23.06.2011 [07:15], Hanetka, ze série Double trouble, komentováno 24×, zobrazeno 5021×
8. kapitola - Bella díky náhodě je jak ryba ve vodě!
Kapitolu napsala Hanetka.
Londýn
„Co je to za rasu?“ zajímal se zaujatě Hagrid a dychtivě si prohlížel Jakea, který se uvelebil pod stolem a snažil se předstírat, že tam není. Moc mu to nešlo, protože hřbetem i vleže skoro nadzvedával stůl, ale nechtěl nakonec skončit na dvorku s miskou krvavých kostí před čumákem, a tak se ze všech sil snažil vypadat jako roztomilý pudlík.
„No,“ zaváhala Bella, „ona to není oficiální rasa… teda zatím. Je to indiánský pes a myslím, že je křížený s vlky… dostala jsem ho do opatrování a teď ho všude musím vláčet s sebou,“ postěžovala si a Jake uraženě zavrčel.
„Lehni, Blacku,“ okřikla ho a škodolibě se ušklíbla. Neměl za ní lézt do toho portálu. Dobře mu tak.
„Menuje se Black?“ rozzářil se Hagrid. „Taky jednoho znám, a taky je to pes… aspoň vobčas.“ Napil se z dvoulitrového korbele, který tu měl u Toma jen pro svou vlastní potřebu. „Možná by si rozuměli. Bydlí tady, v Londýně. A vodkaď vůbec ste, slečno?“
„Z Ameriky. Swanella Forksová,“ vyhrkla Bella narychlo vymyšlené jméno. Pes na podlaze zakňučel a frknul, jako by se snažil potlačit smích. Panebože, co mě to napadlo? pomyslela si Bella. Hloupější pseudonym už jsem si najít nemohla! „A vy jste?“ honem pokračovala, aby Hagrida nenapadlo se vyptávat, kde k tak pitomému jménu přišla.
Ale Hagridovi to jméno divné nepřipadalo. „Já sem Rubeus Hagrid, šafář a učitel Péče vo kouzelný tvory v Bradavicích,“ napřáhl k ní obrovskou ruku a když mu opatrně podala svoji, lehce ji stiskl.
„A copak vás přivádí do starý dobrý Anglie?“ zajímal se dál.
„Studium,“ snažila se býtt Bella stručná. „Moji předkové pocházeli z Anglie a já jsem vždycky byla zvědavá, jak moc se život tady od našeho liší.“
„A to už ste skončila školu?“ divil se Hagrid. „Nezlobte se, ale vypadáte docela mladě… skoro byste mezi tu naši vomladinu v Bradavicích zapadla.“
To taky mám v úmyslu, pomyslela si Bella, ale nahlas řekla jen: „Myslíte, že by to šlo? Strašně bych chtěla se tam podívat… Je mi sice už osmnáct, ale o studijní pobyt bych stála ještě i teď!“
„Mohli bysme se voptat Brumbála,“ zamyslel se Hagrid. „Jen jestli by to povolila taky ta ministerská semetrika, co teď v Bradavicích šmíruje,“ zakabonil se. „Nemůžu vám to slíbit hned,“ dodal žalostně a s lítostí bliknul po Jakeovi žádostivým okem. „Ale v Bradavicích by se vám líbilo. A tomu vašemu psovi taky. Taky mám psa, ne tak velkýho, samozřejmě, ale určitě by se skamarádili… Menuje se Tesák.“
Jake vyděšeně zvedl hlavu. Kamarád? A se psem? Ještě by od něj chytil blechy! Otřásl se, až rozvibroval celý stů a Hagrid jen tak tak chytil svůj rozhoupaný korbel. „Zkusím to s Brumbálem vyjednat. Víte, slečno, vono je to teď u nás kapku složitější. Vrátil se Temnej pán a nikdo neví, co se všecko ještě může semlít. A ještě k tomu Ministerstvo odmítá přiznat, že je zpátky. Snad alespoň Harry nám nějak pomůže, i když je to pro takovýho mladýho kluka teda dost velká zvodpovědnost. Že už toho chudák zkusil! Až je mi ho líto.“ Zhluboka se napil ze zachráněného korbele a utřel si najednou uslzená očka.
„Harry? Harry Potter? O něm jsme slyšeli už i u nás,“ chytla se toho Bella. „Moc ráda bych se s ním seznámila. Vy ho znáte?“
„Jak by ne! Vod narození. A jestli Brumbál vodkejvá ten váš studijní pobyt, moc rád vás seznámím,“ sliboval Hagrid.
„To by bylo úžasné,“ uculila se Bella. „Teď jen musím sehnat někde nějaké bydlení. Zatím nevím, kam se vrtnu. S Blackym mě do mudlovského hotelu nejspíš nevezmou…“
Hagrid se zamyslel a bylo vidět, že by jí rád něco navrhl, ale váhá. Skoro bylo slyšet, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka, vržou a skřípají. Nakonec dospěl k nějakému závěru, povzdechl si a naklonil se k Belle blíž.
„Možná bych vo něčem věděl. Ale musim se dřív voptat. Zkusím vám na jednu noc vyjednat nocleh tady u Toma, někdy pronajímá pokoje, slečno.“
„Hagride, nechte tu slečnu slečnou. Nejsem dospělá zas tak dlouho. Říkejte mi Bell, ano?“ mrkla na něj Bella a Jake pod stolem se zase zakuckal.
„Totiž Nell,“ opravila se honem, ale Hagrid ji ani nevnímal. Starostlivě se díval na Jakea a krčil ježaté obočí. „Není ten pes nastydlej?“ zajímal se.
„Ne, asi ho něco jenom šimralo v nose,“ zamračila se Bella svého chlupatého průvodce. „Tak myslíte, že mě Tom ubytuje?“
„Zeptáme se. Tome! Tome, máš volnej pokoj tady pro Nell?“ zeptal se Hagrid hostinského, který se přišoural k jejich stolu. Bella zatajila dech a stiskla si palce v dlaních.
„Kdepak, všecko je vobsazený,“ zamračil se Tom a nevraživě střílel pohledem po té obludě pod stolem. Hagrid se na něj na oplátku taky zamračil, vstal, vzal ho za loket a odvedl kousek stranou. Bella sledovala, jak Tomovi něco vykládá, ten vrtí hlavou, Hagrid do něj zase hučí, až nakonec hostinský váhavě přikývl. „…ale jen na jednu noc!“ zaslechla ještě a to už se oba vrátili ke stolu.
„Jeden pokoj se přece jen našel,“ zářil Hagrid. „A zítra to nějak vyřešíme. A teď už musim jít, eště mám něco vyřizovat.“
Když odešel, Bella se obrátila na hostinského. „Tome, dají se tu někde vyměnit peníze? Z Ameriky jsem cestovala letadlem a to víte, ty celní kontroly… galeony a srpce by jim byly nejspíš dost podezřelé.“
„Na Příčný,“ zavrčel Tom, „v Gringottovic bance. Jenže tam už teď maj zavříno. Nechte to na zejtra, někoho tam s váma pošlu.“
No jistě, abych ti neutekla bez placení, pomyslela si Bella, ale navenek se jen andělsky usmála a poděkovala.
Když je Tom odvedl po skřípajících schodech do prvního patra, Bella se s ním poděkováním rozloučila a vešla i s Jakem do pokoje. Snažila se neposlouchat Tomovo brumlání „…jen aby ten pes nezničil nábytek. Kdo to kdy viděl, brát zvíře do pokoje. Venku na dvoře by mu bylo líp, to jsou móresy, no jo, cizinci, americká pakáž je to…“ Rozhlédla se. Skříň, stůl a dvě židle a široká postel s přehozem sešívaným s malilinkých kousků. Víc nic.
Otevřela skříň, aby si do ní srovnala pár věcí z toho kufru, co dneska nakoupili, když vtom se jí za zády ozvalo: „Podala bys mi moje trenky? A triko a džíny?“
„Jsi nahej?“ bála se podívat a honem hledala Jakeovo oblečení.
„Ne docela,“ uchichtl se Jake a ona se prudce otočila. Jake seděl na posteli zabalený do té sešívané deky a zubil se na ni jako měsíček v úplňku.
„Tak tohle,“ zašermovala mu prstem před nosem, „tohle jsme si nedomluvili. Jedeš z té postele!“
„Když je tu jen jedna?“ nevinně pokrčil rameny Jake. „Snad bys mě nenechala spát na zemi, Swanello,“ ušklíbl se a zadržoval smích.
„Podlaha je ještě moc krásné místo,“ pokrčila rameny. „Taky bys mohl na dvůr. Slyšel jsi Toma, ne?“
„No tak, Bells, nebuď taková,“ zaprosil Jake. „Budu hodnej, vážně. Ta postel je široká dost, vejdeme se oba. Bojíš se mě snad?“
„Chrápeš,“ namítla.
„Mluvíš ze spaní,“ vrátil jí to. „Ale mně to nevadí,“ zazubil se.
„Když ti nebude vadit ani to, že budu volat Edwarda,“ pokrčila rameny. Už věděla, že ustoupí. Nedokázala být na něj tvrdá a Jake to věděl. Pusa se mu roztáhla v potěšeném úsměvu, když opáčil: „Třeba ho dneska volat nebudeš. Já totiž na rozdíl od něj hřeju.“
„Tak to ne,“ přetáhla ho Bella oblečením, které mu chtěla podat. „Ani se mě nedotkneš a zůstaneš si na své straně postele, nebo ti podlaha bude připadat ještě jako moc krásné místo. Nezapomeň, že mám hůlku a nebudu váhat ji použít!“
„Ledaže bys mi s ní vypíchla oko,“ bručel Jake. „A otoč se, nebo se mám do těch trenýrek soukat před tebou?“
„Jsou i jiná místa, kam by se dala vrazit,“ odtušila Bella a otočila se zase ve skříni. „Ale buď bez obav. Pár kouzel si z těch knížek pamatuju. Petrificus totalus by to spravil. Tak neprovokuj, nebo si ho na tobě procvičím. Stejně potřebuju trénovat.“ Ani v té chvíli netušila, že Edward už si tohle kouzlo měl tu čest vyzkoušet na vlastní kamennou kůži.
***
V Bellině pokoji se odšouplo okno, dovnitř se vsoukala černovlasá střapatá hlava a za ní drobné dívčí tělo. Rozhlédla se, a když viděla, že pokoj je prázdný stejně jako celý dům, zklamaně si povzdechla.
Tak je to pravda. Bella je pryč a s ní nejspíš i ten vlkodlačí Indián. Asi budou někde spolu, když ji nevidí. Zauvažovala, proč jí Bella nedala vědět, že se někam chystá, a proč to neřekli taky Charliemu nebo Billymu, než se s Jakem někam vypařili. Charlie nejdřív rozčileně volal k nim a když zjistil, že tam Bella není a že Jake taky není doma, teď nejspíš vězel u Billyho v rezervaci a snažili se přijít na to, kam se ti dva mohli podít. Ale Alice měla dojem, že to ví, alespoň zhruba. Bella asi Jakea umluvila, aby hledal Edwarda s ní. Jake by nejspíš souhlasil se vším, dokonce i s tím, že pro ni bude hledat jejího upířího přítele. Byl do ní tvrdý jak týden starý chleba, to na něm bylo jasně vidět už tehdy, než ji vytáhla do Volterry.
Jenže co teď? Co má dělat dál? Má s rodinou dál hledat Edwarda, nebo Bellu, nebo oba? Ani jednoho z nich nevidí a bez svých vizí byla úplně bezradná. A Bella má navíc z těch léků od Carlislea pěkné halucinace. Cedrik Diggory! K smíchu. Poslechla ji a bleskově si za odpoledne přečetla ty knížky – k něčemu ta upíří rychlost dobrá je. Jenže jí to celé připadalo jako pohádky pro děti. Kouzelníci, skřítci, skřeti, trollové, dokonce draci a jednorožci… duchové a mozkomoři a lord Voldemort… Místy měla co dělat, aby se nesmála jak šílená. Kdo by tomuhle uvěřil? „Bello, kde jen můžeš vězet?“ povzdechla si nahlas.
„Asi někde v Bradavicích,“ ozvalo se z rohu a Alice vytřeštila oči. Na houpacím křesle seděl kluk, který jako by jejímu bratrovi vypadl z oka. Jen měl na sobě jakýsi podivný žlutočerný cvičební úbor a vlasy pečlivě učesané na pěšinku. To Edwardovi s jeho zvykem neustále si prohrabovat vlasy by tenhle účes nevydržel ani pět minut. A ještě něco se lišilo. Tenhle kluk stříbřitě zářil a mihotal se i v tom večerním šeru. Edward – ostatně i jako ona - zářil jen na plném slunci.
„Cedrik?“ zachvěl se Alici hlas. „Cedrik Diggory?“
Když mladík kývl, Alici, upír neupír, přestaly sloužit nohy a roztřeseně se posadila na Bellinu postel. „Tak ona je to pravda,“ hlesla.
„Jistěže je to pravda,“ naštvaně přisvědčil Cedrik. „Myslíš, že jenom upíři mají nárok na existenci? My duchové jsme zrovna tak skuteční, o čarodějích nemluvě.“
„Prokristapána. Co budeme dělat?“ zakvílela Alice.
„Čekat. A doufat, že se to Belle podaří nějak vrátit zpátky,“ pokrčil rameny Cedrik.
„No nazdar,“ povzdechla is Alice. „S její šikovností a talentem dostávat se do malérů…“
„No tak to pozor,“ ohradil se Edwardův dvojník. „Možná v tomhle světě. Ale Bella má svoje skryté možnosti. Reagovala na hůlku a na první pokus otevřela portál. To by se obyčejné holce pronásledované smůlou jen tak nepodařilo.“
„Hůlku? Jakou hůlku zase? A jaký portál?“ vykulila Alice oči.
„Kouzelnou hůlku. Byla v tom lexiconu, co jste koupily. A evidentně jí sedla. Otevřela portál mezi světy a proskočili jím oba, ona i ten vlčí mladík,“ oznámil jí Cedrik. „Teď jen počkáme a uvidíme.“
„Asi nám nic jiného nezbyde,“ povzdechla si Alice. „Jak já to jen vysvětlím ostatním? Nebudou mi věřit. Nešel bys se mnou k nám?“
„To by asi nešlo. Zkoušel jsem to, ale můžu strašit jen tady v tomhle pokoji,“ zklamaně si povzdechl Cedrik.
„To je zvláštní,“ uvažovala Al. „Stejně je divné, že ses objevil tady. Edward zmizel z naší střechy, tak jak to, že nevlaješ u nás za komínem?“
„Jo, tak tohle zas taková záhada není,“ uculil se Cedrik. „Není ten váš Edward náhodou do téhleté Belly zamilovaný? Je, že jo? Vlastně se mu ani nedivím, je to moc hezká dívka,“ uznal.
„No jo, ale co to s tím má společného?“ divila se Alice.
„Vypadá to… že jsme každý tam, kde to ten druhý měl rád. Takže Edward teď místo mě tráví čas v Bradavicích, protože tam já jsem to měl vážně hrozně miloval a vrátil jsem se tam i jako duch. Rozhodně bych nechtěl strašit v Malém Visánku na hřbitově, kde mě Červíček sejmul, ani doma, abych našim způsobil infarkt. A mě to zase šouplo sem. Zřejmě je Bellina ložnice tím místem, kde byl Edward nejradši na světě,“ usmál se Cedrik shovívavě. „Jen je mi divné, že jsem se objevil v křesle. Čekal bych postel…“
No, pomyslela si Alice s vytřeštěnýma očima, tenhle mladík na rozdíl od Edwarda asi nebude stoletý panic.
terý se uvelebil pod stolem a snažil se předstírat, že tam není. Moc mu to nešlo, protože hřbetem i vleže skoro nadzvedával stůl, ale nechtěl nakonec skončit na dvorku s miskou krvavých kostí před čumákem, a tak se ze všech sil snažil vypadat jako roztomilý pudlík.
„No,“ zaváhala Bella, „ona to není oficiální rasa… teda zatím. Je to indiánský pes a myslím, že je křížený s vlky… dostala jsem ho do opatrování a teď ho všude musím vláčet s sebou,“ postěžovala si a Jake uraženě zavrčel.
„Lehni, Blacku,“ okřikla ho a škodolibě se ušklíbla. Neměl za ní lézt do toho portálu. Dobře mu tak.
„Menuje se Black?“ rozzářil se Hagrid. „Taky jednoho znám, a taky je to pes… aspoň vobčas.“ Napil se z dvoulitrového korbele, který tu měl u Toma jen pro svou vlastní potřebu. „Možná by si rozuměli. Bydlí tady, v Londýně. A vodkaď vůbec ste, slečno?“
„Z Ameriky. Swanella Forksová,“ vyhrkla Bella narychlo vymyšlené jméno. Pes na podlaze zakňučel a frknul, jako by se snažil potlačit smích. Panebože, co mě to napadlo? pomyslela si Bella. Hloupější pseudonym už jsem si najít nemohla! „A vy jste?“ honem pokračovala, aby Hagrida nenapadlo se vyptávat, kde k tak pitomému jménu přišla.
Ale Hagridovi to jméno divné nepřipadalo. „Já sem Rubeus Hagrid, šafář a učitel Péče vo kouzelný tvory v Bradavicích,“ napřáhl k ní obrovskou ruku a když mu opatrně podala svoji, lehce ji stiskl.
„A copak vás přivádí do starý dobrý Anglie?“ zajímal se dál.
„Studium,“ snažila se býtt Bella stručná. „Moji předkové pocházeli z Anglie a já jsem vždycky byla zvědavá, jak moc se život tady od našeho liší.“
„A to už ste skončila školu?“ divil se Hagrid. „Nezlobte se, ale vypadáte docela mladě… skoro byste mezi tu naši vomladinu v Bradavicích zapadla.“
To taky mám v úmyslu, pomyslela si Bella, ale nahlas řekla jen: „Myslíte, že by to šlo? Strašně bych chtěla se tam podívat… Je mi sice už osmnáct, ale o studijní pobyt bych stála ještě i teď!“
„Mohli bysme se voptat Brumbála,“ zamyslel se Hagrid. „Jen jestli by to povolila taky ta ministerská semetrika, co teď v Bradavicích šmíruje,“ zakabonil se. „Nemůžu vám to slíbit hned,“ dodal žalostně a s lítostí bliknul po Jakeovi žádostivým okem. „Ale v Bradavicích by se vám líbilo. A tomu vašemu psovi taky. Taky mám psa, ne tak velkýho, samozřejmě, ale určitě by se skamarádili… Menuje se Tesák.“
Jake vyděšeně zvedl hlavu. Kamarád? A se psem? Ještě by od něj chytil blechy! Otřásl se, až rozvibroval celý stů a Hagrid jen tak tak chytil svůj rozhoupaný korbel. „Zkusím to s Brumbálem vyjednat. Víte, slečno, vono je to teď u nás kapku složitější. Vrátil se Temnej pán a nikdo neví, co se všecko ještě může semlít. A ještě k tomu Ministerstvo odmítá přiznat, že je zpátky. Snad alespoň Harry nám nějak pomůže, i když je to pro takovýho mladýho kluka teda dost velká zvodpovědnost. Že už toho chudák zkusil! Až je mi ho líto.“ Zhluboka se napil ze zachráněného korbele a utřel si najednou uslzená očka.
„Harry? Harry Potter? O něm jsme slyšeli už i u nás,“ chytla se toho Bella. „Moc ráda bych se s ním seznámila. Vy ho znáte?“
„Jak by ne! Vod narození. A jestli Brumbál vodkejvá ten váš studijní pobyt, moc rád vás seznámím,“ sliboval Hagrid.
„To by bylo úžasné,“ uculila se Bella. „Teď jen musím sehnat někde nějaké bydlení. Zatím nevím, kam se vrtnu. S Blackym mě do mudlovského hotelu nejspíš nevezmou…“
Hagrid se zamyslel a bylo vidět, že by jí rád něco navrhl, ale váhá. Skoro bylo slyšet, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka, vržou a skřípají. Nakonec dospěl k nějakému závěru, povzdechl si a naklonil se k Belle blíž.
„Možná bych vo něčem věděl. Ale musim se dřív voptat. Zkusím vám na jednu noc vyjednat nocleh tady u Toma, někdy pronajímá pokoje, slečno.“
„Hagride, nechte tu slečnu slečnou. Nejsem dospělá zas tak dlouho. Říkejte mi Bell, ano?“ mrkla na něj Bella a Jake pod stolem se zase zakuckal.
„Totiž Nell,“ opravila se honem, ale Hagrid ji ani nevnímal. Starostlivě se díval na Jakea a krčil ježaté obočí. „Není ten pes nastydlej?“ zajímal se.
„Ne, asi ho něco jenom šimralo v nose,“ zamračila se Bella svého chlupatého průvodce. „Tak myslíte, že mě Tom ubytuje?“
„Zeptáme se. Tome! Tome, máš volnej pokoj tady pro Nell?“ zeptal se Hagrid hostinského, který se přišoural k jejich stolu. Bella zatajila dech a stiskla si palce v dlaních.
„Kdepak, všecko je vobsazený,“ zamračil se Tom a nevraživě střílel pohledem po té obludě pod stolem. Hagrid se na něj na oplátku taky zamračil, vstal, vzal ho za loket a odvedl kousek stranou. Bella sledovala, jak Tomovi něco vykládá, ten vrtí hlavou, Hagrid do něj zase hučí, až nakonec hostinský váhavě přikývl. „…ale jen na jednu noc!“ zaslechla ještě a to už se oba vrátili ke stolu.
„Jeden pokoj se přece jen našel,“ zářil Hagrid. „A zítra to nějak vyřešíme. A teď už musim jít, eště mám něco vyřizovat.“
Když odešel, Bella se obrátila na hostinského. „Tome, dají se tu někde vyměnit peníze? Z Ameriky jsem cestovala letadlem a to víte, ty celní kontroly… galeony a srpce by jim byly nejspíš dost podezřelé.“
„Na Příčný,“ zavrčel Tom, „v Gringottovic bance. Jenže tam už teď maj zavříno. Nechte to na zejtra, někoho tam s váma pošlu.“
No jistě, abych ti neutekla bez placení, pomyslela si Bella, ale navenek se jen andělsky usmála a poděkovala.
Když je Tom odvedl po skřípajících schodech do prvního patra, Bella se s ním poděkováním rozloučila a vešla i s Jakem do pokoje. Snažila se neposlouchat Tomovo brumlání „…jen aby ten pes nezničil nábytek. Kdo to kdy viděl, brát zvíře do pokoje. Venku na dvoře by mu bylo líp, to jsou móresy, no jo, cizinci, americká pakáž je to…“ Rozhlédla se. Skříň, stůl a dvě židle a široká postel s přehozem sešívaným s malilinkých kousků. Víc nic.
Otevřela skříň, aby si do ní srovnala pár věcí z toho kufru, co dneska nakoupili, když vtom se jí za zády ozvalo: „Podala bys mi moje trenky? A triko a džíny?“
„Jsi nahej?“ bála se podívat a honem hledala Jakeovo oblečení.
„Ne docela,“ uchichtl se Jake a ona se prudce otočila. Jake seděl na posteli zabalený do té sešívané deky a zubil se na ni jako měsíček v úplňku.
„Tak tohle,“ zašermovala mu prstem před nosem, „tohle jsme si nedomluvili. Jedeš z té postele!“
„Když je tu jen jedna?“ nevinně pokrčil rameny Jake. „Snad bys mě nenechala spát na zemi, Swanello,“ ušklíbl se a zadržoval smích.
„Podlaha je ještě moc krásné místo,“ pokrčila rameny. „Taky bys mohl na dvůr. Slyšel jsi Toma, ne?“
„No tak, Bells, nebuď taková,“ zaprosil Jake. „Budu hodnej, vážně. Ta postel je široká dost, vejdeme se oba. Bojíš se mě snad?“
„Chrápeš,“ namítla.
„Mluvíš ze spaní,“ vrátil jí to. „Ale mně to nevadí,“ zazubil se.
„Když ti nebude vadit ani to, že budu volat Edwarda,“ pokrčila rameny. Už věděla, že ustoupí. Nedokázala být na něj tvrdá a Jake to věděl. Pusa se mu roztáhla v potěšeném úsměvu, když opáčil: „Třeba ho dneska volat nebudeš. Já totiž na rozdíl od něj hřeju.“
„Tak to ne,“ přetáhla ho Bella oblečením, které mu chtěla podat. „Ani se mě nedotkneš a zůstaneš si na své straně postele, nebo ti podlaha bude připadat ještě jako moc krásné místo. Nezapomeň, že mám hůlku a nebudu váhat ji použít!“
„Ledaže bys mi s ní vypíchla oko,“ bručel Jake. „A otoč se, nebo se mám do těch trenýrek soukat před tebou?“
„Jsou i jiná místa, kam by se dala vrazit,“ odtušila Bella a otočila se zase ve skříni. „Ale buď bez obav. Pár kouzel si z těch knížek pamatuju. Petrificus totalus by to spravil. Tak neprovokuj, nebo si ho na tobě procvičím. Stejně potřebuju trénovat.“ Ani v té chvíli netušila, že Edward už si tohle kouzlo měl tu čest vyzkoušet na vlastní kamennou kůži.
***
V Bellině pokoji se odšouplo okno, dovnitř se vsoukala černovlasá střapatá hlava a za ní drobné dívčí tělo. Rozhlédla se, a když viděla, že pokoj je prázdný stejně jako celý dům, zklamaně si povzdechla.
Tak je to pravda. Bella je pryč a s ní nejspíš i ten vlkodlačí Indián. Asi budou někde spolu, když ji nevidí. Zauvažovala, proč jí Bella nedala vědět, že se někam chystá, a proč to neřekli taky Charliemu nebo Billymu, než se s Jakem někam vypařili. Charlie nejdřív rozčileně volal k nim a když zjistil, že tam Bella není a že Jake taky není doma, teď nejspíš vězel u Billyho v rezervaci a snažili se přijít na to, kam se ti dva mohli podít. Ale Alice měla dojem, že to ví, alespoň zhruba. Bella asi Jakea umluvila, aby hledal Edwarda s ní. Jake by nejspíš souhlasil se vším, dokonce i s tím, že pro ni bude hledat jejího upířího přítele. Byl do ní tvrdý jak týden starý chleba, to na něm bylo jasně vidět už tehdy, než ji vytáhla do Volterry.
Jenže co teď? Co má dělat dál? Má s rodinou dál hledat Edwarda, nebo Bellu, nebo oba? Ani jednoho z nich nevidí a bez svých vizí byla úplně bezradná. A Bella má navíc z těch léků od Carlislea pěkné halucinace. Cedrik Diggory! K smíchu. Poslechla ji a bleskově si za odpoledne přečetla ty knížky – k něčemu ta upíří rychlost dobrá je. Jenže jí to celé připadalo jako pohádky pro děti. Kouzelníci, skřítci, skřeti, trollové, dokonce draci a jednorožci… duchové a mozkomoři a lord Voldemort… Místy měla co dělat, aby se nesmála jak šílená. Kdo by tomuhle uvěřil? „Bello, kde jen můžeš vězet?“ povzdechla si nahlas.
„Asi někde v Bradavicích,“ ozvalo se z rohu a Alice vytřeštila oči. Na houpacím křesle seděl kluk, který jako by jejímu bratrovi vypadl z oka. Jen měl na sobě jakýsi podivný žlutočerný cvičební úbor a vlasy pečlivě učesané na pěšinku. To Edwardovi s jeho zvykem neustále si prohrabovat vlasy by tenhle účes nevydržel ani pět minut. A ještě něco se lišilo. Tenhle kluk stříbřitě zářil a mihotal se i v tom večerním šeru. Edward – ostatně i jako ona - zářil jen na plném slunci.
„Cedrik?“ zachvěl se Alici hlas. „Cedrik Diggory?“
Když mladík kývl, Alici, upír neupír, přestaly sloužit nohy a roztřeseně se posadila na Bellinu postel. „Tak ona je to pravda,“ hlesla.
„Jistěže je to pravda,“ naštvaně přisvědčil Cedrik. „Myslíš, že jenom upíři mají nárok na existenci? My duchové jsme zrovna tak skuteční, o čarodějích nemluvě.“
„Prokristapána. Co budeme dělat?“ zakvílela Alice.
„Čekat. A doufat, že se to Belle podaří nějak vrátit zpátky,“ pokrčil rameny Cedrik.
„No nazdar,“ povzdechla is Alice. „S její šikovností a talentem dostávat se do malérů…“
„No tak to pozor,“ ohradil se Edwardův dvojník. „Možná v tomhle světě. Ale Bella má svoje skryté možnosti. Reagovala na hůlku a na první pokus otevřela portál. To by se obyčejné holce pronásledované smůlou jen tak nepodařilo.“
„Hůlku? Jakou hůlku zase? A jaký portál?“ vykulila Alice oči.
„Kouzelnou hůlku. Byla v tom lexiconu, co jste koupily. A evidentně jí sedla. Otevřela portál mezi světy a proskočili jím oba, ona i ten vlčí mladík,“ oznámil jí Cedrik. „Teď jen počkáme a uvidíme.“
„Asi nám nic jiného nezbyde,“ povzdechla si Alice. „Jak já to jen vysvětlím ostatním? Nebudou mi věřit. Nešel bys se mnou k nám?“
„To by asi nešlo. Zkoušel jsem to, ale můžu strašit jen tady v tomhle pokoji,“ zklamaně si povzdechl Cedrik.
„To je zvláštní,“ uvažovala Al. „Stejně je divné, že ses objevil tady. Edward zmizel z naší střechy, tak jak to, že nevlaješ u nás za komínem?“
„Jo, tak tohle zas taková záhada není,“ uculil se Cedrik. „Není ten váš Edward náhodou do téhleté Belly zamilovaný? Je, že jo? Vlastně se mu ani nedivím, je to moc hezká dívka,“ uznal.
„No jo, ale co to s tím má společného?“ divila se Alice.
„Vypadá to… že jsme každý tam, kde to ten druhý měl rád. Takže Edward teď místo mě tráví čas v Bradavicích, protože tam já jsem to měl vážně hrozně miloval a vrátil jsem se tam i jako duch. Rozhodně bych nechtěl strašit v Malém Visánku na hřbitově, kde mě Červíček sejmul, ani doma, abych našim způsobil infarkt. A mě to zase šouplo sem. Zřejmě je Bellina ložnice tím místem, kde byl Edward nejradši na světě,“ usmál se Cedrik shovívavě. „Jen je mi divné, že jsem se objevil v křesle. Čekal bych postel…“
No, pomyslela si Alice s vytřeštěnýma očima, tenhle mladík na rozdíl od Edwarda asi nebude stoletý panic.
Londýn
„Co je to za rasu?“ zajímal se zaujatě Hagrid a dychtivě si prohlížel Jakea, který se uvelebil pod stolem a snažil se předstírat, že tam není. Moc mu to nešlo, protože hřbetem i vleže skoro nadzvedával stůl, ale nechtěl nakonec skončit na dvorku s miskou krvavých kostí před čumákem, a tak se ze všech sil snažil vypadat jako roztomilý pudlík.
„No,“ zaváhala Bella, „ona to není oficiální rasa… teda zatím. Je to indiánský pes a myslím, že je křížený s vlky… dostala jsem ho do opatrování a teď ho všude musím vláčet s sebou,“ postěžovala si a Jake uraženě zavrčel.
„Lehni, Blacku,“ okřikla ho a škodolibě se ušklíbla. Neměl za ní lézt do toho portálu. Dobře mu tak.
„Menuje se Black?“ rozzářil se Hagrid. „Taky jednoho znám, a taky je to pes… aspoň vobčas.“ Napil se z dvoulitrového korbele, který tu měl u Toma jen pro svou vlastní potřebu. „Možná by si rozuměli. Bydlí tady, v Londýně. A vodkaď vůbec ste, slečno?“
„Z Ameriky. Swanella Forksová,“ vyhrkla Bella narychlo vymyšlené jméno. Pes na podlaze zakňučel a frknul, jako by se snažil potlačit smích. Panebože, co mě to napadlo? pomyslela si Bella. Hloupější pseudonym už jsem si najít nemohla! „A vy jste?“ honem pokračovala, aby Hagrida nenapadlo se vyptávat, kde k tak pitomému jménu přišla.
Ale Hagridovi to jméno divné nepřipadalo. „Já sem Rubeus Hagrid, šafář a učitel Péče vo kouzelný tvory v Bradavicích,“ napřáhl k ní obrovskou ruku a když mu opatrně podala svoji, lehce ji stiskl.
„A copak vás přivádí do starý dobrý Anglie?“ zajímal se dál.
„Studium,“ snažila se býtt Bella stručná. „Moji předkové pocházeli z Anglie a já jsem vždycky byla zvědavá, jak moc se život tady od našeho liší.“
„A to už ste skončila školu?“ divil se Hagrid. „Nezlobte se, ale vypadáte docela mladě… skoro byste mezi tu naši vomladinu v Bradavicích zapadla.“
To taky mám v úmyslu, pomyslela si Bella, ale nahlas řekla jen: „Myslíte, že by to šlo? Strašně bych chtěla se tam podívat… Je mi sice už osmnáct, ale o studijní pobyt bych stála ještě i teď!“
„Mohli bysme se voptat Brumbála,“ zamyslel se Hagrid. „Jen jestli by to povolila taky ta ministerská semetrika, co teď v Bradavicích šmíruje,“ zakabonil se. „Nemůžu vám to slíbit hned,“ dodal žalostně a s lítostí bliknul po Jakeovi žádostivým okem. „Ale v Bradavicích by se vám líbilo. A tomu vašemu psovi taky. Taky mám psa, ne tak velkýho, samozřejmě, ale určitě by se skamarádili… Menuje se Tesák.“
Jake vyděšeně zvedl hlavu. Kamarád? A se psem? Ještě by od něj chytil blechy! Otřásl se, až rozvibroval celý stů a Hagrid jen tak tak chytil svůj rozhoupaný korbel. „Zkusím to s Brumbálem vyjednat. Víte, slečno, vono je to teď u nás kapku složitější. Vrátil se Temnej pán a nikdo neví, co se všecko ještě může semlít. A ještě k tomu Ministerstvo odmítá přiznat, že je zpátky. Snad alespoň Harry nám nějak pomůže, i když je to pro takovýho mladýho kluka teda dost velká zvodpovědnost. Že už toho chudák zkusil! Až je mi ho líto.“ Zhluboka se napil ze zachráněného korbele a utřel si najednou uslzená očka.
„Harry? Harry Potter? O něm jsme slyšeli už i u nás,“ chytla se toho Bella. „Moc ráda bych se s ním seznámila. Vy ho znáte?“
„Jak by ne! Vod narození. A jestli Brumbál vodkejvá ten váš studijní pobyt, moc rád vás seznámím,“ sliboval Hagrid.
„To by bylo úžasné,“ uculila se Bella. „Teď jen musím sehnat někde nějaké bydlení. Zatím nevím, kam se vrtnu. S Blackym mě do mudlovského hotelu nejspíš nevezmou…“
Hagrid se zamyslel a bylo vidět, že by jí rád něco navrhl, ale váhá. Skoro bylo slyšet, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka, vržou a skřípají. Nakonec dospěl k nějakému závěru, povzdechl si a naklonil se k Belle blíž.
„Možná bych vo něčem věděl. Ale musim se dřív voptat. Zkusím vám na jednu noc vyjednat nocleh tady u Toma, někdy pronajímá pokoje, slečno.“
„Hagride, nechte tu slečnu slečnou. Nejsem dospělá zas tak dlouho. Říkejte mi Bell, ano?“ mrkla na něj Bella a Jake pod stolem se zase zakuckal.
„Totiž Nell,“ opravila se honem, ale Hagrid ji ani nevnímal. Starostlivě se díval na Jakea a krčil ježaté obočí. „Není ten pes nastydlej?“ zajímal se.
„Ne, asi ho něco jenom šimralo v nose,“ zamračila se Bella svého chlupatého průvodce. „Tak myslíte, že mě Tom ubytuje?“
„Zeptáme se. Tome! Tome, máš volnej pokoj tady pro Nell?“ zeptal se Hagrid hostinského, který se přišoural k jejich stolu. Bella zatajila dech a stiskla si palce v dlaních.
„Kdepak, všecko je vobsazený,“ zamračil se Tom a nevraživě střílel pohledem po té obludě pod stolem. Hagrid se na něj na oplátku taky zamračil, vstal, vzal ho za loket a odvedl kousek stranou. Bella sledovala, jak Tomovi něco vykládá, ten vrtí hlavou, Hagrid do něj zase hučí, až nakonec hostinský váhavě přikývl. „…ale jen na jednu noc!“ zaslechla ještě a to už se oba vrátili ke stolu.
„Jeden pokoj se přece jen našel,“ zářil Hagrid. „A zítra to nějak vyřešíme. A teď už musim jít, eště mám něco vyřizovat.“
Když odešel, Bella se obrátila na hostinského. „Tome, dají se tu někde vyměnit peníze? Z Ameriky jsem cestovala letadlem a to víte, ty celní kontroly… galeony a srpce by jim byly nejspíš dost podezřelé.“
„Na Příčný,“ zavrčel Tom, „v Gringottovic bance. Jenže tam už teď maj zavříno. Nechte to na zejtra, někoho tam s váma pošlu.“
No jistě, abych ti neutekla bez placení, pomyslela si Bella, ale navenek se jen andělsky usmála a poděkovala.
Když je Tom odvedl po skřípajících schodech do prvního patra, Bella se s ním poděkováním rozloučila a vešla i s Jakem do pokoje. Snažila se neposlouchat Tomovo brumlání „…jen aby ten pes nezničil nábytek. Kdo to kdy viděl, brát zvíře do pokoje. Venku na dvoře by mu bylo líp, to jsou móresy, no jo, cizinci, americká pakáž je to…“ Rozhlédla se. Skříň, stůl a dvě židle a široká postel s přehozem sešívaným s malilinkých kousků. Víc nic.
Otevřela skříň, aby si do ní srovnala pár věcí z toho kufru, co dneska nakoupili, když vtom se jí za zády ozvalo: „Podala bys mi moje trenky? A triko a džíny?“
„Jsi nahej?“ bála se podívat a honem hledala Jakeovo oblečení.
„Ne docela,“ uchichtl se Jake a ona se prudce otočila. Jake seděl na posteli zabalený do té sešívané deky a zubil se na ni jako měsíček v úplňku.
„Tak tohle,“ zašermovala mu prstem před nosem, „tohle jsme si nedomluvili. Jedeš z té postele!“
„Když je tu jen jedna?“ nevinně pokrčil rameny Jake. „Snad bys mě nenechala spát na zemi, Swanello,“ ušklíbl se a zadržoval smích.
„Podlaha je ještě moc krásné místo,“ pokrčila rameny. „Taky bys mohl na dvůr. Slyšel jsi Toma, ne?“
„No tak, Bells, nebuď taková,“ zaprosil Jake. „Budu hodnej, vážně. Ta postel je široká dost, vejdeme se oba. Bojíš se mě snad?“
„Chrápeš,“ namítla.
„Mluvíš ze spaní,“ vrátil jí to. „Ale mně to nevadí,“ zazubil se.
„Když ti nebude vadit ani to, že budu volat Edwarda,“ pokrčila rameny. Už věděla, že ustoupí. Nedokázala být na něj tvrdá a Jake to věděl. Pusa se mu roztáhla v potěšeném úsměvu, když opáčil: „Třeba ho dneska volat nebudeš. Já totiž na rozdíl od něj hřeju.“
„Tak to ne,“ přetáhla ho Bella oblečením, které mu chtěla podat. „Ani se mě nedotkneš a zůstaneš si na své straně postele, nebo ti podlaha bude připadat ještě jako moc krásné místo. Nezapomeň, že mám hůlku a nebudu váhat ji použít!“
„Ledaže bys mi s ní vypíchla oko,“ bručel Jake. „A otoč se, nebo se mám do těch trenýrek soukat před tebou?“
„Jsou i jiná místa, kam by se dala vrazit,“ odtušila Bella a otočila se zase ve skříni. „Ale buď bez obav. Pár kouzel si z těch knížek pamatuju. Petrificus totalus by to spravil. Tak neprovokuj, nebo si ho na tobě procvičím. Stejně potřebuju trénovat.“ Ani v té chvíli netušila, že Edward už si tohle kouzlo měl tu čest vyzkoušet na vlastní kamennou kůži.
***
V Bellině pokoji se odšouplo okno, dovnitř se vsoukala černovlasá střapatá hlava a za ní drobné dívčí tělo. Rozhlédla se, a když viděla, že pokoj je prázdný stejně jako celý dům, zklamaně si povzdechla.
Tak je to pravda. Bella je pryč a s ní nejspíš i ten vlkodlačí Indián. Asi budou někde spolu, když ji nevidí. Zauvažovala, proč jí Bella nedala vědět, že se někam chystá, a proč to neřekli taky Charliemu nebo Billymu, než se s Jakem někam vypařili. Charlie nejdřív rozčileně volal k nim a když zjistil, že tam Bella není a že Jake taky není doma, teď nejspíš vězel u Billyho v rezervaci a snažili se přijít na to, kam se ti dva mohli podít. Ale Alice měla dojem, že to ví, alespoň zhruba. Bella asi Jakea umluvila, aby hledal Edwarda s ní. Jake by nejspíš souhlasil se vším, dokonce i s tím, že pro ni bude hledat jejího upířího přítele. Byl do ní tvrdý jak týden starý chleba, to na něm bylo jasně vidět už tehdy, než ji vytáhla do Volterry.
Jenže co teď? Co má dělat dál? Má s rodinou dál hledat Edwarda, nebo Bellu, nebo oba? Ani jednoho z nich nevidí a bez svých vizí byla úplně bezradná. A Bella má navíc z těch léků od Carlislea pěkné halucinace. Cedrik Diggory! K smíchu. Poslechla ji a bleskově si za odpoledne přečetla ty knížky – k něčemu ta upíří rychlost dobrá je. Jenže jí to celé připadalo jako pohádky pro děti. Kouzelníci, skřítci, skřeti, trollové, dokonce draci a jednorožci… duchové a mozkomoři a lord Voldemort… Místy měla co dělat, aby se nesmála jak šílená. Kdo by tomuhle uvěřil? „Bello, kde jen můžeš vězet?“ povzdechla si nahlas.
„Asi někde v Bradavicích,“ ozvalo se z rohu a Alice vytřeštila oči. Na houpacím křesle seděl kluk, který jako by jejímu bratrovi vypadl z oka. Jen měl na sobě jakýsi podivný žlutočerný cvičební úbor a vlasy pečlivě učesané na pěšinku. To Edwardovi s jeho zvykem neustále si prohrabovat vlasy by tenhle účes nevydržel ani pět minut. A ještě něco se lišilo. Tenhle kluk stříbřitě zářil a mihotal se i v tom večerním šeru. Edward – ostatně i jako ona - zářil jen na plném slunci.
„Cedrik?“ zachvěl se Alici hlas. „Cedrik Diggory?“
Když mladík kývl, Alici, upír neupír, přestaly sloužit nohy a roztřeseně se posadila na Bellinu postel. „Tak ona je to pravda,“ hlesla.
„Jistěže je to pravda,“ naštvaně přisvědčil Cedrik. „Myslíš, že jenom upíři mají nárok na existenci? My duchové jsme zrovna tak skuteční, o čarodějích nemluvě.“
„Prokristapána. Co budeme dělat?“ zakvílela Alice.
„Čekat. A doufat, že se to Belle podaří nějak vrátit zpátky,“ pokrčil rameny Cedrik.
„No nazdar,“ povzdechla is Alice. „S její šikovností a talentem dostávat se do malérů…“
„No tak to pozor,“ ohradil se Edwardův dvojník. „Možná v tomhle světě. Ale Bella má svoje skryté možnosti. Reagovala na hůlku a na první pokus otevřela portál. To by se obyčejné holce pronásledované smůlou jen tak nepodařilo.“
„Hůlku? Jakou hůlku zase? A jaký portál?“ vykulila Alice oči.
„Kouzelnou hůlku. Byla v tom lexiconu, co jste koupily. A evidentně jí sedla. Otevřela portál mezi světy a proskočili jím oba, ona i ten vlčí mladík,“ oznámil jí Cedrik. „Teď jen počkáme a uvidíme.“
„Asi nám nic jiného nezbyde,“ povzdechla si Alice. „Jak já to jen vysvětlím ostatním? Nebudou mi věřit. Nešel bys se mnou k nám?“
„To by asi nešlo. Zkoušel jsem to, ale můžu strašit jen tady v tomhle pokoji,“ zklamaně si povzdechl Cedrik.
„To je zvláštní,“ uvažovala Al. „Stejně je divné, že ses objevil tady. Edward zmizel z naší střechy, tak jak to, že nevlaješ u nás za komínem?“
„Jo, tak tohle zas taková záhada není,“ uculil se Cedrik. „Není ten váš Edward náhodou do téhleté Belly zamilovaný? Je, že jo? Vlastně se mu ani nedivím, je to moc hezká dívka,“ uznal.
„No jo, ale co to s tím má společného?“ divila se Alice.
„Vypadá to… že jsme každý tam, kde to ten druhý měl rád. Takže Edward teď místo mě tráví čas v Bradavicích, protože tam já jsem to měl vážně hrozně miloval a vrátil jsem se tam i jako duch. Rozhodně bych nechtěl strašit v Malém Visánku na hřbitově, kde mě Červíček sejmul, ani doma, abych našim způsobil infarkt. A mě to zase šouplo sem. Zřejmě je Bellina ložnice tím místem, kde byl Edward nejradši na světě,“ usmál se Cedrik shovívavě. „Jen je mi divné, že jsem se objevil v křesle. Čekal bych postel…“
No, pomyslela si Alice s vytřeštěnýma očima, tenhle mladík na rozdíl od Edwarda asi nebude stoletý panic.
Hanetčino shrnutí xxx MisaBellčino shrnutí
Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.
.jpg "Hříšníci - Marie A. Gregorová (ambra)")
4) milica (23.06.2011 08:58)
Tak Alice už ví kde je Bella to je dobře. No a Hagrid a jeho slabost pro malé, nenápadné, domácí mazlíčky
Chudák Jake 
