mě. Přikývla jsem a uvelebila se v malém křesle u jejího stolu, zatímco se zvedla a oblékala si letní sako. „Jsem tu, co by ježek dup,“ slibovala mezi dveřmi.

Slyšela jsem, jak za ní bouchly dveře v přízemí a unaveně jsem zavřela oči. Vzápětí jsem je s novou ránou otevřela.

„Nechala jsi tu peněženku?“ křikla jsem a zvedla se z křesla, abych vyšla kamarádce vstříc. Místo ní se však na chodbě objevila Victorie. „Pardon, omlouvám se. Myslela jsem, že je to slečna Weberová. Můžu vám nějak pomoct?“ zajímala jsem se.

„Kde je Cullen? Potřebuju s ním mluvit. Ten byt, co mi chce prodat, je nevhodný. Je v centru a to se mi nehodí. Chci klidnější lokaci.“

„Pan Cullen – všichni Cullenovi – jsou mimo kancelář. Ale odpoledne určitě dorazí, slečno…“ větu jsem nechala nedokončenou. Doufala jsem, že mi připomene své příjmení, ale ona mě ignorovala. Vypadala komicky. Měla na sobě dlouhý baloňák se zvednutým límcem a široký klobouk, který jí stínil tvář.

„Hmf…“ odfrkla si. „Moment, takže tu nikdo není?“

„Ne, slečno.“

„Vůbec nikdo?“

„Ne, slečno. Ale jak jsem řekla, odpoledne už budou.“

„Ale teď nejsou?“ opakuje v otázce a začíná se spokojeně usmívat.

„Bohužel.“

„Spíš bohudík. Tedy pro mě. Pro vás – bohužel. Víte, mám jeden problém, který byste mi mohla pomoct vyřešit…“

„Nejsem tu od toho, abych cokoliv řešila, slečno. Jsem jen sekretářka.“

„Lehce nahraditelná!“ štěkla. „Ale… Máte úžasnou vůni.“

„Ehm… děkuji.“ Bylo mi to nepříjemné. Hrozně moc jsem v tu chvíli chtěla, aby odešla, nebo aby se vrátila Angela. „Pokud dovolíte, musím jít pracovat. To, že tu není nikdo od Cullenů, neznamená, že se můžu ulejvat. Pokud s nimi potřebujete cokoliv probrat, tak přijďte odpoledne.“

„Nechci přijít odpoledne! Chci svůj problém vyřešit teď!“ odsekla mi. Lekla jsem se jí.

„Dobře, dobře. Tak… Víte co? Mohla byste jít prosím do kanceláře pana Cullena? Jen odešlu jeden email a přijdu za vámi,“ lhala jsem. K mému štěstí spokojeně přikývla a otočila se ke mně zády. Jakmile za ní zaklaply dveře, vytáhla jsem mobil a naťukala zprávu: Je tu slečna Viktorie, dožaduje se pomoci s bytem. Prý jí nevyhovuje lokace, co mám dělat? Odeslat, číslo, zpráva byla úspěšně odeslána. Ihned mi přišel výpis a telefon mi v ruce zavibroval. Zvedla jsem ho, ale než jsem stihla cokoliv říct, utnul mě Edwardův hlas.

„Nic neříkejte, okamžitě odejděte z budovy. Vezměte s sebou Angelu, Erica a dole vzbuďte Chucka. Nediskutujte. Nechte ji tam a zmizte! Hned!“

***

„Idiot,“ vrčí.

„Do dnes nevím, proč to řekl.“

„Aby se ti náhodou něco nestalo. Místo toho tě vehnal sem.“

„Co by mi mohla Victorie udělat?“ zajímám se a ignoruji pocit paniky. Nejspíš jsem tak moc vyhořelá a zoufalá, otupělá a unavená, že je mi to jedno.

„Mohla by tě kousnout,“ říká. Nezní moc přesvědčivě. Spíš pobaveně.

„Nechápu tvůj humor, ale já dnes nejspíš nechápu vůbec nic,“ hlesnu.

„Řekni mi, miláčku, už tě někdy někdo kousnul?“

„Ne.“

„Tak se nediv, že to nechápeš,“ odsekává a já slyším, jak mi zase přechází za zády sem a tam.

„Jsi nervózní?“ ptám se.

„Mluv dál. Odešla jsi z kanceláře?“

„Jistěže.“

„A pak?“

„Šla jsem do lahůdek za Angelou. Erik odešel domů a Chuck nás všechny poslal do háje, zůstal tam.“

„A Edward?“

„Volal za dvě minuty, jestli je budova prázdná.“

„No a?“ pobízí mě.

***

„Vážně jste pryč, Bello?“ zajímal se poněkolikáté během jediného rozhovoru.

„Ano, jsem. Nechápu, proč jsme museli jít. Bylo to neslušné, vzhledem k tomu, že ona tam zůstala.“

„Bylo to nutné. Jděte domů. Pak se u vás zastavím,“ vyhrkl a telefon ohluchl.

„No to snad!“ štěkla jsem naprázdno. Angela se na mě otočila s povytaženým obočím. „On to položil!“

„A? Je to Edward. Nemůžeš čekat, že se bude chovat galantně,“ odpověděla s úsměvem.

„To teda můžu a budu. Tohle se… To se prostě nedělá! Umí být galantní!“

„Umí? Jak to víš? Bello! Ty jsi s ním… A ven s tím!“ Potlačila jsem syknutí, když mi došlo, že jsem si nalila do bot vařící olej.

„Musím domů, Ang. Promiň.“

„Odvezu tě,“ skočila mi do řeči a její obličej jasně dával najevo, že nepřipouští žádné diskuze. Přesto jsem to zkusila.

„Mám tu auto. Odvezu se sama. Umím řídit.“

„Jedu za tebou.“

„Fajn,“ vzdychla jsem. I cesta domů byl dostatečně dlouhý časový úsek, ve kterém jsem si mohla odpovědi řádně promyslet. Nastartovala jsem, odpíchla se od chodníku a vyhodila blinkr vlevo. Když jsem zatáčela, projelo kolem mě stříbrné Volvo s kouřovými skly. Málem jsem nejen sjela ze silnice, ale vykloubila si i krk, jak jsem se pokoušela vidět do auta. Byl to on?

Auto mi zmizelo ze zorného pole a přede mnou svítily jen koncovky Angelina auta.

Zamračila jsem se a přidala plyn.

Místo sestavování obranné linie před Angelou, jsem přemýšlela celou cestu nad tím, jestli to v tom autě vážně byl Edward Cullen.

Ang zastavila před mým domem a vylezla před auto. Napodobila jsem ji, ale neodpustila jsem si jedovatý pohled. Usmívala se.

„Dám si čaj, díky,“ vyhrkla vesele, když jsem odemykala dům.

„Nechceš kafe?“ zeptala jsem se jízlivě. Ang se rozesmála. Historku s Jacobem – bez Edwarda – jsem jí převyprávěla. Možná proto chtěla čaj, potvora.

„Tak povídej, Bello. Co máš s Cullenem?“ vydechla, když po chvíli objímala baculatý hrníček s kouřícím jahodovým čajem.

„Nic. Jen chtěl pomoct s výběrem dárku pro Alici, tak jsem jela s ním.“

„Dárku? Na co?“

„Měla tehdy narozeniny.“

„Ale Alice slaví narozeniny v listopadu, myslím.“ To mě zarazilo. Rozhodně tu nejsem od listopadu a Edward rozhodně není typ chlapa, co si nepamatuje sestřiny narozeniny. Něco jsem zblbla já.

„Nebo svátek?“ spekulovala jsem. „To je jedno. Pomohla bych mu, ale přehřál se motor. Takže tady veškeré tvé neukojené potřeby mají vale. Víc nemám. Konec pohádky.“ Podívala jsem se z okna a měla vztek. Krásné počasí bylo v tahu. Nebe se zatáhlo a vypadalo to, že bude pršet. Sakra.

Angela se nadechovala k další – určitě velice bystré a osobní – otázce, když před domem zastavilo auto a u dveří se ozval vzápětí zvonek.

„Vydrž,“ hlesla jsem jejím směrem a žaludek se mi několikrát otočil dokola. Otevřela jsem domovní dveře a pokoušela se usmívat. Stál tam, obličej zvrásněný divnou emocí a díval se mi do očí. „Dobrý den,“ hlesla jsem. Hlas mi vynechával z pouhého pohledu na něj.

„Děje se něco?“ zajímal se a svraštil čelo ještě víc. Jemu i ty vrásky slušely!

„Ne, mělo by?“

„Jste nějaká bledá a vystrašená. Jste v pořádku? Neudělala vám nic?“

„Kdo? Angela?“

„Victorie, Bello. Mluvím o Victorii. Vyděsila vás?“

„Vy víc. Doufám, že už se s ní nepotkám. Nevěděla bych, co jí říct.“

Edward se na mě mile usmál a jeho ruka sebou nepatrně trhla, když jsem svěsila hlavu. Odkašlal si a přenesl váhu z jedné nohy na druhou.

„Nemusíte se jí už bát. S Victorií je to vyřízené. Roztrhal jsem ji… roztrhal jsem jí smlouvu.“

***

Řítím se k zemi a kolem mě se ozývá šílený hlomoz. Padá přese mě stůl, lampa, kamera. Mám pocit, že se bortí celá místnost a do toho řve jeho hlas. Křičím s ním, přestože on má v hlase vztek a pomatení a já strach a pláč.

„Parazit jeden! Bestie krvelačná! Chcípák podělanej!“ ječí a mlátí do zdi – něčím. Apokalypsa. Konec mého světa nastal.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!