18.10.2014 [08:00], kikketka, ze série Houslistka, komentováno 5×, zobrazeno 4049×

 

A opět se vracíme k pohledu Belly.

Oslava v klubu s sebou přinese i nejedno překvapení... :)

Bella

Když jsme konečně dorazili do klubu, začínalo se to tam teprve rozjíždět. Přesto bylo velmi složité najít nějaký volný stůl s pěti místy. Nakonec se nám podařilo obsadit jen gauč, kam se vešlo tak akorát dámské osazenstvo. A protože se mi nechtělo jít hned tancovat, jak se mě neustále dokola snažil navnadit Matty, tak jsem si jednoduše sedla mezi holky a zapředla rozhovor.

Mary a Tam byly sice skvělé v tom, co dělaly, ale uživit je to prostě nedokázalo, takže každá navíc ještě pracovala. Já měla naštěstí fond mého nevlastního bratra Jaspera a už dávno jsem se nejmenovala Isabella Swan, ale Isabella Hale. Navíc jsem měla celou upíří rodinku, která mi teď pomáhala s Nessie, takže jsem to měla o dost jednodušší, ačkoliv moje holčička občas vydala za celou divokou smečku nezkrotných paviánů.

Chvilku jsme si vydržely jen povídat, dokud mi už poněkolikáté nezapípal mobil. Alice se opravdu vyžívala v tom jejím focení a posílání mi čerstvých momentek. Před hodinou jsem dostala tu, na které to moje srdíčko vypadá jako opravdová mrňavá modelka. Byla konečně namalovaná tak, že nestrašila nikoho v jejím okolí a moje zachránkyně ji i navlékla do růžových šatiček na ramínka a sukní až na zem. A to moc dobře věděla, že já tuhle barvu zrovna dvakrát nemusím. Za to ty dvě si společně náramně sekundovaly.

‚Mamí, ploč si nemůžu vzít ten lůžovej svetl?‘

‚Mamí, já chci tu lůžovou šepici od tety Alice!‘

‚Kde má Rose botičky?‘ Nutno dodat, že byly všechny ve stejné barvě.

Jo, moje všudypřítomná růžová noční můra.

Nakrčila jsem znechuceně nos, když jsem si ukládala další narůžovělou fotku a smířlivě si povzdechla. Ony mi to rozhodně dělaly naschvál… Všechno v té odporně naivní barvě!

„Copak?“ optala se zaujatě Tam a nahýbala se směrem ke mně. Podstrčila jsem jí teda telefon, aby se taky mohla pokochat pohledem na moji dceru a… jí se v sekundě málem rozzářily oči. „Bello! Nechápu, co se tak divně tváříš? Vždyť vypadá jak vystřihnutá z reklamy! Jo, mít tak takový štěstí jako ty…“

„Štěstí?“ vyprskla jsem znechuceně a pak jsem se trochu zastyděla. Jenomže když se mluvilo o štěstí, dokázala jsem jen vzpomínat na Edwarda a to, co mi tenkrát ten bastard vyvedl a docela jsem zapomněla, že bez něj by tu ta moje šikulka vlastně nebyla.

„No, Renesmé je podle mě obrovské štěstíčko. Nevím teda, kdo byl její otec, ale musel to být náramný kus,“ štěbetala rozechvěle Tamara a mně do hlavy stoupal jen holý vztek. A je to tady! Edward možná hezký byl, ale taky to byl pořádný grázl. Moje zlatíčko má to štěstí, že svého zploditele nepoznala a nikdy nepozná. Jen by ji zkazil!

„Její otec byl jen obyčejný hajzl,“ dodala jsem věcně a koukala se jí přitom pevně do očí. Doufala jsem, že už konečně přestane omývat to, jak je Nessie dokonalá a jak musel být její otec taky tak úžasný. A co já, zatraceně? Jsem snad nějaký odpad, nebo co? Tamara mě v těhle chvílích dokázala vytočit jako nikdo předtím. Vlastně jo…  jeden upír.

„Však se pořád nezlob,“ vybublala z ní napovrch jedna rádoby omluva. „Já to tak nemyslela, jen… to víš. Ty jsi taky krásná, jenomže máš tmavé jak vlasy, tak oči a Nessie je prostě…“

„Dokonalá?“ vydechla jsem spokojeně. Nemohla jsem zkrátka žárlit na to, že většina lidí hned, co ji uvidí, jsou z ní tak mimo, že v okamžiku, kdy se dozvědí, že já jsem její matka, se ptají okamžitě na otce. Hlavně ženy by se rády dovtípily, kde sídlí tahle prvotřídní fabrika na děti. A mám neblahé tušení, že sama Tamara by dokonce škemrala a plazila se po kolenou jen proto, aby jí Edward taky jedno udělal. I když má už dvě…

Jen pouhá představa těch dvou pospolu mi nebezpečně lechtala všechna nervová zakončení.

„Jo,“ naznačila ústy a pak mi podala zpátky telefon. Rádoby přátelsky jsem se na ni usmála a trochu si oddechla, že rozhovor ‚Kdo je otec mého dítěte‘ je konečně za námi. Dneska to dokonce nebylo ani nijak zdlouhavé. Žádné rozmlouvání o tom, že by bylo správné, abych mu to dala vědět, protože moje dcera si zaslouží znát, kdo je její taťka, a další podobné nesmysly.

To teda nevím, co by ten idiot musel udělat, aby si to alespoň částečně zasloužil!

Tamara se někdy do osobních záležitostí ostatních motala až moc drze, přesto jsem ji měla svým způsobem ráda, protože její manžel byl taky pořádný hajzlík. Dřív, když se chodil bavit s námi, pokukoval po mně tak okatě, div u toho neslintal. Nemluvě o tom, jak si mě posledně odchytl při cestě ze záchodů, aby to na mě opravdu zkusil. Nejhorší bylo asi to, že obyčejné ‚ne‘ na toho zvrhlíka nechtělo zapůsobit, takže když nakonec dostal jednu pořádnou za vyučenou, už se v našem společenství víckrát neukázal.

Vytáhla jsem z kabelky úhledně poskládaný papír a opatrně ho rozložila. Děvčata se okamžitě nahnula, aby se mohly pokochat tím, co jsem tak najednou vytáhla.

„Co to je?“ optala se zvědavě Mary.

„Vánoční dopis,“ křikla jsem tak, aby mě i přes hudbu zaslechly obě dvě.

„Takhle brzo?“ pověděla mým směrem Tamara a studovala ten jednoduchý nákres, který vykouzlila Nessie.

„No jo, byla to jediná činnost, která udržela to moje zlobidlo na chvíli v klidu,“ odpověděla jsem jen Tam a znovu se pohledem vrátila k těm postavičkám na obrázku.

„A to chce k Vánocům rodinu panenek? Víš, ne? Ken, Barbie a… jéjé, není tahle Barbie náhodou v očekávání?“ zakončila svoji studii Mary a ukazováčkem zaparkovala do kroužku, který znázorňoval moje břicho.

„Jo a nejsou to panenky. Moje zlatíčko se rozhodlo, že chce pod stromeček sourozence, a aby toho náhodou nebylo málo, tak i tatínka…“ brblala jsem nasupeně a poslední slovo dokonce spíš zavrčela.

„To máš, myslím, už zařízený, ne?“ broukla Mary a pohledem střelila k Mattymu. Kéž by… Nessie ho brala jen jako hodného strýčka.

„A pokud se jedná o sourozence… Jestli už nejsi v osmém, tak se pod stromkem stejně ničeho nedočká,“ pověděla usměvavě Tamara, ale já její povznesenou náladu nesdílela. Nakonec mi chudinka přestane věřit na Ježíška a to by byla škoda. Je ještě tak maličká…

Spíš jsem se chystala na to, jak pěkně se z toho všeho vymluvím. Už jsem si představovala, jak mám Nessie před sebou a jak jí vysvětluju, že její tatínek už tady dávno není a že teď žije v nebíčku společně s anděly. Pokud budu muset lhát, klidně jí napovídám, jaký to byl hodný pán a další podobné hlouposti. Nebude to sice nic víc než nestydatá lež, ale nakonec to tak pro ni bude nejlepší. Už teď mě děsila představa, že by nás ten idiot třeba vystopoval… Nebo nedej bože, by se mu zalíbila dospělá Renesmé!

Žaludek se mi z té představy strachy scvrknul.

A ohledně těhotenství? Budu jí muset vysvětlit, že maminka už žádné děti mít prostě nemůže. A i když se o ně s Mattym skutečně snažíme, nejsem si jistá, jestli je to správné. Rozhodně by to bylo dobré pro moji malou, aby si měla s kým hrát a nebyla nakonec tak moc rozmazlená a sama, ale… vždyť ona je tak výjimečná. Jaké by asi bylo další moje dítě tentokrát pro změnu počaté s člověkem?

Z mých chmurných myšlenek mě opět vysvobodil můj přítel. Chtěl jít tancovat a já pořád neměla nejmenší chuť. Nakonec jsem s ním poslala Tam, která byla samozřejmě samým štěstím bez sebe. Posunula jsem se, abych tak udělala místo Mary a Rickovi, kteří toho ihned využili a za okamžik už pro ně neexistovalo nic jiného než ten druhý. Byla jsem moc ráda za ně, že jsou takhle zamilovaní, ale taky jsem si v tuhle chvíli přišla naprosto ztracená.

Co tady vlastně dělám?

Mohla jsem být doma s Nessie a Alice namísto tohohle místa s lidmi, na nichž mi pramálo záleželo. Matty byl jediná výjimka, ale ani on nedokázal zacelit ten pocit neustálé samoty, který mě čas od času úplně pohltil. Moje obrovské štěstí byla moje malá holčička. To ona mě naplňovala láskou a radostí ze života, třebaže to byla malá divoška.

Byla to ona, kdo mě dokázal vytáhnout z depresí.

To ona mě objímala, když jsem si přišla úplně sama a ztracená…

Zvedla jsem se a odkráčela k baru. Dát si panáka na posilněnou byla jednoduše ta nejjednodušší varianta, ačkoliv aby mi alkohol alespoň trochu otupil mysl, potřebovala jsem přinejmenším dvojité dávky.

„Dvojitou skotskou!“ zařvala jsem na barmana, aby mě náhodou nepřeslechl, čehož jsem se ale bát nemusela. Byl u mě i s objednávkou cobydup a usmíval se přitom od ucha k uchu. Chystala jsem se mu podat peníze, když zpoza mě vyletěla ruka a připlácla mu bankovku na pult. Mě přitom vyděsila, protože to nebyl můj Matthew. A když jsem se konečně odhodlala otočit, protože barmanovy koutky z obrazu za mnou povadly stejně rychle, jak se předtím vyhouply vzhůru, zjistila jsem, že za mnou stojí upír.

Pozoroval mě pichlavýma, temnýma očima, což mohlo znamenat jen jediné. Je na lovu a má rozhodně žízeň.

Jasper mi vysvětlil, že na těhle místech se s nimi můžu setkat, protože tady nomádi nejraději loví, a pokud se tak stane, měla jsem mu okamžitě zavolat. No jo, jenomže on byl už druhý den a noc v Kanadě na lovu se svou rodinou. Sice mi tvrdil, že mám volat kdykoliv, ale riskovat, že by pak mohl mít hlad právě on sám…

Co budu dělat?

Zavolat Alice? Co pak ale udělá s malou? Nemohla ji nechat samotnou doma… A riskovat, že ji přiveze sem? Nikdy!

„Zatančíš si?“ zeptal se tak melodicky a smyslně, až jsem automaticky ztuha polkla.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ odbyla jsem ho trošku chladně, ale riskovat teda rozhodně nehodlám. Pokud se už ale rozhodl, že mě chce jako jeho dnešní večeři, těžko z toho vyklouznu bez pomoci Alice nebo Jaspera.

„Přece bys mi nedala košem?“ vyhrkl tak zpěvně, že být jen obyčejnej člověk, už bych se mu válela u nohou. Takový chlap byl snem každé ženy. Ten černý pohled seděl naprosto dokonale k jeho krátkým havraním vlasům. Měl ramenatou postavu a byl značně vysoký, protože ani já s podpatky jsem se mu nemohla koukat zpříma do očí, a okamžik nato na mě zaútočila i vzpomínka na Edwarda. Byl taky pořádně vysoký a ty černé oči… Vystrašeně bych ucouvla, kdybych za zády neměla už jen barový pult.

„Jo, dala. Jsem tady s přítelem a tomu by se to zřejmě moc nelíbilo,“ vypadlo ze mě tak ledově, až mě to samotnou překvapilo.

„To si nemyslím,“ pověděl klidně a pak se otočil směrem, kde tančila Tam a Matty. „Nevypadá to, že bys mu nějak chyběla,“ dodal výsměšně.

„No a? Stejně nemám zájem,“ pověděla jsem už mírně rozrušená a pokoušela se ty dva tanečníky přilákat pouhou myšlenkou. Marně.

„Prosím…“

„Ne!“ utnula jsem ho hned v začátku. „Vím, o co ti jde!“ zamračila jsem se na něj naštvaně.

„Myslím, že nemáš nejmenší tušení…“ uculil se.

„To by ses divil!“ prskla jsem už vytočeně. Naštěstí tu bylo plno lidí, takže si nic zákeřného dovolit nemohl, tedy v případě, že neměl nějaký užitečný dar… „Ty oči mluví za všechno,“ uklouzlo mi celkem automaticky, ale dost pozdě jsem si uvědomila, že prozradit na sebe to, že ve skutečnosti vím, kdo je, nebyl zrovna moudrý krok. Tmavé obočí mu překvapeně vyskočilo vzhůru a on si mě teď prohlížel daleko pozorněji.

Žes raději nedržela zobák!

„Tak to vypadá, že skutečně tušíš,“ pověděl potěšeně s jedním koutkem výš, ale jeho oči byly studené jak norská jezera. Bylo mi jasné, že teď už mě jen tak nenechá. Jeho ledové prsty se mi omotaly okolo zápěstí a aniž bych stačila mrknout, najednou jsme byli v uličce za klubem, teda alespoň to tak vypadalo. A tolik k užitečným darům…

Stála jsem tam s kabelkou zavěšenou na jedné ruce a pohárkem skotské v dlani. Ten neznámý upír mě natiskl na zeď tak silně, až mi sklenička vypadla a dopadem na tvrdou zem se rozletěla na tisíce malých střepů. Skotská mi vyšplíchla na nohy, ale to nebylo to, co mi uvízlo v paměti. Byl to pohled hladového upíra.

Obrátil mi hlavu na bok a já koutkem oka viděla, jak pozoruje linii mého krku. Raději jsem vypnula mysl, zavřela oči a připravila se na to, co mělo přijít. Už jsem si představovala jeho ostré zuby zanořené v mojí kůži a tu šílenou bolest, která jistě bude následovat, ale nic… Jen dech na kůži, který ale zmizel stejně rychle jako celá jeho váha.

„Ta je moje!“ křikl ten známý hlas, na který bych nikdy nedokázala jen tak zapomenout. Pak mě ale něco chytlo a smýklo mnou tak silně, až jsem se pořádně praštila do hlavy. Okamžitě mi před očima vzplanul barevný ohňostroj, který ale postupně bledl a natahovala po mě svoje chapadla už jen tma. Poslední, co jsem ještě stačila zaslechnout, bylo šílené zavrčení kousek ode mě a pak už jsem o sobě nevěděla.

*

Když jsem se zničehonic konečně probrala, zdálo se mi, že mě dost pobolívá hlava, což bylo opravdu zvláštní. Vždyť já přece tolik nepila, ne? Nebo že bych to nakonec opravdu tak moc přepískla? Naštěstí jsem však žádné další hmatatelné škody na mém organizmu nezaznamenala, což bylo jen dobře.

Musela jsem cestou z klubu asi usnout v Mattyho vyhřátém autě… No, a zdál se mi jeden z těch nejdivočejších snů, co jsem marně doufala, že se mi už zdát nebudou. Prvně se mě nejenže pokusil zakousnout jakýsi cizí upír, ale nakonec jsem ještě ke všemu zaslechla Edwardův hlas. Taková blbost! Tohle už vážně začíná být jistý druh poruchy, no ne? Proč jen pořád přemýšlím nad někým, kdo mi v minulosti tolik ublížil? Raději jsem se okamžitě pokusila vypnout ten otravně unavený mozek. Jo, správně! To bylo nejjednodušší momentální řešení.

Jemně jsem se na tom měkkém sedadle zavrtěla a užívala si ten dokonalý dotek kůže na kůži.

A ta vůně…

Hm… Ale momentík! Matthew vlastně ve svém ojetém bouráku nikdy žádná kožená sedadla neměl!

To zjištění mě vystřelilo do tak prudkého sedu, až se mi na vteřinu zamotala ta moje bolavá hlava. Tentokrát se můj týl ozval hlasitěji a napomínal mě, abych si takovéhle střemhlavé pohyby laskavě odpustila. Fajn, fajn!

Očima jsem nervózně zašilhala na místo k řidiči a mezitím ještě stihla rozmýšlet nad tím, jestli ten prapodivný sen byl skutečně pouhým snem, nebo na tom přece jen bylo něco málo pravdy. A na moji kuriózní otázku přišla i hodně brzká a hlavně nemilá odpověď. Všechno to byla zasraná realita a za volantem dokonce sedět ten… hajzl!

Starostlivě si mě prohlížel, i když já mu ten jeho falešný zájem rozhodně nespolkla a brzdila jsem v sobě všechny ty neutuchající chutě, které mě nutily mu alespoň plivnout do toho jeho perfektního ksichtu. Skočit na něj a mlátit ho hlava nehlava za jízdy a ještě k tomu v noci by totiž bylo asi dost nerozumné a já rozhodně nejsem žádný vyšinutý sebevrah. On je nerozbitný, ne já!

„V pořádku?“ zeptal se tichým melodickým hlasem a přitom si mě ještě i nepokrytě prohlížel. Od shora až dolů. „Tam v uličce ses pořádně bouchla do hlavy…“

Můj překvapeně vyděšený a zároveň i nenávistný pohled jej zřejmě okamžitě umlčel. Pravdou ale bylo, že mě skutečně děsil. A bála jsem se hlavně toho, co všechno už stihl zjistit. Alice mi sice tvrdila, že moje myšlenky číst nedokáže, ale kdo ví…

Dozvěděl se, že má dceru?

Ví vůbec, že se vídám s celou jeho rodinou?

A co když to byli právě oni, kdo mě zradil?

Nebo je to prostě všechno jen jedna velká náhoda?

Tomu poslednímu jsem však moc nevěřila, přece jen by mě Alice varovala, že Edwardova budoucnost zmizela, což by znamenalo, že je buď se mnou, vlkodlaky nebo je prostě mrtvý. Byla bych rozhodně raději za poslední dvě varianty! Jak mi to jen mohla udělat? Proč mě ksakru nevarovala! Možná je ona ta hlavní zrádkyně. Přece jen tenhle mizera je nakonec její bratr a znají se už téměř jedno století.

Hlavou se mi mihnul ten nešťastný obrázek od Nessie a… teď? Objevil se tady dokonce sám její zploditel… Nevystoupil pomocí nějakého zvráceného kouzla právě z té prokleté kresbičky? To by byl vážně gól…

Třeba je to všechno jen pouhý sen... Snažilo se mě upokojit moje rozrušené podvědomí. No, nevěřila jsem mu ani nos mezi očima, natož tyhle rádoby uklidňující řečičky, když Edward na vedlejším sedadle vypadal až příliš reálně. Jo, tohle byl můj osobní horor.

Má nejděsivější noční můra.

Tak zvláštně si mě prohlížel a já při té příležitosti plánovala, jak se z jeho odporné přítomnosti co nejrychleji dostat. A pak mě to spásně napadlo. Výskok z jedoucího auta! Sice při tom utržím nějaké ty pohmožděniny, možná i zlomeninu, ale tou rychlostí jakou se hojím, to nebude problém. Asi bych si ale měla dát pozor na hlavu, ta by už druhou ránu tak skvěle přestát nemusela a já měla za úkol po výskoku taky vzít nohy na ramena a zdrhnout tak rychle, jak jen poloupír dokáže.

Tahle spásná záchrana mi zatemnila veškerý rozumný úsudek, takže jsem pomaloučku mými vyklepanými prsty nahmátla kličku ode dveří a…

On se po mně ve vteřině hbitě natáhl a jeho nepříjemně známá a ke všemu i odporně ledová pracka skončila na mém roztřeseném rameni. A i když jsem ho tak moc nenáviděla, v momentě, kdy se mě ten ničema dotknul, projela mnou jemná elektřina a ukotvila se na dně mého rozechvělého žaludku. Celé tělo mi strachy vibrovalo a já najednou začínala pociťovat tu prostupující sílu, která plnila moje rosolovité údy.

„Nesahej na mě!“ vyštěkla jsem tak hlasitě, že bych snad dokázala i někoho ohlušit, a doplnila to divokým zavrčením. Musela jsem mu dát jasně najevo, že se mnou si už zahrávat nebude. Pokud si myslí, že jsem ta samá Bella co dřív, tak se hošánek ale pořádně sekl.

Obočí mu vystřelilo vzhůru a tu svou invazivní dlaň pěkně stáhnul zpátky. Koukal na mě pořád vyvaleněji a asi mu právě do toho jeho zmagořeného mozku došlo, že jsem na něj nelidsky zavrčela.

„Tak tohle je poděkování za to, že jsem ti před chvilkou zachránil život… To jsem teda opravdu nečekal,“ brblal naštvaně a já mu téměř skočila po krku. Jak se jen opovažuje! Bídák jeden zatracenej! Všechno je to jen jeho vina. To on mohl za úplně každičkou událost v mém životě. To jeho bezcitné pařáty si utrhly moji nevinnost a… Nedokázala jsem dál vzpomínat. Příliš to bolelo a teď, když byl hned vedle mě, to bylo dokonce nesnesitelné!

„Kdyby nebylo tebe, vůbec bych se do té uličky nedostala a nebyla by…!“ vybouchla jsem vzteky, ale hned nato si skousla spodní ret. Málem jsem provalila to, co má zůstat utajené. Nebyla bych matkou takhle brzo! Ne, že bych toho snad litovala, jen mi bylo líto, že otcem mého štěstí je tahle bezduchá sketa.

„Bello,“ oslovil mě v dlouhém povzdechnutí a to jen šroubovalo výš můj už tak bezbřehý vztek na tohohle upíra. Kdyby alespoň nebyl tak… nádherný! Dokončilo za mě opět moje přidrzlé podvědomí a kdyby to šlo, vyfackovala bych ho tak, že na to nikdy nezapomene. „Prosím,“ brouknul tichounce. „Tak dlouho tě hledám, abych se ti konečně mohl omluvit a ty…“

„Lžeš!“ vybouchla jsem jak atomovka a ty vzteklé vlny, který ze mě vylítly, musel vidět i slepec. Měly toho blbce jednou provždy umlčet. Marně jako obvykle…

„Ne!“ řekl tvrdě a podíval se na mě úkosem. Ten křivák jeden prolhanej! „Myslím to naprosto vážně,“ pokračoval už mileji, „protože to pro mě v těhle víc jak třech letech byla priorita. Najít tě a omluvit se ti za všechno, co jsem ti dřív udělal. Kdybys jen věděla, jak…“

„Dost!“ vřískla jsem jak zbavená rozumu a namířila na něj výhružně ukazováček. Horní ret se mi sám automaticky ohrnul. „Neříkej, že tě to mrzí, protože v tom případě za sebe vážně neručím!“ procedila jsem vrčivě skrze křečovitě zaťatou čelist. Tolik nenávisti…

„Ale tak to je,“ pověděl klidně a vypadalo to, že to myslí upřímně. Jistě, alespoň takhle by to viděla stará Bella. Ta, co čekala na svého prince z pohádky a svoje první políbení a milování zažila s touhle stvůrou! Já tahle naivka už nebyla. Dávno ne.

„Fajn,“ odpověděla jsem mu naprosto asertivně a ani brvou v obličeji nehnula. Chtěla jsem na něj dál řvát, ať si ty svoje trapný omluvy nacpe do té jeho perfektní zadnice a nechá mě konečně na pokoji, ale pochybovala jsem, že by to na něj nějak valně účinkovalo. Byl to arogantní parchant… Proč jen se mi musel znovu zamotat do života?

„Odpustíš mi?“ vydechl pokorně s jemně prozářenou tváří.

To si snad ze mě dělá srandu? Nevěřícným šokem jsem zmateně zamrkala. Byl skutečně až takhle debilní? Že by se tentokrát naivitou nakazil právě on?

On mě zničil a teď si myslí, že to spraví jedna jediná omluva? Ten je vážně na palici! Každý si tíhu svých podělaných rozhodnutí nese na svých bedrech sám! A on má jediný štěstí, že je upír, jinak by už ležel rozpláclej na zemi, jak by ho všechny ty jeho krutosti zavalily.

„Ne,“ pověděla jsem znovu naprosto nezúčastněně. Pokud se jednalo o tohle, nikdy mu neodpustím, takže ať to máme za sebou. Nezajímalo mě ani v nejmenším, že mi zachránil život. Nakonec za všechno mohl jen on sám… Jemu žádná slova díků nedlužím a to ani za moji zlatou Nessie.

Podíval se na mě pohledem trpícího štěněte, které právě dostalo na zadek srolovanými novinami, a já se poprvé měla možnost přesvědčit o podobnosti v pohledu mojí malé holčičky a jejího otce. Oba se uměli zatvářit jak hromádka neštěstí. Jenomže zatímco u Edwarda mi to bylo naprosto jedno, moje rozpustilá dcerka si mě omotala okolo jejího útlého prstíku pokaždé, když se na mě takhle smutně podívala. Odpustila bych jí všechno na světě, ale tomuhle upírovi… ne!

„Bello, prosím!“ zopakoval. „Vím, že jsem se zachoval jako ten nejhorší nevyzrálej kretén pod sluncem. Vím, že to, co jsem ti udělal, je neodpustitelný, ale přesto pořád neztrácím naději, že mi to jednou třeba odpustíš. Nikdy jsem nedoufal, že to bude hned, ale třeba v budoucnosti…“

„Sni dál!“ křikla jsem na něj.

„Sakra, vím, že je to pro tebe těžký a zvlášť po tom, co jsem zjistil, že,“ odmlčel se a jeho dlaně sevřely pevněji volant. Přemýšlel tak hluboce, až jsem měla pocit, že slyším, jak se mu v té jeho zpropadené upíří hlavě otáčí námahou kolečka. Že by to nakonec opravdu věděl?

Celou dobu jsem měla podezření, že mu to někdo pověděl. Jen jsem se nedokázala rozhodnout mezi Esmé a Rose. I když ani Alice mě nijak nevarovala… Buď to měly naplánované, nebo to moje kamarádka jednoduše nečekala. Celou mojí raněnou duší jsem zadoufala v druhou možnost, protože pocit, že mě zradil i ten nejbližší člověk… vlastně upír, by mě už asi úplně dorazil.

„Co?“ vydechla jsem zhrozeně.

„Že… Já nevím, pořád tomu sám nemůžu uvěřit, ale... ta podoba,“ vyslovil tak posvátně a mně zatrnulo. Chloupky na zátylku se mi vyděšeně postavily do pozoru. On to vážně ví. Do očí se mi ve vteřině nahnaly slzy, ale veškerou zbylou silou vůle jsem je stejně rychle odehnala. Zachovat si chladnou hlavu a srdce chtělo nesmírnou sílu a odvahu, ale podařilo se mi to.

„Jaká podoba?“ zeptala jsem se na oko nezaujatě.

„Tvoje dcera. Ona je prostě nádherná a tak moc podobná mojí sestře, víš? Kdybych nežil ve vědomí, že upíři potomstvo mít nemůžou, asi bych se už nepokrytě radoval, že Renesmé je i moje dcera. Dokonce to uvnitř cítím. Vím, že to tak je, jenomže je tu taky ten tichý hlásek, který mě napomíná, že to prostě není možný…“

„Ještě jsi neskončil?“ vypadlo ze mě chladně. „Nessie je jen moje dcera a abych tě uklidnila, jejím otcem byl člověk…“

„Aha? A proto ty změny?“ optal se dost sarkasticky.

„Jaké?“ Dělala jsem hloupou.

„Bello, možná jsem chlap a ke všemu totální pitomec…“

„Slabé slovo… Já bych tě otitulovala rozhodně daleko líp. V těchhle oblastech má fantazie nezná mezí, věř mi,“ odfrkla jsem si znechuceně. Díky tomuhle magorovi se moje slovní zásoba rozšířila o tolik sprostých slov a v tolika rozličných jazycích, že by se hošánek divil.

„To ti věřím,“ pípnul tiše a stejně potichu si i povzdechnul. Pak opět nabral dech, podíval se na mě tím zlatavým pohledem, který se mi zakousl přímo do toho zrádného svalu v hrudníku. A to mě vyděsilo asi nejvíc.

Nenávidím tě! křičela jsem na něj v duchu stále dokolečka jako nějaký blázen, ale jinak to nešlo. Začínal oslabovat všechny moje negativní emoce a reakce na něj. Jak je to jen, ke všem čertům, možný?!

„No, jak jsem říkal, možná jsem debil, ale rozum mi pořád slouží,“ pověděl smířlivě a tím ve mně jen podpaloval nové plamínky vzteku. „To vrčení před chvílí? Pořádná změna, řekl bych… Nebo tvoje bledá kůže. Taková jsi nikdy nebyla a…“

„Jak ty to můžeš vědět?!“ zakřičela jsem na něj tak hlasitě a hystericky, až málem vyděšeně dupnul na brzdu. „Nemyslím si, že zrovna ty sis na mě čehokoliv stačil všimnout,“ dodala jsem tak ledově, jak jsem právě cítila v hrudi. Uvnitř mě doslova mrzlo. Pořád ty stejné zatracené vzpomínky.

„Věř mi, že jsem si všimnul,“ ohradil se klidně. Já si jen nevěřícně odfrkla, založila si ruce na hrudi a dokonce jako malá holka vystrčila uraženě bradu. V očích mě už opravdu nebezpečně pálilo.

„Zastav, chci vystoupit!“ nakázala jsem s potlačovaným pláčem, který byl už na krajíčku, a lesklým pohledem raději sledovala okolí za oknem. Kruci! Nadávala jsem si v duchu a ani mi nedošlo, že ta cesta, po které právě jedeme, je mi nějak až moc povědomá.

„Odvezu tě až domů,“ mluvil na mě stále uklidňujícím hlasem, ale na mě to platilo asi tak, jako by vás po vlasech hladila sexy zubatá a kosu si prozřetelně schovávala za zády. „Rád bych se seznámil s mojí… dcerou,“ poslední slůvko vydechl doslova zbožně a karamelový pohled mu zněžněl tak moc, až jsem na vteřinu myslela, že tohle ani Edward být nemůže. Vždyť on byl přece bezcitná obluda, která připravovala poctivé dívky o věneček!

„Nikdy!“ vyhrkla jsem vyděšeně. „Není tvoje, takže…“

„Bello,“ zašeptal opět smířlivě. „Vím, že je moje. Cítím to…“

2. kapitola « ¤ » 4. kapitola

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  emam (01.12.2014 22:25)

Že by se maličká přeci jen dočkala sevého vysněné ho dárku

4)  ambra (30.10.2014 00:52)

Bella je výborná

2)  kikketka (17.10.2014 12:50)

BabčaS. Určitě tahle, protože na Stmívku to stopnu. Už toho tam mám akorát tak plné zuby...

1