Ani ve snu! 5 Corpus delicti

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

01.06.2015 [20:00], ambra, ze série Ani ve snu!, komentováno 33×, zobrazeno 5912×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/Gothic_Edward_Bella_Request_by_Sand_Team_Fan.jpg

Ráno po je vždycky výživné. I když... :)

15+, spíš symbolicky ;)

Bella

Zdál se mi fakt divnej sen. Alice našla v Cosmopolitanu novnou dietu, která doporučovala spolykat pár šutrů. Ty vám zaplní žaludek tak dokonale, že si nejmíň dva měsíce na jídlo ani nevzpomenete. Když jsem viděla Alici, jak statečně polyká kyblík oblázků ze zahrádky svý mámy, rozhodla jsem se být statečná a postupně jsem jich taky pár zvládla. Škrábaly v krku, ale to nebylo nic proti pocitu, kterej se dostavil skoro okamžitě. Alice otočila na další stránku a četla dál: Pokud je vám po pozření oblázků těžko, lehněte si na bok, pootevřete ústa a zhluboka vydechněte.

Udělala jsem přesně to, co ten časák radil.

A fungovalo to!

Ještě ve chvíli, kdy jsem se probudila, jsem nad tou úlevou málem radostně vykřikla.

Než mi došlo, že jsem se sice doopravdy otočila na bok, pootevřela pusu a zhluboka vydechla, ale to, co ze mě při hlubokým výdechu vyšlo (a díky čemu se mi tak parádně ulevilo), rozhodně nebyly ty dokonale hladký a nepáchnoucí oblázky, který jsem ve snu spolykala.

Moje lila povlečení už by nepřipadalo lila ani barvoslepýmu.

Dopotácela jsem se k oknu (slunce? Jakože fakt? Jakože provokace?), otevřela ho dokořán (okamžitě se začaly slétat mouchy – aspoň někdo měl pocit, že to v mý ložnici voní) a zvažovala, jestli – když už jsem tak hezky v předklonu - nepošlu ještě pár Cosmo oblázků na Elizaethin záhon růží.

Tentokrát jsem ale skončila jen u hlubokýho výdechu a odhodlaně se vrátila k tomu, co bývalo mou postelí a aktuálně připomínalo místo nálezu mrtvoly ve třetím stádiu rozkladu. Po dvouvteřinové úvaze jsem z celé té věci prostě udělala velký ranec – bylo jasný, že výměna povlečení to nespraví – a ten nechala ležet na fialový předložce u dveří (poslední místo, na kterým jsem si myslela, že mám záchod dost blízko).

Pak jsem si vlezla do sprchy (fujky fujky fujky!), pak zkusila (bezvýsledně) vyčistit ucpaný odtok ve sprše (FUJKY!!!) a následně jsem se konečně vrátila do ložnice, kde už to nesmrdělo jako v márnici, ale jen jako ve vyvětraný márnici.

Hodila jsem na sebe čisté oblečení a opatrně vzala do náručí mrtvolu. Teprve v tom okamžiku mi došlo, že tam venku ho nejspíš potkám.

Žaludek mi znovu ztěžknul. Připomněla jsem si, co jsem si opakovala celou dobu, než jsem usnula (a zaplula do svýho super Cosmo snu): Nic to nebylo, jen drb pro Alici. Způsob, jak to tu přežít a nezcvoknout se. Reakce na hnusný teplý pivo. Rekace na pivem rozhozený hormony. Reakce na pivem rozhozený Edwardovy hormony.

Sotva mi hlavou proletělo jeho jméno, do šutrů v mým břiše jako by něco šťouchlo. Motýli to nebyli, ti by to nedali, ale něco to bylo. V panice jsem zavřela oči a soustředila se na ještě pořád ucpanej odtok ve sprše. Jo, fujky, to je to správný slovo pro dnešní den!

Vystrčila jsem hlavu do chodby.

Edward

Měl jsem divokej sen. I když nijak překvapivej.

Megan Fox. Klasika. Už jsme to spolu měli nacvičený. Její starej manžel (jo, ten jeliman z Beverly Hills 90210 – vykopávka, na kterou se dívají Beth a Charlie, když si myslí, že nejsem doma) jakože umřel (dřív, než jí udělal děti, perverzák jeden), ona sedí zhroucená v Charlott café (neptejte se mě, co dělá Megan Fox ve Forks), do toho přijdu já a jako jedinej si jí všimnu (Emmett a Jasper jsou nejspíš na misi na Mars).

Koupím jí kafe, pak panáka, pak ještě jednoho, pak ona přestane být zlomená a zhroucená, pak uzná, že její starej byl fakt starej, pak si lebedíme, jak je fajn, že s ním neměla děti, no a pak jdeme ke mně domů.

Jakože ke mně.

Jakože mám svůj super barák s obřím obývákem s obří plazmou, s obří ložnicí a obří vířivkou, kde pijeme šampus a kde mě potom ona obejme a těsně se přitiskne na můj v tu chvíli už rozhodně obří -

No nic. To bejvalo.

Dneska v noci v Charlott café ještě fňukala Megan, ale panáky už do sebe klopila Bella. A když jsme se přesunuli ke mně, jakože ke mně, najednou jsem nějak nevnímal ani obří telku, ani obří vířivku, ani obří(ho). Byl jsem tak strašně fixovanej na prostej fakt, že se můžu dotýkat Belly (Megan, promiň, v tu chvíli už jsem si na tebe ani nevzdechnul), že jsem nějak ztratil kontrolu, a když jsem se probudil – na obličeji ještě pořád ten přiblblej šťastnej úsměv (protože jsem jí to udělal čtyřikrát, než jsem si dovolil ukončit to i za sebe), došlo mi, že si budu muset předčasně převlíkat postel. Což se mi normálně už pár let neděje, protože s Megan to máme pod kontrolou (vždycky mě jemně upozorní, že bych neměl znehodnotit vodu ve vířivce a já se probudím akorát s takovým předstihem, abych stihl z krabice v nočním stolku vytahat hrst kapesníků).

Jenže Bella na vodu v mý vířivce zvysoka kašlala.

Takže jsem nejdřív ze všeho otevřel okno (kombinace piva a toho, co jindy pobraly kapesníky, překvapivě rychle přilákala spoustu much), a pak jsem to prostě komplet stáhnul z postele a zamotal to do prostěradla (fyzikální zákony jsou někdy pěkně zákeřný. Jak je možný, že to, co se obvykle vejde do pár kapesníků, dokáže udělat čvachtající bažinu z celý postele?). Teprve potom jsem se vydal do koupelny. Zdálo se mi, že odtok nějak nestíhá, ale na to už jsem fakt neměl kapacitu.

Oblíknul jsem se a opatrně (nechtělo se mi hned zpátky do sprchy) vzal tu pohromu do náruče. Teprve když jsem otočil klikou, docvaklo mi, že by mě s tím někdo mohl potkat. V tu chvíli jsem se doopravdy zlobil na Megan. Za to, že si toho starce fakt vzala. Za to, že si od něj nechala udělat děti. A hlavně za to, že to dneska v noci vzdala tak snadno a přenechala Belle svou pozici bez boje.

Bella… Kruci…

Asi mi přeskočilo. Porušil jsem všechny svý zásady. Když jsem si pro Emma a Jazze vymyslel tu týdenní karanténu, byla to jen záminka. Od první vteřiny jsem věděl, že dva měsíce s Bellou pod jednou střechou budou pekelně dlouhý. Ten zákaz jsem potřeboval dát hlavně sám sobě. A pak, při první pidi příležitosti se na ni vrhnu jako… No přesně jako se ten starej perverzák z Beverly Hills 90210 vrhá na chudinku Megan.

Akorát že Bella není chudinka.

Přesto - kruci, kruci, kruci!!!

Bella

Teprve když jsem se plížila kolem dveří do kuchyně (jen jsem odhadovala, že jako každá průměrná americká rodina perou v suterénu), došlo mi, že je sobota. Zahlídla jsem tátu, jak sedí u pultu, srká kafe a culí se na Elizabeth, která něco klohnila u plotny (kocovina se ozvala plnou silou a já dostala nezřízenou chuť na lívance se slaninou a zároveň si představila, jak dobře budou následovat Cosmo oblázky na jejich cestě při hlubokým výdechu).

Pohled na tátu zabolel. Takhle se dřív díval na mámu.

Rozhodla jsem se, že jí zavolám, i když jsem se na ni pořád zlobila a i když vlastně nepřímo způsobila situaci, ve který jsem se právě nacházela.

Na třetí pokus jsem našla dveře do sklepa a sláva – pračka i sušička vypadaly jako spřátelené mimozemské bytosti, které by mi eventuálně mohly být nápomocný. Přesto trvalo pár minut, než jsem přišla na to, který program bude nejvhodnější na likvidaci mrtvoly v rozkladu. Byla jsem tak zabraná do čtení popisků na horním víku pračky, že když za mnou zaskřípaly schody, málem jsem vyprodukovala mrtvolu číslo dvě.

„Dobré ráno,“ zaskřehotal a vypadal, jako by už dneska prošel dvěma pracími cykly. Těmi intenzivními. Devadesát stupňů. Já se ale cítila jako po čtyřech, takže jsem se otočila zpátky k pračce a zahučela jen neurčité Čau.

Zůstal stát uprostřed schodiště a já doufala, že se mi podaří zbavit se důkazů dřív, než přijde blíž. Jeden by nevěřil, jak rychle o sobě dá taková mrtvola vědět. Otevřela jsem víko a začala cpát všechny ty lila nápisy dovnitř. Samozřejmě se mi podařilo vyrobit z toho všeho obří kouli, která se zasekla na půl cestě. A do toho znovu šutry. A znovu něco, co by teoreticky mohli být motýli, kdyby debilní motýli zvládli pohnout šutrama.

„Chceš pomoct?“ Zněl překvapivě nejistě, i když mu muselo být jasný, co a proč rvu do pračky.

„Ne, to je ok!“ vyjekla jsem hystericky. Konečně mrtvole změkly kolena a nechala se nacpat do pračky. Popadla jsem pixlu s práškem, nasypala ho hromadu dovnitř a zabouchla víko.

Fujky fujky, uf uf uf!

Zmáčkla jsem čudlík, soustředila se na pohoda výraz a otočila se zpátky k němu.

Pořád stál na tom samým schodu, pořád vypadal pomačkaně a pořád držel ranec čehosi. Ranec, kterýho jsem si předtím nevšimla.

Zamžourala jsem proti holý žárovce.

„Povlečení?“ Pořád jsem si dělala starosti, jak spolu po tamtom budeme mluvit. Pokud ho pivo (a lívance se slaninou a divný sendviče a všechny ty kotlety) zničilo tak jako mě, možná to nebude tak těžký. Možná se ukáže, že zelenookej běžec je prostě taky jenom člověk.

Sklopil pohled ke svýmu nákladu.

„No,“ přiznal neochotně.

„Nebuď z toho tak vykulenej. Proč myslíš, že jsem tak brzo ráno hledala prádelnu?“ usmála jsem se na něj stylem Bella – gotička – drsňačka a poplácala pračku, která už za mnou spokojeně vrněla.

„Co?“ Bože. Věděla jsem, že alkohol ničí mozek, ale tak rychle?

„No oba po včerejšku potřebujem vyprat povlečení,“ zopakovala jsem tempem, jakým se druhákovi vysvětluje malá násobilka. „Nemusíš být z toho tak vykulenej.“

Vytřeštil na mě oči. „Já myslel, že Emmett kecá.“

„Co?“ Zdálo se, že došlo k výměně rolí. Doufala jsem, že za blbečka nebudu dlouho. Vyhovovalo mi, když se držel svýho partu.

Uznale zavrtěl hlavou. „No já mu nikdy nevěřil. Když říkal, že holky mají taky mokrý sny.“