29.12.2010 [19:15], Patt, Povídky jednorázové, komentováno 2×, zobrazeno 1489×

Pokusila jsem se Rose nahlédnout do myšlenek. Přesunula jsem ji do situace, kdy umírá. Neboť Carlisle se neobjevil, Rosalie chřadne a ví, že už nikdy nebude mít to, po čem nejvíce touží... Je to velmi krátká jednorázovka a budu ráda za váš názor... :)

Šťastný život až do smrti? O něčem takovém jsem mohla snít, než jsem potkala svého snoubence a jeho přátele, opilé do neuvěřitelné míry. Mohla jsem věřit, že tomu tak bude, dokud mne neušpinili tak hanebným způsobem, který zkalil mou radost ze života. Mohla jsem žít v tom domnění, dokud jsem neprocitla a nezjistila krutou pravdu.

V té chvíli, když jsem ležela na té chladné zemi, věděla jsem, že můj konec bude bolestivý. Ale smrt, která čekala na konci té dlouhé, trnité cesty, mi přinese věčný klid od tohoto utrpení. Ta muka, která jsem prožívala, se nedala popsat slovy. Představte si, jak do vás někdo bodá tisíci ostrými noži, které vám vyrážejí dech; a tuto bolest vynásobte stem. Ten pocit vám znemožní cokoli; dýchat, mluvit, hýbat se. Můžete jen zarývat prsty do půdy pod sebou, nechat své tělo vzpínat a ze rtů nechávat unikat bolestné, tiché naříkání, prodchnuté veškerým utrpením, které cítíte.

Dokázala jsem myslet jen na čtyři věci.

Tou první byla samozřejmě bolest, která postupně nabývala na síle a stupňovala se čím dál tím více. Cítila jsem ji v každém koutku svého těla; konečky prstů na nohou, v hrdle, v uších… Nedalo se uniknout.

Také Royce King II. – ten, který si zasluhoval trest za to, co mi provedl. Přála jsem si najít sílu, zvednout se a jít za ním. Popadnout dýku, uříznout mu jazyk, uši, vyškrábat mu oči, probodat ho skrz naskrz a pak postupně otevírat rány na jeho těle, zničit mu životně důležité orgány a pak se pomstychtivě smát nad tím, jak umírá s pohledem na svou snoubenku, která se ďábelsky baví nad jeho utrpením.

Dále tu byla smrt. Na jednu stranu jsem se jí velmi bála; netušila jsem, co mě čeká. Ale pak pro mne představovala to slastné vysvobození, únik od nekonečného oceánu bolesti, který mne pohlcoval a stahoval do svých temných hlubin… Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu do bezvědomí a tím uprchnu před něčím, co mě tolik bolí…

A nakonec, ta nejdůležitější věc. Něco, po čem jsem tolik toužila, co jsem již nemohla mít.

To, o čem jsem vždy snila. I nyní jsem si vzpomínala na toho maličkého Henryho, Veru a jejího manžela. Vždy jsem si přála mít dítě, ale nyní už to byla touha, která se nenaplní. Vždycky se mi zdálo o malém zlatovlasém chlapečkovi s nádhernýma očima a kouzelným úsměvem. Ta představa byla dokonalá a já díky ní dokázala naplno žít. Protože jsem žila pro něj, pro mého malého synka, jehož otcem se měl stát ten vysněný princ na bílém koni, který by si pro mne přijel… Myslela jsem, že se jím stal Royce, ale mýlila jsem se. Pravda mi dokázala otevřít oči.

Sbohem, mé malé princátko. Pro tebe jsem vždy žila a nyní pro tebe i umírám. Už jen mohu skonat s vědomím, že bych tě jako matka nezklamala. Milovala bych tě každičkou vteřinu tvého života, dívala se na tebe s hrdostí a usmívala se nad tím, jak bys byl dokonalý. A pak bych sledovala, jak si bereš ženu, která by učarovala tvé srdce. Objímala bych tě v té chvíli, kdybys mi oznámil, že jsi otcem. A pak bych šťastně zestárla a zemřela. Ale Osud měl se mnou jiné plány…

Naposledy jsem se zadívala na hvězdy nad hlavou. Už za chviličku budu mezi nimi a zářit.

Zavřela jsem oči a vydechla naposledy.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  Nerissa (01.01.2011 22:51)

Patt, to bylo... krásné a smutné.

1)  Janeba (29.12.2010 19:46)

Patricie, povídka byla sice kratičká, ale mně se líbila! Dokážu si však docela dobře představit její ponížení, utrpení a loučení se životem a nenarozenym miminkem! Dojemné! Díky!

1