10.06.2010 [18:00], sfinga, ze série Blackovi II. - Eli Blacková, komentováno 34×, zobrazeno 7778×

Eli vylíčila své důvody útěku a popsala první rok svého dobrovolného vyhnanství. Opustili jsme ji kousek od Forks. Zamíří tam skutečně? A jaké budou její další osudy?

Děkuji všem svým čtenářkám a čtenářům za všechny komentáře. Moc se u nich bavím :-)

5. Forks

Přespala jsem v hotelu, ráno se nasnídala, a aniž bych si to uvědomila, zabočila na silnici vedoucí do Forks. Za hodinu mě uvítala cedule s nápisem Vítejte ve Forks. Počet obyvatel 5 209. Hm, trochu se rozrostlo. Když tu žila Bella, bylo tu něco přes tři tisíce lidí.

Zamířila jsem ke starému Swanovic domu. Tak, jak jsem si pamatovala já, už nevypadal. Měl přistavené ještě jedno patro a vedle domu byla ohromná garáž. Aspoň, že stojí. Bella bude mít radost. Otočila jsem motorku a jela na hřbitov. Chvíli jsem bloudila, než jsem našla dědův hrob. Stálo tam jen prosté: Charles Swan 1965 – 2032. Hrob byl zanedbaný, trochu jsem ho očistila. Až budu mít čas, vezmu to pořádně. Až budu mít čas? Já přemýšlím, jako bych tu měla zůstat! Vyjela jsem z města. Budu si ještě pamatovat odbočku ke Cullenovům? Našla jsem ji. Před deseti lety Carlisle dům prodal, nemínili se sem už vracet. Jenže cesta vypadala, jako by jí nikdo nepoužíval desítky let. Otevřela se přede mnou mýtina. Ach, ne! Dům už nestál. Teda stál, ale jen jako ohořelá ruina. Ten krásný, víc jak sto let starý dům, shořel.

Tady nemám co dělat. Co jsem si to namlouvala? Tohle město je už jiné. Vždyť kolik jich Cullenovi vystřídali jen od Belliny proměny. Ale přece jen mě sem něco táhlo. Vzpomněla jsem si na náš domeček. Teda on nebyl náš, patřil Edwardovi a Belle, ale kdykoliv jsme tu byli, bydleli jsme v něm, s tátou a mámou, my. Kruci, ale jak se tam dostat? Je na druhé straně řeky. Dřív se mnou vždycky přeskočila Bella, nebo máma a Trise přenesl Edward. Táta to obvykle vzal čubou. Musí být přece cesta jinudy. Počkat, pamatuju se, že jsme přejeli most, kousek ještě jeli, táta zaparkoval a pak jsme šli lesem až k domu.

Cestu jsem hledala přesně čtyři dny. Bydlela jsem ve městě, koupila si podrobnou mapu s vyznačenými stezkami a ráno vyrážela. Večer jsem se vracela unavená, hladová a vzteklá.

Čtvrtý den večer jsem to konečně našla. Malá, skoro zarostlá stezka asi míli od mostu. Šla jsem půl míle lesem a najednou se větve rozhrnuly a přede mnou se objevil zázrak. Domeček stál. Měl zatlučené okenice, byl zarostlý kopřivami, ale stál. Klekla jsem k řadě kamenů u domu a trpělivě jeden po druhém obracela. Mám ho! Byl celý rezavý, ale byl to klíč od domu. Učistila jsem ho a jemně vsunula do zámku. Opatrně jsem jím otočila a zámek se šíleným skřípěním povolil. Vešla jsem dovnitř a něco mi zavadilo o obličej. Zaječela jsem. Fuj, vždyť je to jen pavučina.

Byla tam tma jako v pytli, elektřina samozřejmě nešla. Vyšla jsem ven a zkusila uvolnit okenice. Kdepak, to bez nářadí nezvládnu. Vrátila jsem se do města a protože se už šeřilo, nechala jsem to na další den. Ráno, patřičně vybavená nářadím jsem se vrátila k domečku. Pomocí páčidla jsem opatrně uvolnila všechny okenice. Potom jsem jemným smirkovým papírem očistila klíč a zámek promazala olejem. Konečně jsem vešla dovnitř. Za denního světla to nevypadalo nijak zle. Jo jasně, všude byly pavučiny a prach, vzduch byl zatuchlý, ale jinak mě to příjemně překvapilo. Veškerý nábytek tu zůstal a byl kupodivu v dobrém stavu. Chyběly jen obrazy a pár drobností, které jsem si pamatovala. Přešla jsem do malé kuchyňky, kterou zřídila Esmé dodatečně pro nás. Jasně, upíři vařit nepotřebují. Náš pokoj, kde jsme bydleli s Trisem, byl stále vybavený dětským nábytkem. I v ložnici bylo všechno při starém. Jen jedna místnost byla úplně prázdná. Ta obludná šatna, kterou Alice pravidelně doplňovala.

Opřela jsem se o futra dveří a zamyslela se. Tak co teď? Mám tu zůstat? Něco mě sem táhne, to je jistý. Nikdo si mě tu pamatovat nebude a já bych se mohla usadit. Aspoň na čas, protože i když jsem si to zatím nepřiznávala, začínalo mě to harcování unavovat. Vylezla jsem na střechu. Tak ta je úplně v pořádku. Chce to jen pořádně vygruntovat, nechat zapojit vodu a elektriku a nakoupit nějaký drobnosti a kuchyňský potřeby. Zamkla jsem dům a vrátila se do města. Jela jsem natankovat. U pumpy, vedle které byla opravna, jsem zaslechla hovor.

„Tak to bylo naposled, Jacku, už mě nepřemluvíš. Tady máš peníze, co ti dlužím, a vypadni.“

„Šéfe, já už to neudělám, dej mi ještě šanci.“

„Šancí jsi dostal fůru, já tady prostě nechci chlapa, co hned po ránu nadejchá skoro dvě promile. Mechanik taky nejsi nic moc. Prostě si hledej jinou práci, násosko.“

„Tak si trhni nohou, Coopere.“

Od opravny se odpotácel chlápek a za ním vyšel další. Padesátník, prošedivělý vlasy.

„Hej, Rusty“, zavolal na pumpaře. „Jack tu končí.“

„Slyšel jsem, šéfe. Škoda ho nebude, ale budeš muset najít náhradu, co?“

„Nevěděl bys o někom?“

„Poptám se, ale hned to nebude. Co znova otevřeli tu pilu, tak většina chlapů dělá tam. To víš, víc si vydělají.“

Popadla jsem šanci za pačesy.

„Prosím vás, vy hledáte automechanika?“ zeptala jsem se.

„Vy byste o někom věděla, slečno?“

„Jo, o sobě.“

„Slečno, já nejsem předpojatý, ale ženská do dílny?“ oponoval majitel.

„Tak mě vyzkoušejte, za to nic nedáte. Určitě budu lepší, než ten ožrala. Jo a nepiju, vůbec.“

Majitel pokrčil rameny: „Tak pojďte, máte pravdu, za pokus nic nedám.“

Odvedl mě do dílny a ukázal mi na starou dodávku. „Troufnete si? Vím, co jí chybí, ale vám to neřeknu. Berte to jako zkoušku vašich dovedností.“

Shodila jsem bundu, vyhrnula si rukávy a nechala si ukázat nářadí a diagnostiku. Potom jsem otevřela kapotu a ponořila se do práce. Majitel se pustil do auta v druhém koutě.

Za hodinu jsem si utřela ruce a zaklepala mu na rameno: „Je to startér. Opravila jsem ho, ale dlouho nevydrží, chtěl by vyměnit.“ Otočila jsem klíčkem v zapalování. Motor naskočil a spokojeně předl.

Pokýval uznale hlavou: „Dobrý, beru. Pojďte se mnou.“

Vzal mě do kanceláře a sepsal smlouvu. Budu dělat od devíti do pěti s hodinovou přestávkou a za slušný prachy. Můj plat se oproti kavárnám ztrojnásobil.

„Abych se představil. Jmenuju se Martin Cooper, patří mi tahle opravna a ta pumpa vedle. V dílně budete dělat se mnou. Na pumpě, která funguje nonstop, se střídají čtyři lidi plus brigádníci. A co vy, řeknete mi něco o sobě? Třeba, jak se děvče jako vy, připlete k takovéhle práci.“

„Doma jsem se trochu nepohodla s rodinou a tak jsem jim dala oddych a cestuju po státech. Tady se mi líbí a chtěla bych se tu usadit na dýl. Zatím bydlím v hotelu, ale opravuju si domek asi osm mil odtud. Co se týče práce… táta je od dětství cvok do opravování aut a mě se to taky líbilo, takže mě učil. Chtěla bych vás o něco poprosit. Neříkejte mi slečno. To se ke mně hodí jako vagabund do mercedesu. Jsem Elsa.“

„Dobře Elso, taky si zrovna nepotrpím na formality. Chtěl jsem se zeptat. Nemáš v sobě trochu indiánské krve? Neboj, nevadí mi to, jen jsem zvědavý.“

„Jo, táta je indián.“

„Nepochází tvůj otec odsud?“

Lekla jsem se. „Kdepak, je odjinud.“

„Proč se ptám. Když mi bylo třicet, umřel mi táta a já tuhle opravnu zdědil. Tenkrát tady chvíli dělal kluk, který ti byl docela podobný. Šikovný ruce měl stejně jako ty. Po čase se odstěhoval za svou holkou a sem přijel už jen párkrát, jako ženatý. Tak jsem si myslel, jestli to není tvůj táta. Ale počkej, ty jsi Wolfová. To nesedí. Ten kluk se myslím jmenoval Black. Jo, Jacob Black.“

Průšvih. Pak že tě tu nikdo nezná, Liz. Zachovej kamennou tvář.

„Můj táta se jmenuje taky Wolf, a co vím, tak tu nikdy nebyl.“

„To neřeš, byla by to moc velká náhoda. Kdy chceš nastoupit?“

„Dneska je čtvrtek, stačilo by od pondělí? Dala bych si do pořádku bydlení.“

„Jo, to se zvládne. Stejně jsem tu poslední dny dělal sám, Jack byl pořád v lihu. Tak v pondělí v devět.“

Šéf mi podal ruku a stiskl jí. Vyšli jsme před dílnu a on zavolal na pumpaře: „Tak už nikoho nesháněj, Rusty, máme novou sílu. Tady Elsu Wolfovou.“

„Ahoj Elso,“ zavolal na mě Rusty a přátelsky se zakřenil.

Zamávala jsem mu a šla k motorce. Za sebou jsem slyšela tichý hovor.

„Jaká je?“

„Machr, hochu, a nejenom na holku. Tu si musíme udržet. Řekni klukům, jestli si k ní něco dovolí, tak víš, co…“

„Jasně. Neboj, co je v domě, není pro mě.“

Usmála jsem se. Jo, tady se mi bude líbit.

Až do neděle mi trvalo gruntování. Domek není velkej, ale práce v něm bylo dost. Naštěstí jsem ve čtvrtek sehnala vodaře a ten mi hned v pátek nainstaloval novou pumpu do studny za domem. S elektřinou to bylo horší. Elektrikář přijel, ale řekl, že mě musí napojit na kabel v zemi, ale ten vede míli odsud. Bude to stát dva tácy. Neva, prachy mám. Dala jsem mu číslo na můj mobil a adresu do práce a pak si ve městě koupila bateriové svítilny. Vodu na gruntování jsme ohřívala na ohništi před domem. Nadřela jsem se šíleně, ale v neděli bylo všechno hotovo. Stačí jen zapojit elektřinu a koupit novou matraci, peřiny a ložní prádlo, ručníky, utěrky a… Další tisícovka bude v háji. Prádlo jsem prala zatím v prádelně ve městě, ale počítala jsem, že si koupím pračku. Prosekala jsem pořádně stezku, takže se k domu dalo dojet na motorce.

V pondělí jsem před devátou byla v dílně. Na sobě džíny a triko, který pamatovalo lepší časy, vlasy spletený do copu. Rychle jsem si zvykla a po pár dnech jsem měla pocit, že jsem doma. Se šéfem se dělalo dobře a brzo jsem poznala i jeho rodinu. Jeho žena byla stejně mateřský typ jako Esmé. Měli dva syny. Jeden byl hasič v Olympii a druhý učil na místní střední matematiku. Kluci na pumpě byli taky fajn. Kolikrát se mi stalo, že jsem ležela pod autem a najednou se ozvalo: „Na kapotě máš kafe, Els, ať ti nevystydne.“

Nikdo si ke mně nic nedovolil a já byla spokojená.

Elektriku mi zapojili za dva týdny. Najednou jsem měla pocit, že skutečně bydlím. V pět jsem končila, nakoupila si ve městě a před šestou jsem většinou byla doma. Teda pokud jsem nešla s klukama z pumpy do bistra. Zvali mě na pivo, ale já si vždycky dala kolu a kafe a dost. Oficiálně jsem to zdůvodňovala tím, že mi ještě není jednadvacet, ale pravda byla, že mě alkohol nelákal. Pokud jsem byla večer doma, učila jsem se.

Horší to bylo o víkendech. Byla jsem jak tygr v kleci a nevěděla, co s volným časem. Tak jsem si přibrala druhý zaměstnání. Od deseti do čtyř jsem v sobotu a neděli dělala v jedný kavárně. Když to šéf zjistil, zlobil se. Prý jestli mám málo peněz, nějak se domluvíme. Nechce, abych se tak dřela, jsem prý mladá na to, abych byla pořád v práci. Řekla jsem mu, že peněz mám dost a dělám to, protože mě to baví, a že když budu mít pocit, že jsem unavená, nechám toho. Mary, šéfova žena, mě minimálně dvakrát do týdne pozvala na večeři, kluci v práci mě chránili jak oko v hlavě a brali jako ségru. Oplácela jsem jim to tím, že když potřebovali, zaskočila jsem za ně po pracovní době na pumpě. Když šéf zjistil, že si za to od nich neberu ani dolar, nařídil, že mám benzín do motorky zadarmo. Zjistila jsem, že Martin miluje domácí jablečný koláč a jeho žena je sice skvělá kuchařka, ale nerada peče. Tak jsem mu ho upekla podle receptu mý mámy. Dal ochutnat klukům a najednou jsem minimálně dvakrát za týden pekla další.

Po mnoha měsících jsem měla v duši klid. Najednou mě měl někdo rád takovou, jaká jsem. Měla jsem takovou radost, že jsem to napsala Tristanovi. Co dělám, jak se mám, jak se cítím. Jen jsem nenapsala, kde jsem. Dopis jsem dala Rustymu. Jel do Washingtonu kvůli nějakýmu řízení a poslal ho odtamtud.

Tak ve Forks asi zakotvím. Nic mi tu nechybí. Mám bydlení, dobrou práci. Prachy ani neutratím a kolem sebe fajn lidi.

Žila jsem tu už skoro půl roku. Na díkuvzdání jsem byla u Cooperových. Chtěli mě pozvat i na Vánoce, ale nechtěla jsem překážet. Radši budu sama. Jeden večer na konci listopadu jsem šla ven pro topivo do krbu. Počítala jsem, že si uvařím čaj, dám si kus koláče a zaberu se do učení. Měla jsem právě plnou náruč polen, když se za mnou ozvalo: „ Hej ty, co tu děláš?“

Leknutím jsem dřevo pustila a prudce se otočila. V půlce mýtiny stál muž, slabě ozářený světlem nade dveřmi. Byl vysoký, vyšší než já. Jeho tvář jsem nerozeznala.

„Na něco jsem se ptal. Co tu děláš?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

14)  Ewik (10.06.2010 19:48)

Krásný díl

13)  Dennniii (10.06.2010 19:22)

wow prostě nádhera, uplně tuhle povídku žeru

12)  Hanetka (10.06.2010 18:47)

Mám u tebe pořád šedivou kytičku, nepřišla ti ode mně žádost o přidání?

11)  Hanetka (10.06.2010 18:45)

Už jsem si tě přidala, díky. A jsi online?

10)  Stelletta (10.06.2010 18:40)

Paráááda. Máš prostě obrovitánský talent.

8)  sakraprace (10.06.2010 18:39)

Já mám takovou radost, jak našla sama sebe a je konečně spokojená. Moc jsem jí to přála. Ale ten konec, já vím,žes mě varovala, ale Sfin, už nejsem nejmladší a takový nervy mi nedělají dobře. A hlavně jsem strašně, ale strašně zvědavá.

7)  Hanetka (10.06.2010 18:38)

Ahá, no ale stejně riskuje. Rusty o tom mohl taky vědět nebo na to někdy mohla přijít řeč... Já na jejím místě bych si dala větší pozor, asi. Možná jsem paranoidní, no. A hele, nemáš náhodou ICQ? Mám básničku, ke které jsi mě tak trochu inspirovala ty... ve Zpovědnici.

6)  sfinga (10.06.2010 18:35)

Hanetko, neptal se Rusty, ale šéf Martin Cooper a Rusty mu ten dopis pravděpodobně neukázal. Ale díky za upozornění.

5)  Hanetka (10.06.2010 18:33)

Infarkt. Ten mám. Kdo to je? Kde se tam vzal? Je to někdo z Quileutů? Honem další díl! A Sfingo, možná jsem jen protivný rejpal, ale když se Rusty ptal Eli na Blacka, nebude mu divný, že jednomu Blackovi posílá dopis? Nebo že by se nepodíval na adresáta??? Hele, jsem zvědavá!

4)  DeSs (10.06.2010 18:31)

Ou, ta si žije. Je to prostě holka šikovná...

Ale ten konec... Vrr. To se nedělá!

2)  Nebraska (10.06.2010 18:15)

Jůů, to jsem ráda, že jí bylo takhle dobře A domeček od Esmé
No... A na zbytek si musím počkat, že
Tleskám a děkuju

1)  Gassie (10.06.2010 18:07)

Ty nás ale napínáš, takové konce by měly být zakázané , navodíš takřka infarktový stav a utneš to. Moc se těším na pokráčko.

«   1 2