04.10.2013 [09:15], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 8×, zobrazeno 2716×

Návštěva přijde často v nesprávnou chvíli.

„Přišla jsi za mnou nebo za Edwardem?“ zjišťoval okamžitě táta, když jsem stála ve dveřích jeho kanceláře. Zamračila jsem se.

„Děláš, jako bych nikdy předtím nepřišla.“ Cítila jsem se dotčena.

„Člověk si nemůže být jistý,“ krčil rameny a tvářil se trochu omluvně. Posadila jsem se do křesla.

„Jasně. Jedu za Alice. Přijedu večer,“ oznámila jsem mu a vydala se pryč. Smála jsem se na Edwarda a rozloučila se zase se všemi.

Jela jsem rovnou do upíří vilky. Zapomněla jsem tátovi říct, že Alice odjela na dva dny mimo město s Jasperem. Na druhou stranu táta věděl, že dnes končí Edward dřív a věřila jsem, že si to umí domyslet. Jen spoléhá na to, že tam budou i jeho sourozenci a tím pádem nebudeme dělat žádné špatnosti.

Přiznávám, lhala jsem svému tátovi, ale on by spousty věcí nepochopil a pořád je to můj táta, i když já chodím s upírem.

Za ten rok, co jsem tu byla často, jsem se i v opuštěném domě cítila dobře, přestože to bylo odstrčené od města. Kuchyně byla moje království a Edward s Alice se starali o to, abych tu měla pořád nějaké jídlo, poskytovala jsem jim tak důvod nakupovat bez toho, aby to jídlo vyhazovali zbytečně. Výhodné pro obě strany.

Zkontrolovala jsem lednici i skříňky. Měla jsem hlad, ještě jsem si nedělala oběd. Táta jedl v práci a do školy jsem už nechodila.

Vytáhla jsem si pánev a potřebné suroviny pro orestované maso s brambory. Kuchyně u Edwarda bylo něco úplně jiného než u nás, mnohem větší. Už jsem se naučila přepínat to v sobě při práci v téhle kuchyni a doma.

Loupala jsem brambory a zpívala si s rádiem. Vaření potichu není ono. Podívala jsem se z okna, které bylo nalevo, čekala jsem výhled na zelený les, jako pokaždé a zkontrolování příjezdové cesty zda už nepřijel Edward, přestože bylo ještě brzy.

Málem jsem šokem sebou sekla na podlahu v kuchyni. Nečekala jsem to, co uvidím, ani auto ani pořádný výhled a les, který mi stínily čtyři postavy v černých kápí.

Poznala jsem je hned. Se znakem velké ozdobné V jako sponou. Edward měl ve skříni stejný, jen rudé barvy. Všechny tři hlavy se koukaly do tohohle okna, kde jsem byla já. Museli o mně vědět jen podle mého bijícího srdce. Cítila jsem, jak mi poskočilo srdce.

Pamatovala jsem si na dny, kdy jsem takové postavy potkávala denně na chodbách volterrského hradu a kdy jsem i já sama nosila takový plášť ven, ale té rudé barvy, kterou měl Edward. Bylo to pro ně znamení a pro mě ochrana, aby mi nic neudělali, nesměla jsem bez něj chodit, jen občas venku a za přítomnosti Edwarda.

Zahlédla jsem se na ně pořádně. Obrovská hora svalů, nejvyšší z nich, Felix, pak menší Demetri a dvě prťata proti tomu největšímu. Věděla jsem jistě podle těch šatiček, co jí vykukovaly, že to je Jane s Alecem, milovaná dvojčata.

Sáhla jsem do kapsy a vytáhla svůj mobil, rychlou volbou zvolila číslo a přiložila si telefon k uchu. Jako vždy to zvednul po prvním zazvonění.

Volala jsem jedinému policistovi z celé Forkské stanice, který mohl pomoc.

„Ano, Bello?“

„Měl bys přijet, Edwarde,“ připustila jsem tiše. Netušila jsem, proč byl můj hlas tak tenký, když jsem i tak věděla s naprostou jistotou, že mě uslyší.

„Nemůžeš najít pepř?“ smál se tiše. Jo, teď se smál, za chvíli ho smích přejde, to jsem věděla s naprostou jistotou. Neměl rád, když se někdo z téhle bandy okolo mě zdržoval. Nevím, kdo pak byl nervózní víc, on či já.

„Ne, ale máš tu návštěvu. Tvoje banda z Itálie a asi chápeš, že nebudu slušně vychovaná a nepozvu je dál na skleničku červeného,“ pokoušela jsem se zažertovat a znít klidně.

„Už jedu. Kdo přesně tam je?“ zajímal se.

„Určitě Jane a Alec podle malého vzrůstu a ty dva bych tipovala na Felixe a Demetriho,“ informovala jsem ho.

„Jasně, hledačská sestava,“ zabručel nespokojeně. „Jsem na cestě, nic se neděje. Odvažuju se tvrdit, že teď bys s nimi mohla na pokec a nic by ti neudělali.“

„Díky za uklidnění, ale riskovat nebudu, navíc s Jane opravdu kamarádky nebudeme,“ mumlala jsem nespokojeně.

Sňala si kapuci z hlavy a usmála se na mě. Ano, byla to ona. Skoro ještě dítě s blond vlasy, rudýma očima a zákeřností napsanou v tváři. S jejím darem se jí to machrovalo, když dokázala jen pouhým pohledem způsobit bolest, ale měla smůlu, na mě nefungovala, stejně tak jako Edward mi nemohl číst myšlenky, to je jeden z důvodů, proč jí ležím v žaludku.

Nevšímala jsem si jich, tedy pokoušela jsem se o to a dodělávala si rychle jídlo. Stáli venku, koukali okolo a taky čekali, asi jim stačilo slyšet rozhovor mezi mnou a Edwardem. Měla jsem z jejich přítomnosti špatný pocit, věděla jsem, že kdyby chtěli, dostali by se dovnitř bez mrknutí oka. Zalitovala jsem, že není doma Alice s Jasperem.

Sotva jsem to jídlo dodělala, na příjezdové cestě se objevilo stříbrné Volvo. Edward z něj vystřelil jak praštěný bleskem. Netvářil se vůbec příjemně a i já jsem jen z pohledu na něj měla husinu. Odložila jsem tedy hotové jídlo a čekala, co se stane.

Všichni čtyři se uklonili a on jim něco rozladěně říkal, než se podíval do okna rovnou na mě. Trochu se zarazil. Znovu něco řekl a šel rovnou do domu. Čekala jsem. Viděla jsem, jak mě stále kontroluje pohledem, než došel ke mně.

„Bell, asi bude lepší, když pojedeš na chvíli pryč a já si tě pak vyzvednu,“ promluvil tiše. Už se nemračil jako na ty venku, měl jen starostlivý výraz. Kdyby to bylo na mně, už dávno bych odjela, ale oni byli venku… a tak pro mě bylo logické zůstat uvnitř.

„Souhlasím,“ odkývala jsem mu to. A podívala se na ty venku, jak nás zkoumají pohledem. Nevěděla jsem, co si můžu k Edwardovi před nimi dovolit a co ne. Podívala jsem se na něj a cítila se ztracená.

Natáhl se po mně a bez jediného zaváhání mě objal.

„Rychle to vyřídím a objevím se,“ slíbil mi a dal mi pusu na čelo. Cítila jsem větší jistotu.

Odmítala jsem se znovu podívat do toho okna.

„Dobře, já odjedu,“ přitakala jsem. Vedl mě za ruku ven. Všimla jsem si, jak se dívali, oni se dívali vždy na hradě, ale tam to bylo jiné, tady dal Edward jasně znát určitou náklonnost ke mně, větší než kdy dřív. Pomohl mi do auta a čekal na příjezdové cestě, dokud jsem svým náklaďáčkem nezmizela z dohledu.

Jela jsem rovnou domu za Charliem, snad skončí brzy. Cítila jsem nepříjemný pocit z těch čtyř. Oni nezměnili způsob stravy a já se bála, aby nechtěli lovit tady. Nevěřila jsem tomu, že by jim to Edward dovolil, ale co kdyby se neptali?

Doma ještě nebyl. A mně kručel žaludek, vzpomněla jsem si na to dobré jídlo, které jsem nechala u Edwarda v kuchyni nedotčené. Našla jsem si něco doma a u televize čekala na tátu i Edwarda.

Jako první se objevil Charlie.

„Nějak brzo,“ zkoumavě si mě přeměřil. Usmála jsem se na něj a pokoušela se působit uvolněně.

„Přijeli jim nějací známí,“ pokrčila jsem rameny, „tak jsem nechtěla zaclánět,“ dodala jsem.

„Aha, Edward něco říkal o nečekané návštěvě, když prchal dřív,“ souhlasil.

Udělala jsem tátovi jídlo a koukala s ním na televizi, než se ozval můj telefon.

„Ahoj, Alice,“ pozdravila jsem Edwarda.

„Je to děsný. Myslíš, že bys mohla přijet? Už jsem je poslal zpět do Itálie,“ zněl trochu unaveně. Tohle byla rozhodně lákavá nabídka.

„Moc, ráda, optám se táty.“ Podívala jsem se na Charlieho a ten se lehce mračil.

„Alice, volá, zda bych u nich nechtěla přespat. Omlouvá se za tu návštěvu a chce mi to vynahradit. Můžu?“ podívala jsem se na něj a pokoušela se působit tak, aby mě pustil.

„Jsi dospělá,“ odpověděl mi a mně div nepadla brada. Tuhle větu přede mnou ještě nikdy nepoužil. A pak mi to došlo.

„Tak si užij rande, tati,“ odpověděla jsem mu a vydala se pomalu do pokoje.

„Jo, můžu, přijedu za půl hodinky,“ oznámila jsem Edwardovi do telefonu, který stejně naši rozpravu slyšel.

Vzala jsem si jen bundu a jela rovnou k Edwardovi. Těšila jsem se na něj a byla děsně zvědavá na to, proč tu byla ta hlídka z Itálie.

Nestačila jsem pořádně zastavit auto, moje dveře byly otevřené a Edward mě vytahoval z auta rovnou do jeho náruče. Pevně jsem ho chytla kolem krku a tiskla se k němu. Nezapomněl vyhledat moje rty.

Tiskla jsem se k němu a pocítila zvláštní úlevu. Byl tady se mnou, zůstal. Neodešel zpět do Itálie se svými upíry.
Musela jsem se odtáhnout od jeho rtů, nestačil mi dech. Zasypával mi krk drobnými polibky. Tělo se mi rozechvělo, tep vystřelil vzhůru a plíce jako bych se topila. Všimla jsem si jen okrajově, že nejsme venku ale v obýváku a nesl mě ke schodům. Upíří smysly se opravdu hodily.
Sklonila jsem hlavu a opět našla jeho rty. Začala jsem si všímat jeho košile, kterou si převlékl, nebyla to policejní.

Posadil mě na postel ve chvíli, kdy jsem dobojovala s jeho knoflíčky. Odtáhl se, pečlivě si mě prohlédl. Sama jsem si teprve teď všimla, moje triko někde po cestě zmizelo.
„Co to provádíme?“ zeptal se tiše. Jediný pohled do jeho uhlově černých očí mi dal na srozuměnou, že on dobře ví.
„To, co jsme měli udělat dávno,“ odpověděla jsem bez zaváhání. Chodili jsme spolu přes rok, znali se déle a mně nezaleželo na tom, co je zač, já ho znala. Celou dobu jsem věděla, že máme pevné hranice našeho vztahu. Brala jsem ohledy na jeho žízeň, bolest způsobenou mou krví.
Teď jsem pocítila potřebu i jistotu to udělat.
Bála jsem se jen jeho reakce, byl citlivý na moje bezpečí až moc. Nejraději by mě na rukou nosil jako porcelánovou panenku a nikomu nepůjčil.
Jeho pokřivený úsměv mě uklidnil od pochyb, byli jsme naladění na stejnou vlnu.

Nechala jsem ho vládnout téhle situaci. Čekala jsem, až se přiblíží a políbí mě on. Zvuk trhání látky. Nepáral se s tím a mé lidské síle také pomáhal při zbavování se jeho zbytku oblečení.

Cítila jsem jeho doteky snad všude a měla pocit, že se rozskočím.

Moje srdce bylo hlučnější než jindy a věděla jsem, jak přesně dává Edwardovi znát, co to znamená, nemusel mi číst myšlenky, on uměl číst tohle.

Nepokoušel se potlačovat tu spokojenost vepsanou v jeho obličeji a ne jen tam, když se zbavoval posledního

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Dennniii (08.10.2013 16:54)

Moc krásná kapitolka, zvláště pak ten konec

Moc se těším na pokračování!!!!

3)  DopeStars (04.10.2013 13:48)

1