14.05.2011 [19:45], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 24×, zobrazeno 6019×

Lesem jsem šel pomalu. Lidským krokem, protože jsem si chtěl připadat jako normální člověk. Zamilovaný kluk, odcházející ze schůzky se svou dívkou. Alespoň ten pocit, když ne realita. Ušklíbl jsem se, když jsem si uvědomil, že jen zčásti to není skutečné. Vážně jsem šel od Belly. Domů, do vily v lesích. Převléct se a psychicky se připravit na náčelníka Swana. Možná bych měl přidat, protože slunce se začíná hlásit o slovo, ale kam se hnát? Do prázdného domu?

Asi půl kilometru od cíle jsem zjistil, že ten dům není zase tak moc prázdný. Myšlenky. Hodně myšlenek, jejiž hlasy jsem moc dobře znal, a proto je slyšel až sem. Zarazil jsem se a nahrbil v zádech, když mě vůně uhodila do nosu.

Spletl jsem se. Ani zítra a ani pozítří. Dnes. Teď a hned. Chtěl jsem se otočit a vrátit se k Belle, abych ji odvedl pryč, když mi zazvonil mobil.

„Edwarde, neblázni,“ prosila mě v telefonu Alice.

„Nedovolím mu to!“ vrčel jsem. Neustále jsem se otáčel přes rameno k Bellině domu.

„Nedokážeš tomu zabránit. Stane se to. Po dobrém nebo po zlém. To neovlivníš, Edwarde. Měj rozum,“ vzlykla a v mobilu to zapraskalo.

„Edwarde, měl bys poslechnout svou spanilou sestru.“ Aro osobně.

„Co chceš po Belle, Aro?“ sykl jsem s co největším sebeovládáním. Po telefonu jsem si to mohl dovolit, protože na mě nedosáhl a Jane byla nejspíš s ním, takže i před ní jsem tu byl v relativním bezpečí.

„Poznat ji, Edwarde. Nedělej to horší, přijď sem.“

„Bella spí,“ vyhrkl jsem iracionálně, jako kdyby to něco měnilo.

„To je dobře. Jen ať se prospí. Stejně si chci zatím promluvit s tebou.“ Projevilo se jeho ego, protože telefon po té větě ohluchl. Musel jsem tam jít. Vážně nebyla jiná cesta. K mé smůle jsem nedokázal Bellu varovat. Jen jsem prosil Osud, abych si jednou nemusel říkat větu: Zabil jsem ji.

Bylo mnoho způsobů, jak zabít. A já jich v poslední době objevil ještě víc. Vrahem nemusí být jen ten, kdo setne hlavu.

Sám jsem sebe vydeptal natolik, že jsem se svalil na kolena a pokoušel se popadnout dech. To zvládnu, tišil jsem se. Přemluvím ho, aby odešel. To zvládnu!

Aro miluje výzvy. Dám mu jednu. Klidně. To nebude těžké. Jen musí uvěřit a bude to.

Posílen vlastní iluzí o budoucnosti jsem se rozeběhl k vile.

Rozrazil jsem domovní dveře a vzápětí padl znovu na kolena. Ten pocit se dal přirovnat snad jen k ráně pánví do hlavy. Pískalo mi v uších, brněly mě konečky prstů a šlachy v těle se mi napínaly k absolutnímu maximu. Připadal jsem si, jako kdybych na ex vypil půl litru čisté a kvalitní vodky. Hořel jsem. Ten oheň mi tlačil z těla všechen vzduch. Podvolil jsem se v naději, že se mi uleví, a zařval jsem.

„Ale no tak, Jane, drahá… Copak se tohle dělá?“ To jsem si mohl myslet. Jane.

„Pardon, spletla jsem se. Myslela jsem, že je to vetřelec,“ řekla tak sladkým hláskem, že jsem si v jednu chvíli myslel, že z toho cukru přiberu několik kil.

„Edwarde, příteli… Rád tě vidím,“ přidal se Aro a s nataženou rukou mi vyšel vstříc. Probodl jsem ho nepřátelským pohledem a vstal jsem. Když jsem odmítal přijmout jeho paži, poradil si. Sáhl si pro ni sám. Nevím, co viděl, ale závistivě se šklebil. Musel jsem taky, ale můj výraz byl spíš posměvačný. Měl jsem něco, co Aro Volturi nemá. Možná bych se měl právě proto bát.

„Vypadá sladce…“ zašeptal. „Zajímalo by mne, jestli tak i chutná…“ S tou poznámkou se otočil na mě. podíval se mi do očí a čekal.

„Nevím,“ přiznal jsem.

„Já vím, že ne, ale tak… Mohli bychom…“ Přerušil jsem ho dřív, než bych se mu pokusil urvat hlavu.

„Nemohli.“

„Dobrá, dobrá… Tak… Proč tu vlastně jsem, hm?“ Aro mě konečně pustil a já se neubránil nenápadnému a zhnusenému otření dlaně o kalhoty. Neviděl mě, ale Alice ano. Kousla se do rtu strachy.

Nedráždi ho! Prosila v duchu. Jen jsem se ušklíbl.

„Když jste mi podávali hlášení ohledně požáru sídla zde, nepochlubili jste se mladou dívkou, kvůli které se to stalo… Proč?“

„Nebyl důvod. Byla nepodstatná,“ lhal jsem.

„Ale… V tom případě nechápu, proč mi bráníš.“

„Protože už je podstatná. Pro mě. Je moje,“ řekl jsem dominantně. Možná víc, než se slušelo v rozhovoru s Arem.

„Tvoje?“ vysmál se mi tiše.

„Aro, viděl jsi to sám… Bude jednou z nás, já to viděla a ty taky…“ zastala se mě Alice.

„Chci ji vidět osobně.“

„Ne,“ zavrčel jsem. Vzápětí jsem poznal, že jsem přestřelil. Opět jsem se ocitl na kolenou s hořící lebkou a srdcem. Jane si dala záležet.

„Hmm, Edwarde… V kolik ta tvá lidská přítelkyně vstává? Nerad bych ji budil, to jistě chápeš…“

„Nevím,“ hlesl jsem, když se mnou Jane skončila. „Aro, prosím, nech ji být…“

„To nejde, příteli… Víš, byl za mnou jeden známý, který zažádal o vendetu za mrtvé blízké. To se nedalo zazdít, to jistě chápeš. Tvrdil mi, že jsi zabil dva upíry, protože chtěli lovit.“

„Lovit?“ vyhrkl jsem jedovatě. „Victorie hodlala Bellu vysát na mém vlastním stole, Aro! A James? Unesl ji, týral ji a hrál si s ní!“ Můj hlas sílil s přívalem vzpomínek.

„Ta drzost! Hrát si s jídlem! No, tak to jsi byl v právu, příteli… Nicméně… Oni jsou lovci a ta tvá Bella je jejich potrava. Dokaž mi, že je škoda ji zabít a já ji ušetřím. Říkám to nerad, ale pochop mě – zákon je zákon.“

„Aro, Bella je na naší straně,“ zastala se mě Alice.

„No právě. Jak o naší straně vůbec ví? Další porušení zákona, které se trestá likvidací. Tak koho, Edwarde? Ji? Tebe? Alici?“

„Mě!“ zařval jsem s Alicí unisono a vzápětí se vrhl na ni samotnou, abych ji umlčel. „Mlč,“ zavrčel jsem na ni.

„Jak dojemné… Ušetřím všechny! Ber to jako dárek, ale chci ji vidět a promluvit si s ní.“ Zavřel jsem oči a vzdychl. Připadal jsem si jako zahnané kotě do rohu. Rezignovaně jsem přikývl. „Výborně, příteli! Tak počkáme ještě chvíli, a pak vyrazíme.“ Chvíle. Jak dlouhá je oficiální chvíle? U upírů to jsou roky, napadlo mě. Jenže Aro myslel lidskou chvíli. Po třech hodinách jsme byli na cestě k Belle. Limuzínou. Aro měl styl.

„Alice, kde jsou ostatní?“ zašeptal jsem.

„Ve Volteře, jako rukojmí…“ vzlykla.

„Ale… Rukojmí je moc silné slovo. Jsou tam doma,“ oponoval jí Aro vedle mě. Jen omluvně přikývla a mlčela. Nemusel jsem ho navádět k Bellině domu, protože viděl cestu v mé hlavě. Když však zastavil před domem, cítil jsem potřebu to ještě zkusit. Zabránit tomu. Nějak!

„Dojdu pro ni,“ nabídl jsem se. Aro se po mně natáhl a spokojeně se ušklíbl, když uviděl.

„Alice tam dojde. Ty tu počkáš se mnou. Felixi, otevři dámě dveře,“ zavrčel. Ohromný upír se zvedl od volantu a pustil z auta Jane. „Myslel jsem Alici,“ sykl Aro. Felix líně přešel k druhým dveřím. Hra na lidi platila i pro ně a počasí bylo na jejich straně. Vystoupili jsme všichni kromě Ara. Zůstal dramaticky schovaný a já sledoval, jak Alice kráčí ke dveřím. Deset kroků, devět…

Spi ještě, prosím, úpěl jsem v duchu.

Osm…

Nebo neotvírej. Nebuď doma. Buď třeba v La Push…

Sedm, šest…

Kéž by do limuzíny uhodil blesk.

Pět, čtyři…

Do Ara!

Tři, dva…

Alice neklepej!

Jedna…

 

***

 

Seděla jsem v tom dlouhém autě, tiskla se k Edwardovi a kradmo sledovala tu úlisnou upíří tvář naproti. Prohlížel si mě jako Somálec šunku. Otřásla jsem se a pevněji objala Edwarda.

„Pozor na tvoje rameno,“ šeptal vyplašeně Edward a měřil si mě pohledem. Měla jsem sto chutí mu říct, že mám celé rameno u zadku, ale přítomnost tolika jiných lidí mi vzala slova i hlas.

„Magico,“ zašeptal ten dlouhovlasý. „Jak to můžeš vydržet, Edwarde?“ Mluvil na něj a koukal na mě. Nebo že by myslel, že já jsem Edward? Těžko. Třásla jsem se, ale přítomnost Edwarda mi dávala sílu. Držela mě nad vodou.

„Je to velmi těžké, Aro,“ odpověděl mu Edward.

„Nebylo by jednodušší tomu neodolávat?“ navrhl Aro. Sevřelo se mi hrdlo.

„Ne, nebylo. Nedokázal bych bez ní být.“ Auto kamsi zahnulo a já začala poznávat tu lesní cestu. Jeli jsme k Cullenům domů.

„Zvláštní,“ mumlal ten vlasáč, když jsme zastavili u domu. Ten obr, co řídil, nám otevřel dveře. Nejprve vystoupila Alice a ochranitelsky ke mně natáhla ruku. Sevřela mě v objetí, dokud nevystoupil Edward a neujal se mě. Ani vteřinu bez něčích rukou kolem těla. Díky bohu!

„Drahá Isabello, mohla bys…“ zavrněl na mě ten Aro a pokynul mi k sobě. Byl už v domě a stál u pohovky, když jsme tam došli a vyčkával. No jo, moje lidství bylo v tomto případě omezením, ale jednou to vyřeším.

Ne, nemohla, odsekla jsem v duchu. Podívala jsem se do Edwardovy zmučené tváře a on jen smutně přikývl. „To bude dobrý,“ zašeptal. Ani jsem raději nepřemýšlela, jestli utěšuje mě, nebo sebe. Chtěla jsem si ponechat iluzi o tom, že to je jen pracovní pohovor, nebo alespoň něco na ten způsob. To zvládnu. Brnkačka. Usmívat se, odpovídat srozumitelně a jít domů. Když mě chytil za ruku, vyjekla jsem a ucukla, plná čiré hrůzy a děsu. Edward byl ihned u mě.

„Není ti nic?“ dožadoval se odpovědi. Dýchala jsem jak bernardýn a třeštila oči na Ara. Seděl na gauči, obočí povytažené do poloviny velkého čela a mlčel. „Jsi v pořádku?“ Přikývla jsem. „Vážně?“ ujišťoval se.

„Jo,“ řekla jsem ochraptělým hlasem a narovnala se v zádech. Mělo mi to dodat odvahu, ale nejraději bych utekla jako ti kreslení panďuláci ve filmech. Mávat rukama, nohama a ječet. „Bello, Aro je čtenář myšlenek.“

„Jako ty!“ vydechla jsem užasle.

„Skoro, víš…“ odmlčel se a otočil se přes rameno, aby viděl na Ara. „On k tomu potřebuje kontakt.“

„Jen mi podáš ruku, Isabello. Neboj se, jsem stejně chladný, jako Edward. Nepoznáš rozdíl,“ ujišťoval mě Aro. O rozdílu bych se s ním mohla za jiné situace hádat, ale takhle jsem jen tupě přikývla a modlila se, aby to už skončilo. Chytila jsem Edwarda za lem košile jako malé dítě, a vykročila k Arovi. Ten se jen pobaveně ušklíbl. Pomalu natáhl ruku a čekal. Instinktivně jsem tu svou schovala, ale pak jsem si uvědomila, že ji potřebuje. Proč mi chce vidět do hlavy? Co s tím všichni mají?

„Prosím,“ přecedil skrz zuby Aro. V jeho hlase byla slyšet netrpělivost. Zvedla jsem ruku a zavřela preventivně oči. Bože, jestli tu mám umřít, ať je to rychlé! „Hm…“ vydechl, když se mě dotkl. Zkameněla jsem strachy a zadržela dech. Opatrně jsem otevřela oči, jelikož jsem byla stvoření zvědavé. Tvářil se divně. Nejdřív se mračil, pak vrtěl hlavou a nakonec vytřeštil oči.

„No vážně!“ zvolal a začal se – smát. On se smál! „Musím uznat, že jsem si původně myslel, jaký jsi mistr ve skrývání jejích myšlenek, když jsem z tvých vzpomínek nic neslyšel, ale ona je vážně nečitelná!“ řehtal se. Těkala jsem pohledem z Ara na Edwarda a zpět. Edward se jen šklebil, což nebylo dobré znamení. Začala jsem potřebovat čůrat. Nervozita, Aro a jeho smích… To rozhodně volalo po toaletě.

„Dobře,“ řekl nakonec a pustil mě. Zamračila jsem se. Dobře? Edward vzdychl. Bylo to celé uvzdychané. Co s tím ti upíři mají?

Tentokrát jsem se rozesmála já. Hysterie. Nejspíš přetekl pohár a já definitivně zešílela. Nedokázala jsem přestat. Tekly mi slzy a bolelo mě břicho.

„Je jí něco?“ zajímala se zpovzdálí Alice.

„Nejspíš se každou chvíli sesype,“ odpověděl jí Edward a preventivně mě objal.

„Proč se směje?“ Aro byl vzteklý. Asi neměl rád rebelii, ale já si vážně nedokázala pomoct. Z nedostatku vzduchu se mi točila hlava. Že by měl Edward pravdu?

„Bello, mohla bys… Lásko, přestaň prosím… Bello…“ Edward šeptal, ale s každou novou prosbou jeho hlas sílil. Jenže já jen vrtěla hlavou a smála se dál. Umřu na smích!

 

***

 

Aro bobtnal vzteky. Musel jsem ji nějak utišit, jinak si podepíše ortel smrti. Jenže nereagovala. Pořád se smála. Víc a víc. Lapala po dechu, tekly jí slzy a krev v těle se jí vařila. Pokoj byl zamořen jejím smíchem a vůní.

„Lásko, no tak…“ prosil jsem. Ani náhodou to však nemělo efekt.

Ještě chvíli… vrčel v duchu Aro.

„Bello, prosím… Nechci ti ublížit,“ úpěl jsem a při těch slovech mi došlo, jak jí zarazit ten – dokonale nádherně krásný – smích. Nechtěl jsem. Prosil jsem, aby přestala sama a já jí nemusel ublížit. Ranit ji pro její dobro.

Pije mi krev! Arova myšlenka to vyřešila. Zatnul jsem zuby a prosil v duchu Bellu o odpuštění.

„Miláčku!“ zavrčel jsem a cosi uvnitř mě dostalo zásah elektrickým proudem, když na mě vytřeštila oči a zajíkla se. To ticho, které přišlo, rvalo uši. „Moc mě to mrzí…“ zašeptal jsem. Bellina ruka sklouzla z mé košile a udělala několik kroků ode mě. Její pohled mě v ten okamžik zabil, ale ona žila. Klidně umřu, když Bella přežije. Nekřičela, jen se mi dívala do tváře a nedýchala. „Dýchej,“ prosil jsem znovu. Poslechla. Zalapala o kyslíku a najednou to bylo jako závod. Doháněla promarněné nádechy a výdechy. Přesto nepřerušovala oční kontakt.

„Tak…“ vyhrkl Aro spokojeně. „Dnes mám vážně skvělou náladu a drahá Isabella mi ji ještě zlepšila…“ dodal, ale fakt, že má tu náladu díky tomuhle drastickému slovu, neřekl. Liboval si v jejím šoku. Miloval, když se ho lidi báli a egoisticky si její výraz přičetl ke svému dobru. „Takže je čas jet domů.“ Byl jsem to já, kdo přerušil oční kontakt s Bellou.

„Domů?“ vydechla Bella. „To je vše?“ Žasnul jsem. Nestalo se nic. Měl jsem chuť se začít smát sám. Bella se nehroutila. Nebrečela, netřásla se… Zvládla to.

„A co jsi čekala? Bude z tebe úchvatná upírka, Isabello. Těším se, až se pak přidáš k nám…“

„Budu vegetariánka,“ odsekla Bella. Smích mě přešel. Místo toho jsem zavrčel vzteky. Nebude

vegetariánka. Nebude upír!

„Och, samozřejmě, drahá… Nemohu chtít, abys šla proti příteli, že?“ dobíral si ji Aro a pomalu odcházel ke dveřím.

„Aro?“ zarazil jsem ho. Podíval se na mě s neskrývaným zájmem.

„Ano, Edwarde?“

„Hezkou cestu…“ Nedokázal jsem potlačit pobavený úsměv. Hrozně se mi ulevilo. Bylo to rychlé a přežili jsme.

„Děkuji, příteli. Nezapomeň prosím, že se brzy opět shledáme. Nedáváme tak často druhé šance…“ Sjel mě pohledem a ušklíbl se. Když jejich limuzína zmizela za prvním stromem, uvolnil jsem se.

„Edwarde? Fakt je pryč? To bylo vše?“ zajímala se Alice, která tu s námi zůstala.

„Vážně to bylo vše,“ hlesl jsem.

„Není to divné?“

„Je, ale on se jednou vrátí. Přijede zkontrolovat Bellu.“

„Měli bychom to udělat tedy brzy?“

„Ne. Uvidíme ho a tentokrát ji schovám.“

„Jak to myslíš, že mě schováš?“ vložila se do toho Bella. „Mám být upír! Alice to viděla!“

„Nebudeš upír,“ řekl jsem monotónním hlasem.

„Jsem plnoletá!“ durdila se Bella.

„A já jsem starší,“ usadil jsem ji. Stále jsem sledoval silnici a čekal na nějaký zvrat. Jako kdyby ještě nebyl konec toho všeho.

„Edwarde?“ Bellin nejistý hlas mě konečně přiměl odtrhnout oči od stromů.

„No… Ehm… Asi si zaběhnu něco koupit…“ zablekotala Alice a v duchu odříkávala latinské názvy kostí. Když zmizela, přejela mi Bella ukazováčkem po knoflících košile. Málem jsem vrněl blahem.

„Ty se nezlobíš?“ vzdychl jsem.

„Proč?“

„Kvůli tomu oslovení…“

„Málem mě to položilo, ale pak jsem si uvědomila, že je to vážně jen slovo.“

„Použil jsem ho jako zbraň.“

„Přiznání je polehčující okolnost.“

„Stejně bych neměl ujít trestu,“ hanil jsem se. Měla by mě probodnout nějakou větví, nebo tak něco.

„Taky neujdeš… Vyslyšte rozsudek ve jménu lásky!“ zvolala a vyskočila na vyšší schod. Povytáhl jsem pobaveně obočí. „Ty!“ křikla a ukázala na mě. „Od dnešního dne po zbytek věčnosti se odsuzuješ k tomu, být se mnou. Neustále a pořád! V dobrém i zlém. V nemoci i ve zdraví… Fajn, to poslední vyškrtneme. Marodím tu stejně jen já…“ Rozesmálo mě to. Bella se sice usmívala, ale byla bledá.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se mezi pobaveným smíchem a culením. Jen se usmála a kývla, načež se posadila na schody a složila hlavu do dlaní.

„Lásko, copak?“

„Nevím… Bože můj, vždyť já bych tu neměla být. Měla bych sedět v polstrované cele a jezdit na dřevěném koníkovi a nehrát si tu na soudce. Co je se mnou špatně?“

„Nic.“

„Miluju upíra a můj nejlepší přítel je vlkodlak.“

„Komické.“

„Tragické spíš. Čekám, kdy v té tragédii přijde ten smutný konec.“

„Na to máme ještě hodně let, Bello,“ tišil jsem ji.

„Ne, nemáme. Aro přijde.“

„Postarám se o tebe.“

„Chci být s tebou navěky.“

„Budeš.“

„To si piš, že budu!“ řekla důrazně. Došlo mi, že nemyslí stejné navěky jako já.

„Neudělám z tebe monstrum!“

„Hele, příšerko. Nejsi jediný, kdo má zuby,“ ušklíbla se. Přešel jsem tu poznámku o příšerce a rozesmál se. Panika. To bylo nejvýstižnější slovo, které mě napadlo k přirovnání.

„Tak moc chceš být zatracená?“ Smích mě přešel, když jsem si to uvědomil.

„Tak moc chci být s tebou.“

„Budeme spolu, než přijde tvůj čas. Pak odejdeme zase spolu. Budeme tady i tam spolu.“

„A co kdybychom byli spolu jen tady, ale navěky?“ navrhla a v očích jí probleskla zarytost. Neustoupí, došlo mi.

„Fajn. Pro dnešek nechávám tuhle otázku otevřenou. Promluvíme si o tom jindy,“ navrhl jsem. Bella však paličatě vystrčila bradu a ušklíbla se.

„Brzy,“ opravila můj časový údaj.

„Jindy,“ trval jsem si na svém, a abych ji umlčel – a sebe taky – políbil jsem ji. Až v tu chvíli ze mě spadl ten strach a nervozita z Arovy návštěvy. Byl pryč a nějakou dobu se nevrátí. Bella přežila. Jacob je pryč a já líbám svojí sladkou Růženku. Teda Bellu!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

«   1 2

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!