23.02.2011 [07:45], Estampida, Povídky jednorázové, komentováno 25×, zobrazeno 5029×

Carlisle dostane na stáži v San Diegu zajímavou pracovní nabídku. Co to asi bude?? :)))))))))))))))

Carlisle tak jak ho neznáme ;))

Trošku ventilace mého bláznivého já!! :))))

Carlisleův vedlejšák

Alice se už dobrých deset minut svíjela křečovitým smíchem na zemi. Ostatní členové její rodiny na ní koukali s úžasem v očích. Připadalo jim, že se chová jako úplný blázen. Edward se snažil proniknout do její mysli, ale dokázal vyčíst pouze onen hysterický smích. Napjatě se mračil. Začínalo ho to štvát. Ale Alice byla bohužel schopna jen koktat přerývaně Carlislovo jméno. Esmé se na ni mračila také, přestože jí muselo být jasné, že s jejím manželem je, ať se děje cokoli, všechno v pořádku. Carlisle byl již týden na služební cestě v San Diegu a nikdo netušil, co se mu tam mohlo přihodit tak zábavného. Alice, přestože by se ráda okamžitě podělila o svoji vizi, si řekla, že mnohem větší zábava bude, když to na svého nevlastního otce vybalí, až přijede domů.

San Diego, 24. dubna

Když jsem před týdnem opouštěl Forsk a s ním i svoji manželku společně s celou rodinou, jediné, v co jsem doufal, byla úspěšně absolvovat všechny stáže a za měsíc se opět vrátit domů. Ani jsem nebyl úplně nadšený, že musím odjet, neboť podnikám tuto cestu pouze za účelem zvýšení své kvalifikaci spíš v očích ostatních lékařů, než že bych ji potřeboval. Rozhodně jsem nečekal, že by mne mohlo potkat nějaké nečekané dobrodružství. To jsem se mýlil. Dneska se konala vernisáž k nově vydané knize dr. Coopera, uznávaného kardiochirurga. Ve velkém sálu s mramorovou podlahou a nádhernými kresbami zdobeným stropem se tlačilo na tři sta hostů. Necítil jsem se poctěn, neboť již zmíněný doktor nepřišel s ničím, co by mne, skoro tři sta let starého upíra-doktora, překvapilo. Ale bylo i v mém zájmu se křečovitě usmívat a prohazovat s ostatními laciné věty. Zrovna jsem se věnoval rozebírání mojí praxe s jistou korpulentní dámou, o níž jsem si ani nebyl jist, zdali je z naší branže, když jsem za svými zády, asi tak deset metrů ode mne, zaslechl kousek rozhovoru dvou mužů.

„A co támhle ten blonďák, ten by šel, ne Davide?“

Druhý muž se musel zrovna podívat, neboť před jeho odpovědí následovala krátká pauza. Byl jsem si jist, že si prohlížejí mne, protože jsem jediný blonďák na téhle vernisáži. Mírně jsem se natočil bokem, abych si mohl ty dva zvědavce také prohlédnout. Přeci jenom byla řeč o mne, chtěl jsem vědět, co by mohli chtít. Lehce jsem pootočil hlavou a průvan ze zrovna nešťastně otevřených dveří mi rozvířil vlasy, což neznámé muže rozohnilo ke žhavé diskusi.

„Viděl jsi to! To je rozhodně ON!“ jásal zrovna druhý hlas.

„Já jsem Ti to říkal! A to jsem ještě ani neviděl ten jeho božský obličej!“ odpověděl mu ten první.

Opravdu řekl božský?! Na mrkající a vzdychající sestřičky v nemocnicích jsem si už zvykl. Ale že bych se mohl stát objektem páru gayů, to jsem nějak nemohl rozdýchat. Kromě toho mne lehce děsilo, k čemu si ti dva mysleli, že bych jim mohl být užitečný. Neudržel jsem svojí zvědavost a rozhodl se pro diplomatický krok, než se jim podaří využít chvíle překvapení. Chtěl jsem mít tento neblahý omyl již za sebou, tak jsem přidal do kroku. To v oněch neznámých mužích, spolu s tím neustálým, proklatým, vlasy mi čechrajícím průvanem od dveří, vyvolávalo naprostou agónii.

„Mohu vám být nějak nápomocen?“ zeptal jsem se bez okolků. Seriózní vystupování vždycky napomohlo podpořit v lidech myšlenku, že už opravdu nejsem studentem medicíny, nýbrž uznávaným doktorem.

„Tak to rozhodně můžeš, kocoure!“ vybalil na mne ten, jenž byl podle hlasu David, též bez okolků.

„Davide!“ pohoršil se druhý mládenec, tak asi kolem pět a dvaceti a chopil se vysvětlení.

„Omluvte ho, prosím. Já jsem Joseph Avoy. Můj kolega se jmenuje David Turner. Jsme hledači nových tváří pro časopis Vogue*“ sdělil mi a podal mi ruku.

„Mohli bychom tedy přejít k věci? Zaslechl jsem kousek vašeho rozhovoru. Takže, čím vám mohu pomoci?“ ptal jsem se nyní už se zájmem.

„Víte, nešlo si nevšimnout vaší nadpřirozené krásy. Chtěli bychom vám nabídnout spolupráci, pokud byste měl zájem.“ Usmíval se na mě Joseph.

„Spolupráci?“ vytřeštěně jsem na ně hleděl. Díky Alici jsem měl vzdálený pojem o tom, co je asi magazín Vogue zač. Rozhodně to mělo něco společného s módou.

„Šlo by o nafocení kolekce pánského spodního prádla. Hledáme už asi měsíc ideálního muže, ale bohužel se nám moc nedařilo. Až do teď.“ doplnil David a spiklenecky na mne mrkl.

„Samozřejmě byste za odvedenou práci dostal honorář.“ rychle dodal Joseph. Věděl jsem, že mám asi tak minutu na rozmyšlenou a v tu chvíli mi najednou přišlo, že by bylo zbytečné odmítnout. Přeci jenom bych z toho mohl kdykoli odstoupit. Věděl jsem, že mi to nebylo podobné, ale za celých tři sta let jsem byl vždycky tím zodpovědným a starostlivým doktorem, otcem, a manželem. Tak proč si neužít trochu srandy. Na stará upíří kolena.

San Diego, 30. dubna, studio PhoART

Těžko říct z čeho jsem byl víc nesvůj. Jestli to dělala ta téměř nahota nebo ten největších dav achajících dívek a žen, jaký jsem kdy viděl. Ani se nesnažili skrýt svoje upřené zírání.  A některé tu dokonce byli od toho, aby zírali! Kromě davu žen tu někde pobíhali Joseph a David. Fotograf, jehož orientaci by poznal i slepý, na mě neustále mířil fotoaparátem. Já jsem stál uprostřed toho všeho zmatku a přemýšlel, jestli mi náhodou nepřeskočilo. Hlavou se mi honilo, co by na to asi řekla Esmé a vůbec celá rodina. V tom mi to došlo. Alice! Pokud ji Esmé požádala, aby sledovala mou cestu, tak o mne asi právě moje nevlastní dcera ztratila všechny iluze. Nebo se někde v koutku dusí smíchy.

„Tak jdeme na to“ zavelel kdosi a já si naposled zkontroloval, jestli mám na sobě aspoň ty boxerky, jež byly středem pozornosti, neboť já si připadal nahý úplně.

„Carlisle, ty pojď sem“ vyzval mne fotograf a já byl nucen si stoupnout před černé plátno k barové židli. Dostal jsem pokyn, abych si zlehka sedl, jednou rukou se podepřel a druhou se chytil za bok. Zdálo se mi to značně nepohodlné, což se rozhodně muselo odrážet v mém obličeji, jinak by se určitě neozval David:

„Bože Carlisle, uvolni se, nemůžeš se tvářit jako šlapka, co hledá sponzora pro dnešní večer!“

„Jasně! Musíš se tvářit, jako bys chtěl na to svoje nádobíčko sbalit nějakou pěknou buchtu“ přisadil si Joseph a já jsem měl pocit, že nebýt člověk, tak mi studem praskne hlava. Musel jsem si představit Esmé, pak Esmé jenom ve spodním prádle a nakonec Esmé úplně nahou, než se mi podařilo nahodit požadovaný „sexy“ obličej. Přišlo mi, jako bych to ani nebyl já a k tomu jsem se styděl za svoje představy Esme, ale jinak to nešlo.

„Vidíš, jak to jde“ konstatoval s úsměvem pan fotograf, když jsme fotili už asi třetí sérii fotek. Momentálně jsem měl na sobě rozepnutou modrou košili a slunečný brýle alá Elvis Presley. Ani jsem nevěděl jak, ale najednou jsem se před tím fotoaparátem točil jako dívka kolem tyče. Asi jsem objevil nějaké svoje skryté já. Často jsem slýchal přeci, že na doktora jsem příliš hezký, že vypadám spíš jako model. Když přišla na řadu přibližně desátá série, už mi ani povel „ukaž nám tu tvojí prdýlku“ nepřišla nijak zvláštní. Někde v zadní části mozku, kde ještě zůstal kousek mého racionálního myšlení, řval doktor Carlisle Cullen na tu karikaturu vlnící se před objektivem, aby si sebrala saky paky a vypadla z jeho těla.

Za šest hodin jsme měli veškeré materiály nafoceny. Už se jen museli upravit v počítači a doladit maličkosti. V den svého návratu jsem měl na účtu připsanou novou, hodně slušnou částku, v tašce nové vydání Vogue a ve velké obálce jsem si domů také vezl své port-folio, kde pózuji jen v boxerkách značky Styx. Neuvěřitelné.

Forks, 17. května

V letadle jsem přemýšlel, jak je na tom moje rodina. Po měsíci mi všichni velmi chyběli, ale obával jsem se, že se k nim prostřednictvím Alice dostal můj modelingový úlet. Se zatajeným dechem jsem otevřel dveře od našeho domu a prošel do obýváku. Všichni kromě Esmé byli sice dole, ale vypadali zaměstnaně. Na první pohled. Na druhý pohled byly vidět jejich cukající koutky úst. Pár vteřin jsem stál a čekal. Nakonec nevydrželi a všichni naráz se smíchy svalili na zem. Hodil jsem mezi ně svoje portfolio se slovy:

„Třeba se vám taky bude líbit moje prdýlka“  Vážně jsem řekl „prdýlka“?!?

V tom se na úpatí schodiště objevila Esmé a přísahal bych, že jí v očích lítaly blesky pekelné.

Trvalo mi týden, než jsem se přestal přiblble uculovat a nepřirozeně vrtět zadkem. Měsíc mi trvalo, než jsem si usmířil svoji ženu. Musel jsem jí slíbit, že nikdy víckrát si nebudu hrát na fotomodela.

* Vogue - modní časopis

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

25)  Kate (10.08.2013 01:04)

To byl ale vedlejšák! Já CHCI to port-folio!

24)  Twilly (06.05.2012 12:23)

Bože, HANO!!!! Já se z tebe jednou picnu

23)  Empress (06.05.2012 12:17)

Ha, ha, há ...„ukaž nám tu tvojí prdýlku“... Carlisle modelom, no prečo nie

22)  kajka (06.05.2012 12:00)

Taková čistá duše jako Carlisle a model? Ale jo, jednou mu z tý celoživotní vážnosti a neustálý zodpovědnosti za celej klan muselo lehounce přeskočit. Bavila jsem se.

20)  Estampida (28.02.2011 01:19)

Teda, jsem ráda, že se vám můj pavýtvor tak líbí!!
HMR: Jo, tak to by mě taky zajímalo! Ale myslim, že i Volturiovi by se smíchem váleli po zemi

19)  emmettka (26.02.2011 15:14)

Ó Můj Carlisle Cos to provedl? já to chcu viděěět

17)  HMR (24.02.2011 22:34)

Mám otázku, jaké časopisy odebírají ve Volteře?

15)  krista81 (23.02.2011 23:17)

parádně jsem se bavila

13)  Nosska (23.02.2011 19:48)

No jo no, krize středního věku
Tohle se Ti vážně povedlo

12)  Nora (23.02.2011 19:08)

To snad není možný !!!!!!

8)  Estampida (23.02.2011 14:09)

To já ne, to ty popisy Carlisla, jako postavy - všude čtu, moc hezký na doktora, vypadá spíš jako model, velmi krásný!! Tak se mi to v té hlavě nějak usadilo!

7)  Janeba (23.02.2011 14:06)

Estampido, představit si chudáka Carlisla, jak vrtí zadečkem .......
Děkuji!!

1 2   »