26.02.2015 [17:45], ambra, ze série Čas probuzení, komentováno 39×, zobrazeno 5436×

Co dodat. Snad jen, že když už nebudete mít chuť a náladu vracet se k tomu, tak se vám ani trochu nebudu divit :)

Edward

Po dvou dnech volna se vrátil do služby Ben. Věnoval mi soucitný pohled.

„Ještě pořád nemáš dost?“ zeptal se mě tiše. Kdybych se tolik nesoustředil na potlačení třasu po další probdělé noci, nejspíš bych se nad jeho otázkou aspoň na chvíli zamyslel. Takhle jsem se ale zmohl jen na přihlouplý úsměv.

„Co může být lepšího, než dohánět ztracený čas s tatínkem?“

Benův pohled ztvrdl.

„Vrátit se domů k tomu skutečnýmu?“ odpověděl. Na šeptání už se vykašlal.

Tony vypadal stejně klidně a vyrovnaně jako obvykle. Dokonce se při pohledu na mě nepatrně usmál.

„Těšíš se?“ ujistil se ještě před tím, než se posadil.

Skoro proti své vůli jsem přikývnul.

Bylo dvacátého prvního prosince, do popravy zbývaly tři týdny a Tony slíbil, že mi bude vyprávět o mých prvních Vánocích.

O čtyřicet pět minut později jsem se zhroutil na sedadlo Tanyina auta. Zavřel jsem oči, i když spánek byl pro mě dosažitelný asi jako áčko z francouzštiny.

„Říkala jsem ti, že nedokážeš odejít. Varovala jsem tě.“ Tanyin hlas zněl stejně, jako vypadala – bez chybičky. Zkusil jsem si vzpomenout na náš první rozhovor. Žádné varování jsem si nevybavoval. Jen její podpatky, výstřih a večeři za dvě stovky.

Něco mě zašimralo nad horním rtem. Rozlepil jsem ztěžklá víčka. Tanya ke mně natahovala ruku s chumáčem papírových kapesníků. „Trochu jsme to v noci přehnali, zlato. Utři se. Ta košile stála sedmdesát babek.“

Jemný papír rychle vsakoval krev. Než jsme dojeli zpátky do bytu, spotřeboval jsem celou krabici.

Bella

Policejní budova v Port Angeles zářila do odpoledního šera skoro stejně, jako tři ulice vzdálený obchoďák. Místní strážci zákona očividně nebyli zrovna přetížení. Detektivové Smithová a McIntyre představovali čestnou výjimku. I po dalších dvou hodinách s trhlou Swanovou a jejím protivným právníkem ve svém případu nijak výrazně nepokročili.

Jenks se zastavil kousek od svého zářivě červeného Porsche.

„Pořád si myslím, že by bylo lepší použít tu variantu s výpadkem paměti. Všem by se ulevilo, Bello. Těm dvěma šaškům,“ kývnul k oknům za námi, „soudci a koneckonců i vám, Bello. Na druhou stranu…“ promnul si pečlivě upravené třídenní strniště, „musím uznat, že v té své zarputilosti jste velmi přesvědčivá. Škoda, že neexistuje žádné rozumné vysvětlení. Jessica a Rosalie byly prokazatelně v limbu. A vy sama tvrdíte, že Heidi v tuhle hodinu bývala spolehlivě pod obraz. Takže kdo, Bello? Kdo přišel do té místnosti po vás, zvedl tu pálku a toho grázla dorazil? A kdo z toho baráku zvládl, kruci, myslet na to, že musí krýt vlastní otisky, ale nesmazat vaše?“

Jason Jenks se tvářil ustaraně, ale především zaujatě. Jako by mu chyběl krůček k vyluštění tajenky v nedělních Timesech.

„Už jsem vám to vysvětlovala, Jasone,“ povzdechla jsem si. „Strašně dlouho jsem lhala. Úplně všem. Protože jsem musela. Nebo jsem si myslela, že musím. Ale teď už nemusím. Nechci lhát. Jsem si naprosto jistá, že jsem Marcuse praštila jednou. A jestli Smithová tvrdí, že nějak dokázali rozeznat, že ho první rána nezabila, tak jsem ho nezabila. Ne že by mě to neštvalo,“ ušklíbla jsem se. Nejspíš úplně stejně jako před pár minutami při výslechu. A Jenks na to reagoval úplně stejným naštvaným zavrčením.

„Omlouvám se,“ pokrčila jsem rameny.

S přezíravým výrazem naklonil hlavu k rameni. Musela jsem se usmát. „Tak jo. Teď se doopravdy omlouvám, Jasone. Užijte si svátky. Uvidíme se v půlce ledna.“

Oplatil mi úsměv a natáhl ke mně ruku. Stáhl ji o vteřinu později. I tak byl dobrý. On zapomněl poprvé. Ostatní tu hloupou chybu opakovali pořád.

Jacob už na mě čekal. Vlastně Jacob a Paul v autě Jacobova táty. To bylo dost velké, aby se do něj pohodlně vešli dva skoro dvoumetroví kluci, jedna sádra a cizí holka s rancem starostí a smutků, který nedokázala ani na chvíli odložit.

Opatrně jsem zvedla levačku, abych je upozornila, že už jdu. Paul okamžitě vyskočil, aby mi otevřel dveře. S pásem mi pomáhal Jacob. Měli to hezky rozdělené a já se s nimi pomalu učila, jak nepropadat panice pokaždé, když se v mojí blízkosti ocitne v podstatě cizí chlap.

„Dobrý?“ usmál se na mě Jacob a mně se znovu sevřelo srdce. Před ním se na mě takhle usmíval jen jediný člověk…

„Jasně,“ přikývla jsem a neobratně mu úsměv oplatila.

Do nemocnice to trvalo pár minut. Doktor Cullen zařídil, abychom měli s Jacobem kontroly ve stejný den. Paul nás díky tomu mohl vozit společně. Ulevilo se mi, protože Esme s námi měla i tak spoustu starostí navíc; zároveň jsem se ale těch společných okamžiků v uzavřeném prostoru auta děsila. Nedokázala jsem odhadnout, jestli si Jacob od našich setkání neslibuje víc. Nepochybovala jsem, že ví dost o tom, co mám za sebou, přesto nevypadal ani trochu vyděšeně. Nebo znechuceně.

Cullenovi se s Blackovými přátelili léta. Jacob s Edwardem dokonce bývali nejlepší kamarádi. S tím byl konec, když začal Edward přede dvěma roky doopravdy blbnout. Těmihle slovy to popsal Jacob. A Jacobův odchod na univerzitu jenom potvrdil nevyhnutelné.

Čekala jsem, že Emmett s Jasperem budou tak trochu hájit Edwardovy pozice, ale Jasper trávil většinu času v nemocnici u Alice a Emmett zase obskakoval Rose. Vypadalo to, že všichni jsou vlastně rádi, že se mě Jacob tak nějak ujal.

Nelíbilo se mi to.

Nevěřila jsem si.

V nemocnici mě tentokrát čekal jen převaz a potvrzení toho, co už jsem věděla. U poškozených nervů jsem mohla doufat jen v to, že rehabilitace a trpělivost mě dostanou do bodu, kdy znovu udržím v pravé ruce tužku. Na obou rukou mi ale chyběly velké kusy tkáně a kůže. Pokud jsem ještě někdy chtěla zvednout hrnek s kávou, transplantace byla nevyhnutelná. Carlisle mi vysvětlil, že se v podobných případech používá kůže zad. Já si ale neuměla představit, že bych svou dračí holku nechala rozřezat.

A tak přišel Carlisle s náhradním řešením. Kůže na mých stehnech se zdála stejně vhodná, jen jí bylo zoufale málo. Kvůli tomu mě čekala zdlouhavá a bolestivá procedura, při níž mi měli pod kůži na nohách vložit postupně se zvětšující balónky; díky tomu mi mělo dorůst dost tkání na operaci rukou. Tohle všechno samozřejmě bylo mimo možnosti Portangelské nemocnice. Ale Carlisle nezklamal ani tentokrát. Napsal svému spolužákovi z univerzity. Doktor Prath vedl nejlepší kliniku plastické chirurgie na Floridě a údajně skákal nadšením, že bude moct opravovat i něco jiného, než svraštělé krky bohatých penzistek. Tomu jsem tak docela nevěřila – znala jsem Carlisleovy přesvědčovací schopnosti – ale doufala jsem, že aspoň část toho všeho nakonec pokryje mámina pojistka. Na zbytek jsem si chtěla půjčit.

Odvolání v mámině případu postupovalo dobře, a tak jsme se při posledním telefonátu domluvily, že po první operaci se ještě vrátím ke Cullenům, ale až ji propustí, najdeme si bydlení na Floridě. Aspoň na rok. Na tak dlouho doktor Prath odhadoval dobu mé léčby.

Tohle všechno jsem vykládala Jacobovi a Paulovi při zpáteční cestě. Zmínku o stěhování na Floridu jsem ale vynechala. Když jsem skončila, Jacob se ke mně naklonil, opatrně vzal do dlaní mou čerstvě převázanou ruku a lehounce mě políbil na vykukující špičky prstů.

„Kdyby nebyl mrtvý, zabil bych ho sám.“ Hlas se mu třásl vzteky, ale když se na mě podíval, byla v jeho očích jen něha.

Rose se po návratu ze školy jako obvykle pustila do vaření a do úklidu. I když kvůli tomu Esme pokaždé vyváděla, Rosalie potřebovala způsob, jak za všechno poděkovat. A taky možnost, jak unikat Emmovi. Bylo mi ho líto, ale Rose mi tak vytrvale opakovala, že budou v pohodě, až jsem tomu začínala věřit.

Každý den po večeři jsme se zavřely ve svém pokoji a zkoušely jsme nějak naplánovat naši budoucnost. Po pár dnech jsme to vzdaly. Pochopily jsme, že dokud nás z jedné strany svírá Alicino příliš pomalé uzdravování a z druhé operace, kterým se prostě nevyhnu, nejsme ani teď schopné řídit svou nejbližší budoucnost.

„A já se navíc opravdu bojím,“ připomínala mi Rose svůj strach.

„Znovu to musím říct – Marcus je mrtvý, Rosalie. Tvůj otec se k tobě neodváží přiblížit. Víš, já jenom…“ Na okamžik jsem zaváhala. „Vím, že máš Emmetta ráda, ale neměla bys s ním zůstávat jen proto, že se tu cítíš v bezpečí. Není to vůči němu fér.“

Po tvářích se jí skutálely dvě velké slzy, ale jako obvykle si udržovala svůj vyrovnaný výraz.

Zavrtěla hlavou. „Já to přeci vím, Bello. Ale nevyznám se sama v sobě. Nevím už, kde končí můj vděk a kde začínají moje skutečný city k němu. Ještě před pár týdny jsem si myslela, že to vím jistě, ale teď si připadám jak ve svěráku. Ne,“ zavrtěla hlavou dřív, než jsem se stihla zeptat. „Pořád je hrozně trpělivej a něžnej a netlačí na mě. Ale jak dlouho vydrží čekat, Bells? Závidím ti, že jsi to s Edwardem stihla… předtím… předtím než…“ V tu chvíli už svoje vzlyky nedokázala zadržet. Schovala obličej za překřížené paže a já nenáviděla svou nemohoucnost. Nemohla jsem ji ani obejmout.

Ale mohla jsem jí říct aspoň něco z toho, co mě uvnitř drásalo.

„Nemáš mi co závidět, Rose.“ Vzpomínka na Seattle, na jedinou společnou noc, kterou jsme s Edwardem stihli, způsobovala, že jsem se pokaždé, když mě dostihla, marně zkoušela nadechnout. Tolik to bolelo. Vina, štěstí, které se kolem mě mihlo příliš rychle, pocit ztráty a znovu vina. Nekonečná a nepřekonatelná. „Riskovala jsem kvůli tomu všechno. Riskovala jsem tvůj a Alicin a mámin život kvůli někomu, kdo…“

Ona mě obejmout mohla. A udělala to. Navzájem jsme si máčely trička a dívaly se při tom, jak venku pomalu začíná sněžit. Příjezdová cesta i seschlý trávník stihly zmizet pod bílou dekou, když Rose konečně promluvila.

„Neumím si představit, jak bude jednou žít, pokud mu neodpustíš.“

Takhle jsem nemohla přemýšlet. Nemohla jsem myslet na to, že Edward bude žít beze mě. Že už beze mě žije.

Edward

Poslední větu svého dalšího šíleného zápisku jsem dočmáral na desky sešitu. Vrátil jsem se z terasy do bytu, vyházel všechny zásuvky a skříňky, ale nenašel jsem ani jediný pitomý kousek papíru.

Zato jsem našel klíče od svého auta.

Zasmál jsem se. Nahlas. Půjdu si koupit sešit. A taky cigarety a něco k jídlu. Sám.

Z hromady oblečení, které mi Tanya nakoupila, jsem vytáhl něco, co se nejvíc podobalo mým starým věcem, a vypotácel jsem se ven. Trvalo mi půl hodiny, než jsem zjistil, kde ta nána nechala zaparkovat poslední spojku k mému bývalému životu. Po hodině bezcílného ježdění v nazdobeném městě jsem si vzpomněl, co jsem chtěl vlastně koupit. A vzpomněl jsem si ještě na něco.

Budou Vánoce.

O pět hodin později jsem měl auto až po střechu naplněné dokonale zabalenými krabicemi. Nepamatoval jsem si obsah ani jedné z nich. Na zbyteček místa pod sedadlem spolujezdce jsem hodil pár kartonů Red Bullu a láhev vodky v papírovém sáčku.

Pořád jsem si nebyl úplně jistý, co dělám. Prostě jsem jen natankoval plnou nádrž a na navigaci nastavil Forks, stát Washington.

Bella

Čtyřiadvacátého ráno jsme se s Rose připojily k Jasperovi. Ve škole už byly prázdniny a on hodlal sedět u Alice tak dlouho, dokud nepadne vyčerpáním. Nebo dokud ho nevyhodí hlavní sestra, což byla varianta, kterou Carlisle považoval za pravděpodobnější.

Už pár dnů ležela na normálním pokoji, ale ještě pořád jí nedovolili vstát. Přesto se zdálo, že vypadá o něco líp. Po fyzické stránce. Její oči, to bylo něco jiného. Jasper byl ve skutečnosti jediný člověk, kterého občas aspoň na pár sekund brala na vědomí. Jinak se její pohled a mysl toulaly na jiných, nejspíš bezpečnějších místech, než byl tenhle svět. Tušila jsem, že Esme mluvila s několika psychiatry a že snad začala podnikat nějaké kroky ohledně Alicina dítěte. Já se ale neodvažovala doufat, že by to k něčemu bylo. Jen já přeci věděla, co se jí doopravdy stalo. Já ležela vedle ní, když od sebe celé hodiny vyčerpaně odstrkovala smrt. Jen já chápala, že to trvalo moc dlouho. Že už jí prostě nezbyla síla na nic dalšího.

Vypadly jsme po deseti minutách. Spala a sestra nám řekla, že je to tak lepší. Že ji nemáme budit. Připadala jsem si jako řidič, který způsobil nehodu, a teď utíká od naříkajících obětí.

Rosalie mě přinutila ještě v nemocničním bistru vypít silné přeslazené espeso, a pak mě nemilosrdně odvlekla za vánočními nákupy.

Nesnášela jsem ji. A byla jsem jí vděčná.

Edward

Z cesty jsem si pamatoval jen pár útržků. Slunce, co mi zpočátku otravně svítilo do očí. Kamiony, které se příliš vlekly, a trvalo věčnost, než jsem je předjel. Žaludek podrážděný litry kávy. Dvě krátké přestávky, když už mi nemohlo pomoct žádné kafe a ani ten nejlepší energeťák. To, co mi mohlo pomoct, jsem měl u samozřejmě u sebe, ale chtěl jsem se tam ukázat střízlivý. Téhle myšlenky jsem se držel, protože jinak jsem o okamžiku, kdy otevřu dveře toho domu, neměl vůbec žádnou představu.

Po třinácti úmorných hodinách se z šíleného nápadu stala realita.

Zastavil jsem na svém obvyklém místě. Sbíral jsem odvahu, i když ve skutečnosti jsem potřeboval mnohem víc drzosti.

Tak dobře.

Vystoupím z auta. Nemusel bych klepat ani zvonit, ale udělám to. Odešel jsem bez rozloučení, takže nemám právo jen tak tam vtrhnout.

Mířil jsem ke dveřím a připadalo mi, že moje nohy váží tunu.

A pak mě něco napadlo. Obrátil jsem se a zamířil k terase. Nepůjdu tam hned. Nejdřív nakouknu dovnitř. Připravím se na to.

Bella

Esme pozvala na večeři Jacoba i jeho tátu. Billy Black byl vdovec a Jacobovy sestry byly doma na Díkůvzdání, takže na Vánoce zůstaly na koleji.

Nakonec se na poslední chvíli ukázal i Jasper. Pošeptal nám obvyklou malou lež o tom, že Alici je zase o trochu líp a že nás pozdravuje a ze všech sil se snažil, aby se atmosféra u stolu aspoň trochu podobala tomu, jak to tu zřejmě vypadalo v předešlých letech.

Po večeři se společnost rozpadla do malých skupinek. Aspoň já tak chtěla říkat tomu, že jsem si znovu zůstala povídat s Jacobem. Když ho o hodinu později napadlo, že bychom si mohli jít sednout na terasu, nedokázala jsem odmítnout.

Rose mi pomohla navléknout se do teplé bundy – další dárek od Esme, jak jinak – a Jacob mi natáhl na ruce obrovské měkké palčáky – speciální dárek od něj. Esme nám ještě přinesla skleničky s punčem, a pak už jsme byli sami.

Nadechla jsem se ostrého forkského vzduchu, na chvíli zaklonila hlavu a zadívala se tam, kde jsem vždycky hledávala útěchu. A najednou mi bylo jasné, proč jsem souhlasila, že s Jacobem půjdu ven. Varovala jsem Rose, že když hledá u Emmetta jen ochranu, není to vůči němu fér. Já přitom dělala to samé Jacobovi, jen jsem u něj hledala útěchu. Musela jsem mu vysvětlit, jak to se mnou je doopravdy.

Než jsem stihla říct první slovo, vypadla z něj věta, kterou jako by mi sebral z pusy.

„Musím s tebou mluvit, Bells. Víš, já… asi jsem to zvoral. Pořádně. Neznali jsme se dost dobře a já nevěděl, jestli je nutný, abych ti to říkal, ale…“ Zhluboka se nadechl. Ve světle, které na nás dopadalo přes francouzské dveře, se zdálo, že se trochu červená. Mimoděk jsem se přikrčila. Nestihla jsem to. Nezvládla jsem ho udržet v bezpečné vzdálenosti. Natáhl se ke mně a vzal do dlaní huňatou tlapu, kterou jsem teď měla místo ruky. Konečně ke mně zvedl oči.

„Neříkám to lidem na potkání. Dlouho jsem si nebyl úplně jistý a navíc je Paulova rodina hrozně konzervativní, takže…“ Nějak jsem se v tom začínala ztrácet. Paulova rodina? Co ta s tím má společného?

Nervózně mě hladil na zápěstí. „Víš, s Edwardem jsem trochu kecal. Nepřestal jsem s ním kámošit kvůli tomu, že zkusil trávu a že občas nešel do školy. Hlavní důvod byla Lauren Malloryová.“

Tohle bylo jasnější. „Ty jsi ji chtěl? Nebo jsi s ní chodil? Edward ti ji přebral?“

„Cože?“ Teď vypadal zmateně Jacob. Pak se rozesmál. „Zamotal jsem se do toho, jsem idiot. Ne, nechodil jsem s ní. Ale když si s ní začal Edward, došlo mi, že není jako já. Že je na holky.“

Zalapala jsem po dechu.

„Víš, asi jsem do něj začal být trochu zamilovaný. Ranilo mě, když mi prostě jen tak oznámil, že si to s ní rozdal. Ale vlastně jsem měl kliku, protože Paul je ten pravý,“ mrknul na mě.

Konečně mi to došlo. „Takže ty a Paul? Nechtěl jsi se mnou…“ Prudce zavrtěl hlavou.

„Nechtěl a mrzí mě, jestli sis to třeba myslela. Paul mě po poslední cestě do nemocnice upozornil, že o nás asi nevíš.“

Ulevilo se mi tak, že jsem se rozesmála. Seznam lidí, které jsem ohrozila nebo kterým jsem ublížila, byl už tak dost dlouhý. Kdyby na něm měl skončit i Jacob Black, asi bych to nezvládla.

S úsměvem mi podal skleničku, pomohl mi ji přidržet mezi palčáky a ťuknul si se mnou.

„Kámoši?“ ujistil se.

„Nemáš zdání, jak moc potřebuju kámoše,“ vydechla jsem.

Naklonil se ke mně, aby mě objal, ale na jedné noze zavrávoral a málem mě povalil. Znovu jsme se rozesmáli. Pak se ke mně naklonil mnohem opatrněji a s něhou, která – jak už jsem teď chápala – k němu prostě patřila, mě políbil na špičku zmrzlého nosu.

Edward

Seděl naproti ní, držel ji za ruku a hučel to do ní, až se mu kouřilo od pusy. Lapala každé jeho slovo. A i když tam nebylo dost světla, byl jsem si jistý, že vypadá dokonale zaujatá a nakonec prostě jen… šťastná.

Smála se. Smála se tak, jak jsem ji ještě nikdy neslyšel.

Měl něco s nohou, takže objetí nedopadlo tak, jak čekal.

Dopadlo mnohem líp. Několik nekonečných vteřin se na ni tisknul a ona se vůbec nebránila. Když přiblížil rty k jejímu obličeji, nedokázal jsem tam zůstat. Otočil jsem se a tryskem se vrátil zpátky do auta.

Věděl jsem, že se musím vrátit do Phoenixu. Došlo mi, že sem už nepatřím. Patřím k Tonymu. K Tanye. Patřím k nim, protože jsem jako oni.

Ale ještě předtím mě napadlo, že bych se mohl postarat, aby se Bella o mojí návštěvě dozvěděla. Za pár minut jsem parkoval před bistrem na hlavní. Vždycky měli otevřeno. I o svátcích. I když už v celým městě nezbyl jediný zoufalec, který by tam přišel. A v tyhle dny měla vždycky službu ona. Pamatoval jsem si její otrávený výraz, když opakovala mantru majitelky bistra. Matky od dětí mají být o svátcích doma.

Seděla u baru, cucala kolu a bez zájmu sledovala televizi.

Když jsem ji zezadu objal, hlasitě vyjekla.

„Ahoj Lauren, taky se ti stýskalo?“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

19)  Marcelle (27.02.2015 11:55)

Ambro, zlatíčko, to čekání stálo za to. Sice jsem se musela vrátit o kousek zpátky, ale nakonec to vůbec nebylo potřeba. Jen pevně doufám, že další takové dlouhé čekání už nás (myšleno čtenářky) nečeká

18)  ambra (27.02.2015 09:28)

betuška, taky jsem se tím nejdřív musela prokousat, ufff
Fanny, já myslím, že je ještě v chlaďáku . A Edward... budu to opakovat do zblbnutí, ale: zkuste se vžít do jeho situace. Dozvěděl se, že jeho biologický otec vyvraždil jeho rodinu, navíc, že je mu strašidelně podobný a navíc, aby toho nebylo málo, tak po něm zdědil jedinou věc, o které si myslí, že je v ní dobrý - hudební nadání. Mně je ho prostě hlavně strašně líto...
matysku, no on doufal, že to takhle dopadne, protože před odjezdem napsal rodičům, aby vzali holky k sobě. Takže teď má pocit, že je tam prostě idyla a jen on prožívá peklo...
Kulisku, protože jinak by to nebyl příběh, ale můj v podstatě nudný (chválabohu) život
lee, samože tenhle typ nedorozumění se objevuje v každém přitroublém filmu, ale já jsem si nemohla pomoct . A Jacob... Trochu podraz ode mě, ale Bella nutně potřebuje další spřízněnou duši
kytičko, a já z toho mám zvrhlou radost
martisku, i ty, Brute? Buďte mi na toho Edího trochu hodné!
Leni, já se znovu hrozně moc omlouvám
Empí, já myslím, že komplikací je tam už tak dost, takže uklidit Jacoba do Paulovy náruče mi připadlo jako super řešení
Ženy, dívky, jsem moc vděčná a opravdu moc děkuju, že jste mě v tom nenechaly (já se vám vlastně divím, asi bych si počkala aspoň na ty tři slibované kapitoly, ale vy jste prostě úžasné!!!)

17)  Empress (26.02.2015 23:30)

Ach, konečne som sa dočkala. Poviedka absulútne nestratila nič zo svojho kúzla, ani po takej dlhej pauze. Vyplatilo sa čakať.
Ehm... Jake je na chlapcov? Nečakala som to, ale na druhú stranu, je to tak možno v tomto príbehu dobre.
A Edward je proste vôl
Ďakujem a teším sa na ďalšiu.

14)  kytka (26.02.2015 22:22)

Maruško, tvůj nezaměnitelný styl a já jsem vždycky na hadry. Díky za skvělé čtení.

13)  leelee (26.02.2015 21:57)

věci který vypadají na první pohled jinak, než jak jsou mění životy a tady to vypadá na slušnou změnu

a Jacob... originální řešení

Q

11)  matysekmj (26.02.2015 21:26)

už zase Víš že mě budeš mít jednou na svědomí?
Bože to je vůl Věděl jaký měla doma problémy a odešel. Vrátí se a ani ho nenapadne zjistit, jestli je v pořádku, jak se celou dobu měla, co u nich dělá.... Mám chuť ho pořádně proplesknout
To je na frťana Ale jinak dokonalé jako vždycky

10)  Fanny (26.02.2015 20:27)

Vrátit se sem za nima jen naprostá nutnost, i kdyby další kapitola přibyla ještě později než tahle... I když to čekání je tak trochu utrpení.
A teda rychle jsem si musela připomenout, že líp ještě asi nějakou dobu nebude. I když si říkám, že u Belly trochu lépe je, přeci jen je ten zmetek konečně hluboko v zemi, ale u Edwarda? Jak ten se ještě může vrátit? Sakra! Nesnáším Tanyu!
Díky a co nejdřív další?

8)  kala (26.02.2015 20:01)

Děkuju. Nemusí být každý den. Beru i týden Děkuju

7)  ambra (26.02.2015 19:18)

lumičku díky hlavně za tu zmínku o Edwardově věku. Mám doma jeden exemplář úplně stejného "stáří", takže se mi ty jeho kiksy píšou hrozně dobře

6)  ambra (26.02.2015 19:16)

piky
1. a já tebe!
2. samozřejmě, že se to mělo stát! Drama neasi!
kala, já děkuju! Víceméně ano, ale každý den nebude!
seb, tomu se říká optimismus Děkuju!
DopeStars, to je jako s TV - když se mi něco nelíbí, nekoukám na to. Děkuju, že jsi to ještě zkusila, ale myslím, že za tu dobu, co píšu, už se o mně tak nějak ví, že dokonalé postavy prostě neumím. Na to je machr Stephenie, já s tím mám zásadní potíž

4)  DopeStars (26.02.2015 18:52)

To je debil Nepáči sa mi smer, akým sa tento príbeh uberá :/ Hádam to dobre dopadne nakoniec

2)  kala (26.02.2015 18:14)

Děkuju
Prosím, prosím, prosím... napiš, že máš ty tři kapitoly v zásobě, jak si chtěla...
děkuju ráda jsem se vrátila...

1)  piky (26.02.2015 18:10)

1. Ambři, já tě fakt zbožňuju Jůůůůů, koneně
2. Nennenenennnenenne, to se nemělo stáááááááát
Smysluplnější komentář po zeškrábání čelisti z podlahy

«   1 2