06.05.2011 [10:00], MisaBells, ze série Inkognito, komentováno 22×, zobrazeno 6103×

10. KAPITOLA - MEZI NEBEM A ZEMÍ

Troje balení plus jedno se srdci, které mi vnutila Alice.

„Tak jedna ku třem, ne?“ prosila.

„Nebudu jí psát dopis na čtyři listy jen proto, že mám papír.“

„Hm… Tak to si můžete rovnou posílat esemesky,“ zavrčela a odkráčela pryč.

„Esemesky by nebyly tak romantický, sestřičko,“ zašeptal jsem, vědom si toho, že mě uslyší. Tentokrát jsem se uchýlil do ohromné volterrské knihovny, mezi regály plné historické literatury a encyklopedií. Pokrčil jsem kolena a položil na ně jednu z velkých knih místo stolu. Konec pera jsem strčil do pusy a přemýšlel, co bych Belle napsal. Neodkázal jsem se u toho neculit jako puberťák zasažený Amorovým šípem.

***

„Ang, řekni, že to není pravda, prosím,“ skučela jsem. Angela se na mě omluvně usmála a vzdychla.

„Holka, je mi to fakt líto, ale ten večírek je jasný.“

„Myslíš, že by mi mohl dát doktor trochu heparinu?“

„Co to je trochu?“ rýpla si.

„Tak litr? Dva?“ zvažovala jsem nahlas a obě jsme se zasmály.

„Tak polez, lemro. Je čas se obléct a jít domů.“ Při těch slovech se mi sevřelo hrdlo. Edward mou adresu neznal, ne? Charlie tu sice byl každý den, ale určitě by pátral, kdyby mi začali chodit dopisy z Evropy.

„Hotovo, kočky?“ Jacob stál ve dveřích s radostným úsměvem a připravenou náručí na odnos mé maličkosti. Nemohla jsem chodit, ale do domácí péče mě pustili. Zapřísahali snad všechny mé návštěvy, aby o můj klid na lůžku řádně dbaly a pak svolili. Jde se domů. Snad se ve své vlastní posteli vyspím líp než tady. Kruhy pod očima byly znát. Polovinu noci jsem vždy prozírala do stropu, pohlcená panikou, že když zavřu oči, probudím se znovu ve tmě s Jamesem. Ang hodila poslední věci do tašky a přikývla. Jacob se ke mně vrhnul jak na tác koláčů.

„Au!“ vyjekla jsem, když mi podsunul ruku pod kolenem. Zbledl a strnul. „Jen zkouška. Tak šup,“ vybídla jsem ho.

„Ty máš takové štěstí, že jsi marod… Já bych tě seřezal…“ zavrčel a zvedl mě.

„Však počkej, co na tebe chystám já, za ten večírek.“ Jacob střelil pohledem po Angele.

„Počkám v autě, mám pocit, že mě volá táta…“

„Táta?“ znejistěla jsem s Jacobem současně. Co by tu dělal starosta? Došlo mi to dřív, než jemu, což mě těšilo. Jen se vymlouvala! Jake mě nesl chodbou jako vysvědčení. Hrdě, vzpřímeně a lehce. Rozhodně jsem byla vysvědčení se samými jedničkami, o tom nebylo pochyb. Kule by nesl víc prohnutě a utahaně. Zvažovala jsem, co může být Jacob zač, když ne upír, a pak mi došlo, že je to celé vlastně nepodstatné. Hlavní je, že nežere lidi ani on a ani Edward.

V autě mě opatrně posadil na zadní sedačku a připnul mi starostlivě pás.

„To stejně nemá cenu ve tvém autě, Jakeu. Když do nás někdo narazí, máme to jisté i s pásy.“

„Taky můžeš jít pěšky, miláčku,“ vysmál se mi, ale mě humor přešel. Začala jsem se dusit a třást. Hrozně moc. Nedokázala jsem popadnout dech a jen jsem sledovala, jak se z Jacobovy tváře vytrácí úsměv a sklání se ke mně. Neslyšela jsem ho, jen jsem vnímala pískání v uších. Vztahoval ke mně ruce, jenže se bál na mě sáhnout. Až Angela mě uklidnila.

„Bello, hele. Chtěla jsem ti to dát až doma, ale na, vezmi si to… Hele, Bello, na… Dopis z Itálie, slyšíš mě? Bello!“ Nadechla jsem se, jako když se vynoří člověk z vody. Nejen, že to málem položilo mě, ale i Jacob vypadal, že chybělo málo, aby sebou řízl o zem. Vzala jsem do ruky dopis a jako první jsem očichala obálku. Šeřík se nesl zevnitř a nedovolil mi ani pochybovat, od koho to je.

„Můžeme jet?“ zašeptal opatrně Jacob.

„Jo,“ hlesla za mě Angela a zůstala sedět se mnou vzadu. Odlepila jsem opatrně obálku a vytáhla sněhově bílý papír.

Nádherná Šípková Růženko,

až potkám prince, který bude hoden vaší přízně, nepochybujte, že vám jej pošlu k prahu domu. Ale do té doby si dovolím nechat si vás pro sebe.

Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi mi napsala, a tvůj závěr dopisu byl… nevšední, ale velice srozumitelný. Dnes jsi nejspíš na cestě do domácí péče, nebo se teprve chystáš balit, ale přesto ti gratuluji k uzdravování a znovu připomínám, jak moc mě mrzí, že tam nemohu být s tebou. Snad jednou, má sladká princezno. Tvůj zlý čaroděj, Edward.

P.S.: Nedělá ti Jacob Black problémy?

Musela jsem se tiše zasmát. Problémy jsem dělala spíš já jemu, byť nechtěně nebo občas chtěně. Záleželo na situaci. Momentálně mi jen kazil náladu tím večírkem. Chtěla jsem zalézt do postele, vzít papír a pero a psát. Napsat do Volterry, že se má Edward okamžitě vrátit!

***

Nejhorší bylo to čekání na odpověď. Dlouhé dny, a pak jen několik řádků psaných její rukou. Hýčkal jsem ty písmena a dopis nosil neustále u sebe. Knihovna se pro mě stala tichým útočištěm, kde jsem se nořil do knih, nebo si opakovaně předčítal její slova.

„Edwarde?“ Zamračil jsem se. Co dělá Emmett v knihovně? „Edwarde!“ Nepřestával po mně pátrat, dokud jsem si lehce neodkašlal a neupozornil na sebe. Jeho hlava se objevila mezi policemi a tvářil se…

„Co je?“ hlesl jsem.

„Aro chce s tebou mluvit.“

„Se mnou?“ Emmett jen souhlasně přikývl a semknul rty do slabé linky. Nedíval se na mě, jen kmital očima po okolí. Viděl jsem v jeho myšlenkách, co se stalo. Arovi nedával ten požár spát.

Tichou dohodou od té události bylo, že mu zprávu podá Carlisle s Esmé, jakožto hlavy rodiny, jenže Aro byl jiného názoru. „Řekl jsi mu něco?“ zajímal jsem se.

„Ani slovo, ale…“

„Co ale?“

„Ale do hradu přijel jeden upír… Možná bys ho měl vidět. Je divný.“

„Kde je?“

„To je to… On je teď s Arem. Nechce ho pustit z očí, nevím proč.“

„To nevadí, děkuju. Jdu tam,“ vzdychl jsem a vstal z podlahy. Vrátil jsem knihy do polic a získával čas. Až se mě Aro dotkne, bude zle. Hodně zle. Už jen to, že se mnou chce mluvit…

***

„Vítej doma!“ křičela skupina lidí před mým domem. Táta stál u futer a zacpával si před těmi decibely uši. Byl z toho stejně unešený jako já.

„Děkuju,“ kuňkla jsem a zrudla. Poznávala jsem Quila a Embryho z rezervace, Paula a Sama s Emily a Setha, který rozhodně nevypadal na patnáct let, bože! Ti Indiáni ale vyspívali dost rychle! Byla tam i máma a Ang, která šla tiše vedle mě, připravená podat první pomoc při dalším projevu. Jacob se se mnou protáhl do obýváku a posadil mě do křesla. Máma mě zabalila do deky a táta mi vrazil do ruky hrnek s horkým čajem, který mi máma vzápětí vzala.

„Charlie! Alkohol?!“ vytkla mu.

„Jen trocha griotky, na zahřátí,“ vymlouval se, ale nepokoušel se mi to znovu podstrčit. Uvítala bych raději celou lahev, abych tohle přežila.

„Na zahřátí v červnu?“ vysmála se mu máma, když v kuchyni lila obsah hrnku do dřezu. Táta jen protočil oči a našel si volné místo. Pokud jsem čekala zvrhlou oslavu a spoustu alkoholu, spletla jsem se. Všichni tam v absolutním klidu seděli, povídali si a smáli se. K večeru se sebrali a já se začala konečně usmívat. Budu moct odepsat Edwardovi! Jenže opak byl pravdou. Místo toho mě vytáhli na zadní dvorek, kde Sam s Charliem udělali oheň. Tohle bylo peklo.

***

Šel jsem pomalu. Nebylo se kam hrnout. Naopak. Nemělo cenu, abych si vymýšlel nepravdivé informace, když Arovi stačilo na mě sáhnout a viděl všechno. Musel jsem vymyslet důvod, proč by měl nechat Bellu žít. Protože mu jinak osobně urvu hlavu!

Došel jsem k ohromným dvojitým dveřím od sálu a zastavil se. Prohlížel jsem si zdobenou kliku. Váhal jsem. Bylo to nefér. Moje okolkování mi dalo malou výhodu. Viděl jsem přes Ara, jak vypadá ten cizí upír a dokonce jsem přes onoho upíra viděl, co Arovi řekl. Zavrtěl jsem rozhodně hlavou a rozeběhl se chodbou pryč. Nemělo cenu pokoušet se obhajovat, když byl Aro už stejně rozhodnutý.

„Edwarde!“ zahřměl za mnou Arův hlas. „Stůj! Chyťte ho!“

***

Zívla jsem, což mi dalo konečně jistotu, že víc neunesu. Padala mi hlava na Jacobova ramena, která mi nabídl místo polštáře, abych nemusela odejít tak brzo. Jenže jeho časté výbuchy smíchu mi lebkou nepříjemně pohazovaly. Užívala jsem si to tu, to ano, ale únava byla silnější než já.

„Už ji odnes,“ zavrčela máma na Charlieho.

„Vezmu ji tam, Charlie, seď,“ nabídl se Jake. Než stihla Renée nebo táta cokoliv říct, hověla jsem si v jeho objetí. Byl lepší jak deka. Hodně horký od ohně. Zamávala jsem ostatním a popřála jim dobrou noc, když jsme mizeli v domě.

„Bavilo tě to?“ zeptal se Jake.

„Hmm…“ zamumlala jsem z polospánku. Opravdu jsem byla utahaná jako kotě.

„To jsem rád. Mám i na zítřek program,“ oznámil mi a lehce se naklonil, aby otevřel loktem dveře do mého pokoje.

„Já vím. Jdeš do školy,“ připomněla jsem mu jízlivě.

„Jo, ale pak…“

„Opravdu to chceš řešit teď? Já si to stejně nebudu ráno pamatovat, Jakeu,“ skučela jsem omluvně. On se jen zasmál a rezignovaně vzdychl. Položil mě do postele, přehodil přese mě peřiny a posadil se na kraj lůžka. Zkusila jsem se znovu posadit, protože hygiena je hygiena, ale on mě vtlačil zpět do polštářů.

„Musím do koupelny,“ hekla jsem.

„Přinesu ti plastové umyvadlo a kartáček. Víc nepotřebuješ,“ vysvětlil mi.

„I nočník?“

„Bože můj, proč musíš mít pokaždé poslední slovo, Swanová?“ mručel a znovu mi pomáhal vstát. „Máš pět minut, pak tam jdu.“

„Rozkaz, náčelníku,“ hekla jsem. Stačil mi poloviční čas, když jsem si omývala ruce a brala kartáček. Otevřela jsem dveře, aby na mě viděl a nešel mě kontrolovat.

Do postele jsem pak padla sama, dobrovolně a ráda. Bez sebe vzteky, že dopis dokážu napsat až zítra.

Jake mě přikryl, políbil do vlasů a zhasl mi lampičku, než odešel. Počítat ovečky – dostala bych se k Jedna oveč-

Horší bylo, jak jsem spala. Přes stále bolící tělo jsem se nepokojně vrtěla a zmítala pod náporem nočních můr. Viděla jsem Jamesovu tvář, zkřivenou čirou zlobou a neředěným vztekem. Chvilkami se smál, pak křičel, nebo se mnou smýkal o zem. Několikrát jsem se probudila zpocená, dezorientovaná a s vyschlým hrdlem od tichých panických skřeků. V jeden okamžik si James zapálil cigaretu a vyfoukl hustý kouř. Zamlžil mi tím výhled a já cítila, že se znovu v blížící se hysterii napínám. Semkla jsem víčka k sobě a znovu je prudce rozevřela. Kouř mizel a s ním i James. Objevovala se silueta vyššího muže s rameny a štíhlým pasem. S rozježenou hřívou hnědých vlasů, které házeli v jakémsi podivném měsíčním světle bronzové odlesky. Úplněk, napadlo mě. Edward, uvědomila jsem si vzápětí. Moje tělo se uvolnilo a na tváři se mi rozlil pokojný úsměv. Stál v té tmavé místnosti bez oken a kdesi shora na něj svítil měsíc. Jasně iracionální sen. Jen mé podvědomé přání. Stál tam, tvář měl ozářenou a v jejím výrazu byla kaše smíchaná z radosti, úlevy, štěstí, smutku, nepokoje a strachu. Cítila jsem to, jako kdybych já byla jím. Jak kouř okolo něj mizel, ztrácela se i moje dvoudenní cela. Oči mě pálily od slz tak silně, že jsem si je musela mnout. Několikrát. Místo černé zdi se objevilo okno. Konečně to světlo mělo otvor, kudy přicházelo. Stál před ním a dlaněmi se opíral o parapet. Ruce napnuté a nohy zkřížené v kotnících. Nadechla jsem se. Bože můj, šeřík. Všude tu voněl šeřík! A on? Měl na sobě dokonale padnoucí černé kalhoty a tmavou košili, která ve světle luny měla třpytivý nádech. Mohl někdo někdy vypadat líp, než on v měsíční záři?

Rozbrečela jsem se, protože jsem si to mohla dovolit. Nikdo to na mě nepoví a můj sen zmizí s prvním ranním ptákem. Jenže můj snový Edward vypadal zaskočeně. Díval se mi do očí a ty jeho rostly. S každou mou slzou a jeho sílící jistotou, že se mu to nezdá, se tvářil překvapeněji a zmateněji.

„Neplakej…“ zašeptal. „Šípkové Růženky se nebudí s pláčem…“ dodal a pomalu vyšel ke mně. Usmívala jsem se a nepřestávala vzlykat. Nebyla jsem si jistá, proč mi ty prokleté slzy pořád tečou. Když došel až ke mně, skrčil se u postele a natáhnul ruku. Pohladil mě klouby prstů po slané tváři. „Utiš se už, nebo mám odejít?“ Vymrštila jsem se do sedu a ruka mi vystřelila k jeho krku. Nesmí odejít! Chci si tenhle sen nechat! Objala jsem ho a přitiskla se k němu. Tiše se mi zasmál do vlasů a jeho ruce se mi omotaly kolem pasu. Zvedl se se mnou, jako s pírkem a posadil si mě na klín. Kolébal mě a hladil na zádech, zatímco své rty tiskl do mých vlasů. Znovu jsem se rozbrečela. Nejen, že mé tělo začalo silně protestovat, ale i radostí. Vždyť já přece už nespím!

***

Ignoroval jsem celý let z Itálie do Států, i cestu autem do Forks, kde jsem zastavil u naší vily, kterou jsme díky prozřetelnosti a Alici neprodali. Teprve, když jsem se vyšplhal do okna Bellina domu, nedbaje hluku z druhého konce, odkud vycházelo světlo od ohně, uvědomil jsem si, že jsem nejspíš definitivně ztratil rozum. Opíral jsem se o parapet a zatínal zuby. Její bolestné steny a trhavé reakce mi rvaly srdce. Jak moc jsem si přál vzít na sebe její bolest. Když zamžourala do tmy, zkoprněl jsem. Napadlo mě, jestli mě vidí, ale když se rozbrečela, nebylo pochyb. Iracionálně jsem se k ní vrhnul a šeptal jí tišící slova.

Reagovala. Hodně zvláštně. Skočila mi kolem krku a vzlykala mi do košile od Armaniho. Čert vem tu košili!

Uvnitř mě se cosi sepnulo. Jako kdyby klíč zapadl do správného zámku, dílek puzzle skládačky do dalšího, Bella do mé náruče… Prostě to bylo tam, kde to mělo být. Nemohl jsem říct, že mě nezaskočila, protože jsem se ještě nikdy neobjímal s lidskou dívkou, která by pro mě znamenala tak moc – vlastně s žádnou, ani bezvýznamnou ne. A už vůbec ne s Bellou, kterou jsem bezmezně miloval. Ten pocit štěstí ve mně vybuchl jako ohňostroj. Kdybych mohl, brečel bych štěstím. Plakal bych se svou Šípkovou Růženkou ve své náruči. Jenže nemohl jsem, a tak jsem ji jen kolébal, hladil a tiskl k sobě.

„Jsi tady,“ zašeptala.

„Jsem u tebe.“

„Jsi tady a… Jsi tady!“ opakovala, jako kdyby tomu pořád nedokázala uvěřit. „Nezdáš se mi. Jsi tady…“ Začínal jsem se o ni bát.

„Princezno, jsi v pořádku?“ zajímal jsem se a pokusil se ji odtáhnout, abych jí viděl do tváře. Bránila se. Zesílila stisk a tiše sykla, když se zapřela bolavou rukou. „Opatrně, prosím!“ panikařil jsem a znovu ji objal. „Neubliž si.“

„Už mi nic neublíží, když jsi tady. Ach, Edwarde, tolik mě mrzí, že jsem ti to nestihla říct předtím. Tak moc věcí jsem měla na srdci, ale…“

„Já to chápu, lásko. Vždyť i já byl hlupák s náplastí přes pusu. Mám svoji vinu…“

„Bože, nevěřím, že jsi tady.“

„Jak tě mám přesvědčit, že se ti nezdám?“ vzdychl jsem.

Bella se v mé náruči napjala a zadržela dech. Ustal jsem v hlazení jejích zad, protože mi okamžitě došlo, jak… Tak často jsem o tom snil s otevřenýma očima, ale udělat to jsem se neodvážil. Bella se pomalu odtáhla a svoje ruce jsem nechal klesnout k matraci. Její srdce bilo jako o život. Ve vzduchu bylo cítit napětí a… Co to je? Co to bylo? Přestože jsem nepotřeboval dýchat, zadrhával se mi dech a nemohl jsem ho uklidnit. Zmatkoval jsem. Po sto letech jsem si nebyl jistý sám sebou. Sklonila se ke mně a lehce naklonila hlavu. Prohlížel jsem si její obličej do poslední chvíle, než se přiblížila natolik, že bych musel šilhat, abych něco viděl. Zavřel jsem oči a vyšel jí vstříc. Plně soustředěný, zablokovaný a nervózní, jako malý kluk. Cítil jsem to jiskření mezi našimi rty a připravoval se na dotek, když se ozvala ohlušující rána. Petarda! Někdo hodil do ohně petardu!

Bella sebou trhla tak silně, že nebýt s upírem, spadla mi na zem a znovu si ublížila. Takhle jsem se po ní natáhl, chytil ji kolem pasu a lehce ji vytáhl zpět nahoru. Byla to sekunda, takže jí to nejspíš ani nedošlo, ale vzápětí sebou začala házet a křičet.

„Bello, tiše… Prozradíš nás,“ prosil jsem ji. „Lásko, slyšíš?“ Kroutila se, zakrývala si uši a klopila hlavu. Sevřel jsem rty do vzteklé linky a pokoušel se nezarývat do její bílé kůže prsty. Bastard James. Belle bude trvat dlouho, než se z jeho moci opravdu dostane.

„Už nechci,“ vzlykala tiše a několikrát to opakovala jako mantru.

„Bello, lehni si,“ vzdychl jsem, když jsem zaslechl Jacoba s Charliem. Slyšeli ji a hnali se za ní do patra. Skoro jsem si ji strhl z krku, abych ji uložil a zmizel. Dostala nový záchvat, jakmile jsem se přehoupl přes parapet a zmizel. Nemohl jsem se za ní vrátit, protože mezitím do pokoje vpadl Jacob. Charlie funěl těsně někde pod schody.

„Bells!“ vyhrkl on. Zlostí jsem přerazil malou túji a ztratil se do lesa.

***

Ta rána mě vytrhla z reality. Absolutně mě odstrčila do minulosti, na kterou jsem chtěla zapomenout.

„Už nechci,“ vzlykala jsem zas a znova. V posteli jsem byla sama, můj princ kamsi zmizel a ve dveřích byl někdo jiný. Hrnul se ke mně, padl na kolena, až to v nich zapraskalo, a natahoval ke mně ruce.

„No tak, holka. Co je s tebou? Proč křičíš? Bells?“

„Už budu ticho, ale prosím…“ vzlykala jsem. Prala jsem se sama se sebou. Pokoušela jsem se přesvědčit, že už nejsem v tom vězení, ale doma. Že tu nikde není James, aby mě potrestal za křik a mlčení.

„Neublížím ti, Bello. Otevři oči, koukej! To jsem přece já!“ prosil mužský hlas.

„Ta rána… Už ne…“ mlela jsem pořád tu svou a tiskla si ruce k uším. Prsty jsem si zarývala do vlasů a měla chuť utrhnout si hlavu, jen abych to už skončila.

„To byla jen petarda v ohni. Paul chtěl vzbudit Embryho, Bells. Nic ti nehrozí, to je v pohodě, přísahám.“

„ Embry?“ hlesla jsem tupě. „Paul?“ Já je znám. Znám ta jména. Vracela jsem se. Uvědomovala jsem si, co je realita. Konečně jsem mohla otevřít oči. „Jakeu?“ Moje tělo se uvolnilo. Ochablo a ruce mi spadly podél obličeje na polštář. Jeho napnutá ramena povolila a hlasitě vzdychl.

„Jasně, to jsem přece já, ty šílenče,“ odlehčoval to. Aniž by tušil, vystihl to. Nebyla jsem nikdy normální, ale po téhle zkušenosti už budu do smrti šílená Bella.

„Bello, zlatíčko, co se děje?!“ Ve dveřích byl táta. Zvedl ruku kamsi ke zdi a rozsvítil. Připadala jsem si znovu jako idiot, když jsem si zakryla oči a vyjekla.

„Lekla se petardy, Charlie…“ objasnil to Jacob tiše.

„Ou…“ hlesl táta. Bylo to jak v béčkovém sitcomu. Teď by se podle scénáře měli všichni zasmát a já bych měla možná protočit oči nebo raněně přikývnout. „Nedáš si něco k jídlu, Bello?“ vykoktal táta. Zavrtěla jsem hlavou, aniž bych sundala ruku z očí.

„Charlie, já za chvíli přijdu,“ sykl Jake. Zkameněla jsem. Jeho hlas byl jiný. Najednou jsem měla pocit, že mě někdo přistihl při krádeži sušenky a čeká mě výslech. Když táta cosi zamručel a odešel, vážně nastalo ticho. „Bells?“

„Hm?“

„Podívej se na mě. Vážně jsi křičela kvůli petardě?“

„Samozřejmě.“

„Nelži… Já… Mám pocit, že něco tajíš. Co se tu dělo?“

„Kdy?“ Hrála jsem svou šílenou Bellu dokonaleji, než by v reálu bylo. Tedy myslela jsem si to.

„Než jsem přišel – co se dělo? Máš otevřené okno,“ konstatoval.

„Bylo mi horko,“ vymlouvala jsem se, a pak mě napadlo, že bych se mohla ptát já. „Proč se ptáš?“

„Já jen… No… Jestli tě nevyděsilo něco jiného? Někdo jiný?“

„Například?“

„Pořád jsme nemluvili o tom, kde jsi byla ty dva dny.“ To měl pravdu, nemluvili jsme o tom, protože oficiální scénář byl, že mě srazilo auto. Držela jsem se ho zuby nehty a o ostatním jsem tvrdila, že si nic nepamatuju. Kéž by.

„Nemluvili jsme o spoustě věcí. Jako třeba o tvé jinotě.“ Trhl sebou.

„Neodbočuj.“

„Musím, protože jinak se nemáme asi o čem bavit.“

„Nedramatizuj to, Swanová. Nemysli si, že se mě zbavíš. Přijdu na to. Zjistím, co se dělo ty dva dny i to, co se stalo dnes. Půjdu přes mrtvoly, pokud ti to pomůže se znovu vzchopit,“ vrčel. Tentokrát jsem to byla já, kdo sebou cukl.

„A na co bys chtěl přijít, Jacobe?“

„Na to, co je mezi nebem a zemí.“

„Tak až to zjistíš, ozvi se. Promiň, ale chtěla bych zase spát.“

„Bells… Já prostě vím, stačí?“

„Dobrou noc, Jakeu,“ zamumlala jsem tiše, protože jsem nevěřila tomu, že můj hlas mě neprozradí. Samozřejmě, že věděl, ale já nevěděla, jak je možné, že ví. Zavřela jsem oči a slyšela jen jeho vzdech a kroky ke dveřím. Světlo cvaklo a pokoj se ponořil do tmy. Napjala jsem se z pocitu blížící se paniky. Pokoušela jsem se uklidnit tím, že až zavře dveře a odejde, přijde Edward zpět. Instinktivně jsem se otočila čelem k oknu a čekala. A čekala… a čekala…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

2)  Bosorka (06.05.2011 10:48)

„Ty máš takové štěstí, že jsi marod… Já bych tě seřezal...... uáááá žralok bilý je všude!!!!!

1)  KalamityJane (06.05.2011 10:45)

Nádhera! Jako obvykle!

«   1 2