24.11.2010 [19:15], Amisha, ze série Diamantová socha, komentováno 43×, zobrazeno 7009×

V temném koutě starého parku leží už mnoho desetiletí zvláštní socha. Nikdo z těch, kdo sem občas zabloudí, si jí příliš nevšímá. Vždyť je to jen kus kamene obrostlý mechem. Nebo není?

Její sny byly plné květin a keřů, slunce zářilo vysoko na nebi. Vzduch se chvěl teplem a třepotáním motýlích křídel. Běžela po louce bosá a tráva ji na holých chodidlech příjemně lechtala. Smála se a ten zvuk se odrážel od přilehlých skal. Zvonivá ozvěna. Chtělo se jí tančit. Její kroky ji vedly k lesu, kde tráva přecházela v mech a modré nebe kryl závoj větví stromů. Tam se zastavila. Chtěla se vrátit a zase si užívat slunečních paprsků, ale když se otočila, místo cesty tam byla nepropustná hradba křovin.

V lese se rychle smrákalo a ona už se začala bát. Když zahlédla skulinou mezi stromy světlejší místo, málem se rozplakala štěstím. Rozeběhla se. Když uviděla znovu modré nebe, ulevilo se jí, ale jen do chvíle, než se podívala, kde to vlastně je. Stará část parku. Zapomenutý rozbitý hřbitov a uprostřed něj ležela ta socha. Dívala se na ni. Temnými černými studněmi. Jako by ji ten muž lákal k sobě.
Onyxové oči. Neviděla nic jiného, jenom je.

Bella se probudila trhnutím. Zrychleně dýchala a po zádech jí tekl studený pot. Rozhlédla se, a když uviděla svůj pokoj, konečně se uklidnila. Byl to jenom sen. Zatracené podvědomí. Takhle strašit sama sebe.
Hodiny na jejím nočním stolku ukazovaly něco málo po půlnoci. Projela si rukou vlasy a rozhodla se chvilku si číst. Měla strach, že kdyby hned usnula, vrátilo by se to. Hleděla do Romea a Julie, ale stejně nepřečetla ani řádek.

Černé oči. Viděla je pořád. Cítila potřebu se tam vrátit. Jako by měla udělat něco důležitého. Rozhodla se téměř okamžitě. Vrátí se tam a ujistí se, že se spletla a všechno se jí jen zdálo. Hned zítra. Bude sobota a Charlie odjede na ryby. Ideální příležitost Nasucho polkla. V mysli se jí vynořila palčivá otázka. A co když se nespletla?

Ráno, jakmile její otec odjel, vběhla do kuchyně a do batohu, který si chtěla vzít s sebou, nacpala všechen česnek, který doma našla. V noci jí došlo, že pokud se nespletla a ta socha ve skutečnosti žije... pak je to skutečný upír. Nikdo by nepřežil tak dlouho. Navíc nehnutě. Rozhlížela se po místnosti, a přemýšlela, co by se jí ještě mohlo hodit. Potřebuje kůl! Popadla vařečku a obrovským kuchyňským nožem se pokusila na ní vyrobit špičatý hrot. Málem si přitom uřízla prsty. S pocitem, že se vypravuje jako Buffy, vyrazila k autu.

Venku lilo jako z konve. Čvachtala po cestě a držela ruku na batohu. Došla k hrobu nebohé ženy. On ležel na stejném místě jako minule. Oči měl zavřené, tvář zabořenou v kameni.

„No, holka, máš halucinace.“ Nepatrně se uvolnila, ale nevěděla, co dál. Kbelík, který si naposledy přinesla, tam zůstal, jenom byl převrhnutý. Asi jak posledně překotně utíkala. Úlevně se usmála. Rozhodla se, že si uklidí věci a půjde domů.

Procházela kolem sochy, teď už naprosto klidná. Shýbala se pro hadřík, aby ho hodila do kyblíku, když se kolem její nohy obtočilo něco studeného. Asi listí nebo tráva, pomyslela si. Jenže ten dotyk byl jiný.
Pomalu skláněla hlavu, aby viděla to, co spatřit rozhodně nechtěla. Držel ji ON. Zazmítala nohou, ale jeho stisk jenom zesílil. Strach jí způsobil nový příval adrenalinu v žilách. Snažila se vyprostit, ale jediným výsledkem byl její pád na zem.
„Pusť mě, prosím,“ zakňourala.
Nic se neozvalo. Jen hluboké ticho přerušované zběsilým tlukotem jejího srdce.
„No ták, pusť!“ zkusila to znovu. To už se jí draly z očí slzy naprosté hrůzy.
„Vrátila ses,“ ozvalo se zašeptání. Málem ho přeslechla. Děsila se toho, co s ní provede. Seděla vedle něj neschopná slova. Bála se na něj podívat.
„Vrátila...“ zašeptal znovu a v jeho hlase zaslechla úlevu.
„Prosím...“ plačtivě opakovala to slovo dokola. Nepomohlo to. I když měla pocit, že za chvilku ochraptí. Nakonec zmlkla. Noha, kterou tak pevně držel, se rychle odkrvovala. Trvalo to snad celé věky.
„Budou mě hledat, jsem dcera šerifa,“ hlesla poslední argument, který ji napadl.
„Já vím...“
Jeho hlas teď nezněl hrozivě. Spíš unaveně. Rezignovaně. Nakonec se rozhodla, že nemá co ztratit.
„Jak se jmenuješ?“ Chtěla vědět, kdo jí ublíží.

Dlouho bylo ticho, jako by nad tím musel přemýšlet.
„Edward.“
„Jsi u... ehm, upír?“ Bez ohledu na neskutečnost celé té situace si při vyslovení toho slova připadala jako blázen.
Zase ticho. Nakonec, když už ztrácela naději, že na ni znovu promluví, se ozval.
„Ano.“
Bella se nadechla k definitivní otázce.

„Zabiješ mě?“ Připadalo jí, jako by se země přestala otáčet a čas se zastavil. Nic se nedělo. Obloha se už začala barvit dočervena od zapadajícího slunce, když se ozvalo:
„Ne.“
„Tak proč mě držíš?“ zakňourala.
Neozval se. A pak jí to došlo! Div se neplácla do čela. Musí být zesláblý! Vlastně jí odpovídal jenom jednoslovně a každá odpověď byla tišší a tišší.
„Jak ti můžu pomoct?“
Tentokrát nečekala tak dlouho.
„Nemůžeš.“ Teď to znělo odmítavě. Jako by žádnou pomoc nechtěl. Pustil její kotník a ruku zasunul zpět do mramoru.
Bella vyskočila na nohy a pozpátku couvala k batohu. Měla s sebou nějaké jídlo, třeba by...

Hloupá, hloupá! Jediné jídlo, které by mu mohlo pomoct, je ona sama. Navíc, jak může vědět, že si to nerozmyslí, až mu bude líp? Sedla si do dřepu a pozorovala ho. Ležel na studené zemi. Nahý. U hrobu své oběti. Osmdesát let... On toho litoval?!

Věděla, že je divná, ale nikdy si o sobě nemyslela, že má sebevražedné sklony. Až doteď. Kam se podělo její racionální myšlení? Po čtyřech přelezla zpět k jeho obličeji.

„Edwarde? Pomohla by ti moje krev?“
Kámen v jeho dlaních zapraskal. Kamenná ústa vydala syčivý zvuk.

„Nemyslím všechna!“ dodala honem, zděšená tím, co vypustila z pusy. „Já se mám celkem ráda. Ale myslím, že už jsi tu příliš dlouho. Každý má právo na druhou šanci.“

Otočil k ní tvář, oči neotevřel.

„Ne! Já ne...“

V Bellině kapse zazvonil mobil. Táta. SMS.

Za hodinu jsem doma. Mám hlad jako vlk a vezu ryby.

„Musím jít. Táta se vrací domů. Vrátím se za tebou,“ ujišťovala ho.

Neodpověděl.

Cesta domů trvala krátce. Možná proto, že ji nevnímala. Přemýšlela, co se to dnes stalo. Nejspíš se musela úplně zbláznit. Něco ji k němu táhlo. K Edwardovi. Jako by k němu byla připoutaná neviditelnými okovy. Jako by její nohu nikdy nepustil. S hrůzou zjistila, že se ani nechce bránit. Ano, byla blázen, měla by se jít léčit.

Dojela domů, uvařila večeři a spořádaně čekala na otce. Zdánlivě klidná. Uvnitř ale měla pocit, že vybuchne. Vnitřnosti se jí kroutily a ze samého napětí se jí začaly dělat mžitky před očima. Konečně správná reakce...

Druhý den ráno seděla za stolem a pozorovala otce, jak si čte noviny. Moc ji nevnímal.
„Tati? Jak by se dala získat krev?“
Noviny okamžitě letěly na zem.
„Cože?“ vykulil oči Charlie. Nejspíš si myslel, že se přeslechl.

Zopakovala otázku. Obešel stůl a rovnou jí položil ruku na čelo. Čekala, kdy si doběhne pro teploměr. Ale přece mu nemůže říct, na co to chce. Bello, přemýšlej! Nabádala se v duchu.

„Je to jen... taková úvaha. Teoretická. Do referátu. Jsem nervózní, budu ho muset přečíst před celou třídou.“ Věděla, že je mizerná lhářka, ale nervozitu předstírat nemusela.

„Tak moc neponocuj, ehm... to zvládneš.“ Naštěstí se už k její první poznámce nevracel.

Bella si vzpomněla na jatka stojící na kraji města. Třeba by stačila pro začátek zvířecí. Bude muset. Těžko se mohla vloupat do nemocnice.

Zavolala tam a horečnatě vymýšlela nějakou výmluvu. Ten muž ale po žádných důvodech nepátral. Jen jí prozaicky oznámil, že bude chtít „deset babek“.

Zbývalo zařídit jedinou věc. Edward nemůže zůstat oblečený jen... ve své kůži. Byl o něco vyšší než táta. A štíhlejší. No co, žebrák si nemůže vybírat, mumlala si, když se prohrabávala krabicemi vyřazeného oblečení po Charliem. Nebylo poničené, jenom z něj Charlie vyrostl. V pase. Vzala kalhoty, triko a kabát. Zabalila si to do batohu z minule. Česnek tam nechala.

Druhý den netrpělivě čekala, až táta odjede, pak se vypravila na jatka. Dostala dvě pet láhve plné nějaké krve. Opravdu nechtěla vědět, jak to udělali.
Když dojela na obvyklé místo, kde nechávala auto, všimla si, že k náhrobku, kam chodila, už vyšlapala cestičku.

„Edwarde?“ zavolala na něj, i když byla dvě stě metrů daleko. Nereagoval. Možná už neměl sílu. Klekla si a zjistila, že se od včerejška vůbec nepohnul. Stáhlo se jí hrdlo. Bez přemýšlení ho pohladila po tváři. Otevřel oči a zíral na ni. Bez mrkání. Cítila úlevu a zároveň strach.
„Ahoj, něco jsem ti přinesla,“ řekla rozpačitě.
Otočila se, aby z batohu nejprve vytáhla deku, kterou mu pak přehodila přes záda. Přivřel oči. Vypadal překvapeně.
Zaváhala. Co když se na ni rozzlobí?

„Mám tu pro tebe ještě něco...“ Vytáhla dvě lahve s tmavou tekutinou.
Jeho pohled zeskelnatěl. Zuřivě zavrčel.

„Je zvířecí. Ale nevím... nejsem si jistá...?“ Protáhla do otázky. Nevnímal ji, jenom zíral na paži, ve které držela láhev.
Viděla to a bála se. Začala se třást. Donutila se myslet prakticky.
„Jak to uděláme? Dokážeš se napít?“
Zasténal. Znělo to trochu jako „ne“.
Bella měla chuť si nafackovat. Tohle ji nenapadlo. Chtělo by to brčko nebo něco, čím by to do něj dostala. Když se mu to pokusí nalít do pusy, nejspíš to rozlije všude okolo. Otáčela láhev v rukou. Mohla by to zkusit nalít do víčka. Alespoň ze začátku, než bude natolik silný, aby se mohl napít sám.

„Zkusím to nalít sem a ty otevřeš pusu, jo? Bojím se, to bys měl vědět,“ dodala přidušeně.

Otevřela láhev a vzduch naplnil ten pach. Edward vypadal napolo šíleně. Jí se zhoupl žaludek, ale přesto se jí podařilo udělat, co měla v plánu a opatrně mu trochu vpravit do úst. Hltal a vrčel. Křečovitě sevřel její zápěstí a nechtěl je pustit.

„Dám ti ještě, jo? Pusť mě, prosím.“ Na okamžik ji zaplavila hrůza. Jeho oči upřeně sledovaly spleť modrých žilek na jejím zápěstí. Nakonec je ale zavřel a Bella viděla, jak jeho hubené prsty jeden po druhém povolují.

Opatrně zopakovala to, co předtím. Pak ještě několikrát. Dokud nebyl schopen vzít si od ní láhev a pít sám. Bála se, že jí to bude odporné, ale místo toho fascinovaně sledovala, jak kolem jeho černých panenek začínají prosvítat jakoby zlaté nitky. Zmačkal prázdnou láhev a hladově se podíval na Bellu.

„Mám ještě jednu,“ řekla honem.
Podala mu ji a s obavou sledovala, jak v něm její obsah rychle mizí. Měla pocit, že ani nepolykal. Když i druhá láhev skončila slisovaná do kuličky, upřel svůj pohled znovu na ni. Oči mu zčernaly.
Pochopila to. Bude další chod. Měla ho nechat na pokoji. Místo toho bude ležet tady vedle Ellen. Stejně bez krve jako ona.

„Já nechci umřít...“ Byla to chabá prosba a ona se, když ji pronášela, nedokázala odtrhnout od těch hypnotických očí. Věděla, že ji vidí, ale nedokáže se soustředit. Vstal a udělal pár kroků jejím směrem. Bella se přikrčila a čekala. Zavřela oči a loučila se s tátou. Pořád se nic nestalo. Opatrně otevřela oči. Byla sama.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3

3)  Bosorka (24.11.2010 19:30)

Tak kdyby mě čapla sochaza nohu,tak si zamlouvám místo u ségry v práci!

2)  Karolka (24.11.2010 19:26)

Zase je TO tam... U toho se nedá ani dýchat. Normálně jsem to prožívala s ní, tu rozpolcenost. Na jedné straně strach a na druhé - vědomí, že se od něj klidně nechám zabít. Je tam několik míst, u kterých jsem blahem upadala málem do bezvědomí. Scéna, kdy mu Bella dává pít... a pak taky to její "Hloupá! Hloupá! Jediné jídlo, které by mu mohlo pomoct, byla ona sama." Uf! To je kalibr, Ami!
Taky mi začíná být jedno, co udělal, nebo co by mohl udělat mně. Jsem očarovaná...
P.S. Miluju tvůj smysl pro humor!

«   1 2 3