12.09.2013 [12:15], anamor, ze série I věčnost může být krásná, Edwarde, komentováno 8×, zobrazeno 2851×

Návštěva policejní stanice

Probouzení vedle upíra bylo rozhodně příjemnější než z noční můry, i když by si někdo mohl myslet, že tohle je děsivý sen. Jediné, co mi na tom vadilo, že jsem chtěla ještě spát, to mi bohužel nechtěl dopřát. Vykřikoval dávno prokeclá hesla - škola, povinnosti a tak dále. Jako by mi po tom krásném spánku na tom záleželo.

„Nepřijdeš do práce pozdě?" zajímala jsem se pro změnu já při hledání snídaně.

„Bez problému," mávnul rukou. No jo, ta jeho rychlost. Udělá si dlouhý oblouk okolo města v lese a bude v práci rychleji než já náklaďáčkem ve škole.

„Co auto?" nedala jsem se a zajímala se dál na takové normální dotazy.

„Čeká mě v jedné z ulic poblíž stanice. Alice," vysvětlil mi. Povzdechla jsem si a pak se napila svého čaje.

„Uvidíme se dnes?" zajímala jsem se posmutněle. Nahodil svůj okouzlující, v tomhle případě dost slabé slovo, úsměv a přistoupil až ke mně. Bylo děsné, jak jsem byla oproti němu malá, připadala jsem si jako malé děcko.

„Mohl bych se večer zastavit," připustil tiše. "Pokud ovšem nebudeš proti," dodal uličnicky.

„To nebudu," přitakala jsem a natáhla se tak, abych ho objala kolem krku a lehce políbila na rty. Nedovolil mi ale rychlý ústup, přitlačil se mnohem razantněji k mým rtům.

„Děláš dobře," vydechl a odtáhl se od mých rtů. Usmívala jsem se na něj a musela vypadat jako pako, byla jsem si tím jistá.

„Nechce se mi do školy," postěžovala jsem si nespokojeně při loučení u dveří. Budou tam všichni ti spolužáci a bůhví co zase udělá Alice.

„Taky se mi nechce do práce," přidal se ke mně. "Uvidíme se večer," dodal ještě. Sklonil se, vlípnul mi doslova rychlou pusu a zmizel. Nespokojeně jsem se mračila k lesu, kde jsem odhadovala, že zmizel.

Nasedla jsem do svého náklaďáčku. Naskočil hned s ohromným řevem motoru, jak to uměl jen on, a to jsem na něm měla taky ráda. Zapnula jsem si rádio a vydala se na cestu o něco víc optimistická než v poslední dny a ani déšť, který nebyl stále mým šálkem kávy, mi to nemohl změnit.

Před školou se to rojilo jako včely a byli to jen studenti. Nikdo prostě nechtěl chodit do učebny dřív, než bylo nezbytně nutné a raději postávali na parkovišti okolo aut. Nehledala jsem to super drahé auto na parkovišti, ani jsem ho neviděla, a pokoušela se zaparkovat. Dobrá zpráva, když jsem ho neviděla, nebude nikde poblíž Alice ani Jasper.

A i tak se stalo to, co jsem předpokládala. Zaparkovala jsem na svém obvyklém místě a pak se vydala ke škole. Nedošla jsem ani ke dveřím první učebny.

Už mi kolem krku visela Alice a Jasper se poblíž uculoval.

„Neříkej to, neříkej to nahlas," prosila jsem ji tiše a zoufale při objímání. Chichotala se tiše a odtáhla o krok dál.

„Mlčím jako hrob. Nesmíme hlavně dopustit, aby se to pan policejní náčelník dozvěděl moc brzy, že?" zněla, jako by se plánovala tajná mise.

"Přesně," přitakala jsem bez problému.

„A mimochodem, moc rádi přijdeme zítra na večeři, všichni tři," dodala ještě. Jasně že o tom pozvání věděla dřív než já, jen co o tom začal přemýšlet Charlie.

Nevadilo mi, že jsou upíři, popravdě jsem to dokázala velmi dobře potlačovat a zapomínat na to, ale pokaždé mi jejich nadlidské schopnosti tento fakt připomněly a já si připadala zvláštně. Edward to možná ze mě vycítil už na hradě, a proto moc nemluvil o tom, co slyší nebo slyšel.

„Speciální přání k večeři?" zeptala jsem se žertem. Jasper se šíleně zamračil a Alice také. Konečně nějaká vtipná reakce od nich.

„Nějaké maso? A kdyby šlo, aby bylo trochu krvavé," připustila zamyšleně Alice. Půjde nám tak líp předstírat, že to jíme, když to bude mít trochu krvavou pachuť," objasnila mi šeptem.

"Dobře, mám super recept na steaky a Charlie ho miluje," souhlasila jsem.

Utekla jsem jim, musela jsem už na hodinu.

Angela nezapomněla podotknout, že mám lepší náladu za posledních několik dní, kdy jsem předtím mluvila s Alice. Raději jsem na to nereagovala, věděla toho už tak dost s Edwardem, a jak říkala Alice, musí to být utajené, aby se to nějakou divnou oklikou nedostalo k Charliemu. Drby se často dokázaly dostat tam, kam neměly. I když jsem Angele věřila, raději jsem pomlčela, co kdyby nás slyšel někdo další?

Škola se tak nějak táhla. Alice na mě pořád mrkala, i na upírku byla děsně nápadná a Jasper se culil jako pitomý. Neříkala Alice něco o vnímání pocitů? Že by ho tolik ovlivnila radost Alice? Budu se muset optat Edwarda.

Nebylo zvláštní, že jsem občas jezdila na stanici za tátou, pravda, od doby, co přibyla nová posila, jsem tam teda nebyla, ale byl čas to změnit, a tak jsem se vydala na místní policii.

„Ahoj Bello," zdravil mě u dveří Frank.

„Ahoj," opětovala jsem s úsměvem. Pustil mě dozadu, abych mohla k tátovi do kanceláře. Zdravila jsem všechny na potkání. A neušel mi ani nováček u stolu.

Byl to zvláštní pohled. Musela jsem se zastavit a chvíli ho pozorovat. Seděl nad stolem, v ruce tužku a okolo sebe spousty papírů. Musel si vyžrat to, co ostatní. Prvního půl roku jen papírování toho, co ostatní nebavilo.

Měděné vlasy rozcuchané, oči upřené do papíru a tužkou mírně poklepával v prstech ve vzduchu. A ta tmavě modrá uniforma mu neuvěřitelně slušela.

„Bells, ty jsi krásnější a krásnější," promluvil na mě Paul, který do teď seděl.

„Paule, a ty ženatý," zasmála jsem se. Byla to taková naše hra od doby, co jsem byla malá a jezdila sem na prázdniny, byl stejně starý jako Charlie. Náš pozdrav přilákal zvědavý zlatý pohled.

"Ahoj Edwarde," pozdravila jsem ho zdvořile, byl přeci jen starší.

"Bello," odpověděl mile a jeden koutek úst se mu stáhnul do strany. Usmála jsem se na něj a raději prošla tou mini uličkou až k tátovi do kanceláře, kterou měl otevřenou.

„Ahoj," zdravila jsem při průchodu futry.

„Bells," usmíval se jako sluníčko. "Dlouho ses tu neukázala," podotkl ještě.

„Vím, proto jsem tu," přitakal jsem okamžitě bez mrknutí oka. "Jak to jde?" zajímala jsem se, abych odlákala pozornost.

„Klidně," krčil rameny. Ve Forks to šlo vždy klidně, tady se nedávaly skoro ani pokuty za rychlost. No, tedy Mike Newton to zkoušel před půl rokem. Mohl být rád, že mu nezabavili na místě řidičák.

„Co škola?" vrátil mi otázku.

"Pár písemek, které dopadnou určitě dobře," odpověděla jsem mu zdvořile. "Už ses ptal Edwarda na tu večeři? Já se ptala Alice a ta souhlasila a říkala snad, že by to šlo v pátek," prohodila jsem. Vlastně to byla moje největší záminka k tomu, že jsem tu.

„Úplně bych na to zapomněl," zděsil se. A to sám vymyslel. Co by dělal, kdyby to byl můj nápad?

„Tak pak je dobře, že jsem tady," dodala jsem uspokojeně. Táta s tím nemohl nic jen souhlasit.

Táta se zvednul od stolu a vyšel ven z kanceláře. Tiše jako jeho stín jsem ho následovala.

"Edwarde, máš zítra čas?" zeptal se ho přímo.

„Ano, mám si vzít službu?" zeptal se ho zapáleně. Protočila jsem oči, byl opravdu vynikající herec, musel moc dobře vědět, o čem je tu řeč, slyšel každou naši větu a Charlieho myšlenku.

„Ne, máš volno. Chci tebe a tvoje sourozence pozvat na věci k nám," vysvětlil mu.

„Moc rádi přijdeme, Charlie," souhlasil.

„Dobře, zítra řeknu v kolik." Zdál se velmi spokojen s tím, jak to zařídil. Otočil se ke mně.

„Už půjdu, mám nějaké úkoly," vysvětlila jsem. Souhlasně kývnul, prohodil ke mně větu „Uvidíme se doma" a zmizel ve své kanceláři. Jo, tohle byl typický Charlie.

„Ahoj," zavolala jsem do éteru na všechny, nebavilo mě zdravit jednotlivě. Přicházely odpovědi od všech, a tak jsem se pomalým krokem a s posledním úsměvem k Edwardovi vydala pryč.

„Tady se nám někdo zabouchnul do šéfovy dcery," zaslechla jsem Paula tiše. Dělala jsem, že nic a šla ven, nebylo to mířeno ani k mé osobě. Neslyšela jsem ani neviděla Edwardovu odpověď. Usmívat jsem se ovšem musela.

***

Bylo zvláštní připravovat brambory a okolo mě poletovala malá ztřeštěná upírka. Moc jsem Alici neposlouchala a spíš přemýšlela, jak to Edward s Jasperem zvládají s Charliem. I podle toho, co jsem zaslechla, koukali na televizi.

„Pojedeme na ty nákupy?" zeptala se Alice tak, že si přilákala mou pozornost.

„Nejsem si jistá, byla jsem varována," připustila jsem ostýchavě. Alice mi nevadila, byla vlastně zábavná, jen si na ni člověk musel zvyknout, ona byla opravdu rychlá.

„Slibuju, že budu myslet na to, že jsi člověk. Mohly bychom v pátek po škole do Port Angeles?" navrhla a opravdu vypadala, že mi dává na výběr.

„Dobře. Stejně jsem dlouho nikde nebyla," souhlasila jsem. Alice si šťastně poskočila a zatleskala rukama. Připomínala mi malou holčičku, které máma slíbila zmrzlinu za odměnu.

„Je od tebe neuvěřitelně milé, že jsi na to myslela," prohodila Alice při pohledu na maso, které se s pánví potkalo opravdu jen vzdáleně a svrchu, aby si táta nemyslel, že jsem nějak neuctivá k návštěvě.

„No jo, chtěla jsem vás nechat se plácat se skutečnou večeří, ale jsem na to hrozná měkota," připustila jsem nespokojeně. Alice se zachichotala.

Prostřela stůl, než jsem dodělala moje a tátovo jídlo, a zavolala kluky k jídlu.

Táta vypadal spokojeně nad mým výtvorem a povídal si s Edwardem a Jasperem. Já spíše mlčela a pozorovala naše upíry u stolu.

Jasper se pokoušel nešklebit a házel zvláštní pohled po Edwardovi řekla bych, že to bylo naštvané.

„Bello, je to vynikající, jsem ráda, žes mě to naučila, abych to mohla dělat doma klukům," culila se Alice. Nemohla jsem si nevšimnout toho, jak se na ni oba podívali, jako by spadla z nebe.

"Určitě budou rádi, je to rychlé a řekla bych, že pro chlapy vydatné," přidala jsem se k ní a culila se.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Dennniii (17.09.2013 18:40)

Krásná kapitolka, moc se těším na večeři.
A moc se těším na další kapitolku!!!

4)  Nosska (12.09.2013 22:58)

Jóóó, už vidim Alici, jak vaří...

1