19.05.2012 [20:00], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 53×, zobrazeno 8143×

Druhá a závěrečná část.

Užijte si to.

♥

1. část

Edward

Dvě hodiny po půlnoci zpanikařila.

„Táta už určitě šílí, takhle jsem se ještě neopozdila.“

„Tohle je mejdan, Bello, pokud teď odejdeme, tak budeme určitě první.“ Nervózně se ohlédla na zamčené dveře. Tušil jsem, co jí běží hlavou. Budeme muset projít mezi všemi těmi lidmi. Čelit jejich úšklebkům a zvědavým pohledům. Zvedl jsem ruce, abych jí kolem krku upravil halenku. Doufal jsem, že to gesto je dost důvěrné na to, aby chápala, že nechci nic zapírat. Že se k ní chci hlásit.

Nervózně se usmála. „Vůbec se k sobě nehodíme. Jsi školní idol, víš to?“

„A ty zase můj idol. Myslím, že k sobě perfektně pasujeme.“ Ještě jeden uklidňující polibek a pak už jsem ji bez mrknutí oka provedl davem opilých, přesto pořád zvědavých spolužáků.

Usadil jsem ji do svého Volva. Vlastně patřilo mámě, ale slíbil jsem jí, že ho občas projedu. Ve skutečnosti samozřejmě chtěla, abych jezdil v bezpečném autě. S Bellou na sedadle spolujezdce jsem mámě najednou dokonale rozuměl.

Cestou jsme mlčeli, jen jsem ji každou chvíli vzal za ruku nebo ji pohladil po vlasech. Děsil jsem se okamžiku, kdy se to kouzlo ztratí. Kdy se budeme muset znovu osmělovat. Bude to už zítra?

„Myslíš, že by tě táta pustil ven i zítra? Nemyslím večer, klidně odpoledne. Jedu za mámou, ale nejpozději ve tři budu zpátky.“ Rychle jsem se na ni podíval. I ve slabém světle přístrojové desky jsem dokázal zachytit její šťastný úsměv. Došlo mi, že o mně pořád pochybuje.

„Uvařím Charliemu něco dobrého k obědu. Pak bude přístupnější diskusi.“ Radost se dostala i do jejího hlasu. Jako by mi během toho jediného večera rozkvetla před očima.

„Taky mi někdy uvaříš?“ Nevěděl jsem, jestli se mi víc stýská po pravidelném teplém jídle, nebo po dnech, kdy jsem u jídla neseděl sám.

„Klidně,“ pokrčila nonšalantně rameny. „Jsem v tom fakt dobrá, víš?“ Odhadoval jsem, na jak dlouho jí tenhle nezvyklý projev sebevědomí vehnal krev do tváří.

„Dneska jsem objevil minimálně jednu další věc, ve které jsi víc než dobrá.“ Rozhodl jsem se ji trochu potrápit.

„Edwarde…“ Tichý hlas byl zpátky. Já se naopak nahlas rozesmál.

U Swanů se ještě svítilo.

„Možná usnul u televize,“ zadoufala Bella. Když ale krátce po tom, co jsem zastavil, zablikalo světlo na verandě, bylo po naději.

„Takže zítra?“ sebrala všechnu odvahu, aby se ujistila.

Místo odpovědi jsem se k ní naklonil a s oběma rukama zabořenýma do jejích vlasů jsem si ji přitáhl blíž. Zalapala po dechu.

„Myslel jsem to vážně. Všechno, co jsem dneska řekl.“ Světlo ozařovalo její obličej. Viděl jsem, jak v ní každou vteřinou narůstá to, čím jsem se já už zalykal. Nepatrně přikývla. Byl to souhlas i potvrzení, že ona je na tom stejně. Znovu mě zaplavil pocit úžasu nad tím, že po všech těch mizerných měsících si i mě našlo štěstí. Hnědooké, dlouhovlasé a tak sladké…

„Zítra budu zase trapně nesmělá,“ uchichtla se rozpačitě, když se natáhla pro poslední polibek.

„To budeme dva,“ uklidnil jsem ji. „Říkal jsem ti přece, že k sobě perfektně pasujeme.“

Vyklouzla z auta. U dveří se na okamžik zastavila, zamžourala do tmy a naposledy mi mávla. Sevřelo se mi srdce, jako bych od ní neodjížděl jen na pár hodin.

Carlisle

Ráno jsem neměl čas zajít za Elizabeth. Noční sestra mi hlásila, že se jí přitížilo, ale bylo na čase si přiznat, že jí už opravdu nepomůžu.

U mladého Crowleye ještě naděje byla. Přivezli ho kolem deváté. Měl všechny příznaky. Nikdo nedokázal rozeznat meningokoka tak jako já. Dostal kortikoidy a koňskou dávku antibiotik. Jeho matka se zhroutila, když jsem jí řekl diagnózu. Chápal jsem ji. Já nejlíp věděl, jak snadno se člověk dostane mezi pět a až deset procent pacientů, kteří na tohohle prevíta umřou během prvních dvou dnů.

S Isabellou Swanovou dorazil šerif kolem jedenácté. Ještě byla při vědomí, i když na ni skoro nestačil běžný teploměr. Nějaký instinkt mi napověděl, že má menší naději než Crowley. Ne kvůli tomu, že už vůbec nedokázala předklonit hlavu, ani proto, že její tělo bylo doslova pokryto petechiemi. Někdo se smrti prostě nedokáže bránit dost vehementně. Nedokázal to můj Daniel a obával jsem se, že to nezvládne ani ta drobná dívka, která si do krve rozkousala rty, jen aby bez křiku zvládla drtivou bolest hlavy.

Edward

Probudil jsem se s horečkou. Lítost nad tím, že dnes asi Bellu neuvidím, rychle ustoupila praktičtějším starostem. Jak se včas dostat do koupelny, abych si nepozvracel celý pokoj. Kolik si vzít prášků, když dva na tu strašlivou bolest hlavy nestačily.

Navzdory bolesti jsem celé dopoledne vždycky na pár minut upadl do horečnatého spánku. Nebo to bylo bezvědomí?

V poledne jsem vytočil Bellino číslo. Telefon jsem skoro nemohl udržet v ruce. Nikdo to nezvedal. Říkala přece, že bude vařit. Měla by být doma…

Znovu jsem se odplazil do koupelny. Moje poslední jasná myšlenka patřila mámě. Bude smutná, když se neukážu… Pak mě ta bolest prostě spolkla.

Carlisle

K Elizabeth jsem se dostal až navečer.

„Doktore…“ Byla pod vlivem silných analgetik, přesto se snažila zůstat vzhůru. „Doktore, Edward měl dnes přijít. Nikdy nezapomene. A kdyby nemohl, určitě by zavolal. Něco se mu stalo, určitě se mu něco stalo…“ Zdálo se, že strach o syna je to, co ji přeneslo i přes tento tak dlouhý den. Byl jsem unavený, vyčerpaný z celodenní péče o Crowleye a Swanovou, z nedostatku naděje pro ně pro oba, z nedostatku naděje pro mě. Zajet k Masenům domů a seřvat Edwarda za to, že dnes nenavštívil matku, mi připadalo jako dobrá možnost k odreagování.

„Zajedu se tam podívat,“ usmál jsem se na ni. Na její vyčerpané, ale ještě nedávno zcela jistě krásné tváři se mihl vděčný úsměv.

V domě se nesvítilo, ale auto stálo na příjezdové cestě. Znovu jsem zkusil vytočit obě čísla. Slyšel jsem zvonění nemoderního přístroje blízko hlavních dveří; vyzvánění mobilu ke mně nedolehlo. Jedno z oken v přízemí bylo pootevřené. Zapřel jsem se o parapet, vysunul rám výš a vytáhl se dovnitř.

Ložnice. Perfektně uklizená a zcela jistě nějakou dobu nepoužívaná. Znal jsem detailně Elizabethino nemocné tělo, přesto mi vadilo, že narušuji její soukromí. Rychle jsem vyšel do malé haly. Proběhnout přízemí mi zabralo sotva minutu. Edwardův pokoj byl v podkroví.

Ležel na podlaze v koupelně. Třásl se, ale podle ztuhlosti šíje byl už několik hodin v hlubokém bezvědomí. „Podělané večírky“, zaklel jsem polohlasně. Od šerifa i Crowleyových už jsem věděl, kde se jejich děti nakazily. Jak postupoval den, rostla ve mně úleva, že se další případ už neobjeví. Šok, že tím, kdo pravděpodobně skutečně zemře, bude Edward Masen, mi na chvíli znemožnil uvažovat racionálně.

Jen na chvíli. Za dvacet pět minut už ležel na posledním volném lůžku na intenzivní péči.

O tři hodiny později jsem věděl, že ani pro něj to nebylo dost rychlé. Crowley a Swanová byli stabilizovaní – což neznamenalo, že nemohli kdykoliv zemřít – ale na Edwarda už antibiotika prokazatelně nepůsobila. Ne ta, která se v podobných případech podávala.

V Elizabethině pokoji se jako obvykle svítilo. Překvapilo mě, když jsem na židli vedle postele uviděl mohutnou postavu.

„Dobrý večer, Carlisle.“ Otec Davis neměl nikdy po službě. I k Esme byl ochotný jezdit, kdykoliv jsem mu zavolal. Od její nehody s prášky jsem už ale nevolal.

„Jak je jí?“ zeptal jsem se místo pozdravu.

„Modlíme se za jejího syna. Už nám řekli, že je to s ním vážné.“ Nad aktivitou svých kolegů jsem v duchu zakroutil hlavou. Elizabeth měla umírat s pocitem, že Edward bude v pořádku.

„Jak je mu?“ Už jí téměř nebylo rozumět.

„Necháte nás chvíli, otče?“ Rychle odešel. I on věděl, že jí nezbývá moc času.

Posadil jsem se na jeho místo. Posledními zbytky své nezlomné vůle držela otevřené oči. Už jsem byl rozhodnutý, ale zbaběle jsem toužil po jejím souhlasu.

„Elizabeth, můj syn Daniel zemřel před dvěma lety na stejnou nemoc, kterou má teď Edward. Svému synovi jsem nedokázal pomoci, ale Edwardovi bych možná mohl. Kdysi jsem pracoval na novém léku a schoval jsem si jeden vzorek. Není dost vyzkoušený, není to úplně bezpečné, ale myslím si, že s ním má Edward větší naději než bez něj.“

„A ty ostatní děti?“ Samozřejmě, tohle byla ona. Její dítě umíralo a ona myslela i na ty další.

„Těm jsme nasadili léky dřív. Mají mnohem větší šanci, že přežijí. Navíc – nemám toho léku dost.“ A s těmi ostatními bych nemohl zmizet, dodal jsem v duchu.

Nerozmýšlela se dlouho. „Zachraňte ho, doktore. Udělejte cokoliv. Edward musí žít. Potřebuju důkaz, že Bůh mou rodinu nezatratil.“ Sklonil jsem se k ní a políbil ji na stále ještě teplé čelo.

„Já se o něj postarám, Elizabeth. Nezůstane sám. Slibuju.“ Naposledy se usmála a vyčerpaně zavřela oči.

„To je dobře. Už to nemůžu oddalovat. Jsem strašně unavená…“

Esme zněla apaticky. Jako vždy. „Ano, miláčku?“

„Esme, dobře mě poslouchej. Vstaň a sbal nejnutnější oblečení a všechny cennější věci. Ale ne víc, než se vejde do auta. Do auta, ve kterém budeme tři.“

„Co se děje?“ Pořád se ptala jen jako stroj. Necítila skutečné vzrušení nebo obavy nebo aspoň zvědavost.

„Dneska použiju ten lék, Esme. Edward Masen je úplný sirotek, takže ho před koncem služby naložím do auta a někam vypadneme. Nemůžu tu provést zázrak v přímém přenosu. Ne pokud nechci přijít o licenci. Zmizíme a začneme znovu. Ty, já a Edward.“

„Chceš mi dát náhradu za Daniela?“ Její hlas zněl najednou přiškrceně.

„Nechci ti nikoho dávat. Ten kluk je sám, my jsme sami. A pár měsíců na tom nebude dobře. Pokud ti poleze na nervy, postará se o něj sociálka.“ V telefonu jsem uslyšel zalapání po dechu. Nebyla zvyklá, abych s ní mluvil takhle. Jenže na chození po špičkách teď nebyl čas.

„Esme, udělej, co jsem ti řekl. Dál se uvidí.“

Naposledy jsem se zašel podívat na Crowleye a na malou Swanovou. Vypadala ještě drobnější, než když ji dopoledne přivezli. Smrt byla na dosah, ale ne tak blízko, jako u Edwarda. Nitrolební tlak dosáhl maxima. Zbývala mu možná hodina, ale možná jen pár minut. Z malého trezoru ve své pracovně jsem vytáhl neoznačenou krabičku se dvěma ampulkami.

V duchu jsem se pomodlil. Vyslovil jsem svůj slib.

Když jsem vstřikoval obsah první ampulky do Edwardovy infuze, třásly se mi ruce.

Esme stála v hale mezi pečlivě sbalenými zavazadly. Ani naše tragédie ji nepřipravila o smysl pro pořádek.

„Kde je?“ vydechla. Skláněla se nad ním dřív, než jsem stihl ukázat k zadním dveřím auta.

„Naložíš věci? Sednu si k němu.“ Sledoval jsem, jak opatrně zvedá Edwardovi hlavu a pokládá si ji do klína. Zlehka mu odhrnula z čela zpocené vlasy. Pak se naklonila k jeho uchu a něco mu pošeptala. Rychle jsem se obrátil, abych vzal první z připravených tašek. Nechtěl jsem, aby zahlédla moje slzy.

Když jsme opouštěli Forks, svítalo.

Edward

Trvalo pět týdnů, než jsem se postavil na nohy. Během té doby měl Carlisle dost času na to, aby mi všechno vysvětlil. Co mi vlastně bylo. Jak to, že jsem přežil, i když jsem neměl přežít. Proč jsme museli odjet. Proč by bylo dobré, kdybych souhlasil s adopcí a s přijetím jména Cullen.

Věděl jsem, že mamince nezbývá moc času, přesto mě zpráva o její smrti zasáhla. Vyrovnat se s tím mi pomáhala hlavně Esme. Carlisle si po třech týdnech našel nové místo a neměl už na mě tolik času.

Že je pravděpodobně po smrti i Bella, jsem se dozvěděl náhodou. Carlisle netušil, co mezi námi bylo, a nechtěl mě trápit tím, že zároveň se mnou tehdy onemocněly i další děti.

Po dvou měsících jsem se zeptal, jestli si můžu zavolat. Adopce už byla vyřízená, byl jsem si jistý, že Bella nic neprozradí. Carlisleův výraz, když jsem vyslovil její jméno, způsobil, že se mi na okamžik zastavilo srdce. A pak mi ten příběh dopověděl.

„Možná přeci jen přežila,“ přesvědčoval jsem hlavně sám sebe.

„Možná. Nenapadá mě ale způsob, jak to ověřit a zároveň na nás neupozornit.“ V jeho hlase bylo napětí. Pochopil jsem, že nejde jen o licenci. Nebezpečí bylo mnohem vážnější. Pravděpodobně by mu nevadilo, kdyby si kvůli záchraně mého života odseděl pár let ve vězení, ale nemohl opustit Esme. Nezvládla by to bez něj.

„Když vydržím ještě tři týdny, dozvím se pravdu bezpečně. Bude po závěrečných zkouškách, seznam absolventů bude na školním webu,“ reagoval jsem na jeho nechápavý pohled. Viditelně si oddechl.

„Jen se bojím, abys nebyl zklamaný. Počítej raději s horší variantou.“ Už jsem věděl, že Danielova smrt z něj udělala beznadějného pesimistu. Já nedokázal nedoufat. Možná i proto, že když jsem jen pomyslel na to, že Bella už není, litoval jsem vlastního přežití. Není nic horšího než zoufalství smíchané s pocitem viny.

O tři týdny později se její jméno objevilo na seznamu absolventů forkské střední. Já ani Taylor Crowley jsme na něm nebyli.

V létě po mém uzdravení jsme se přestěhovali do Chicaga. Carlisle se vrátil ke své výzkumné práci. Zmínil se o tom, že to někomu slíbil. On i Esme vypadali mnohem spokojenější, než jak jsem si je pamatoval z Forks. Občas se zdáli dokonce šťastní.

Uvědomil jsem si, že na to, aby člověk získal milující rodiče, není nikdy dost starý. Možná mě nemilovali jako Daniela. A to bylo vlastně dobře. Já byl přeci Edward. Edward Cullen.

Rodiče si přáli, abych znovu nastoupil do posledního ročníku střední školy. Báli se, že snaha všechno dohnat a udělat zkoušky ještě v létě by mě příliš vyčerpala. Nijak zvlášť jsem neprotestoval. O to víc jsem obdivoval Bellu. Ona to zvládla. Přeprala tu nemoc i bez zázračného léku, absolvovala a nastoupila na Seattleskou univerzitu. Bylo snadné sledovat na dálku aspoň ty nejdůležitější kroky v jejím životě. O moc snazší, než nezavolat jí. Ale Carlisleův právník trval na tom, že bychom s kontaktováním známých z našeho starého života měli ještě pár měsíců počkat.

Absolvoval jsem v prvním možném termínu. Podal jsem si jedinou přihlášku na vysokou. Rodiče byli smutní – odjet na školu do Seattlu, když jsem mohl studovat na nejlepší univerzitě v Chicagu, vypadalo jako šílenství. Oba ale znali důvod, a tak na mě příliš nenaléhali.

Jako dárek k ukončení školy jsem dostal letenku.

„Do září by ses mohl zbláznit,“ usmál se Carlisle, když jsem vytřeštil oči na květnové datum. „Máš tři dny na to, abys ji našel a řekl jí všechno, co potřebuješ.“ Poplácal mě po rameni. Pochopil jsem, že i když jsem Edwardem Cullenem rád, nemusím už skrývat, že jsem býval Edwardem Masenem.

Esme ho lehce odstrčila a objala mě. „Do Forks k Charliemu Swanovi můžete na Díkůvzdání. Já si zamlouvám celé vánoční svátky.“ Do velkého okna v obýváku se v tu chvíli snažilo dostat odhodlané květnové slunce. Pár dnů už byla zapnutá klimatizace. Při zmínce o Vánocích jsme se všichni rozesmáli.

Semestr ještě neskončil. Květen v Seattlu se tomu chicagskému ani trochu nepodobal. Z hlavní budovy vycházeli studenti zachumlaní do teplých bund. Bellu jsem vyhlížel marně.

Nakonec jsem se odvážil dovnitř. Tu hnědou záplavu s nepatrnými jahodovými odlesky jsem nemohl přehlédnout. Stála zády ke mně a soustředěně něco četla na obrovské informační tabuli.

„Bello,“ řekl jsem tiše. Ani se nepohnula. Přesto jsem si nepřipouštěl, že bych se spletl. Nikdo na světě nemohl mít takové vlasy. K mému překvapení se otočilo děvče, které stálo kousek od ní.

„Myslíš tuhle Bellu?“ Přikývl jsem, naprosto zmatený. Dívka si mě trochu podezřívavě měřila.

„Tys ji asi dlouho neviděl, že?“

„Patnáct měsíců.“ Jak jsem to vlastně mohl vydržet tak dlouho? Bella na náš hovor vůbec nereagovala, jen trochu ukročila doprava a pokračovala v pročítání nabídek na skripta z druhé ruky. Dívka došla k ní a dotkla se jejího ramene.

„Někdo tě hledá,“ řekla tiše, ale nepřirozeně pomalu. Pečlivě při tom otevírala ústa.

Došlo mi to v okamžiku, kdy se naše oči setkaly.

Oba jsme se změnili. Ale to, co bylo mezi námi kdysi, nezmizelo. Jen to teď bylo ještě větší, silnější a krásnější.

„Myslela jsem, že jsi umřel.“ Mluvila pořád stejně tiše, takže kdo nevěděl, že je neslyšící, téměř nemohl postřehnout, že nevyslovuje dokonale. Rozplakala se.

Do ochraptění jsem jí opakoval, že ji miluju. Nemohla mě slyšet, ale z toho, jak jsem ji objímal a líbal, to určitě poznala.

Vzali jsme se o tři měsíce později. Chtěli jsme bydlet spolu a já nehodlal riskovat, že mě šerif Swan zastřelí. To byla verze pro naše vrstevníky, kteří nad svatbou v devatenácti kroutili hlavami.

Pravda je ale taková, že když někoho milujete tak, jako já miluju Bellu, nemáte moc možností, jak to dát dostatečně najevo. Kleknout si před ní, vytáhnout prstýnek po mamince a pomalu a zřetelně se jí zeptat, jestli by se mnou chtěla být až do smrti, mi připadalo jako dost dobrá možnost.

Souhlasila a nadšený úsměv se tentokrát nepokoušela skrývat.

Náš první syn dostal jméno Daniel.

povídky od ambry

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3   »

33)  ireen (23.05.2012 21:31)

Ambři! Co mi to děláš? Bulim tu jak přehrada! NÁDHERA, smutné, ale NÁDHERA!!!!!!!!!!
Děkuju Ti!

32)  KatkaB (22.05.2012 18:19)

První díl Stmívání jsem četla před rokem a čtvrt, kdežto WA teprve nedávno a nový příběh ve mně zanechal podstatně intenzivnější dojmy než originál, proto jsem úplně zapomněla na to, že i původní Bella byla taková, jakou jsi ji chtěla vystihnout. Povedlo se Ti to, tenhle příběh je opravdu nesmírně silný a působivý. A krásný ♥ Ještě jednou děkuju za mimořádný čtenářský zážitek, ambro

31)  ambra (22.05.2012 12:06)

Berunky, udělaly jste mi velikou radost .
Katuško, trošku jsi mě zaskočila, já asi po dvou letech otevřela první díl Ságy a tohle byla skoro okamžitá reakce (chtěla jsem nesmělou Bellu a vaření a vlasy je to jediné, za co se sama umí trochu pochválit a co jsem mohla vypíchnout, aby z ní nebylo úplné telátko ). Jestli ono to nebue tím, že WA jsou taky ff
piky, obávám se, že to bych se musela znovu začíst a to aktuálně nehrozí, nějak mě dostihly úplně jiné starosti .
Děkuju, jste nejlepší .

30)  Silvaren (21.05.2012 09:11)

Edward s Bellou byli vyloženě rotomilí Ale ty nikdy nejdeš po povrchu, ale až na dřeň. Zase jsi mě dostala.
P.S. Ano, všímám si, že je to happy end.

27)  piky (20.05.2012 21:41)

Ten konec
Ambři, oficiálně přesouvám mého milovaného Virtuosa až na druhé místo v mých nejoblíbenějších povídkách, protože tohle... tohle je The Best Of...
Láska - tak mladá a přesto takhle zkoušená
I Carlisle a Esme byli a jsou úžasní
Miluju "real Twilight". Hlavně ten Tvůj
Že nám brzy zase nadělíš nějakou podobnou povídku, viď?
Ambři, už jsem ti někdy řekla, že zbožňuji jak píšeš? Jo? Tak znovu - Zbožňuji jak píšeš.

26)  GinaB (20.05.2012 21:19)

Nějak mi došla slova. Překrásné!

25)  eMuska (20.05.2012 20:37)

ach ci brežky... toto je tuším prvý raz, čo som sa rozplakala pri hepyende. ja som jaká chorá! a trpím - kvôli tvojej poviedke a maskare v očiach

22)  Marvi (20.05.2012 11:14)

O jeje Ambří... zase jsi mě dostala, ale totálně... Vždycky dokážeš překvapit.
Nádherně jsi to zpracovala, obdivuji ty dokonale shodné linky s originálem ale přepracované do realističtější podoby lidského světa. Já nemám slov, opravdu ty to se slovy a svými větami umíš, takže mě nezbývá než:
Děkuji

21)  SarkaS (20.05.2012 11:01)

Krásné a dojímavé, jako vždy. Myslím, že i ve svých nejhorších dnech bys stvořila povídku minimálně skvělou, ne-li dokonalou jako to máš ve zvyku

20)  morningstar (20.05.2012 10:53)

19)  Niky (20.05.2012 10:50)

Ambři, to bylo naprosto dokonalé, každé písmenko Úplně jsi mě dostala, nevím co říct Díky

18)  Bosorka (20.05.2012 09:05)

Ambři - stále ovládáš to kouzlo rozložit mě jednou větou, např. "Já ani Taylor Crowley jsme na něm nebyli."

Sice se opakuji, ale tvé psaní prostě zbožňuji, i když jsem z něho většinou zralá na panáka

17)  Yasmini (20.05.2012 08:05)

Ambři, to byl nádherný příběh. Mrazilo mě v zádech, když byli na hranici života a smrti. Naštěstí oba přežili i když Bells neslyší. Ta láska byla vykreslena perfektně přes jediný polibek.

Y.

«   1 2 3   »