15.05.2011 [19:15], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 94×, zobrazeno 10868×

15. KAPITOLA - NIKDY VÍC

 

 

Poslední kapitola. Berte na vědomí, že jsem chudinka malá bezbranná a labilní...

Tu noc jsme měli zůstat u Edwarda. Zvláštní pocit, napadlo mě, když jsme procházeli chodbou k jeho pokoji. Představovala jsem si jej v podobném stylu jako obývák, ale realita byla jiná. Tohle byl odraz Edwardovy osobnosti. Stěna pokrytá policemi plnými desek, knih, kazet a cédéček s hudbou. Ohromné výkladní okno a naproti tomu další francouzské s malým balkónkem. Výhled do lesa, na zelené stromy…

„Páni,“ vydechla jsem a jako omámená se procházela pokojem. Edward zůstal stát u dveří. Tak moc jsem se chtěla dotknout věcí kolem sebe, ale určitá úcta a respekt k tomu všemu mi v tom bránil. Zastavila jsem se u knih. Vždycky mě to k nim táhlo. Dovolila jsem si zvednout ruku a sáhnout na hřbet jedné z nich.

Měla zvláštně oranžovožlutý obal. Tápala jsem v paměti, protože jsem si byla docela jistá, že ji znám, ale nic se mi nevybavovalo, dokud jsem ji nevytáhla a nepřečetla si nadpis. Se zatajeným dechem jsem ji otevřela a prolistovala. Možná to byl výsměch Osudu, ale moje oči spočinuly na jedné z mnoha vět. Miluji šero a stín a jsem rád, mohu-li zůstávat sám se svými myšlenkami. Cítila jsem, jak mi dech uvízl v hrdle.

„Bello?“ Edwardův opatrný hlas se mi ozval vedle ucha a jeho ledová paže se dotkla mého ramene. „Děje se něco?“ Polkla jsem a zavrtěla hlavou. Místo slovní odpovědi jsem listovala dál a tentokrát přesně věděla, co hledám.

Když jsem to našla, pootevřela jsem suché rty a přečetla to nahlas:

„Dejte si pozor, abyste se neřízl. V tomto kraji je to nebezpečnější, než si umíte představit.“

„Drákula je klasická literatura. Myslím, že tenkrát Stoker ani netušil, že vážně existujeme,“ vzdychl. Jenže já ho poslouchala jen napůl. Vážně jsem vždycky byla tak nevšímavá?

„Recitoval mi to,“ hlesla jsem.

„Kdo?“

„James… Recitoval mi tuhle část a ještě Drákulovu zpověď. Ta je někde na začátku jejich seznámení, počkej… Teď jsem ji tu měla… Kde je…“ mumlala jsem a pokoušela se zaměstnat nejen ruce, ale i mozek. Vše proto, abych nezkolabovala. Jsou to jenom slova. Jen slova, nic víc. Neublíží mi už. Už ne!

„Celá se třeseš, pojď sem,“ vydechl a sevřel mě v náruči. Celou mou mysl obalil do šeříkové vůně a silných paží. Do bezpečí. Omámeně jsem zvedla bradu a nastavila rty. Váhal jen chvíli, než se sklonil a zaútočil na mě. Přitiskl si mě k sobě blíž, až mě zachvátila iracionální představa, že mi znovu rozdrtí kosti v těle. Zvedl mě nepatrně nad zem. Jen tak moc, aby se mnou mohl přejít pokoj a položit mě na malý bílý gauč u okna.

Nechala jsem ho z mnoha důvodů. První byl sobecký, protože jsem vážně chtěla vymazat mysl. Vyčistit a otupit vzpomínky. Druhý byl snad ještě víc sobecký. Potřebovala jsem ho. Vědět, že je vážně můj. Jen můj. A třetí byl prostě jen to, že jsme mohli. Nic víc a nic míň. Mohli jsme.

Jenže nepočítala jsem s tím, že jakmile moje hlava bude ležet, Edward se odtáhne. Zasmál se mé zamračené grimase a pohladil mě po tváři.

„Něco se ti nelíbí?“ zeptal se škádlivě.

„Spousta věcí. Například se mi momentálně nelíbí, že u mě klečíš, místo abys ležel vedle mě.“ Tolik odvahy v jedné sekundě. No páni! Jeho úsměv zmizel a začal si prsty pohrávat s jedním mým pramínkem vlasů.

„Víš, je toho tolik… Nechci, aby sis myslela, že na tebe tlačím.“

„Osmnácté století je v dnešní době nemoderní, Edwarde.“

„Já vím… Ale galantnost se cení, ne?“

„Jak v čem.“

„A v tomhle?“

„Rozhodně ne.“

„Ne?“ Vypadal překvapeně. Jeho obočí vystřelilo do poloviny čela. Rozesmála jsem se a jeho výraz se uvolnil. Došlo mi, že si se mnou jen hraje a pokouší se mi zvednout náladu. „Bello, zkus mě pochopit. Nebudu to schovávat za svou výchovu, ale… Jsem prostě už takový. Jsem jiný a momentálně jsem sám dost vyděšený.“

„Ty máš strach?“ To všechno měnilo. Celý můj pohled na něj. Už to nebyl jen všemocný upír, ale kluk s obavami a pocity, které dával najevo vážně opatrně a nemotorně. „Čeho se bojíš?“

„Že o tebe přijdu kvůli vlastní ješitnosti a paličatosti?“ navrhl, jako kdyby to potřeboval potvrdit.

„To je možné,“ řekla jsem s co největším sebezapřením. „Měl bys to trochu přehodnotit.“

„Co například?“

„Ten tvůj ochranitelský syndrom, například. Jsem v pořádku. Zvládnu to.“ Došlo mi, že je to ta největší lež, ale on vypadal tak zoufale sladce a bezbranně.

„Neumíš lhát, Bello,“ odfrkl si se smíchem. „Vím, jak na tom jsi. Chápu, že jsi byla zvyklá se spoléhat sama na sebe, ale teď jsme na to dva. Chci ti pomoct.“

„Přeměň mě.“

„Tak tohle jsem zrovna nemyslel,“ zavrčel.

***

„Edwarde… Sice jsem Ara viděla jen jednou, ale… Prostě si nemyslím, že to nechá jen tak.“ Jako kdyby to tím přivolala, ozval se mi v kapse telefon. Bella si ani nestihla všimnout, že jsem ho zvedl.

„Hm?“ sykl jsem do sluchátka.

„Asi máme problém…“ Alice.

„Jaký zase?“ vrčel jsem. Už jsem měl problémů až až.

„Měla jsem vizi, Edwarde. Musíš přijet. Musíš!“

„Kde jsi?“

„U severní hranice. Pospěš si.“

„Alice, nemůžu… Bella…“

„Tak ji vezmi s sebou!“ zařvala do sluchátka. Alice na mě ječí?

„Zešílela jsi? Přijď ty sem!“

„Bože můj… Vážně není čas na dohadování se kdo kam půjde!“

„Přijď,“ sykl jsem a zavěsil. Bella si mě měřila zkoumavým pohledem, za kterým se zračila počínající panika.

„Měla jsem pravdu, viď?“ zašeptala. Pokrčil jsem rameny, protože jsem netušil, jestli ji měla, nebo ne. „Teď už mě musíš přeměnit.“

„Ještě nevíme, co se děje, Bello, takže se nesnaž. Prostě to neudělám.“ S těmi slovy jsem ji políbil na čelo a vstal. Alice byla sice malá, ale běhat uměla. Než jsem došel ke dveřím, slyšel jsem její vyplašenou mysl – a co bylo hlavní, viděl jsem její vizi.

Aro změnil názor. Rozhodně ne z vlastní iniciativy, ale změnil. V tuhle chvíli sice nastupoval do malého soukromého letadla, ale na letišti zůstaly dvě postavy. Malá Jane a Arův host, kterého jsem viděl ve Volteře. Jane se spokojeně usmívala a div Arovi nezamávala, než se otočila zády k letadlu a vešla do malého hangáru. Vize se změnila. Najednou jsem viděl budoucnost, která měla přijít, pokud bychom my něco neudělali.

Rozrazil jsem dveře a ve stejnou chvíli Alice vpadla dovnitř. Postavila se vedle Belly, která zrovna scházela ze schodů a padla jí kolem krku.

„Je mi to líto!“ vyla Alice. Odtrhl jsem ji od Belly a zavrtěl nechápavě hlavou. Jak může něco takového říct?

„Zešílela jsi?!“

„Viděl jsi to sám! A ty jsi tupý paličák! Neuděláš to! Musím já! Nechci o Bellu přijít!“ Omluvně jsem se na Bellu usmál a odtáhl jsem Alici do vedlejšího pokoje.

„Ty? Ty ji chceš přeměnit?! Opovaž se. Jak moc tě miluju, tak moc bych tě nenáviděl.“

„Edwarde… Takhle to nejde. Aro nedá pokoj a Jane jde zpět, aby Bellu zabila!“

„Nemá důvod!“ štěkl jsem.

„Ne? Bella je člověk a ví o našem světě. Rozhodně je imunní vůči Jane i Arovi, jak sis mohl sám všimnout.“

„To podle mě není důvod k likvidaci,“ syčel jsem.

Alice mi vykroutila svou ruku ze sevření a promnula si nadloktí, které jsem jí ještě před chvílí drtil.

„Jak pro koho,“ odsekla mi.

„Kdy tu bude?“

„Do půlnoci je zpět.“

„Fajn…“

„Fajn?“

„Jo – fajn. Odjíždíme…“ Alice jen zavyla a vztekle dupla do plovoucí podlahy.

„Paličáku dubový,“ vrčela. Ignoroval jsem ji a místo toho jsem se vydal zpět k Belle.

***

„Tak co se děje?!“ vyhrkla jsem, když se oba objevili přede mnou.

„Bello, věříš mi?“ zeptal se a vzal mé ruce do svých.

„Bezmezně, proč?“ odpověděla jsem s pohledem uzamčeným v tom jeho.

„Odjedeme spolu, ano?“

„Cože?“

„Odjedeme. Ihned.“

„Edwarde, ale proč?“ Nechápala jsem, co to říká. Slovům jsem rozuměla, ale netušila jsem, kam tím míří. On chce na výlet?

„Blíží se sem Jane, Bello,“ vysvětlila mi Alice. Ani jsem si neuvědomila, že se mi podlomila kolena, ale Edward nejspíš ano, protože mě chytil kolem pasu a podepřel mě.

„Nedostane se k tobě, lásko. Neboj se…“ tišil mě.

„Přeměň mě…“

„Ne!“

„Edwarde, jinak to nejde! Nedají nám pokoj…“ vzlykla jsem.

„Já vím,“ hlesl zmučeně a sevřel mou hlavu v dlaních, nedbaje Alice stojící opodál.

Opřel si své čelo o mé a díval se mi do očí. Po tváři mi stékaly slzy.

„Edwarde, půlnoc se blíží…“ přerušila naši chvilku Alice a nejistě se zavrtěla na místě, kde stála.

„Je až za dvě hodiny, Alice… Mohla bys…“

„Heh… To snad není možný. Ty vážně chceš odjet?!“ sykla.

„Udělám cokoliv, abych ji ochránil. Cokoliv, co jí zajistí přežití.“

„Tak ji poslechni a přeměň ji!“ vpálila mu.

„Přežití není upíří termín pro věčné zatracení, Alice,“ vrčel.

„Ale…“ začala Alice, ale Edward ji přerušil.

„Nech nás chvíli, prosím…“

Našpulila rty, podívala se na mě a s omluvným úsměvem odešla z domu. Edward mě vzal mlčky za ruku a vedl zpět do pokoje. Jenže ne do jeho, ale do hostinského, který se zase tak moc zásadně nelišil od toho jeho, jen ohromná postel uprostřed byla výjimka. Postel v upířím domě, no páni.

Zastavil až u ní a stáhl si mě do náruče.

„Nedám tě nikomu…“ zašeptal. „Nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo. Jsem schopný tě ochránit, Bello. Před vším.“

„I přede mnou?“

„To rozhodně,“ zasmál se tiše.

„A sebe? Ochráníš mi i sebe?“

„Já nejsem důležitý.“

„Nezačínej, starouši,“ usadila jsem ho. Odtáhl hlavu a pobaveně na mě několikrát zamrkal.

„Já a starouš?“ vydechl překvapeně, načež mě strhl na ohromnou postel a uvěznil mě pod svým tělem.

Ani jsem nedýchala, jak jsem se bála porušit tu chvíli.

Edward mi začal lehce rty oždibovat obličej a lícní kosti. Málem jsem vrněla blahem, když se jeho volná ruka pohnula a pohladila mě po boku.

***

Vynechání jejího srdce mě probudilo z tranzu. Proboha, co to tu dělám!

„Dýchej…“ vyhrkl jsem a Bella omámeně otevřela oči a zhluboka se nadechla. Její bledost ustoupila a do tváří se jí vrátila sladká růž. „Co s tebou, sebevrahu?“ zasmál jsem se a políbil ji na špičku nosu.

„Nejsem sebevrah. Mám ráda život.“

„Vidíš?“

„Nenechal jsi mě domluvit. Mám ráda život s tebou a upíří život pro mě není sebevražda.“

„Nevíš, co to znamená…“ vzdychl jsem zoufale. „Není to nic, co bych si pro tebe přál.“

„A co by sis pro mě přál?“

„Hmmm…“ zamyslel jsem se. „Abys nikdy neprožila to peklo minulých dní.“

„Nebýt toho pekla, nebyli bychom spolu, Edwarde.“

„Víš to jistě?“

„S tvým přístupem?“ Musel jsem se smát. Měla pravdu. Nejspíš bych ji nikdy neoslovil tak, jak se mělo. Držel bych se dál a kdo ví, možná bych to byl dokonce já sám, kdo by odjel, jen aby ona mohla být s Jacob… nikdy!

„Takže se jí postavíme?“ zašeptal jsem.

„Máme na výběr?“ Smutně jsem svraštil obočí a vzdychl. Bude tu spousta mrtvých a já jen upřímně doufal, že mezi nimi nebude nikdo z našich.

Nadechl jsem se a zarazil. Ten pach mi rozežíral vnitřnosti, a kdyby to šlo, vehnal by mi do očí slzy.

„Co se děje?“ zajímala se.

„Víš, co je ironie? Že v celém domě není nikdo, kdo by kdy použil kuchyň, a přesto tu je. Kuchyňská linka, dřez s připojenou vodou, plynový sporák…“

„A?“

„Uniká tu plyn,“ vysvětlil jsem. „A u dveří je Jacob.“ Bella vytřeštila oči, ale ani se nepokoušela zvednout z postele. Místo toho jí po tváři stekla slza. Za nás za oba, když ji nejspíš napadlo to, co mě. Nedají nám nikdy pokoj. Ne, dokud budeme chodit po téhle zemi.

„Nedáš si čaj?“ zašeptala.

„Nemáme rychlovarnou konvici…“ řekl jsem preventivně, abych věděl, že ji opravdu chápu a vím, co chce říct.

„Ale máte sporák…“ Zadíval jsem se do jejích čokoládových očí a smutně se usmál.

„Půjdu vyprovodit Jacoba,“ vydechl jsem. Našli jsme cestu z tohohle pekla a bylo mi jedno, jestli stáhneme i Jacoba, nebo ne. Takový sobec jsem byl. Jen aby Bella měla to, co chce mít.

***

V hasičské zbrojnici měli tu noc napilno. Muži v uniformách sjížděli tyče a tlačili se do vozu. Požární hlásič jim houkal nad hlavou a nikdo nemluvil. Nebylo co řešit. Dnešní noc nepatřila k těm klidným. U televize, s kávou a plkáním o ničem. Ve Forks hořelo. Daleko v lesích, ve vile patřící doktoru Cullenovi bouchl nejspíš plyn. Celý dům byl v plamenech, a pokud v domě někdo byl, rozhodně neměl jedinou šanci přežít. Tahle noc se zapsala do paměti spousty lidí. Hlavně mladé dívky, která seděla v hasičské kanceláři, zabalená do deky a tiše vzlykala.

„Slečno Cullenová…“ oslovil ji jeden hasič a Alice zvedla hlavu. Jeho pohled řekl vše. V náruči držel ohořelé tričko páchnoucí mokrým psem a flanelovou košili Belly, kterou měla na sobě tu noc. Bylo po všem, ale vyhráli. Edward našel východisko, napadlo ji a znovu se trhavě nadechla. Už zbývalo jen, aby to oznámila Volteře. Tak do toho…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5

14)  Lenka326 (15.05.2011 20:55)

A teď jsi mě fakt dostala.
Hnusné upršené nedělní odpoledne jsem prožila "inkognito" a dala si ho na jeden zátah. Nejdřív to bylo tak strašné, bála jsem se o Bellu a netrpělivě čekala, kdy pro ni Edward konečně přijde. A přišel!!! Pak se to zas nějak zamotalo a Edward zmizel. A Jacob byl jako vždycky Jacob. A pak to vypadalo na krásný příběh , Bella byla sice hodně otřesená, ale čekala jsem, že ji Edward svou láskou pomalu vyléčí a ona si za tu všechnu prožitou hrůzu zaslouží obrovské štěstí. A ty k tomu zas přivoláš Ara a jeho partu . Ale i s nimi to nějak podezřele dobře dopadlo.
Čekala jsem na velkou romantickou scénu, sexík apod. a ono co??? Ono prdlajz! Ty je spálíš na uhel.
To jsi nemyslela vážně, že ne??? Edward ji nechce proměnit "ve zrůdu", tak ji radši zabije a sebe s ní??? Takový debil snad není, že ne???
Moc tě prosím, nějak to oprav, protože takto je to fakt pokažený. Taková krásná povídka, tohle si nezaslouží ona, ti dva, pardon tři, co skončili na popel a hlavně MY, tvoje čtenářky.....

Ta povídka je opravdu moc hezká, jen ten konec... Konec?????

13)  MisaBells (15.05.2011 20:51)

Jen jsem chtěla jednou sad end nooo...

12)  HMR (15.05.2011 20:48)

Ručičky, ručičky a co hlavička? Srdíčko? Či obyčejné svědomí? Chceš nás mít na svědomí?
Ne, nás ne, jen Bellu a Edwarda, že? Tyyyyyy...jedna!

11)  MisaBells (15.05.2011 20:45)

Moje ručičky... dělají si co chtějí

10)  HMR (15.05.2011 20:43)

No a kdo za to může?

9)  MisaBells (15.05.2011 20:41)

HMR samozřejmě, že jsem bezbranná a labilnííí momentálně se nekoordinovatelně řítím pryč... jde z vás strach

7)  HMR (15.05.2011 20:31)

Souhlasím s eMuskou, jen mi do toho nějak nezapadá Alice a Aro, ti by to asi prokoukli... Ááááááááááááá, takže je to definitivní
Ha, labilní, ha, bezbranná

6)  MisaBells (15.05.2011 20:24)

a prečo bučíš???? Nebuč, Emíku...

5)  eMuska (15.05.2011 20:22)

Fajn, dík, tak som to nevydržala a už normálne bučím, dík...

4)  eMuska (15.05.2011 20:21)

Neuveriteľne dlho som uvažovala o tom, čo ti sem napíšem. Dnes som sa rozhodla, že nebudem plakať, na to som mala až príliš dobrú náladu, preto ti poviem, ako tento príbeh skončil: Bella s Edwardom prežili a celé to sfingovali. Tak. A teraz môžem v pokoji zaspať, iank by ma poraželo!

Ale tá scéna s čajom bola fakt dokonalá...

3)  KalamityJane (15.05.2011 20:05)

super!

2)  AMO (15.05.2011 19:48)

Pane bože... Jsem dnes úplně mimo a kam se kouknu tam se umírá... Fakt konec?
Miško...pořád hledám a nikde ani písmenko ani zmínka. Dojde k nějakému vysvětlení? Asi si to budu muset přečíst zítra a snažit se hledat mezi řádky.

1)  HMR (15.05.2011 19:48)

Nechápu, nerozumím snad se to časem zlepší!
Jó, chudinka malá, bezbranná a labilní, to určitě!
na to ti nikdo neskočí!!!
Jestli je tu někdo bezbranný a labilní tak jedině čtenáři, b+l před tvými nápady! Hááááááá, nebyl by epilog?

«   1 2 3 4 5