05.09.2010 [17:15], Hanetka, Povídky jednorázové, komentováno 35×, zobrazeno 6557×

Spoluautorská jednorázovka s MisaBells

Co když Bella není tou, na kterou jsme zvyklí a její život se po rozchodu s Edwardem odvíjel jinak? Bude její osud šťastný nebo bez něj pro ni život ztratí smysl? A čeho všeho bude pro svou dávnou ztracenou lásku schopná?

 

Tahle povídka se mi ve virtuálním šuplíku válela už několik měsíců, nedokončená, odložená a skoro zapomenutá. Za její dnešní zveřejnění můžete děkovat MisaBells, která ji ze mně vyždímala, oprášila a báječně dopsala. Já taky děkuji!

Tmavovlasá žena stála u okna a upírala pohled do deště. Už to bylo tolik let, a ještě stále v ní kapky, stékající po skle, vyvolávaly bolestné vzpomínky. Nebe plakalo a jí se chtělo plakat s ním. Nechtěla vzpomínat, příliš ji to zraňovalo, ale už bylo pozdě. Její mysl se rozběhla léty nazpátek…

Tehdy jí bylo sedmnáct, byla tak mladá a naivní! Tenkrát, když to tady v Anglii začalo jít z kopce, ji poslali do Ameriky. Měla bydlet u svého strýce, a aby nevyšla zbytečně najevo její totožnost, měla se vydávat za jeho dceru. Už když přijížděla do Forks a za stěrači auta sledovala všudypřítomný déšť, cítila, že ji zde čeká něco osudového.

A taky ano. Hned první den ve škole, když ho poprvé uviděla, poznala, že je výjimečný. Nejen že byl krásný, nejkrásnější ze všech mládenců, které kdy poznala, ale taky tajemný a zvláštní. Něco nevyslovitelného ji k němu přitahovalo a ona od prvního dne věděla, že její osud bude spojen s jeho. Edward Cullen  – jeho jméno, které slyšela z úst spolužačky, jí znělo v uších po zbytek dne.

A pak se s ním poprvé setkala tváří v tvář. Zranilo ji a šokovalo, když z jeho černých očí, které se na ni upíraly, vyčetla nenávist. Nebo to byl strach? Až mnohem později poznala, že to bylo vlastně obojí, že ho zasáhla stejně jako on ji nejen svou krásou, ale i svou vůní, kvůli které ji tam na místě málem zabil. Tehdy ještě nevěděla, že je upír, to přišlo až mnohem později…

Po tom prvním setkání nějakou dobu do školy nepřišel. Vyhlížela ho každý den a každý den byla znovu zklamaná. Nemohla pochopit, proč na něj stále musí myslet, když ho sotva zná, ale začalo se jí o něm zdávat. A vždycky, když vešla do učebny biologie a uviděla jeho prázdnou židli, srdce se jí sevřelo lítostí.

Jednoho dne se vrátil. A najednou s ní dokonce mluvil! Zajímalo ho, kdo je, proč se přistěhovala, o čem přemýšlí… Cítila se tak šťastná, že už se na ni nedívá s tou divnou nenávistí, tak blažená!

Žena u okna zamrkala a zaostřila na déšť za oknem. Tehdy taky pořád pršelo. Forks tím bylo pověstné, pršelo tam skoro všech 365 dní v roce. Tenkrát jí to ale nevadilo… Trpce si povzdechla a vzpomínky se rozběhly dál.

Zpočátku to tak ale nevypadalo. Déšť se jí dostal pod kůži až později. Teprve, když si uvědomila, že Edwarda miluje do konce svého života. Tenkrát, když ji zachránil v tmavé uličce Port Angles před bandou opilců. Když ji vzal na večeři a poprvé jí řekl o své schopnosti, že čte myšlenky, a ona si myslela, že je chyba v ní, když jí nedokázal proniknout do mysli. Tehdy se vyhýbal  fyzickému kontaktu, bál se doteku jejich kůží, bál se, že pozná, kdo je. Jenže ona to už věděla. Nebyla hloupá a tušila, co je Edward Cullen zač. Pochopila, jak ji mohl onehdy zachránit před neovladatelnou dodávkou. Jak tam mohl být tak rychle. Jenže jí to bylo jedno! Nepotřebovala  potvrdit, kým je. Stačilo jí, že tu byl. Že si s ní povídal a vnímal ji. Byla šťastná a věděla, že to bude chtít už navěky.

Dnes byla jiná. Voda stékala po okenních tabulkách, jako slzy po její tváři, kdyby ještě nějaké měla. Proplakala tolik nocí, že veškeré slzy vyschly. Žena se letmo dotkla okna a obkreslila linku, kterou vytvořila jedna z ulpělých kapek. Okno bylo ledové, jako… jeho kůže. Živě si vybavila jeho alabastrovou pleť a ledové doteky.

Málem zešílel, když mu řekla, že nezáleží na tom, co je. Překvapil ji tím, protože doufala, že zrovna z toho bude mít radost. Mluvili o tom v autě a místo toho, aby ona pokládala otázky, pokládal je on jí. Zpočátku! Pak se to obrátilo, ale jen neformálně, aby řeč nestála. A další den to pokračovalo. A pak zase… On se ptal jí, ona jeho. Vyptávala se na něj, na jeho rodinu, na jeho život a na mnoho věcí, které souvisely s legendami o upírech. Ohromeně poslouchala příběh Edwarda Masena, Carlislea, nebo sladké Esme, kterou si v hlavě vykreslila do růžova a pak… setkala se s nimi. Bála se, ale Edward ji držel za ruku. Už nebyl důvod se bát doteku a ona to vítala. Vychutnávala si tu skálu ve svých dlaních, jeho prsty propletené mezi svými. Nezklamali. Byli přesně takoví, jaké si je představovala. Kromě Rosalie. Rose ji neměla ráda. Nechtěla ji ve svém světě, záviděla jí lidskost. A ona stále netušila proč. Edward se jí to pokusil vysvětlit, ale přesto v ní z toho nevyjasněného odporu zůstala pachuť.

Pak jí ukázal jeho louku. Krásné místo, kam živá duše nevkročila. Předvedl jí, jak jeho kůže reaguje na sluneční svit. Byla ohromená a lapala po dechu. Ukázal jí svou rychlost. Dotýkali se. Letmo a lehce. Ona se dotýkala a on držel. Byl jako socha. Dokonalá socha. Nakonec ji políbil. Bylo to omračující. Kdyby ji v tu chvíli zabil, nevadilo by jí to. Uvítala by to, protože jí přišlo, že se stejně dostala do nebe. Tělem jí projela vlna vzrušení a přivinula se k němu…  Zkazila to. Edward se odtáhl, a když byla zklamaná, jen se na ni tehdy mile a sladce usmál. Byl stejně překvapený jako ona. A podruhé – když se políbili, nebylo to jiné. Stejná vášeň. Jenže ona omdlela. Zapomněla z té krásy dýchat. Zase ji pochopil. Pokaždé ji pochopil a pokaždé se o ni bál. Byla nemotorná. Sama to věděla, ale vedle něj měla pocit, že je to ještě horší. Tak moc chtěla být jako on, ale když si vzpomněla na výraz v Roseině tváři…

Teď by byla Rosalie spokojená, pomyslela si ironicky žena u okna a pohlédla svému odrazu do tváře. Znala ten obličej a nepoznávala jej. Změnil se. Žena se pokusila usmát, ale místo sladkých dolíčků se v odrazu zakřenil šílený škleb. Podobný viděla jen jednou, tenkrát, když si ji vyhlédl James…

Edward byl šílený vzteky a strachy. Neustále opakoval, že ji musí dostat pryč, ale kam? Jak ochránit její rodinu a hlavně ji? Nenechala se odbýt. Nemohla dopustit, aby se Charliemu něco stalo. Nesměla! Edward ustoupil. Poslali ji s Alicí a Jasperem do Phoenixu. Plán to nebyl těžký a ani špatný, jen kdyby James nebyl tak chytrý. Spíš mazaný a lstivý. Vyhrožoval, že se pomstí jejím blízkým. Že jednoho po druhém bude stíhat a stopovat a ničit. To nemohla dopustit, ne teď, když jí na nich záleželo a – jak si tehdy myslela – jim záleželo na ní. Skončí to, myslela si tehdy. Byla na sebe pyšná, že nikdo z jejich milovaných nezemřel a bude to stát jen takovou nízkou cenu, jen její život. Jenže Edward to stihl a popral se s Jamesem, který ji na poslední chvíli kousl... Tenkrát se mohla stát upírkou. On si to ale nepřál. Vysál jed z rány, která zůstala po Jamesově kousnutí a zachránil ji a ona… zůstala člověkem.

Ošklivý škleb zmizel a čelo ženy v okně se vyhladilo do netečného výrazu. Jak moc s ním chtěla být a stát se nesmrtelnou! Jenže on to nechtěl. Dělal všechno proto, aby tomu tak nebylo a ona zůstala smrtelná. Píchlo ji v hrudi a potlačila vzlyk, který se jí dral do hrdla. Po skle přejela nehty, až to odporně zaskřípalo a ženy čelo se opět zamračilo, když si vzpomněla na ten prokletý narozeninový den. Nenáviděla narozeniny.

Odjakživa nenáviděla narozeniny. Byla starší a starší a… čas nečekal. Jenže u Edwarda ano. Zastavil se, když mu bylo sedmnáct, jenže ona se už tímto dnem stala o rok starší. Všichni z toho byli unešenější než ona. Ona si chtěla zalézt do kouta a v tichosti předstírat, že nic takového není a že je jí stále sedmnáct. Jenže ji nenechali, Alice jí chystala překvapení a Edward… pořád toužil po tom, aby žila normální lidský život. Mnohokrát ji už potom napadlo, jestli vlastně vůbec miloval ji, nebo jen svou představu, kterou si o ní vytvořil. Nikdy vlastně nerespektoval její největší přání, nebral ho vážně. A pak přišla ta oslava v jeho domě, která všechno zničila. Ve vile jeho rodičů. Výzdoba, jídlo, hudba, dárky… Ty hloupé dárky převázané stuhou, utaženou a s okrajem ostrým jako břitva. Tenkrát se jí třásly ruce nervozitou. Měla moc pozornosti, což nedokázala zvládnout, a řízla se. Jaká chyba! Malinká řezná rána, kapka krve  a v pokoji zhoustnul vzduch. Většina z nich se na ni dívala jako na svačinu, ale stáli jako přimražení a snažili se ovládnout. Jen  Jasper to neustál. Vystartoval po ní a Edward ji odstrčil do bezpečí. Tak vehementně, až zakopla a zřítila se i se stolem.

Žena zavřela oči a zadržela další sten. Znovu viděla tu krev kolem sebe. Cítila opět ten tlukot srdce, jak se lekla. Nebála se jich. Věřila jim, ale nečekala, že to takhle dopadne.

Opřela si čelo o ledovou tabulku v okně a z koutku oka jí stekla první slza. Díky bohu, že to konečně skončí. Naposledy na čele cítila ledový dotek, když… Ne, to nejde. To bolelo! Žena zavrtěla hlavou, ale vzpomínky si dělaly, co chtěly. Zcela ji ovládly.

Řekl jí, že odjíždí, že všichni odjíždějí,  a ona chtěla jet s nimi. Nechtěl to. Nepřál si to. Prý se k němu nehodí – měl pravdu. Nebyli si rovni. On byl nádherný a civilizovaný a bohatý. Ona neměla nic. V Americe neměla nic. Tolik mu chtěla říct pravdu, kým vlastně je,  ale nešlo to, nesměla. Byla v šoku, střepy rozbitých nadějí ležely v prachu, nechápala, co se děje, nechápala, co to vlastně říká, když ještě včera jí sliboval lásku. Zdráhala se uvěřit, dokud ji neodehnal. To její prokletá lidská nešikovnost mohla za to, jak to skončilo. Kdyby se neřízla, neodešel by. Ne dnes! Možná jednou, ale ne dnes! Prosila, aby to nedělal. Byl nekompromisní, a když jí řekl, že už ji nemiluje – věřila mu, opět. Proč by ji měl milovat? Lidskou, smrtelnou, stárnoucí, v jeho očích obyčejnou. Svou výjimečnost musela skrývat před světem tak jako on, jenže ona jeho tajemství objevila. On její ne. Možná i to něco znamenalo. Jak moc ji vlastně znal?

Ale ona ho milovala. Žena u okna se držela z posledních sil, aby se nesesunula k zemi. Vzpomínání ji bolelo, bolelo ji víc, než dokázala snést. To kvůli téhle bolesti se zatvrdila a začalo jí být jedno, co se stane s ostatními. Proč by měli být šťastní, když ona trpí? Život bolí a smrt taky bolí… ale pak už je klid. Pak už nebolí nic. Tohle si vždycky říkala, když ji její Pán poslal někoho zabít – vlastně jim dělá službu. Už jim nikdo neublíží tak jako jí. Nic je nebude bolet… Nic jim nebude chybět.

A pak byl najednou pryč. Neslyšel, jak ho zoufale volá a prosí, aby se vrátil. Aby ji vyslechl. Zmizel. V ten den v ní cosi umřelo a už se nedokázala znovu usmát. Charlie ji poslal zpět do Anglie. Tady se to mělo podle něj zlepšit. Kdyby jen věděl, jak dopadla!. Zatrpkla a zavrhla vše, co jí kdy připomínalo Ameriku. Tak moc ho ale chtěla najít, že skoro přišla o rozum. V Anglii se schylovalo k zápasu o moc… A když jí došlo, co se děje, o co vlastně vůdci  strany zla jde, neváhala. Věřila, že v jeho službách stejně jako on najde způsob, jak nezestárnout. Ale zatímco on bažil po moci, ona chtěla jen být se svou láskou. Až bude nesmrtelná, bude mít věčnost na to, aby ho našla a získala zpět. Chtěla to dokázat i bez jeho pomoci, i proti jeho vůli. Donutili ji vdát se, ale co na tom záleželo? Její muž byl slaboch, snadno se nechal přemluvit, aby se přidali na stranu Zla. Jenže co bylo zlo v porovnání se ztrátou Edwarda? Ani když pak její manžel zahynul, nevadilo jí to, spíš se jí ulevilo. Je volná! Pro něj!

Žena, která se před chvílí ze vzpomínky hroutila, se najednou rozesmála hysterickým smíchem a pěstí udeřila do skla. Cítila zoufalý vztek, protože věděla, co se blíží. Už ho nenajde. Dnešní noc, možná ještě nanejvýš  zítřejší ráno bude to poslední, které kdy uvidí. Její život končí, ale i ty poslední chvíle by vyměnila  za jediný pohled do jeho tváře. Za poslední sbohem. Opět naléhavě přitiskla čelo k ledovému sklu a v hlavě si představila, že to jsou jeho rty. Ten půlrok ve Forks byl celý její život. Potom už nikdy nežila,  jen existovala. Prázdná slupka bez opravdových citů, krutá, cynická, nikomu nepřející šťastný konec. Nebyla šťastná a nejhorší bylo, že musela žít, i když zemřela v okamžiku, kdy ji Edward líbal na čelo a sliboval, že to bude, jako kdyby nikdy neexistoval. Lhal. Nikdy na něj nezapomněla tak jako on na ni. Ona ne. Ona ho milovala a miluje.

„Bello, jdeme! Je čas!“ sykl naléhavě hlas z chodby. Žena v okně se opět podívala na svůj odraz a bolestně se usmála. V očích viděla kus té dívky z Forks. Stále se tam někde skrývala, v koutku oka, v koutku bolavé zraněné duše. Těšila se, že už to konečně přestane bolet.

Bellatrix Lestrangeová se otočila od vzpomínek i okna, sevřela v prstech hůlku a vykročila vstříc osudu.

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

15)  Lioness (05.09.2010 19:28)

No páni! Nádhera. Jistě, někdo může říct, že to bylo jen stručně převyprávěně Stmívání... ale JAK bylo převyprávěné! Ten styl, ty slovní obraty... Krása! A pohled zlomené, dospělé, vzpomínající ženy vkládaný mezi to způsobil, že to bylo famózní!
Nikdy bych nevěřila, že můj milovaný HP a TW jde elegatně propojit. Teď už ano. To, jak jsi dokázala ztotožnit krutou a šílenou Bellatrix s naivní a něžnou Isabellou bylo neuvěřitelné a já Ti to naprosto uvěřila.

14)  Amisha (05.09.2010 19:03)

Tedy to bylo smutné. Zoufalá Bella, takhle si dovedu představit, že se to mohlo stát.

13)  ambra (05.09.2010 18:43)

Paike, nic si z toho nedělej, taky nejsem čtenář HP, ale po dovysvětlení jsem si pointu dostatečně vychutnala... Hani, Míšo, dokonalá esence beznaděje... Ano, občas opravdu může být všechno jiné než se zdá...

11)  sfinga (05.09.2010 18:25)

Bellatrix! Páni
Tak takhle to klidně mohlo dopadnout
Hanetko tleskám
Mišičko, děkuju za nakopnutí Hanetky

10)  Paike (05.09.2010 18:15)

Bylo to působivé. Ten příběh. Ta žena za oknem. Ten příběh a ta žena za oknem. Tvrdé a ubíjející, přesto velmi čtivé.
Jen doufám, že pochopím příběh, aniž bych nečetla HP.

9)  Gassie (05.09.2010 18:11)

Tak tohle jsem nečekala.
To bylo úžasné. Nádherně propojené.

8)  MisaBells (05.09.2010 18:04)

Hani, já se za ten perex červenám! Jsem ráda, že jsi mi nabídla spoluautorství, ale ten ždibíček, co jsem dopsala... Nepatrné. Bez tvého nápadu, by to sotva bylo.

7)  Karolka (05.09.2010 18:02)

Tedy, to byla síla! Jeden by řekl, vždyť je to jen stručně převyprávěný TW... Ale to střídání vzpomínek s pohledem na její odraz v okně to bylo strašně silné. A je velmi představitelné, že by Bella zahořkla. Obzvlášť pod vlivem černé magie. Tleskám!

3)  Evelyn (05.09.2010 17:44)

Tak jo, Hani. Právě jsi mě přesvědčila, že TS a HP jdou skvěle a naprosto bez problémů dohromady. A dokonce tak moc, že bych klidně věřila tomu, že Bellatrix je Bella

2)  Mystery (05.09.2010 17:43)

Au... Bolí to. Moc. Ale nechala jsem se mučit dobrovolně, Hanetko a MisoBells, protože to bylo neskutečně krásný...
Klaním se!

«   1 2