31.12.2011 [19:30], spinny, Povídky jednorázové, komentováno 21×, zobrazeno 4003×

Rozbřeskem snad konečně dosáhli svého štěstí.
Anebo že by... potíže v ráji?

Sotva vstoupila do domu, ozvalo se z jeho jádra teskné zaskučení plechu.
Znaveně si povzdychla a líně pověsila svůj kabát na věšák.
Vše o poznání pomaleji než jak jí radil její instinkt.
„Vem nohy na ramena! Utíkej! Běž!" křičel na ni.

A další rána!
„Och, prosím, dnes ne!" pomyslela si.
Váhavě se po sluchu vydala do epicentra hluku.
Nemusela tápat dlouho.
Jen co ji do nosu udeřil odporný zápach, věděla, odkud vítr vane.

Od osudného střetnutí ji dělilo jen pár kroků.
V poslední chvíli se zastavila, opřela si čelo o zárubeň dveří
a snažila se zklidnit své zrychlené dýchání několika hlubokými nádechy.
Ne zrovna ten nejosvícenější nápad, věřte mi.

Zatímco jí ten nelichotivý puch vypaloval protestující čichové buňky
a nově přítomný dým ulpíval na oblečení i ve vlasech, uzamkla se ve své hlavě
a odebrala se na své šťastné místo.
Na nekonečnou louku plnou sytě žlutých třapatek.

Jakmile klesla do té nadýchané nádhery pozorujíce činící se čmeláky,
veškeré napětí zcela dobrovolně opustilo její tělo.
Tam, v jejím skrytém světě za oponou,
kam se pravidelně ukrývala před výkonem domácích prací.

Jak tam tak ležela s hlavou v oblacích a myšlenkami lehčími než pírko,
najednou si nebyla jistá, jestli se chce vrátit zpátky.
Nevěděla, jestli je dost silná.

Bůh ví, že toho přetrpěla dost.
Vždyť pohřbila manžela.
A zaplnila jeho prázdné místo v čele kmenové rady.

Šířila znalosti,
zasvěcovala slepé do prastarých tajemství.
A chránila.
Svou krev.
Pavučinou z bílých lží.

Třímala v rukou velkou moc.
Moc skrytou v slově matky.
A prokázala sílu.
Či slabost, chcete-li.
Sílu snížit se k prosbě,
v době schizmatu smečky.
Znamená-li to mít je pod jednou střechou.
Znamená-li to moci klidně spát.

Ošetřila Emiliny rány.
Tváří v tvář bezmoci.
Bez léku na rány své vlastní dcery.

Pozorovala cenu přeměny.
Navždy stejná.
Naslouchala volání smečky.
Navždy hluchá.
Po boku věčného života.
Ani zdaleka ne navždy.

Ale přísahá Bohu,
že stačí ještě jedna spálená pánev,
jeden propálený kastrol
a opravdu za sebe nemůže ručit!
Ugh!

Z jejího soukromého transu ji probrala až další
a také mnohem intenzivnější vlna toho smradu.
Jestli okamžitě něco neudělá,
budou to tu muset nechat vysvětit od sklepa až na půdu,
Bůh chraň.

S konečným nádechem konečně otevřela oči.
Teď, nebo nikdy.
Dveře do nepochybně postapokaliptického světa otevřela jen na malou škvíru.
Než stihla byť jen nakouknout dovnitř,
do tváře ji udeřilo tajemství Swanovic kuchyně v plné síle.
Jestli byla zaskočená dříve,
když ji konfrontovaly výpary valící se z pod dveří coby skromný předvoj,
pak opravdu nebyla připravená na střet s kompletními jednotkami mateřské základny.

Lehce přiotrávená kuchyňskými zplodinami znatelně zavrávorala,
oporu však našla v solidní dřevěné veřeji, ve které nedávno hledala útěchu.
Po chvíli se opět napřímila a rukou rozvířivši dým bránící jí v rozhledu,
spočinula očima na tom nepořádku.

Uprostřed té spouště seděl Charlie s hlavou v dlaních,
obklopen nejrůznějším kuchyňským náčiním v nejrůznějším stavu
od rozsypaného příborníku přes potlučený talíř až po doutnající pánev.

Věděl, že je v tom až po uši.
Musel to vědět.
Přemýšlel, jak z té šlamastiky ven,
když sebou trhnul po zahřmění podrážděného hlasu.

„Charlesi!“ zvolal ten hlas,
nutíc ho otočit se k jeho majiteli.

Stála tam.
Rozlícená a neoblomná.
Podobná křehké květině, co hrdě přečká i tu nejsilnější z bouří.

Oči jí žhnuly jako černé uhlíky.
Doslova a do písmene přetékala nahromaděnou energií.
Jeho černooká Sue.

Něco z všeho toho vzteku ji dodalo jiskru.
Něco, co předčí i to nejpikantnější koření.
Ach, jakou měl slabost pro rázné ženy!

Byl v tom až po uši.
A moc dobře to věděl...

Tak tohle mě bavilo, co vás? :D

CVOKHAUS

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  julie (31.12.2011 19:46)

tak tohle mě baví taky!!!!! paráda,díky!

«   1 2