08.07.2013 [09:00], Kitsune, ze série Humanity, komentováno 4×, zobrazeno 2552×

Ponurá událost, ponurá kapitola. Snad jen ta vzpomínka přináší trochu zmizelého štěstí.

Pěkné čtení.

Kitsuné

Kapitola pátá

Seděla v prázdném bytě, uhasila jednu cigaretu a hned se natahovala pro další. Neměla ráda kouř, předtím kouřila jen jednou v životě. Ale Jacob si občas zapálil a ona teď tu vůni vnímala jako jediné pojítko k němu. Tváře měla opuchlé, oči zarudlé, ale už neplakala. Nešlo to. Jakoby už všechny slzy, které mohla za život prolít, ležely nasáklé v tuctech kapesníčků poházených okolo ní. Natáhla se k poloprázdné láhvi vína a její zbytek vylila do skleničky, tak, aby jediná kapka nezůstala nazmar. Pak prázdnou flašku postavila na zem vedle své také prázdné předchůdkyně. Nikdy nepřemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby Jacob zemřel. Byl při ní po celý život, už jak malé děti si hrávali na pláži v La Push, zatímco jejich otcové chytali ryby. A když dospěli, bylo naprosto přirozené, aby jejich vztah přešel z čistého přátelství na jinou úroveň.

Teď byl pryč.

A bylo od světa sakra podlé, že si výhra v její kariéře vybrala takovou daň. Přiložila si cigaretu k ústům a pomalu, ale zhluboka popotáhla. Jako by místo hustého kouře cítila jeho dech ve svých ústech. Opilá mysl ani nevnímala, jak je perverzní líbat cigaretu. Jenže jak jinak se vyrovnat s jeho ztrátou? To nešlo. Vzpomínala na jeho ruce, jak ji známým způsobem objaly kolem pasu. Jak ji vždy zvedl ze země, protože ona byla naproti němu příliš malá. To teplo jeho rukou, které jí bylo domovem. Ale on odešel. A nebyl už ani domov, ve kterém by se cítila tolik v bezpečí. Zarudlýma očima sotva viděla po místnosti, ale přesto zvládla zaostřit na letenku, která ležela na stole v dostatečné vzdálenosti, aby neskončila politá červeným vínem. Byla to první věc, kterou po jeho smrti zařídila. Věděla, že by si přál být pohřben doma v La Push, ke kterému se jim oběma vázalo tolik vzpomínek. Odlétala zítra ráno. Společně s jeho tělem, aby mu mohla dát poslední sbohem na místě, kam skutečně patřil.

Vždycky, když si jako malá představovala Jacobovu budoucnost, viděla ho tam. Obklopeného lesy Olympijského poloostrova. Dokonce po nich voněl i tak daleko od domova.

Telefon na stolku u okna párkrát zazvonil a pak se přepnul na záznamník.

„Bello, dceruško, zvedni to,“ ozvalo se. Charlie, její otec. „Je mi to strašně líto, holčičko. Ale bude líp, uvidíš. S maminkou se už na tebe těšíme. Společně to zvládneme. Jacob by nechtěl, aby ses trápila.“ Chvilku bylo ticho, jak volající čekal, jestli někdo telefon přeci jenom vezme. „No, tak se uvidíme zítra. Opatruj se. Táta.“

Bella se po telefonu ani nepodívala. Jen dál hleděla do prázdna a znovu se napila rudé tekutiny. Zrovna tak mohla pít Jacobovu krev. Je zrůda. A všechno je to jen její vina.

Kdyby jen nenaléhala, aby se jeli podívat do toho zpropadeného paláce!

Ale ne, začalo to dřív. Kdyby jen tehdy nepátrala po původním vlastníkovi toho prstenu a nespokojila se jako ostatní děvčata jen s krásnou cetkou na ruce.

Ale všechno to jsou jen hloupá přání. Minulost nezmění.

Seděla tam a svůj pohled stočila na blyštivý prsten, který dosud dlel na jejím prstu. Vzpomněla si na den, kdy ho dostala. Och, jak byla tehdy šťastná.

Rezervace La Push, stát Washinkton, USA, 2008

Seděli spolu na pláži, na starém solí vyběleném stromě, který už kdysi dávno vyvrhlo moře. Bylo to jejich místo. Už od jejích sedmnácti let se tam scházeli. Šťastné čtyři roky. Opřená o jeho široká ramena si nikdy nepřipadal šťastnější. Zaklonila hlavu a střetla se s jeho tmavýma očima. Usmál se a políbil jí špičku nosu.

„Hele, nepůjdeme k nám? Billy bude pryč,“ navrhl trochu nesměle, jako by se snad bál, že mu uteče.

Vymanila se z jeho objetí, vyskočila do stoje a obrátila se, aby ho mohla políbit. Když seděl, musela se zaklánět jen trošku.

„Tak pojď,“ pobídla ho. Hned si stoupl a chytil ji za ruku. Tohle se jí na jejich vztahu líbilo. Nikdy ji nechytal za ruku jen proto, že se to od dvojice, jako jsou oni, očekává. Dělal to prostě jen pro to potěšení, že se jí může dotýkat.

Vydali se po kamenité pláži směrem k domům. Ten Blacků stál přímo u lesa, malý červeně natřený domeček, který měl už sice svá nejlepší léta za sebou, ale stále dýchal onou nepopsatelnou atmosférou domova.

Zavedl ji do svého pokoje a přinutil ji posadit se na postel, zatímco on sám se otočil a hledal něco v malé přecpané skříni, která stejně jako postel působila na malý pokoj příliš mohutně. Nakonec našel, co hledal a s úsměvem se otočil. Když si pak v tom malém prostoru klekl na jedno koleno a podíval se jí do očí, překvapení otevřela ústa.

„Bello, hele, já vím, že se tohle dá udělat i romantičtěji. Ale znáš mě, tyhle věci mi moc nejdou, takže to prostě vybalím. Miluju tě a chci s tebou strávit každou vteřinu svého života. Nepotřebuju papíry, abych si tím byl jistej, ale stejně… vezmeš si mě?“

Když otevřel starou zaprášenou krabičku a odhalil skvost, který se uvnitř skrýval, v první chvíli se nezmohla na slovo. Jen okouzleně hleděla na ten zázrak a z očí se jí vyvalily slzy.

„Ano. Ano Jacobe! Taky tě miluju,“ zašeptala a prsty mu přejela po tmavé tváři. Když jí pak nasadil prsten a políbil, přála si, aby ten okamžik vydržel navždy. A taky mu to řekla.

„Kouzlo okamžiku je v jeho pomíjivosti,“ zašeptal jí do ucha, než ji stáhl do peřin. To byl jeden z důvodů, proč ho tolik milovala. Říkal o sobě, že není žádný romantik, ale přesto dokázal tak nečekaně pronést něco takového. A měl pravdu. Proto si těchto okamžiků tak vážila.

Když potom ležela opřená o jeho nahou hruď a pozorovala prsten na své ruce, neubránila se otázce.

„Jacobe, kde jsi ten prsten vzal? Nikdy předtím jsem nic takového neviděla.“

„Váže se k tomu taková historka,“ pronesl tajemně a zvedl její ruku, aby si mohl prsten pořádně prohlédnout.

Vyčkávavě k němu vzhlédla a on se usmál toužebnému výrazu v její tváři.

„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl legendy našeho kmene?“

„Jo, ty upíry a vlkodlaky? Pěkná bláznivina,“ zasmála se. Přidal se k ní, ale pak pokračoval.

„Tehdy, když moji předci uzavřeli se svými studenými sousedy smlouvu, dostali jsme jako dar ke stvrzení tenhle prsten. Táta by ti to asi mohl vyprávět líp. Ale prý jejich vůdce řekl něco takového jako „ Tenhle prsten jsem si nechával jako vzpomínku na člověka, který tolik lpěl k mrtvým, že zemřelo i jeho srdce. Tenhle předmět si zaslouží být předmětem lásky a přátelství, ne smrti.“ Předával se v naší rodině, až došel ke mně. Nosila ho moje máma a já chci, aby teď patřil tobě.“

Vážila si ho o to víc. Až asi půlrok po té našla ten nápis na vnitřní straně prstenu. Měla tehdy tušit, že prsten, který připomínal mrtvé, se svého návyku jen tak lehce nevzdá.

…

Schovaný ve stínech pozoroval její žal, a jak se pomalu zpíjí do němoty. Jeho mysl se nacházela v znepokojivém stavu, jak neustále bojoval sám se sebou. Ale jako vždy si své rozhodnutí ospravedlnil. Kdyby ho nezabil, ona by nikdy nebyla úplně volná. A navíc, ten muž. Cítil z něj neidentifikovatelné nebezpečí. Jako by snad jemu mohlo něco ublížit. Jenže nepočítal s tím, že ona zareaguje takhle. Emoce mu vždy byly tak trochu cizí. A teď mu plánovala zmizet. Odjet i s tělem jeho mrtvého soka do Ameriky, kde se jí může stát tolik věcí. Nedalo se nic dělat. Musí jet s ní.

Vzpomněl si na Kasandru a její narozeniny. Čtyřicet tři dní. Buďto se do té doby stihne vrátit, a nebo možná konečně najed důvod, proč nejít na ten hřbitov.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  Ivana (01.08.2013 14:21)

Perfektná kapitola. Mala neskutočné čaro a naozaj obdivujem, ako si dokázala vystihnúť emócie oboch hlavných postáv. Bella trpí a Edward... no ten je stále rovnaký, i keď sa na malý okamih zdalo, akoby sa v ňom niečo pohlo. Som naozaj zvedavá, či sa toho raz pohne aj viac, ale potom... ani potom mu asi nepôjde odpustiť. Uvidíme, ako nás prekvapíš. Nádhera, ďakujem.

2)  Kitsune (12.07.2013 23:17)

Seb: děkuji za komentář, jsem ráda, že se ti líbí a ještě víc, že se ti nelíbí Edwardovo chování ani mě se nelíbí, zasloužil by za to pořádnýho lepáka :d však uvidíš :d

PS: omlouvám se, že jsem včera nepřidala další díl, ale nejsem doma... musíte si počkat do pondělí :/

1