16.06.2011 [21:30], Twilly, Povídky jednorázové, komentováno 33×, zobrazeno 5475×

Je tady poslední část malé trilogie, vyprávěná z pohledu Alice. Snad se Vám bude líbit...

Bosi a Hani, holky, děkuju Vám oběma za nekonečnou trpělivost se mnou a mými chybami. Bez Vás by to nebylo takové, jaké to je... ♥

Blázne můj milovaný! (3. část)

Ulevilo se mi, když jsem viděla, že ten blázen je ve stínu. Pohledem jsem skenovala davy lidí, jestli někdo něco neviděl… Napínala jsem uši, ale nic neobvyklého jsem nezaslechla. Zdálo se, že „na západní frontě bude klid“, i když jedno dítě poblíž brány se docela povážlivě dožadovalo pozornosti svých rodičů. Vyprávělo jim o třpytícím se pánovi a ukazovalo na místo, kde byli před tím Bella s Edwardem. Nechápu, že jsme měli to štěstí a… A sakra!

Před očima se mi mihly dva tmavě šedé stíny. Dvě postavy, které bych poznala kdykoliv a kdekoliv. Jeden z těch stínů byl vysoký, druhý měl výšku dítěte. Oba rychle zmizli ve stejné bráně. Nebylo času nazbyt, musela jsem jednat. Rychle. Ale ne zase moc, protože právě to mě mohlo srazit k zemi a všechno snažení by šlo k šípku.

Ruce se mi klepaly, vůbec jsem to nechápala, tenhle nepříjemný pocit jsem neznala, co nejsem člověkem. Vlastně ne, od doby co jsem zaklepala Belle na dveře ve snaze přimět ji pomoci Edwardovi.
A teď se tu možná sesypu jako domeček z karet. To snad není možné!

U brány jsem zaslechla onen hlas. Dětská barva hlasu, ale ten tón… ona snad nikdy nebyla dítě, jako potvora se patrně narodila. I když její slova zněla sladce jako med, ve skutečnosti z nich kapal prudký jed. I kurare by proti té její otrávené mluvě způsobovalo JEN zažívací potíže. Měla jsem z ní husinu, ale nemohla jsem je tam nechat. Ne s ní!

Chviličku před mým vstupem „do stínu“ jsem jen tiše stála a snažila se zkoncentrovat. Tohle bude mé nejdůležitější divadelní představení. Jde tu o hodně, jde o mého brášku a taky o Bellu. Nasadila jsem neproniknutelný úsměv a vykročila do jámy lvové.

„Zdravím tě, Jane!“ pozdravila jsem s takovou absencí dávky emocí, jaké jsem jenom byla v té chvíli schopna. Dobře, chválila jsem sebe sama, tohle by zatím docela šlo.

Jane, ta malá závistivá mrcha, se ke mně mučivě pomalu otočila čelem. Jediná emoce, která narušovala její obyčejně mimiky prostou tvář, bylo překvapení v podobě nepatrně zvednutého obočí.

Hlavně držet úsměv, Alice, opakovala jsem si jako mantru.

„Demetri,“ kývla jsem a pozdravila taky toho druhého upíra, bez kterého se Jane snad ani na veřejnosti neobjevovala. Pořád jsem hlídala její oči. Vlastně, já hlídala všechny její možné reakce stejně jako její budoucnost. Ta potvora mi nehodlala dát vůbec žádnou šanci. Dokonale na nic nemyslela, jenom mechanicky konala. Jakoby měla na každou situaci nějaký pitomý scénář, kterého se držela zuby-nehty.

„Co po nás chceš, Jane?“ zeptal se nebezpečně Edward. V polonahém náručí se mu ztrácela vykulená Bella. Setkání s rudookými pro ni musel být šok, i když o upírech ví první-poslední. A taky, docela určitě, neobyčejná kombinace téměř dětského Janina vzezření s tvrdostí rubínů, kterou má vepsanou v očích, překvapí každého, kdo se s ní setká. To, co umí Jane dobře, je zanechávání dojmu. Bohužel, velice negativního.

„Já? Já nic, to Aro…“ Její hlas postrádal jakýkoliv soucit. Běhal z něj mráz po těle nejenom Belle, ale i mně. Pak jediným pohledem naznačila Demetrimu, že může začít konat svou povinnost ostrahy.

Edward temně zavrčel, když zaregistroval Demetriho pohyb.

Demetri mi nepřišel jako žádný srab, ale přesto ho to Edwardovo varovné vrčení zastavilo a on upřel pohled na svoji bezcitnou modlu.

Ta se jen znechuceně ušklíbla. „Můžeš si za to sám, to víš, Edwarde,“ pravila. „Kdybys tady nešaškoval… vlastně to by ti taky nebylo nic platný. Tys porušil náš nejsvětější zákon už jenom tím, žes nás prozradil JÍ.“ Poslední slovíčko vyprskla obzvlášť znechuceně.

„Copak se to dělá? Kamarádšofty s jídlem, Edwarde?“ provokovala. A šlo jí to bezvadně. Edwardovi se šponovali nervy jak struny na kytaře. Stačilo opravdu málo a byl by po ní skočil, což by znamenalo jisté ukončení jeho existence před Belinýma očima. Bella jej ale zastavila svou dlaní položenou na odhalené hrudi.

Jeden koutek úst se Jane zvedl do vítězného šklebu, ale trvalo to snad jenom vteřinu. Pak rukou pokynula Demetrimu a tím pomyslně zatroubila na ústup. Samozřejmě, její práce - předvést viníka Arovi – tímto končí.

Tiše jsme je následovali do kulaté volterrské síně plné upírů. Čekali na svoje představení. Někteří dychtivě, jiní s lehkými obavami ve tvářích. To, co tady ale panovalo, bylo přímo dokonalé ticho… až na Bellino divoce bijící srdce. Ta se vylekaně tiskla k Edwardovi, kterému mezitím někdo poskytl stejný plášť, jaký měl ten lidský dav venku. Hmmm, takže Volterští si potrpí na etiketu? Šašci! Problesklo mi znechuceně myslí.

Aro byl zvláštní. Jeho zájem o rarity našeho typu dokázaly měnit jeho jinak jasné rozhodnutí, jako mávnutím čarovného proutku. Popravdě, na to jsem docela vsázela. Doufala jsem, že Edwarda kvůli jeho daru ušetří. Horší to bylo s Bellou. Věděla jsem, že když Aro sáhne na ni a něco jí udělá, Edward to definitivně vzdá. Drž se bráško a nevyskakuj… možná se z toho dostaneme! Posílala jsem mu v myšlenkách neurčitý odkaz. Neohlédnul se.

Snažila jsem se nahlédnout Arovi do budoucnosti, ale blokoval se. Na malou chvíli se naše pohledy dokonce setkaly. Jeho povýšený výraz mi jasně dával najevo, kdo je tady vládcem a hlavně proč tomu tak je. Tak moc jsem se soustředila na Arovo případné rozhodnutí, že jsem téměř nevnímala tichý rozhovor, který vedl s Edwardem. Probralo mě až Edwardovo zděšení, když Bella na vyzvání přistoupila k nejvyššímu vládci a podávala mu rozklepanou ruku. Její lidské srdíčko šlapalo nejvyšší rychlostí. Edwarda mezitím drželi za ruce dva upíři.

Po chvilce ticha, zaražený Aro pokynul té malé blonďaté mrše a nepatrným gestem jí nařídil, ať na Belle vyzkouší svůj sadistický dar. Poslechla určitě velice ráda. Instinktivně jsem semkla víčka a očekávala jsem Bellin výkřik. Za tohle mi jednou zaplatíš, ty malá mrcho! Ale nedělo se NIC. Když jsem oči opět otevřela, síní to už tou dobu začínalo tlumeně šumět a upíří hlediště upadlo do chvilkového zmatku.

Aro se po vteřině přemýšlení zatvářil rozjařeně a Jane - o díky ti stvořiteli! - byla málem zelená zlostí. Bellu chránil štít. Tak silný, že nefungoval bloncky dar a Arův taky ne.

Aro byl na vrcholu blaha. Byl právě obklopen tolika raritami, že se málem tím štěstím zalkl. Kdyby tak chtěl! Achjo… Z Edwardova doteku zjistil, jak hodně mu Bellina krev zpívá a i přesto jí byl schopen odolat. Bella se ukázala být silným štítem ještě jako člověk a tak se rozhodl, že si ji pojistí. Vyřkl tedy svůj soud. Trval na Bellině přemeně a to rovnou Edwardem. To byla pro mého bratra ta poslední kapka. Neuváženě se vrhnul na tu příšerně starou mumii, ale neměl nejmenší šanci. Edwardovy kvality týkající se jakéhokoliv boje byly někde úplně jinde, než-li v bezhlavém útoku. Nebyl trénovaný na boj zblízka jako můj Jasper. Takže jsem se ani nenadála, síní zaburácela ohromná rána a Edward ležel na lopatkách s Felixovou rukou na krku. Felix čekal už jenom na Arův pokyn k oddělení končetin. V té chvíli se mi před očima probleskla krátká vize. Byl to spíš jenom obraz, ale mluvil za vše.

Vykřikla jsem a rozeběhla jsem se k Arovi.

„Zastav to! Ona bude upír! Viděla jsem to!“ Napřahovala jsem k němu ruku, ať se sám podívá.

Mizera jeden, dal si načas. Alespoň nedal mezitím pokyn k Edwardově popravě. Přehrála jsem mu vzpomínku na mou vizi a s napětím očekávala, jak se rozhodne. Váhal. Na jedné straně ho Bellin štít přitahoval jako světlo můru, ale Edwardova vzpoura volala po odvetě. Chtěl ho zničit. Hrozně moc chtěl.

„Sama ji proměním!“ ujišťovala jsem Ara, zatímco Edward na mě výhrůžně zavrčel. Ara naše tichá hádka pobavila. Snad možná proto nakonec souhlasil, že nám ponechá naše existence a Belle dočasně život s tím, že se z ní nakonec stane jedna z nás. Netuším, jestli mezi nás chtěl jenom vrazit klín, nebo jenom zahnat nudu staletých zdí.

I když Edward šílel zuřivostí, byla to naše výhra. Stále jsme byli tady, s rukama  a nohama pevně přidělanýma k tělu, ale hlavně v jednom kuse.

Ze sálu a vlastně z celé Volterry jsme prchli hned, jak jsme dostali k tomu od Ara svolení a požehnání. Dokonce nám věnoval i odvoz na letiště, odkud jsme zamířili do Států.

* * *

Bella začala v letadle upadat do té své zasmušilé nálady, kterou mi předváděla po cestě do Voterry. Myslela jsem, že na ni toho jenom bylo moc. Ani bych se tomu nedivila. Zatím co ve Volteře hledala v Edwardovi oporu, teď v letadle, k němu byla zcela chladná. Odmítala ho držet za ruku, odmítala vyslechnout veškerá jeho slova, odmítala jeho vysvětlování. Jenom zírala na přední sedadlo letadla, do kterého jsme nastoupili. Z nějakého důvodu to Edward nehodlal vzdát. Mluvil, šeptal, laskal ji pohledem… konečně se zachoval správně. Nechtěla jsem je šmírovat, ale docela malý prostor letadla, upíří sluch a nedostatek šťávy v mém mp3 přehrávači změnily můj program a já byla svědkem jejich rozhovoru.

„Lásko,“ zašeptal Edward bolestně.

Bella se jenom víc schoulila do sedadla.

„Miláčku, prosím, mluv se mnou…“ Zněl hrozně zmučeně.

Její srdce poskočilo a pak jeden úder vynechalo. „Edwarde, nedělej nám to ještě těžší,“ vzlykla zmučeně a objala se kolem hrudníku.

„Nedělám, to ty!“ jančil. „Lásko, prosím, odpusť mi. Lhal jsem, a tím jsem možná vše zničil, já vím! Ale já myslel, že ti bude beze mě líp!“ hučel do ní.

Bellina ustrašená pozice se okamžitě změnila. Poslední věta ji doslova posadila do pozoru. Najednou nevypadala tak zmučeně. Byla naštvaná. A hodně! Z hnědých očí jí lítaly blesky a těžce dýchala.

„Blbče!“ zasyčela na něj. To Edwarda překvapilo až naprázdno otevřel ústa a párkrát nevěřícně zamrkal. „Já tě přece miluji, probůh, jaks přišel na takovou blbinu, že bez tebe by mi někdy mohlo být líp?!“ Teď už málem regulérně křičela a slyšela jsem je nejenom já, ale i půlka letadla.

„Miluješ mě?“ vydechl si úlevně a potěšeně najednou můj bráška. „Opravdu mě pořád miluješ, Bello?“

Ztěžka si povzdechla. Pak se na Edwarda dlouze zadívala. Když opět promluvila, její bojovná nálada byla ta tam.

„To víš, že tě pořád miluji, jenom…“ Ztěžka polkla. „Jenom ti už nevěřím, Edwarde. Ani tobě, ani tvé rodině,“ dodala smutně a podívala se mým směrem.

Její slova byla ostrá jako břitvy. Jejich význam dokonale uťal naše naděje.

„Měla jsi mě nechat umřít,“ zašeptal.

„Nikdy! Edwarde Cullene, slib mi, že už nikdy… Slyšíš? Nikdy víc už nepůjdeš do Volterry a nebudeš se chtít nechat zabít!“ Křikla na něj rozrušeně Bella a popadla ho za ruku. Mlčel a díval se jí do očí. Vlastně nemlčel. Povídali si očima. Říkali si, jak moc se ještě oba milují, jak moc pro sebe znamenají. Jak moc jeden druhému chybí i přes to všechno, co se mezi nimi stalo.

Edward pomalu zvedl ruku a konečky prstů se zlehka dotknul její líce. Když pak zavřela oči a pootevřela rty, bylo to pro něj jako pozvání. Zlehka ji políbil. Spíš jen otřel své rty o její.

„Chtěl bych mít tu možnost, zasloužit si tvou důvěru, lásko.“ Pohladil ji po vlasech.

Mlčela.

„Edwarde, já ti nic neslibuji. Netuším, jestli bych to příště zvládla,“ šeptala.

Prstem ji přeběhl po rtu. „Žádné příště už nebude. Slibuji. Nehnu se od tebe ani na milimetr. Patřím k tobě a ty ke mně, miláčku. Už napořád.“

V té chvíli mi opět před očima zatančila vize, která nás zachránila ve Volteře. Byla v ní Bella se zlatýma očima a s Edwardem po boku. Poslala jsem myšlenku na ni svému bráškovi, ale vzal to úplně jinak jak jsem chtěla. Je to neuvěřitelný paličák, blázínek můj milovaný…

S čelem opřeným o to Bellino se na mě podíval a tiše zavrčel. Když Bella spatřila jeho zamračenou tvář, vyslala k němu němou otázku.

Pohladil ji svou velikou dlaní a povzdychl si. „Alice mi posílá… obrázky, které se mi moc nelíbí,“ vysvětloval ji znaveným hlasem.

Bella natočila hlavu mým směrem a zvědavě si prohlížela mojí usměvavou grimasu a nakonec se taky  usmála.

„Tak dobře, Cullene, ale musím být naprostý blázen! Dám ti ještě poslední šanci, lásko…“ zašeptala do jeho rtů s úsměvem.

Zhrnutie

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

13)  Amisha (17.06.2011 07:43)

JO!
Krásně podané, to musel být hukot v tom letadle.

12)  Hanetka (17.06.2011 07:43)

Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila. Mám radost, že se mu Bella nedala tak lehce. Je to mnohem realističtější než ta letargická reakce popsaná Stephenií. A Aro se ti neskutrečně povedl. Ten jeho duševní orgasmus z přítomnosti tolika talentů... Super!

11)  Kristiana (17.06.2011 07:38)

Uch. Bála jsem se, že ho Bella nebude chtít. Naštěstí jen dělala drahoty.
Moc se ti to povedlo.

10)  Nosska (16.06.2011 23:10)

Tohle je snad lepší než originál je dobře, že mu Bella neskočila kolem krku tak rychle a byla na něj trochu nakrknutá

9)  Marvi (16.06.2011 22:42)

Jsem ráda, že to dopadlo takhle. Bude se mi krásně usínat. Opravdu se skláním před tvým umem a Děkuji

8)  Evelyn (16.06.2011 22:34)

Veru, jsem moc ráda, že jsi sepsala i tuhle třetí část. A absolutně nadšená jsem z reakcí Belly. Jsou mnohem přirozenější, uvěřitelnější a reálnější než v New Moon. Prožila si soukromé peklo a ví, že znnovu by to nezvládla. Ta opatrnost a jistá odtažitost jsou na místě.
Skvělý nápad a úžasné zpracování

7)  belle (16.06.2011 22:33)

Twilly, tahle část byla ze všech nejlepší!
mistrovsky napsáno, originální zpracování, vážné téma přesto s kapkou humoru, četlo se to samo
takže nějak takhle

6)  Twilly (16.06.2011 22:13)

5)  Bosorka (16.06.2011 22:11)

Už mi věřiš, má patetie?

4)  Astrid (16.06.2011 21:59)

Twilly, moc krásne napísané, čeština geniálna. Ponúkla si Alicin pohľad a príde mi to fakt jedinečné. To je zvláštne, že nik žiadnu inú knihu takto neobracal z pohladu na pohlad a Midnight sun, je podla mňa zbytočné aby ho vôbec Stephanie písala. Fanúšikovia a autori by ju potopili a to aj pohladom trebárs aj takej Alice. Tvoja výrečnosť v spojitosti s češtinou = geniálne. Ide Ti to, svedčí Ti to, poklona, madame, velká poklona.

3)  Fanny (16.06.2011 21:52)

Krásný a dokonale popsaný

2)  sfinga (16.06.2011 21:45)

Dala jsme si všechny tři díly najednou a jsem v... háji. Po téhle nádheře se mi moje spisovatelské sebevědomí zakutalo někam hluboko a já se ho pokouším vydolovat.
Twilluško, to byla taková nádhera, tak emotivně napsané... ách

1)  Bosorka (16.06.2011 21:37)

Zlatíčko moje.....

«   1 2