07.12.2013 [16:45], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 5×, zobrazeno 2795×

„Alice za nic nemůže,“ bránila jsem ji a zapřela se a vyvinula tak trochu odporu.

Připadala jsem si jako pod dohledem. Alice se mnou byla skoro denně. O víkendech mě lákala do vily. Občas jsem se nechala obměkčit a šla, nebylo to ovšem pravidlo. Jezdila jsem na výlety s Jessicou a Angelou, které jsem v poslední době zanedbávala, a tak jsem to chtěla napravit.

Charlie byl v pohodě, jen se strašně rád mračil na můj prsten, měla jsem někdy pocit, že si z toho udělal nový sport.

Dva týdny byly už za mnou a já to zvládala překvapivě dobře.

Trochu jsem se ale bála o Edwarda a po jednom vzpomínkovém snu jsem věděla, proč jsem se bála. Nechtěla jsem, aby kvůli Arovi, Marcovi a Caiovi musel ochutnat znovu lidskou krev. Věřila jsem mu, že se pokusí vše zahrát do autu, aby nemusel, i když je král.

Asi za to mohla Edwardova nepřítomnost, byla jsem poslední dva dny mrzutá a nic se mi nechtělo. Málo jsem i jedla, neměla jsem hlad a pokaždé když jsem s odporem odtáhla talíř, jsem si vzpomněla na Edwarda a na to, jak by protestoval proti mé hladovce. Alice se na mě od včera začala taky nějak mračit, tím pohledem, co dává najevo, že je něco špatně, ale nechává si pro sebe, co vlastně.

„Alice, já opravdu nikam nejdu,“ protestovala jsem. Posadila jsem se na sedačku a založila si ruce jako malé dítě. Bylo fakt milé, že se mě pokoušela zabavit, ale nemusela to dělat denně nebo – jako dnes – v osm ráno, chtěla jsem si přispat.

„Bell, ty nákupy jsi mi slíbila,“ připomínala mi a začala se tvářit jako odkopnuté štěně. Pokoušela jsem se mračit ještě víc.

„Ale ne nahlas,“ ohradila jsem se. Od odjezdu Edwarda jsme na nákupech ještě nebyly, zatím vždy Alice vymyslela něco jiného a bylo divné, že se hned nehrnula do obchodu poté, co jsem to slíbila ve své hlavičce, když nám se zbytkem rodiny vyklidili barák.

„Bell,“ fňukla. Bože, ona byla fakt dobrá! Měla se dát na herectví, byla jí škoda pro věčné předstírání středoškolačky.

„Tak jo,“ vzdala jsem to s povzdechem a už měla to strašidlo kolem krku.

„Užijeme si to, uvidíš,“ slibovala. Jo, to jsem už někdy slyšela a vždy v podobné situaci. Alice nebyla ani přehnaně zrychlená, jako to dělala velmi ráda, když se odjíždělo nakupovat. Nechala mě v klidu obout a vzít si potřebné věci.

„Pojedeme Volvem?“ zeptala se mě. Nadzvedla jsem obočí. „Můžeš řídit,“ dodala ještě usměvavá. Chtěla mi zvednout náladu.

„Alice, raději bys měla řídit ty a je mi jedno co,“ usmála jsem se na ni. Přesto vyhrálo Edwardovo Volvo.
„Má to velký kufr,“ hájila se Alice při jízdě. Pustila jsem CD, které tam bylo po Edwardovi, a zašklebila se na ni. Alice se rozhodla pro dálkový nákup, a tak se jelo až do Seattlu. Při cestě mi oznámila, že pak jedu rovnou k nim na noc, protože se vrátíme asi hodně pozdě. Jo, bylo jasné, že Alice něco neřekla, to by jinak asi ani nebyla ona.

Vyprávěla mi, jak se Jasper s Emmettem večer vsázeli a Emmett to projel a nechtěl splnit dohodu, tak se nakonec s Jasperem poprali.

„Stejně to byla výmluva, aby se mohli prát. Esmé to nemá ráda, hlavně většinou zdemolují půlku domu,“ protočila oči a pak se na mě otočila s úsměvem. „Edward se s Emmettem rád pral. Teda nevím, zda rád, ale velmi často určitě.“ No, a já si myslela, že je Edward spíše klidnější typ než tohle.

Žádné rozehřívání, Alice musela jet rovnou do toho největšího obchodního domu, co byl ve městě. Tak už jsem pochopila, proč tvrdila, že se vrátíme pozdě večer. Bude zázrak, když ji odtáhnu před zavíračkou.

Vešly jsme dovnitř a obchodem se rozezněla hudba z obrovské fontány oznamující deset hodin. Cesta do Seattlu normálně trvá tři a půl hodiny, ale s upírem za volantem to jsou necelé dvě hodiny.

Alice mě vedla jako panenku do prvního velkého třípatrového, jak jsem později zjistila, a velmi drahého obchodu. Dívala jsem se na tu malou upírku, co musela určitě krotit svou rychlost.

Už dlouho jsem přemýšlela nad tím, jaké to je být upírkou. Žili poblíž mě a o Edwardovi jsem toho věděla hodně, ale stejně mi nikdo nemůže přesně říct, jaké to bude. Věděla jsem o hrozných bolestech při přeměně, to k tomu patřilo.

Tak nějak jsem tušila, že momentálně největší problém upírů, a hlavně jejich krále, jsem já, člověk. Pokud spolu opravdu chceme zůstat, budu se muset stát upírkou, jiné východisko nebylo. Přemýšlela jsem nad tím celý rok, ale před Edwardem jsem neřekla ani slovo.

Pamatovala jsem si, jak Edward vyváděl, když mu ještě Aro na hradě naznačil možnost mojí přeměny. Nechtěla jsem se s ním hádat, jenže jak se vrátí, budu si s ním o tom muset promluvit, zvlášť když mě požádal o ruku. Dokud jsem byla ještě ve stejném věku jako on, bylo ideální uskutečnit přeměnu.

Alice mě zatáhla do kabinky a musela jsem si zkoušet vše, co mi vybrala. U některých věcí, jako byla minisukně, na které jsem nebyla zvyklá a do místních podmínek se nehodily. I tam, kam jsme se chystali s Edwardem po prázdninách – univerzita na Aljašce –, mi bude chybět dostatek teplého oblečení.

Krom občasných potyček s Alice probíhalo nakupování jako minule. Dokonce mě sama vzala na oběd a ani jsem jí nemusel připomínat, že bych mohla mít hlad. Myslela na to sama. Alice byla prostě jednička.

„Ještě koupíme nějaké šaty, abys měla co na sebe, a pak samozřejmě spodní prádlo,“ líčila, kolik nás toho čekalo. Usrkla jsem si z coly a jen ji poslouchala.

„Taky nějaké boty. Bot není nikdy dost. Měla jsem nějaké, ale ve vizi ještě jsem slíbila Rose nějaké koupit.“ Nepřekvapovalo mě, že blond upírka nejela na nákupy s námi. Ona se vůbec nepohybovala v mém okolí, pokud nebyla donucena mou přítomností v jejich domě.

Vyšly jsme z občerstvení a Alice mě už naváděla směr další obchod. Bohužel se dostavila nečekané komplikace.

Jako by mě někdo nakopnul do břicha. Rozeběhla jsem se k prvním dveřím s panenkou. Oběd byl nenávratně pryč. Udělalo se mi zle. Opřela jsem se o stěnu na záchodcích. Alice byla u mě. Nespokojeně se na mě zadívala a pak mi pomohla k umyvadlu se opláchnout. Už jsem se cítila zase v pořádku, bylo to jen chvilkové, a tak jsem se bránila její pomoci.

„Už je to v pořádku,“ řekla jsem Alice a zamračila se. „Asi bylo něco v tom jídle,“ dodala jsem na vysvětlenou. Ona byla upírka, jídlo nepotřebovala.

„Nechceš koupit něco jiného?“ zajímala se. Tak to bylo to poslední, na co jsem myslela.

„Ne, jen si koupím pití a počkám.“ Vyšly jsme ze záchodů a nejdřív šly opravdu koupit to pití a poté do obchodu s šaty. Alice mě stále kontrolovala pohledem a měla jsem pocit, že si pokouší nabudit vizi.

Já se cítila, jako by se ten malý incident ani nestal. Nesedlo mi prostě to jídlo, asi i to, jak jsem poslední dobou málo jedla, příště zajdeme raději jinam.

Do večera se mi žaludek uklidnil a Alice mi na cestu koupila do auta čínu. Věděla jsem, že kdyby viděl Edward, jak jím v jeho autě něco takového, vyletěl by z kůže. Alice nad tím mávala rukou. Měly jsme problém dostat všechny tašky do auta, už jsem přesně věděla, proč chtěla jet Volvem.

V autě jsem usnula, sotva jsem dojedla a my se vymotaly ze Seattlu. Probudila jsem se ve chvíli, kdy Alice parkovala v garáži. Otevřela jsem dveře, co nejrychleji jsem uměla a vyklonila se ven, aby moje večeře skončila na podlaze. Nespokojeně jsem zakňourala. Esmé a Carlisle byli u mě a vytahovali mě z auta.

„Jsem v pořádku,“ bránila jsem se. Nic mi nebylo. Jen to dnes s jídlem nešlo. Nebrali moje slova na vědomí a vedli mě do domu. Alice poskakovala okolo.

„Říkala jsem ti, abys jezdila s Bellou opatrně,“ rozčilovala se Esmé.

„Ale já jela, starala jsem se ukázkově,“ ohradila se uraženě.

„Kdyby tomu tak bylo, tak jí není zle,“ ozval se Carlisle.

„Alice za nic nemůže,“ bránila jsem ji a zapřela se a vyvinula tak trochu odporu. Esmé i Carlisle se zastavili a podívali na mě.

„Opravdu ti nic není?“ zjišťovala Esmé, mateřsky se na mě dívala a pohladila mě po tváři.

„Nic, jen v poslední době málo jím, to je celé,“ pokrčila jsem rameny. Asi na mě opravdu lezla nějaká chřipka nebo angína. „Zítra budu zase ve formě,“ dodala jsem s úsměvem. Nechali mě tedy být. Alice odnosila moje tašky k Edwardovi a něco z toho jsme vybalily, protože to bylo oblečení, co tu zůstane. Usnula jsem jako špalek, nákupy s Alice byly pro únavu lepší jak cvičení.

V noci mě probudila bolest břicha. Měla jsem pocit, jako by bylo z kamene. Pokoušela jsem se to přejít, ale nešlo to vydržet. Zvedla jsem se a sama vyhledala Carlislea, aby se na mě podíval.

„Lehni si,“ přikázal mi a ukázal na mou postel. Poslechla jsem ho tedy. Vyhrnul mi triko a začal prohmatávat břicho. Nejdivnější na tom bylo, že jsem nic necítila jako jindy při tomhle vyšetření. Zamračila jsem se.

„Bolí?“ zjišťoval Carlisle a taky se divně tvářil.

„Ne, nic necítím,“ přiznala jsem. Hloubavě se na mě zadíval a pak ještě jednou na mé břicho.

„Musíme do nemocnice na pořádné vyšetření,“ rozhodl nakonec velmi ustaraně. On uměl ale člověka vyděsit. Oblékla jsem se a jela s ním. Všichni byli v obýváku a zjišťovali, co mi je, ale odpověď nedostali, stejně jako já.

Carlisle nastoupil jako nový doktor hned druhý den po jejich příjezdu, ten se do práce hrnul opravdu rychle, a tak nebyl problém, abychom mohli jít na ošetřovnu, kam potřeboval.

Mlčel, nic neříkal, jen se mračil. Dělal mi ultrazvuk a ještě jednou, vlastně nakonec dvakrát mi prohmatal břicho. Až se vážně zamračil.

„Co je?“ vyjekla jsem, už mě to jeho mlčení a mračení opravdu děsilo. Podíval se na mě a zamrkal, velmi lidsky, jako bych ho probudila, a asi i jo z nějaké myšlenky.

„Tvoje břicho…“ začal opatrným tónem. „Je tvrdé a ty v něm nic necítíš a zároveň máš bolest zevnitř, do toho to zvracení.“

„A?“ Chtěla jsem, aby pokračoval a jasně mi řekl, co tedy.

„Myslím, Bello, myslím, že jsi těhotná,“ vyhrknul to na mě. Zamrkala jsem několikrát a pak se zamračila s našpulenou pusou.

„Upíři nemůžou mít děti,“ pokoušela jsem se ho vyvézt z omylu, který ho napadl.

„Bello…“ povzdechl si. „Já neřekl, že se tvoje tělo chová normálně, jak při těhotenství má,“ dodal ještě. Jasně mi chtěl dát najevo, že jsem opravdu těhotná a s upírem.

Otevřela jsem pusu a v němém úžasu na něj zírala.

Udělal mi ještě několik vyšetření, aby to potvrdil, a taky že jo.

Bylo nejdůležitější se rozhodnout, co se bude dít teď. Věděla jsem to ještě dřív, než vůbec Carlisle promluvil. Byla jsem rozhodnutá a nemohl mi to žádným argumentem vymluvit. Prostě to tak bylo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  emam (08.12.2013 21:11)

No, vida. Ono to se to s proměnou nakonec vyřeší samo

1