08.03.2011 [20:45], RoseLilian, ze série Má drahá Alice..., komentováno 6×, zobrazeno 2331×

První dopis pro Alice.

Tímto e-mailem začíná série dopisů, které vyvrcholí v dlouhý příběh.

Příjemné počtení.

Alice,

snad to pochopíš…

Prosím…

Prázdnota, svíravý pocit, zdi prostoupené lží.

Bolest, zranění. Přijít o všechno a vlastně o nic. Doufat a nebýt vyslyšen.

Přijít o svého anděla. Zradit a být zrazen. Prázdnota, která je tu kolem.

Je děsivá a temná.

Přes zeď jsou slyšet zvuky z ulice. Doufat a přát si. Proč? Ptát se.

Nenacházet odpovědi. Ptát se. Pořád se ptát. Nic, ticho, mlčí. Proč? Je to tak správně.

Jen to tiché klapání kláves. Nic víc, nic míň.

Jen ta prázdnota. Prázdný byt, prázdné nitro.

Svíravý pocit? Proč? Za co?

Strach? Ano, proč?
Samé otázky žádné odpovědi. Avšak, jak očekávat odpověď, když není vyslovena otázka.

Není kdo, by odpověděl.

Samota? Možná. Chci řvát a křičet, nemůžu, nemám slova.

Co jsou to slova. Mají nějaký obsah? Dávají vůbec smysl?

Možná pro někoho, pro mě už ztratili smysl.

Už jsou to jen prázdná slova, které nevystihují mojí bolest.

Všechno je tak těžké. Komplikované. Bolestivé.

Proč? Za co. Je to náš osud? Aby to tak všechno skončilo…

Co končí? Život? Etapa života? Přijde někdy nějaké porozumění?
A jestli ano, tak kdy.

Ptám se. Tiše. Snad ani nešeptám.

Jen bílý papír plní se černým inkoustem.

Minulost se vrací. A člověk zas spadá do dob, které už nikdy nechtěl zažít.

Tak proč? Protože to tak má být?

Jestli ano, tak to nechci. Věřte mi, tohle nechci.

Takhle to přeci nemá být. Nebo ano?

Dole o místnost níž, slyším kroky, lidský lomoz. Ruch, ale to není to, co chci. Nechci vlastně nic. Vrátit čas? To už taky nechci. Nechci nic. Nebo snad ano? Ale co probůh? Proč? Za co? Co jsem provedla.
Vybrat si? Co? Nevím. Proto se ptám. Proto…

Proto co? Ticho, klid, ano. To chci. To se mi líbí. Prosím. Proč? Protože je to tak správně.

Komplikované? Nikoliv. To je můj život. Chápeš? Ne, nevadí.

Není tu nikdo, kdo by to chápal. Ani já to dřív nechápala, ale teď? Teď je všechno tak jasné. Už není nikdo a nic.  Proč? Protože jste odešli. Ode mě.

Nevrátíte se. Já vím. Ale má to tak být?

Je láska tak krutá? Jestli ano, tak proč? Dáš mi odpověď, Alice? Nedáš. Ale já si tu tiše a smutně odpovím.

Protože na tohle odpověď nemá nikdo, ale já v hloubi duše vím, že to tak má být. Věříš mi. Ne? Proč?
Vždyť já vím, že to tak má být, takový je přeci osud. A za vším krásným čeká něco zlého. Proč ptáš se mě? Protože takový je přeci lidský osud. Chápeš? Já už ano. Ty asi také, ale tohle si nikdy nepřečteš. Nechceš? Nemůžeš?
Proč?
Vidíš samé zoufalé otázky, žádné odpovědi, nemá cenu odpovídat si sama. Já se můžu mýlit.
Já se mýlím dost často. Potřebuji tě tady. Abych nebyla tak prázdná a sama.

Nechci se bavit s prázdným papírem.

Co bych dala za to, jít s tebou nakupovat. Ano nakupovat. Jsem si vědoma toho, že jsem nákupy nesnášela. Ale mně se stýská! Tak neskutečně moc. Proč?

Já vás milovala. Miluji vás stále. Jste moje rodina a navždy budete. Co na tom, že jste mě tu nechali. Já vás miluji.

Proto ti to chci všechno přiblížit.

Proč? Ptám se tě proč?

Láska nemůže jen tak odejít. Nemůže jen tak zmizet. Jenže jak moc silné je to slovo nemůže?
Mě se to stalo.

Nechal mě v lese a odešel. Byla jsem sama, zlomená, zničená. Nevzal sebou totiž jen naši lásku, ale i lásku co jsem chovala k členům jeho rodiny.

Všechno jsou to jen takové obyčejné výstřely do tmy. Nic víc nic míň. Snažím se zachránit to roztříštěné srdce, které mi zbylo po vašem odchodu.

Co má člověk dělat. Víš, Edward mi řekl, že lidská mysl je jak síto a možná, že měl pravdu. Už si tak ostře nepomatuji vaše rysy. Už si nedokážu vybavit vaší vůni. Ani jakou přesně barvu mají vaše oči.

Stýská se mi po tom chladném náručí, bože, jak moc se mi stýská.

Když jsem byla malá, snila jsem o pohádkovém konci. Teď už vím, že dobré konce neexistují. Život není jen pohádka. Přesvědčila jsem se o tom, že život je krutý a bolestivý.

Víš, možná, kdyby ses mi ozvala, napsala jednu jedinou řádku. Proč mi neberete telefony?

Zavolej, napiš. Budu se na to těšit. Jsi má poslední záchrana.

Prosím napiš mi, ozvi se mi.

Stýská se mi. Mám tě moc ráda.

Bella

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  LadySymphonia (17.03.2011 12:01)

Rose, jsem ráda, že jsem na toto narazila. Je to skvělý! Tak moc skvělý, že se mi chtělo i brečet. Těším se na další dopis

4)  Lipi4 (12.03.2011 00:04)

Rosie , krasné , smutné a jedinečné ....už se těším na další

2)  julie (08.03.2011 20:57)

Líbí a už se těším na další!

1)  Ree (01.03.2011 20:08)

Povídka musí mít alespoň 500 znaků.

1